Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Návraty divokých koní

 |  5. 3. 1994
 |  Vesmír 73, 160, 1994/3

Kůň Převalského je dnes jedním z nejznámějších zvířat a stal se i symbolem ohrožené fauny naší planety. Pro svět vědy jej objevil na svých cestách do dosud neznámých končin Střední Asie ruský generál, geograf a přírodovědec v jedné osobě – N. M. Prževalskij. Podle kůže a lebky získané od kirgizských lovců popsal ruský zoolog Poljakov r. 1881 dosud neznámý druh divokého koně.

Objev nového zvířecího druhu vyvolal v odborném světě senzaci. Vědci měli za to, že se vyhynutím evropského divokého koně – tarpana r. 1879 naplnil osud divokých koní na naší planetě. Přední světová muzea a zoologické zahrady se snažily do svých sbírek a expozic nově objevené divoké koně získat. Teprve v letech 1896-98 se podařilo odchytit několik živých jedinců. Hříbata však útrapy transportu nepřežila a až o rok později se přes městečka Kobdo a Bijsk dostali do ukrajinské stanice pro chov divokých zvířat v Askania Nova první živí koně Převalského. Poslední výprava za nimi skončila r. 1901 a tím se uzavřelo i období velkých transportů. Vůbec poslední divocí koně se dostali do zajetí z Mongolska v letech 1942-47, v době, kdy už se nad jejich existencí v přírodě stahovala temná mračna. Řečeno suchou řečí čísel – celkem se do zajetí dostalo 54 jedinců, ale jen 13 z tohoto počtu se dále rozmnožovalo. Právě z těchto 13 jedinců pochází více než 1400 jedinců žijících v zoologických zahradách, chovných stanicích a rezervacích celého světa (Vesmír 39, 56, 1960/1; Vesmír 48, 77, 1969/2, Vesmír 50, 207, 1971/4).

Areál koně Převalského se podstatným způsobem zmenšil už koncem minulého století. Ještě počátkem novověku žili divocí koně ve východním Kazachstánu a Zabajkalí. Prževalskij je objevil v době, kdy jejich posledním útočištěm byly odlehlé džungarské stepi. Ale ani tady neměli mít klid. Útočili na ně kirgizští lovci, pastevci je odháněli od vodních zdrojů, které potřebovali pro svá stáda domácích koní a ovcí. Divocí koně ustupovali do stále nehostinnějších končin a vymírali. Naposledy bylo malé stádo koní Převalského spatřeno r. 1968 v podhůří Tachin Šaar Nuruu poblíž mongolsko-čínské hranice a od té doby se o jejich výskytu nepodařilo získat žádnou průkaznou informaci. Naposledy po nich pomocí letadel pátrali v letech 1988 a 1989 Číňané, ale bezvýsledně. Je tedy víc než pravděpodobně, že kůň Převalského v přírodě počátkem 70. let zcela vyhynul. Začátky chovu divokých koní v zajetí nebyly příliš úspěšné. V prvních dvaceti letech se jejich počet pohyboval mezi 20 až 30 jedinci. Přírůstky jen stěží pokrývaly ztráty. Teprve ve 30. letech překročil počet 40 kusů. Druhá světová válka však záhy zastavila slibný vývoj a po jejím skončení zůstalo pouhých devět koní v pražské a mnichovské zahradě. Trvalo plných deset let, než stavy opět dosáhly 40 kusů. Roku 1959 kdy žilo na světě 56 koní Převalského, se v Praze sešlo mezinárodní sympozium na jejich záchranu. Pražská zoologická zahrada byla pověřena vedením plemenné knihy. Hlavní význam plemenné knihy spočívá v tom, že obsahuje soupis všech chovaných jedinců s dostupnými daty a příbuzenskými vztahy. To je důležité pro sestavování chovných párů a skupin, protože u většiny ohrožených druhů žije v zajetí obvykle jenom několik desítek jedinců a chovatel musí dát pozor na to, aby se vyvaroval úzké příbuzenské plemenitby, inbridingu. Právě ten spojený s umělým výběrem přestavuje pro chov divokých zvířat v zajetí velké nebezpečí, neboť v konečném důsledku vede k nenahraditelnému ochuzení genetické variability a u některých inbredních linií může dojít k zhroucení a zániku chovu.

Od počátku šedesátých let stavy koní Převalského v zajetí trvale rostou. Počátkem 80. let překročily 500 kusů, což je počet považovaný odborníky za minimum potřebné pro dlouhodobé přežití populací velkých savců a začíná se hovořit o tom, že by se kůň Převalského měl vrátit do volné přírody. Roku 1982 se v Moskvě sešlo sympozium, které dává těmto úvahám zelenou. Přítomní odborníci se shodli na tom, že koně určení pro návrat do přírody Mongolska by měli být z jednotlivých zoologických zahrad postupně shromážděni v ukrajinské rezervaci Askania Nova, kde by přivykali stepi. Nesmíme zapomínat, že koně Převalského žijící dnes v zoologických zahradách vyrůstají po řadu generací v podmínkách, které se od poměrů ve vlasti jejich prapředků zcela liší. Dlouhodobý pobyt v zajetí měl vliv na tělesnou stavbu, fyziologii i chování a došlo k zeslabení robustnosti spodní čelisti, rozkolísání doby říje apod. Velké starosti dělá v poslední době zoologům výskyt tzv. „fox„ genu v některých chovech. Gen je odpovědný za netypické, rezavě či světle hnědé zbarvení. Výskyt této abnormality je podmíněn recesivně a prozatím jsou všichni nositelé tohoto genu vyřazováni z chovu. Původ genu není zatím úplně jasný, nejpravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že se mezi koně Převalského dostal přes několik kříženců s domácími koni zařazených do chovu počátkem tohoto století.

Záhy se ale ukázalo, že slibně vypadající projekt návratu posledního divokého koně do vlasti zůstane jen zbožným přáním. Plán ztroskotal na nepřipravenosti Mongolska, které nebylo schopno vybrat vhodné území a zřídit střeženou rezervaci. Dalším úskalím se staly finance. Z původního příslibu organizace OSN pro zemědělství a výživu FAO také sešlo a tak první plán na návrat divokých koní skončil bezúspěšně.

Plán sice ztroskotal, ale myšlenka zůstala. V bývalém Sovětském svazu bylo připraveno několik projektů na vypuštění koní Převalského na poloostrově Biručij při Azovském moři, v Kazachstánu či zabajkalských stepích. Chaos po rozpadu SSSR však za těmito závěry udělal tečku. Iniciativy se chopily nejrůznější západní nadace a spolky finančně podporované bohatými osobami. Zoologické zahrady a ochranářské organizace nebyly a ani dnes nejsou schopny takovéto akce finančně krýt. Náklady potřebné na oplocení obrovských výběhů, a zejména letecký transport mnohonásobně převyšují finanční hodnotu koní. Nezbývá nic jiného, než se trpně spoléhat na vůli těch bohatších, kteří jsou ochotni do takových podniků investovat. S tím ovšem souvisí skutečnosti, že zde velmi často hrají velkou úlohu osobní zájmy a prestiž. V polovině 80. let zajistil německý obchodník Christian Oswald a jeho nadace transport několika koní z německých zoologických zahrad do stanice Jimsar poblíž města Urumqui v čínské provincii Sinkiang a později také do centra pro chov ohrožených druhů ve Wuwei v provincii Gansu. Ve stanici Jimsar dnes žije už přes 40 koní a před dvěma roky byli vypuštěni z ohrad, v okolí stanice je však poušť, takže jsou stále odkázáni na přikrmování. V pásmu čínských stepí sice existuje několik chráněných území, ovšem zatím jen podle zákona.

V přibližně stejné době začínají ve velkém vznikat v západní Evropě, zejména v Nizozemí, Německu a Francii, tzv. semirezervace, což jsou v podstatě velké obory, v nichž žijí stáda koní Převalského po celý rok. Dosti často bývají tyto pokusy vydávány za návrat koní do přírody. Je sice pravda, že oproti zoologickým zahradám zde mají určitou možnost volného pohybu a uvnitř stád se vytvářejí sociální vztahy blížící se přirozenému chování v rámci druhu. Nelze ale počítat s tím, že koně z těchto území bude možno bez problémů vysadit v jejich původní domovině. Klimatické a hlavně vegetační poměry lesů a luk západní Evropy a mongolských stepí jsou nesrovnatelné. Jednou z hlavních podmínek přežití v tvrdých stepních podmínkách je voda, s jejímž stálým nedostatkem se koně musí naučit žít.

Na přelomu 80. a 90. let se pozornost znovu obrátila k Mongolsku, které za pomoci západních odborníků vybralo několik území vhodných pro aklimatizaci a pozdější vypouštění koní Převalského do přírody. Z mnoha variant se nakonec doposud uskutečnily dva projekty. První z nich vznikl na hřebenech Chustajn Nuuru z iniciativy nizozemské nadace manželů Boumanových. Zde bylo oploceno asi 50 hektarů travnaté stepi. V červnu 1992 se zde objevilo za velkého zájmu místního tisku i obyvatel 12 koní Převalského z holandských chovů a ukrajinské stanice Askania Nova. Po téměř 25 letech se tak kůň Převalského opět navrátil do Mongolska. V témže dni přibyl do Mongoslka druhý transport nadace Chritisana Oswalda se šesti zvířaty, směřující tentokrát do národního parku Gobi, kde v místě nazývaném Tachin tal vznikla terénní stanice s oploceným územím o rozloze asi 160 ha. Stanice leží v pásmu typických džungarských stepí poblíž míst, kde byli r. 1968 spatřeni poslední divocí koně. Podmínky jsou zde daleko tvrdší než na hřebenech Chustajn Nuuru, půda je zde kamenitá a štěrkovitá, vegetace sporá a největší pokryvnosti dosahuje v jižní části výběhu, v nivě říčky Bich, která vytéká z nedaleké přehrady v horách Mongolského Altaje. Poblíž dřevěných stájí uprostřed areálu je pak ještě rozvod vody z cisterny. Zimy zde bývají tvrdé, v lednu může teplota dosáhnout až –35 °C, ale průměrná výška sněhové pokrývky je 10 cm, což umožňuje zvířatům bez problémů vyhrabávat potravu. První, relativně mírnou zimu přestálo stádo bez jakéhokoliv přikrmování, což je dobrým příslibem do budoucna. Počátkem září jedna z klisen porodila zdravé hříbě, které zdárně přežilo zimu. Roku 1993 přivezl letoun AN 26 Nadace Ch. Oswalda do Tachin talu z Askanie dalších deset koní. Třetí projekt reintrodukce koně Převalského počítal s výstavbou asi 200 ha ohrady v oáze Gun Tanga, vzdálené asi 70 km jižně od Tachin Talu. V tomto místě existují mohutné prameny, celá kotlina je však v současné době osídlena pastevci, protože voda zde nikdy nezamrzá. Celý plán je společným projektem evropských, britských a amerických zoologických zahrad, dosud však chybí dostatek peněz a kapacit na výstavbu ohrady. Je třeba vzít v úvahu, že všechny faktory, které zapříčinily před více než dvaceti lety vyhynutí koně Převalského, nadále působí. Podle měření stoupla v posledních 20 letech průměrná teplota půdy v národním parku Gobi o 2 °C. Tím se ještě více urychlil proces dezertifikace polopouští a divokým koním hrozí, že se ocitnou za hranicemi možnosti přežití. Dezertifikace je umocňována nadměrným spásáním vegetace početnými stády domácího dobytka. Předpolí oázy Gun Tanga bylo během dvou let naprosto zdevastováno týlovou jednotkou pohraničníků, kteří zde chovali ovce a kozy.

Množství povrchových zdrojů vody je omezené a v jejich okolí sídlí pastevci chovající kromě ovcí, koz, velbloudů a skotu také domácí koně, s nimiž se kůň Převalského plodně kříží. Hrozí nebezpečí genové eroze. Divocí koně by se tak během několika generací mohli doslova rozplynout v moři kříženců a domácích koní.

Jakékoliv snahy přesídlit pastevce mimo chráněná území naráží na jejich tvrdý odpor. Celý problém není jen čistě ochranářský, ale má své sociální a politické aspekty. Mongolsko má něco přes 2 miliony obyvatel, ale více než 30 milionů kusů dobytka. Prozatím nezbývá nic jiného, než držet koně za bariérami drátěných plotů a pokoušet se získat pro jejich návrat především pastevce a kočovníky. Obdobné problémy jsou v tomto směru i v Číně.

Obrázky

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Evžen Kůs

Evžen Kůs (1954) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Zoologické zahradě v Praze se zabývá otázkami chovu divokých zvířat v zajetí a vede mezinárodní plemennou knihu koně Převalského.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné