Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Leden ve vědě

O čem se psalo ve světě i u nás
 |  5. 3. 1994
 |  Vesmír 73, 170, 1994/3

USO nad francouzskými laboratořemi?

Zprávy o výzkumech supravodivosti za pokojové teploty, které tak výrazně podnítila r. l987 Nobelova cena K. A. Müllerovi a J. G. Bednorzovi, se opět začínají množit. Konkrétně jde o ohlášení dvou výsledků z Francie. V prosinci tvrdil francouzský fyzik Michael Laguës ze Školy průmyslové fyziky a chemie v Paříži, že dosáhl projevu supravodivosti při teplotě 250 kelvinů, a to u keramického materiálu tvořeného bizmutem, stronciem, vápníkem a mědí. A o několik týdnů později totéž tvrdí J. L. Tholence z pracoviště CNRS v Grenoblu; stejné teploty tam dosáhli u sloučeniny mědi, barya a vápníku.

Ve výzkumech supravodivosti by to představovalo obrovský skok - vždyť 250 kelvinů vlastně už představuje mrazivou teplotu, která ovládla v lednu Spojené státy, –22 oC. Ovšem je tu kdyby... K podobným zprávám zůstává většina vědců skeptická. Slyšeli jsme jich už dost, ale většinou se ukáže, že se tyto výsledky nepodaří zopakovat. S nadhledem se na tuto situaci zadíval Paul Grant z Výzkumného ústavu elektrické energie v kalifornském Palo Alto: tyto „zaručeně“ už vysokoteplotní látky označuje za USO – Unidentified Superconducting Objects. Takové látky se vytvoří jednou, ale podruhé je už nikdo ani nezahlédne...(Vždyť i materiál Laguësova týmu není stabilní, jeho kritická teplota klesá po dvou týdnech.) Ještě že si takto vědci umějí dělat legraci ze sebe. Takže jsou materiály vyrobené v Paříži a Grenoblu fyzikálními „létajícími talíři“, nebo přece jen významným průlomem do budoucnosti elektrotechniky?

Seznam mimozemských vetřelců

Vzhledem k tomu, že kolem naší planety proletí velmi často asteroid, dali se astronomové do sestavování seznamu těles, která by nás mohla ohrozit.

Soupis už obsahuje 90 planetek, které se téměř „otírají“ o Zemi. Jsou tam všechny asteroidy s větším průměrem než 6 km, ale bohužel asi jen 5 % z těch, které mají průměr okolo l km. Počet této „drobotiny“ se odhaduje na 1 000.

Za mezní velikost asteroidu, kdy by už mohl ukončit život na Zemi a nebo lidstvo „jen“ tragicky poznamenat, bývá považován 1 km. Připomeňme pravděpodobnost kolize planetek se Zemí: planetka o průměru 100 km nás zasáhne jednou za 300 milionů let, o průměru 50 km jednou za 60 milionů let, o průměru 10 km za 800 000 let a “balvan“ o průměru 1 km každých 2 300 let. Tyto obecně přijímané hodnoty jsou však nahlodávány studiem dopadových kráterů na zemském povrchu. Když vezmeme v úvahu, že Země je ze dvou třetin zalita oceánem, mohl by asteroid o průměru 1 km zasáhnout pevnou zemi jednou za 10 000 let.

S rozvojem civilizace, vzhledem k hustotě osídlení i rozmachu měst, nebezpečí vzrůstá. Vždyť planetka o průměru desítek metrů může zaútočit silou hirošimské pumy.

Evropské astronomické družice příštího století

Evropská kosmická agentura se shodla na třech astronomických umělých kosmických tělesech, která by měla být vypuštěna po r. 2000.

Observatoř INTEGRAL (= International gamma ray astrophysics laboratory), která má zkoumat oblohu v záření gama, budou konstruovat Američani a Rusové. Počítá se s náklady 300 milionů ECU. Odstartovat má r. 2001. Zaměří se např. na studium kvasarů a černých děr.

Kometární sonda Rosetta má být vyslána do meziplanetárního prostoru r. 2003, obletí Mars a vydá se k jádru patrně komety Schwassmann–Wachman 3. Sama stanice by se měla dostat na vzdálenost 1 km od jádra v r. 2008. Při dalším letu by měla k výzkumu Schwassmannovy–Wachmanovy komety vysílat drobné sondy, a to až do r. 2011, kdy se kometa přiblíží nejblíže Slunci.

Umělá družice FIRST (= Far infrared and submillimeter telescope) odstartuje nejdříve r. 2006. Oblohu bude zkoumat v infračerveném a submilimetrovém úseku spektra.Výběr programů podléhá ještě schválení výboru ESA pro vědecký program.

Cesta k Erosu

Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku chce dokázat vládě, a především daňovým poplatníkům, že umí zkoumat vesmír pomocí levných umělých kosmických těles. Pod heslem „rychleji, lépe a laciněji“ chce zkoumat i planetku Eros. V projektu NEAR (= Near Earth Asteroid Rendezvous) bude představeno první těleso nové řady označené Discovery.

Sonda NEAR má být dohotovena v krátké době 29 měsíců, protože při její konstrukci bude využito výsledků dosažených v programu „hvězdných válek“. Bude stát pouze 150 milionů dolarů. Stanice vzniká v Laboratoři aplikované fyziky na Univerzitě Johna Hopkinse v marylandském Laurelu.

NEAR odstartuje v únoru 1996 a asteroidu Eros by měla dosáhnout v prosinci 1998. Aparatury by měly ze vzdálenosti 24 km zkoumat planetku a fotografovat její povrch.

Nový ředitel CERN

Už jsme se zmiňovali, že v Evropské laboratoři fyziky částic byl zvolen nový ředitel. Prof. Carla Rubbiu vystřídává od 1. ledna prof. Christopher Lewellyn Smith. Tento 51letý Brit působí jako šéf katedry fyziky Oxfordské univerzity a jeho práce je svázána s fyzikou urychlovačů elementárních částic. Byl jedním z těch, kteří přesvědčili o potřebě vybudovat u Hamburku proton-elektronový urychlovač HERA.

Do CERN přišel poprvé jako stipendista r. 1968 a později jako člen vědecké rady tohoto pracoviště významně ovlivňoval jeho výzkumný program.

V CERN se nyní diskutuje o tom, co udělají USA, když jim kongres zrušil výstavbu urychlovače SSC. Jestliže by se Spojené státy chtěly účastnit na projektu evropského urychlovače LHC, Large Hadron Collider, musely by do Ženevy přijít nikoli s prázdnýma rukama, ale nejméně s ročním příspěvkem 100 milionů dolarů. Jinak by nemohli američtí fyzici dál setrvávat v tomto centru.

Rada CERN tvořená zástupci 19 účastnických zemí konstatovala na prosincovém zasedání, že r. 1994 je naprosto nevyhnutelné říci konečné slovo ke stavbě urychlovače LHC a dořešit, jak na něj finančně přispějí nečlenské státy. Urychlovač má stát 1,1 miliardy liber a dosud nebyl nalezen zdroj 240 milionů liber. Kdyby se nezískala celá suma, mohl by se i tento projekt velké fyziky rozplynout. V CERN nyní pracuje na 500 Američanů a další, menší skupiny Japonců a Kanaďanů. Proto se považuje za morálně nezbytné, aby i vlády těchto zemí na urychlovač přispěly. A tak se nyní mezinárodně usilovně jedná. Rychlá odpověď z USA se bohužel nedá čekat okamžitě. Ministerstvo energetiky, kam tato problematika velké fyziky patří, se nevyjádří, pokud nedostane stanovisko poradního orgánu samotných amerických fyziků. Nicméně mluvčí ministerstva hovořil o potřebě pokračovat v mezinárodní účasti na progra mu „dobré vědy“. Herman Strub, zástupce Německa v CERN, však pesimisticky konstatoval, že ve skutečnosti chybí na evropský urychlovač ne pouze 240 milionů liber, ale nejméně dvojnásobná suma.

Kvalita francouzské vědy

Ve Francii zveřejnil Rémi Barré, ředitel Observatoře vědy a techniky, svou druhou analýzu stavu francouzské vědy (první byla vypracována r. 1991).

Roku1991 francouzští vědci vytvořili 4,7 % veškeré vědecké produkce světa. Podíl na vědecké tvorbě zemí Evropského společenství představuje 16,8 %. Kvalita francouzské vědy se tedy měla zlepšit - r. 1983 tyto hodnoty byly: 4,3 % (o 10 % více) a 15 % (zvýšení o 6 %).

Pokud jde o nové technologie, Francie je vlastí 9 % všech evropských patentů (v r. 1986 8,5 %). Z patentů udělených v USA má Francie na svém kontě 3,6 % (v r. 1986 to však bylo 3,8 %).

Během osmdesátých let se ve Francii zdvojnásobil počet podniků, v nichž se rozvíjí výzkum; r. 1990 jich bylo 2 721. Nejvýraznějším vědeckým partnerem Francie je nyní Německo, donedávna to bylo Spojené království.

Zajímavé je, jaké výsledky přineslo v uplynulém desetiletí francouzské úsilí odstranit koncetraci vědecké práce v pařížské oblasti. Podíl pařížských vědeckých institucí (bez výzkumu na univerzitách) klesl za posledních pět let o 8 %. Disertací bylo v Paříži obhájeno r. 1987 41 %, r. 1991 37,8 %.

Věda se v různých regionech Francie rozvíjí odlišným tempem. Zatímco v oblasti Pyrenejí je soustředěno 40 % francouzského průmyslového výzkumu, v alpských departmentech je to jen 10 %. Překvapuje, že oblasti nejrozvinutějšího badatelského výzkumu se nekryjí s kraji, kde dochází k největším technickým inovacím.

Trochu zarmucující prý však je srovnání francouzského stavu s trendy rozvoje japonské vědy. Podíl japonských vědeckých publikací na světové tvorbě vzrostl o 17 % a počet uplatněných patentů v evropských zemích o 50 %. V USA bylo zaregistrováno více patentů z Japonska než ze všech zemí Evropského společenství.

Zpráva se též zmiňuje o stavu ekologických věd. Francouzští vědci publikují přededevším práce zabývající se stavem ovzduší, klimatu, mořskými ekosystémy, slabší jsou údajně v obecné ekologii a ekotoxikologii.

Francouzi si nicméně pochopitelně stěžují na nesnáze s financováním svých vědeckých pracovišť. Neuchlácholil je v žádném případě projev ministra vědy a školství F. Fillona o “dynamickém“ rozvoji základního výzkumu na pracovištích Národního centra pro vědecký výzkum.

V CNRS totiž přivykli, že rozpočet zpravidla kryje náklad jen z 85 % a že se koncem roku dostávají do obtížné finanční situace - nemají čím platit faktury za elektřinu, plyn, vodu... Zvláště malé dodavatelské firmy však na proplacení nemohou čekat. Vládní politika by se dala shrnout: Počítejte s tím, že peníze slíbené rozpočtem dostanete, ale nemyslete, že vám proplatíme hned veškeré faktury, uhrazovat se budou později...

Takže stěhování vedení CNRS do nového luxusního sídla na ulici Michel-Ange v Paříži (přišlo přinejmenším na 958 milionů franků) vzbudilo mezi vědci značnou nelibost.

Ukrajinské energetické křižovatky

Už jsme se v tomto přehledu zmiňovali, že chod dvou zbývajících černobylských bloků byl - přes dost nebezpečnou situaci - prodloužen do léta. Ukrajina je ve velice svízelné energetické situaci, která je odrazem devastace a chaotických rozhodnutí v soustátí bývalého Sovětského svazu.

Ukrajina neměla dost sil, aby zacelila následky černobylské havárie z r. 1986. Nejjednodušším řešením bylo zcela se odvrátit od atomové energetiky, a proto bylo i pod tlakem politického uskupení „Péče o blaho lidu“ přijato r. 1990 moratorium nejen na další rozvoj jaderné energetiky, ale rovněž na provoz veškerých atomových elektráren. Obyvatelstvo bylo přesvědčováno, že Ukrajina se bez atomové energie obejde a to, že se najednou zastaví její výroba, nikdo ani nezpozoruje. Přitom pět ukrajinských elektráren se l4 bloky produkovalo r. 1990 třetinu spotřeby elektřiny v této republice.

Jenže kolaps národního hospodářství se začal projevovat drtivě i v nejaderné energetice, polovina tepelných elektráren je už muzeální záležitostí a těžba uhlí výrazně klesá. Takže nyní už jaderné elektrárny, které se podařilo udržet v chodu, produkují 40 % elektřiny spotřebovávané na Ukrajině.

Moratorium však – ač velmi nedůsledně zaváděné - v řadě směrů působí. Výstavba tří bloků byla zmrazena, což znamená ubytek elektřiny v hodnotě 500 milionů dolarů ročně. Nepříliš početné špičkové kolektivy stavbařů se začaly rozprchávat. Utíká i obsluha elektráren. Např. jen zaporožskou elektrárnu opustilo r. 1993 400 kvalifikovaných inženýrů.

Nezasvěcenému se jeví situace v bývalém SSSR velice podivná. Rusko je schopno specialisty z Ukrajiny přeplácet! Zatímco v ruské jaderné elektrárně dostane inženýr obsluhy reaktoru měsíčně 300 dolarů, v zaporožské elektrárně - desetkrát méně. V Rusku získá od „jaderky“ ihned byt! Proto to může dopadnout tak, že některé bloky ukrajinských atomových elektráren se budou muset zastavovat pro nedostatek personálu.

Ukrajinská vláda proto rozhodla moratorium na rozvoj jaderné energetiky zrušit. Jenže nejen na výstavbu, ale už ani na provoz nejsou peníze. Stát např. dluží jen zaporožské elektrárně za odebranou elektřinu 30 miliard karbovanců.

Kosmická domluva mezi Ruskem a Ukrajinou?

Ve složité situaci se ocitla i bývalá „sovětská“ kosmonautika. Teprve po 10. lednu, kdy u ruské družicové stanice Mir přistála kosmická loď Sojuz TM 18, se probudilo po půldruhém roce zimního spánku k práci opět kosmické centrum v Jevpatorii na Krymu.

Toto centrum řízení kosmických letů vykonávalo prakticky celou jednu třetinu operací potřebných pro lety kosmonautů i meziplanetárních sond.

Výstavba si vyžádala obrovské finanční prostředky. K centru patřila nejen řídící a sledovací pracoviště, známá přijímací anténa o průměru 70 m, používaná ke spojení s kosmickými stanicemi Veněra, Mars, Luna, Vega a Fobos, ale i velké námořní lodi Kosmonaut Jurij Gagarin a Akademik Sergej Korolojov. Jeho součástí byla rovněž místním lidem prakticky neznámá záložní přistávací plocha pro raketoplány Buran mezi Jevpatorií a Simferopolem, na které by na základě americko-sovětské dohody mohly v případě nouze přistávat i americké raketoplány.

Rozpadem SSSR přešlo toto zázemí do majetku Ukrajiny. Neschopnost dohodnout se způsobila, že se ničeho rok a půl nevyužívalo. Kvalifikovaní specialisté odtud začínali utíkat. Rusko se snažilo spoléhat na „své“ prostředky i centra. Koncem ledna měla proběhnout na Krymu ruská inspekce veškerého zařízení a posoudit, zda bude opět využitelné pro ruskou kosmonautiku. Byl by tu i nadále realizován mezinárodní rusko-francouzský program studia oblohy v záření rentgenovém a gama GRANAT, ale i řízení ruských národohospodářských umělých družic Země - Molnija, Gorizont, Meteor a Prognoz.

Nebude se bádat -

- k tomuto krajnímu kroku reagujícímu na chaotický stav Ruska se odhodlávají i pracovníci ústavů základního výzkumu. Prezident Ruské akademie věd Jurij Osipov konstatoval, že koncem r. 1993 se tíživá finanční situace ruské vědy proměnila v katastrofu. A tak dochází k tomu, že i tak racionální vědec, jakým je ředitel Ústavu bílkovin v puščinském centru Akademie Alaxandr Spirin ohlásil, že jeho kolegové budou stávkovat.

Ruská akademie věd hledá řešení ve veřejném vyhlášení nedůvěry ruskému ministru vědy a technické politiky i ministru financí... Předseda vlády tedy slibuje vyplatit přidělené peníze...

Atomové hříčky s lidmi

V tomto přehledu jsme již referovali o sovětských atomových manévrech, kdy nad desetitisíci vojáků vybuchla opravdová atomová puma, aby se ověřily možnosti atomové války (pozn. red.: viz Vesmír 73, 110, 1994/2). Z USA nyní přišly zprávy, které přijít musely – i v této zemi zkoušeli po druhé světové válce, co atomové zbraně způsobí na obydleném teritoriu. Dělo se to za mnohem méně drastických okolností, ale ukazuje to rub a líc poválečných let studené války.

Z amerického kongresu se tedy dovídáme, že Pentagon provedl na rozhraní čtyřicátých a padesátých let 12 pokusů s nukleárními zbraněmi. Osm z nich studovalo, jak rozptýlit radioaktivní částice nad bojištěm, aby byla zasažena nepřátelská armáda. Čtyři programy měly experimentálně studovat sovětský program nukleárních zbraní, právě pokud jde o radioaktivní spad.

Pokusy byly realizovány v letech 1948 – 1952 v Los Alamos v Novém Mexiku, v Dugway v Utahu a v Oak Ridge v Tennessee. Při programu Green Run byl vyslán radioaktivní mrak nad Oregon.

S úrovní radiace to nebylo nijak drastické, šlo vždy nejvýše o “stovky curie“, ale podrobnosti stále ještě nebyly zcela zveřejněny. Někteří odborníci, kteří se touto minulostí zabývají, soudí, že při experimentech nedošlo k poškození zdraví lidí, i když podle dnešních norem by takovéto pokusy nebyly povolovány. Jiní je hodnotí jako poněkud nebezpečnější. Zabývá se tím i první americký astronaut John Glenn, kterému se experimentování jeví z hlediska tehdejší studené války jako nevyhnutelné.

O některých projektech jsou už známy zevrubnější detaily. V Los Alamos se simuloval výbuch atomové pumy tak, že byl klasickými trhavinami rozptylován radioaktivní mrak, aby se mohl sledovat průběh spadu. Jeden z mraků se rozšířil do okruhu 100 km. Mluvčí losalamoského centra informoval, že do explozivních látek byl přidáván radioizotop lanthanu 140, který má poločas rozpadu 40 hodin a údajně ohrožuje lidské zdraví jen mizivě.

Srazí se Los Angeles se San Franciskem?

Nedávné zhoubné zemětřesení v Kalifonii znovu zdůraznilo, jak neklidný je to kus země ( i když lidé se tu moc otřesů nebojí, dokládá to i výrok současného Kaliforňana prof. Mirka Plavce, který se svěřil, že ho už nějaké zemětřesení nemůže „rozházet“...).

Vince Cronin z Wisconsinské univerziy v Milwaukee modeloval pohyby kontinentálních desek, které právě v Kalifornii hrozí čím dál tím větším zemětřesením. Kalifornská velkoměsta - Los Angeles a San Francisko - leží na deskách, které se srážejí: Los Angeles má za podloží pacifickou desku, která proniká na severozápad rychlostí 4,7 cm za rok. San Francisko spočívá na severoamerické desce.

Cronin posuzoval dva možné modely. Vychází z předpokladu, že obě kontinentální desky se budou posunovat dál podél obvodu jakéhosi velkého kruhu a že se jejich pohyb urychlí na 5 cm za rok. Podle prvního modelu se tedy v nejbližší geologické budoucnosti obě města k sobě přiblíží za 11 720 000 let. Radnice Los Angeles bude vzdálena od sanfranciské jen 60 km! Druhý model předpokládá, že Los Angeles mine San Francisko ve vzdálenosti 52 km za 11 330 000 let.

Ne všichni Croninovi kolegové souhlasí. Někteří soudí, že Los Angeles si to pocestuje tak, že se dostane o 560 km severněji, k setkání obou měst nedojde, a to proto, že San Francisko bude dříve plně zničeno nově se tvořícím pohořím...

Opět paleontologický podvrh?

Jeden ze skvostů Britského přírodovědeckého muzea ztratil svou svatozář. Fosilní moucha Fannia scalaris, která patřila k entomologickému pokladu, se ukázala být podvrhem patrně z viktoriánské doby. Muzeum má významnou sbírku 12 500 nálezů fosilního hmyzu, mezi nimi na 2 500 jedinců uchovaných v jantaru.

Moucha dorazila do Britského muzea už před desetiletími, r. 1922, a to koupí ze sbírky německého specialisty na mouchy H. F. Loewa. Neznáme přesný původ nálezu, první zmínku o tomto druhu much najdeme v katalogu Loewovy sbírky z r.1850.

Zevrubnější výzkum zažila Fannia scalaris patrně až r. 1966. Jde o mouchu, která se v angličtině nazývá „latrine fly“, latrinová moucha, čeština (jak mi prozradil J. Žďárek) ji nazývá včelicí (patřící k pestřenkám).

A teď ji tedy znovu zkoumal student Andrew Ross. Pojednou v mikroskopu uviděl na jantaru trhliny, bleskově preparát vyndal z osvětlení, aby snad vzácnou včelici nepoškodil v nějakém anatomickém detailu. A pak uviděl rýhu, která nakonec prozradila, že někdo před více než sedmdesáti lety jantar rozřízl a vložil do něho současnou mouchu...

A tak dlouhá desetiletí mohli entomologové psávat podobné věty: „Mnohé druhy nalezené v baltském jantaru jsou nepředstavitelně podobné dnešním druhům a jeden z nich se zdá po zevrubných studiích zcela totožný s dnes žijící mouchou Fannia scalaris.“

Povšimněme si výrazu "se zdá". Vědci v tomto případě tedy zcela na lep nesedli, i v poslední vědecké analýze světově proslulého entomologa Willi Henniga z r. 1966 je ono „zdá se“...

Na podvrhu tedy patrně nemají vinu vědci, ale tržně se chovající sběratel, který věděl, že H. F. Loew platí více za zajímavé, až kuriózní nálezy.

RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné