Pochybnosti o datování turínského plátna

Turínské plátno představuje snad nejvíce diskutovaný posvátný předmět 20. stol. Jde o portrét ukřižovaného muže v životní velikosti. Mnozí — a podle údajů z vatikánských kruhů i papež Jan Pavel II. — věří, že turínské plátno představuje pohřební rubáš Ježíše Krista, do kterého se zázračným způsobem otiskla jeho pravá podoba (The New York Times 1989, 11. 6.). Někdy od 30. let tohoto století vychází řada knih, které vesměs předkládají argumenty potvrzující pravost plátna.

Historické údaje o předmětu jsou poměrně pozdního data. Francouzský šlechtic Geoffry I. de Charny zanechal zprávu o existenci rubáše až v roce 1353. O tři roky později zahynul v bitvě, aniž bychom se kdy dozvěděli, odkud plátno získal. Roku 1532 bylo plátno poškozeno požárem v Chambery ve Francii a později přišlo do rukou italských vlastníků. Až smrtí italského krále Umberta II. 18. 3. 1983 je získal Vatikán.

Roku 1973 byl vzorek plátna předán belgickému textilnímu expertovi. O pět let později bylo plátno zkoumáno skupinou vědců, vesměs přesvědčených o jeho pravosti. Součástí výzkumu bylo ozařování plátna UV a rtg zářením, které je schopno textilii poškodit. Výsledky výzkumu nejsou jednoznačné. Podle zbytků semen plátno vzniklo na Středním východě. Technika tkaní neumožňuje přesné datování. Historik umění W. S. Dale (Nuclear Instruments and Methods B29, 187-192, 1987) považuje plátno za ikonu namalovanou pravděpodobně v rozmezí 960 -1160 po Kristu. Srovnává ji s podobným portrétem, „Epitafií“, kterou vytvořil malíř Milutin Ures v letech 1282-1321 a je uložena v Muzeu církevních umění v Bělehradu.

Koncem 80. let turínský arcibiskup, kardinál Bellestrera ustanovil zvláštní komisi pro výzkum plátna. Jednou z nejdůležitějších součástí výzkumu bylo datování plátna pomocí uhlíku ¹⁴C. Komise vybrala tři slavné radiouhlíkové laboratoře: Univerzity of Arizona v Tusconu, Oxfordskou univerzitu a ETH—HÖNDDERBERG ve švýcarském Curychu. Výsledky všech tří laboratoří jsou téměř totožné. Udávají, že len, ze kterého je plátno utkáno, byl s 95% pravděpodobností požat v letech 1260-1390. Jinými slovy slovy, že stáří plátna je 1325 ± 33 let. Závěrečné výsledky byly publikovány v Nature 337, 611-615, 1989 a od té doby jsou soustavně zpochybňovány. Jak se s odstupem dalších několika let díváme na argumenty obou skupin? Zásadní nevýhodou všech tří měření bylo, že všechny vzorky byly odebrány ze stejného místa a prošly podobným čištěním. Textilní experti naštěstí vyloučili možnost, že by vzorky pocházely z nějakého mladšího lnu, protože plátno vzorků je totožné s plátnem obrazu. Zůstává však možnost kontaminace. Pokud by šlo o mechanickou příměs, bylo by zapotřebí dodat 36 % „moderního“ uhlíku, aby se stáří posunulo z 1. do 14. stol. Takováto kontaminace je vyloučena. Zvažme však možnost chemické reakce. Stříbrný relikviář, v němž bylo plátno uloženo, prošel v roce 1532 takovým žárem, že jeden jeho roh byl nataven, k čemuž bylo zapotřebí nejméně 960 °C. Plátno v něm bylo uloženo jako v tlakovém hrnci. Je však obtížné představit si, že by v relikviáři vznikla směs o složení 14 % uhlíku z roku 0 a 86 % uhlíku z roku 1532.

Další diskutovanou otázkou je možnost záměny nebo podvodu. Úředníka Britského muzea, který výzkum koordinoval, zažalovalo francouzské muzeum kvůli údajné záměně dvou pláten. Z nejasných důvodů nebyly totiž laboratorní vzorky zapečetěny hned na místě a celá procedura nebyla nahrána, jak je obvyklé, na videozáznam. Naštěstí všechny laboratoře pořídily důkladnou fotodokumentaci vzorků, ze které je jasně viditelný stejný původ tkání jako na původním plátně. Zároveň vědci všech tří laboratoří poněkud doufali, že plátno je skutečně z 1. stol., a neměli žádný vážný důvod zkreslit výsledky.

Další argumenty se blíží vědeckému kreacionizmu. J. T. Phillip z Laboratoře vysokých energií Harvardovy univerzity v Massachussetts vyslovil názor, že plátno je prozářené zevnitř okamžikem Kristova zmrtvýchvstání. Se zázrakem se dá těžko vědecky polemizovat. J. T. Phillip však nabízí vysvětlení: silný proud neutronů mohl změnit izotop ¹³C na ¹⁴C a tím posunout datování. R. E. Hedges tento názor elegantně vyvrátil tím, že silný tok neutronů by musel část vápníku změnit na ³⁶Cl (Nature 337, 594, 1989).

Prof L. Gonella, který je poradcem turínského arcibiskupa, naopak přiznal: „Nemám žádný vědecký důvod předpokládat, že výsledky testů jsou nepřesné,“ ale dodal: „jenže ono se může zítra ukázat, že neplatí ani gravitační zákon.“ K tomuto výroku se vyjádřil H. E. Gove: „Jestliže si pan profesor myslí, že naše výsledky jsou stejně neotřesitelné jako gravitační zákon, pak má skutečně velkou důvěru v naše datování“ (Radiocarbon 1, 87-92, 1990). H. Gove však rovněž nabízí určité řešení - přestaňme se dohadovat o pravosti plátna a místo toho svolejme komisi, která doporučí nejlepší způsob ochrany tohoto mimořádného předmětu. Zatím je uložen v prostředí nekontrolovatelné teploty a vlhkosti, a navíc mu hrozí poškození od skupiny vědců, kteří se pomocí vysoce energetického ozařování budou snažit dokázat jeho pravost.

Řekl bych, že není pochyb o tom, že turínské plátno pochází skutečně ze 14. století, ale zároveň je svým způsobem pravé. Celý středověk byly zejména ve východní církvi vytvářeny „lidskou rukou nezhotovené“ pravé obrazy zvané „vera ikon“ neboli veraikony. Jeden z neslavnějších získal Karel IV. a dodnes je uložen v pokladu svatovítské kapituly. Ještě v 19. století k němu putovaly tisíce poutníků. Zřejmě každá doba potřebuje svůj veraikon, který pravdivě odráží její potřeby a pocity. Turínské plátno může být veraikonem 20. století. Při hlubším pohledu však zjišťujeme, kolika rozmanitými veraikony jsme obklopeni také dnes. Uvažoval o nich Andy Warhol, když maloval fotografie Marilyn Monroe a plechovku od Coca Coly. A není Mendělejevova periodická tabulka veraikonem moderní chemie?