Aktuální číslo:

2017/11

Téma měsíce:

Propaganda

Lékař ze šlikovského Jáchymova

K 500. výročí narození Georgia Agricoly /Světové kulturní výročí UNESCO/
 |  5. 2. 1994
 |  Vesmír 73, 76, 1994/2

Povedou-li Vaše kroky v roce 1994 do jihozápadních oblastí Saska, narazíte na každém kroku na emblém, který nalézáte i u tohoto článku. A přijedete-li do Saské Kamenice v jarních měsících, nezapomeňte navštívit kamenické muzeum, bude tam skutečně reprezentativní výstava o životě, činnosti a díle Georgia Agricoly, jehož 500. výročí narození zařadilo UNESCO zcela oprávněně mezi světová kulturní výročí.


Tento humanista, lékař, učenec, důlní odborník, ale i ekonom a nechtěný politik, zasáhl svým dílem do řady oblastí tehdejšího vědění. A nutno říci, že výsledky byly bez falešné příměsi.

Glauchaw bylo v době, kdy se Agricola dva roky po začátku novověku (24. března 1494) narodil, městem soukeníků a pláteníků, a i když leželo v cvikovském úvalu, patřilo ještě mezi česká lenní města. Mladík, který si při studiu na Lipské univerzitě zlatinizoval jméno, se tam roku 1514 zapsal ještě pod jménem Georg Pawer de Glauchaw. Jeho otec, nezámožný soukeník, dbal o vzdělání svých dětí a všechny tři syny nechal absolvovat univerzitní studium. Georgius Agricola po ukončení studia filozofie odešel do Cvikova (Zwickau), blízkého rodnému městu, a čtyři roky se tam podílel na vedení městské školy, přičemž zažil i kvas ideologických sporů katolictví a reformace. I když se zpočátku angažoval na katolické straně, brzy došel v těchto otázkách k moudrému nadhledu, kterému zůstal pak věrný celý život. Roku 1522 odešel znovu do Lipska, již s jasným životním cílem studovat lékařství. To ho také přivedlo o dva roky později do Itálie. Bologna byla tehdy známým centrem lékařského studia. Pak pobýval v Padově, v Římě, zajel do Neapole a nejdéle působil v Benátkách, kde mu poskytl přístřeší proslulý tiskař a vydavatel Aldus Manutius. Vyučoval za to jeho děti řečtině, ale dostal i příležitost podílet se na přípravě pozdějších vydání spisů řeckých lékařů Hippokrata a Galéna. Návrat do Saska trval krátce. Pobýval v Cvikově a v Saské Kamenici se oženil.

Už r. 1527 bychom ho však zastihli v krušnohorském Jáchymově, kde na panství Štěpána Šlika byla před šesti lety zahájena těžba stříbra, jako lékaře a lékarníka. Čtyři roky pobytu v tomto prostředí — mezi jeho 33. a 37. rokem věku —, stačily tomuto vnímavému pozorovateli přírody, lidských činností a hloubavému mysliteli pro zásadní podněty k celoživotní odborné práci. Komplexnost vnímání, racionální analýzy, uvážlivé experimenty, zasvěcené popisy a skepse ke všemu neověřitelnému jako by pronikaly celým Agricolovým myšlením. Tradice jeho současníka Paracelsa, tehdy moderního, ve které byl vychováván, studium antických učenců a každodenní náročná lékařská praxe v hornickém městě, zažívajícím obrovský nárůst obyvatel všeho druhu (dnes nepředstavitelného maxima 16 000 — 18 000 obyvatel dosáhl Jáchamov krátce po Agricolově odchodu), vytvořily z Agricoly moderního myslitele. Oprostil se od scholastických zábran a dogmat a tvořil prvé pevné základy oné vědecké revoluci, na jejímž vrcholu se pak ocitl Isaac Newton, následovaný už neobyčejným rozvojem fyziky a přírodních věd.

Motivace Agricolova příchodu do Jáchymova byla i v jeho úvaze o využití nerostů pro humánní léčbu. A tam byl i první pramen jeho zájmu o hornictví („už jen kvůli lékařství musíme podporovat horní dílo“). Nejprve se zabýval jen výsledky dolování, ale postupně se jeho zájem rozšířil o poznávání celé hornické praxe a práce. A nebyl by to humanista Agricola, aby si to, co v nejmodernějším revíru tehdejší Evropy viděl, nekonfrontoval s tehdy známými díly antických autorů. Brzy zjistil, že každý horník ví o věcech, které dělá, víc než všichni antičtí autoři před ním.

Také technická vynalézavost lidí, kteří se seběhli z Čech, Saska, Harzu, Tyrol či uherských revírů, byla obdivuhodná a dosud o ní nikdo nic nenapsal. Jeho poznámky se hromadily, postupem času byly srovnávány s dalšími horními a hutními díly a konečně v závěru svého života nalezl v jáchymovském rodáku Basiliovi Weffringerovi (Blasiu Weffringovi) neobyčejně technicky vnímavého, ale také kreslířsky velmi instruktivního ilustrátora, který Agricolovým přesným popisům dodával názorný technický obraz, dodnes velmi esteticky působící. To se však objevilo až v posledním posmrtně vydaném Agricolově díle De re metallica libri XII (Basilej 1556). Mezi dokončením rukopisu tohoto díla r. 1550 a prvou zásadní Agricolovou publikací v tomto oboru ještě za jeho pobytu v Jáchymově uplynula dvě desetiletí. V Jáchymově byli Agricolovi přáteli a průvodci po horních dílech a hutích Bartolomäus Bach, Lorenz Wermann a Petr Plateanus. Tam vzniklo jeho prvé dílo Bermannus sive de re metallica, které podle antických vzorů zaznamenává autorův rozhovor právě s Lorenzem Wermannem o problémech získávání kovů. Bylo vydáno v Basileji r. 1530 a předmluvu ke knize napsal Erasmus Rotterdamský.

Roku 1531 se Agricola, který se vhodnými investicemi do stříbrných dolů v Jáchymově existenčně zajistil, odstěhoval do Saské Kamenice, aby tam pokračoval ve své lékařské praxi a lékárnické profesi. Nikterak to však neznamenalo, že by se vzdal svého vědeckého zaměření, dalšího studia hornictví a hutnictví své doby nebo rozborů nerostů a rud. Ani jako lékárník nebyl obvyklým typem. Zkoumal předpisy prostředků pomáhajících tišit či odstraňovat nemoci, jak se objevovaly u nejrůznějších autorit, a došel při tom k závěru, že některé receptury nelze opakovat z prostého důvodu neznalosti vztahů a převodů měr a vah, ve kterých byly jednotlivé ingredience udány. Snad jako prvý se snaží unifikovat míry a tomuto úsilí věnuje několik prací: De mensuris et ponderibus Romanorum atque Graecorum (Basilej 1533), De externis mensuribus et ponderibus (1550), ve kterých se zabývá mírami řeckými, římskými, ale i ostatních národů, např. Palestiny, Persie, Řecka, Egypta, dále De mensuris quibus intervalla metimur (1550), kde rozebírá systémy délkových měr. Nakonec doporučuje znovu zavést antické míry, protože podle jeho názoru tvoří ucelený systém a z hlediska ekonomického, státoprávního, ale i lékařského považuje tuto unifikaci za nezbytnou. Jednou z nejsystematičtějších Agricolových prací, jež ho stále řadí mezi zakladatele moderní geologie, byl traktát vznikající celá desetiletí: De ortu et causis subterraneorum (1544), v němž se snaží uspořádat znalosti o podstatě jevů a látek vznikajících po povrchem Země. Všímá si proto vod, zemětřesení, sopečné činnosti, vlivu větru na zemský povrch, vzniku zlomů a rozsedlin a vlivů zemských pochodů na tvorbu a vlastnosti nerostů. Agricola zde shrnuje své dílčí studie De natura eorum quae effluent ex terra (O charakteru látek vytvářených v útrobách země, 1546), De natura fossilium (O minerálech, 1546; klasifikuje je na zeminy — jíly, slíny, křídy; směsi — soli, síru, ropu, jantar; kameny — pravé, drahé, mramory, skály; kovy — ryzí zlato a stříbro; rudy) a  De veteribus et novis metallis (1546), kde se věnuje minulosti a současnosti rudných ložisek a rudného hornictví.

Své úvahy o substancích existujících pod povrchem zemským uzavřel ve spisku De animantibus subterraneis, vydaném r. 1549, kde se zabývá životnými jsoucny. Všimněte si, že třeba berlínská akademie při svém vzniku na počátku 18. stol. si dává do programu výzkum pidimužíků, vlkodlaků a a podobných „bytostí“ a Agricola nejenže takové „jevy“ přehlíží, ale jasně odděluje i živoucí a neživotná jsoucna a proti Paracelsovu vitalistickému názoru, že všechny věci mají duši a vznikají ze semene, staví svoji tezi o neexistenci univerzálního semene a všepronikající duše.

Vedlejším výsledkem jeho práce v těchto oblastech je vlastně jeden z prvých odborných latinsko-německých slovníků „Interpretatio Germanica vocum rei metallicae“ (1546), obsahující 480 odborných latinských termínů z hutnictví a hornictví a jejich německé ekvivalenty. Uvědomme si, že k tomuto dílu Agricola dospívá jen dvacet let po Lutherově kodifikaci spisovné němčiny v překladu bible.

Již zmíněných „Dvanáct knih o hornictví a hutnictví “ bylo autorsky dokončeno r. 1550. Prvého prosince tohoto roku totiž Agricola podepsal předmluvu, ve které je celé jeho krédo, ale současně i kritická metodika jeho pracovních postupů: „...nemohl jsem přinésti nic, co jsem sám neviděl... o čem bych se nebyl dozvěděl od hodnověrných mužů; v žádném případě jsem nenapsal o něčem, že je pravdivé, aniž bych si to neověřil.“ Touto knihou je završen jeho systematický výklad hornictví a hutnictví a jejich technologií. Výklad, který se na dvě stě let stal učebnicí těchto oborů. Byla přeložena už do deseti jazyků a od 16. stol. do současnosti se odhaduje na 33 jejích vydání v nejrůznějších oblastech světa.

Agricola je však díky svým úvahám o cenách kovů a hodnotě mincí (De precio metallorum et monetis, 1549) pokládán i za pozoruhodného národohospodáře a jednoho z významných předchůdců merkantilizmu. I tato práce souvisela s jeho stálým zájmem o dobývání a zpracovávání kovů.

Zdálo by se, že jen vlastní Agricolův obor - lékařství - přišel v odborných výsledcích zkrátka. Ale i zde - a opět pod silným vnějším impulzem - se uplatňuje jeho vzdělání a přirozený kritický duch. V letech 1552 - 3 se v Horním Sasku objevil opět mor. Agricolův latinský spisek analyzuje tuto pandemii a podrobně uvádí pravidla chování jednotlivce vedoucí k jeho ochraně před chorobou. Kniha však vyšla až r. 1554 v Basileji; účinnější byla okamžitá praktická opatření, která Agricola jako městský lékař v Kamenici zavedl; poznal je za svého pobytu v Benátkách. Nakažené morem izoloval v domě mimo městské hradby a podle benátského ostrůvku Lazzaretto, kde byla rovněž karanténa pro nakažlivé nemoci, nazval své zařízení lazaret. Ani vlastního zetě této izolace neušetřil. Počet úmrtí na mor byl v Saské Kamenici ve srovnání s ostatními místy podstatně nižší.

Agricola, při prosazování vlastních práv značně tvrdohlavý, ale při prosazování věcí obecných moudře diplomatický, byl v Saské Kamenici několikrát zvolen starostou (1546-48,1551-2,1553), a to přesto, že ve stále sílícím protestantském prostředí zůstal nadále tolerantním katolíkem.

Už za pobytu v Jáchymově napsal r. 1530 traktát o nezbytnosti boje proti turecké agresi. V době Agricolova pobytu v Jáchymově narůstal tlak tureckých vojsk na jižní oblasti habsburské říše. Bojů s Turky se zúčastnil i jáchmovský hrabě Šlik a byl v bojích těžce raněn. Agricola se r. 1530 obrátil na Ferdinanda, krále českého, uherského etc., traktátem o nezbytnosti boje proti turecké agresi. Vyzývá zde ke spojení sil evropských panovníků proti tomuto nebezpečí. Traktát byl několikrát vydán znovu.

Od r. 1532 se prohluboval Agricolův zájem o německou historii, který ho pak provázel celý život. Jednou z posledních jeho prací byla genealogie saského domu Wettinů (1555). A nutno opět zdůraznit, že byla provedena s agricolovskou důkladností a kritičností, bez snahy poklonkovat vládnoucímu kurfiřtskému rodu.

Poslední dny jeho života však byly naplněny obavami. Augsburský smír (25. 9. 1555) sice prohlásil rovnoprávnost protestantů a katolíků, ale současně se začala uplatňovat zásada „cuius regio, huius religio“ a jinověrci měli možnost buď konverze, nebo emigrace. Zásada, kterou Habsburkové začali uplatňovat v Čechách po Bílé hoře (1627). I Agricola začal připravovat rodinu na útěk. V říjnu ale onemocněl a 21. listopadu 1555 v Saské Kamenici zemřel. Jeho hrob je v zeitském chrámu.

Mnoho bylo v naší krásné literatuře napsáno a přeloženo o velké honbě za zlatem na Aljašce, že však i v naší zemi byly podobné situace, jako by žádného autora nezajímalo, a nadto v té době, kdy v Jáchymově plála stříbrná horečka, se tam objevovaly nadmíru zajímavé postavy odborníků, kteří ukazovali cestu rozvoje ekonomiky, techniky i vědy. Georgius Agricola byl prvním z nich.

Zavede-li vás 28. květen tohoto roku do Jáchymova, můžete mít štěstí, že se zúčastníte odhalení Agricolovy busty v blízkosti hlavních lázeňských domů. Český a německý nápis zde upozorní na dobu jeho zdějšího působení. A pokud je váš zájem hlubší, tak navštivte v březnu až červnu v sokolovském muzeu výstavu krušnohorské hornictví (na letní sezonu, tj. červenec-září, ji přejímá karlovarské muzeum) a v září pak kamenická výstava zčásti navštíví i Národní technické muzeum v Praze. Sympozium „Agricolovi nástupci“, začínající 10. září 1994, vás pak svými exkurzemi může zavést až do historických horních děl Agricolovy doby. Můžete se přihlásit v hornickém oddělení Národního technického muzea v Praze, Kostelní 42, 170 78 Praha 7.

Literatura

Manfred Bachmann, Hans Prescher, Georgius Agricola und Reflexionen in erzgebirgischer Schnitzerei (obsáhlý výběr vyobrazení z Agricolova spisu De re metallica spolu s jeho stručným životopisem), Dresden 1993, 120 str.

Gisela-Ruth Engewald, Georgius Agricola, 2. vyd. Teubner Stuttgart-Leipzig, 1994, 140 str.

Georgius Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, Praha NTM 1975

PROSPEKCE


Má-li havíř volit pro založení jámy z více míst jedno, svým charakterem příznivé, tak soustředí práci a pozornost na výchozy. Ty jsou buď náhodně vyloupnuty ze zemského povrchu a ukazují se nám zcela otevřeně, nebo jsou skryté a utajené a je třeba je hledat se znalostí.

Přírodní síly bez lidského přičinění a práce otvírají výchozy vodou potoka... odvátím zeminy... pádem skály, úderem blesku nebo zemětřesením. Také orba nebo lesní požár je mohou otevřít.

Skryté a utajené výchozy však zkoumáme vlastní dovedností. Všímáme si vody v pramenech: protože voda omývá výchozy žil a tím dává zprávu o poloze žíly o tom, zda je blízko či daleko od pozorovaného místa. Dále si všímáme jinovatky. Žíly vyzařují teplé, suché výpary, proto jsou traviny u jejich výchozů spíše orosené, vhlké než v okolí jinovatkou bílé. Mezi havíři pak existují značné rozdílnosti v názorech na proutkaření; jedni tvrdí, že jsou jim pro vyhledávání žil velice potřebné, jiní to popírají... Protože chceme, aby havíř byl zbožný a vážený, nepoužívá kouzelné virgule a protože chceme, aby byl považován za chytrého muže majícího přirozenou zkušenost, chápe, že virgule mu není potřebná, ale - jak jsem již dříve uvedl - pro existenci rudných žil má přirozené znaky a ty sleduje.

GEORGIUS AGRICOLA: De re metallica libri XII

Koňský žentour


Žentour vyzvedne šestkrát težší břemeno než rumpál. "Je konstruován následujícím způsobem: Asi 16 sloupů...se nahoře spojí svorníky a dole jsou vypnuty tak, aby jejich spodní konce zapadly do patek vytvořených předem v děrách podlahy... Tím vznikne okrouhlá plocha, jejíž obvod u žentouru má průměr 50 stop. Uprostřed této plochy se vyhloubí asi 10 stop hluboká jáma, půda se upevní beranidlem.... Na dně jámy se upevní špalek do ložiska z drtě. Uprostřed se nachází ocelová vana, v níž se otáčí železný čep hřídele... Hřídel stroje je čtyřboká...je na ní koš tvořený třemi lamelami...na tento dřevěný koš se budou navíjet dvě lana žentouru.

Stavba, s výjimkou čtyřúhelníkovitých částí u šachty, má tvar kužele a je celá pokrytá šindelem. Pak jsou ke vztyčeným sloupům připojeny dvojité vzpěry... z trámů přes dvě stopy širokých a tři dlaně silných. Obě jsou tak dlouhé, že dosahují téměř od koše k šachtě. Na obou je malá hřídel a lanové kladky, které jsou po obvodě vyhloubeny tak, aby lano z žádné nemohlo vypadnout. - Oba konce spodní kotvy, která je upevněna na hřídeli, mají malé prkénko, ke kterému je připevněna stolička pohaněče. Tak je možné, aby pár koní snadno táhl tam a nebo zpět a tak měnil vytahování s břemenem ze šachty za jejich spouštění dolů."

GEORGIUS AGRICOLA: De re metallica libri XII

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biografie

O autorovi

Jaroslav Folta

RNDr. Jaroslav Folta (*1933) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Věnuje se dějinám přírodních věd a techniky. Touto tematikou se dlouhá léta zabýval v Národním technickém muzeu. Je místopředsedou Společnosti pro dějiny věd a techniky.

Doporučujeme

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Jan Andreska  |  20. 11. 2017
Přítomnost orla mořské v naší krajině patří mezi největší úspěchy české ochrany přírody. Co přispělo k jeho návratu a ke vzniku stabilní populace?
Na hrdinský příběh zapomeňte

Na hrdinský příběh zapomeňte

Ondřej Vrtiška  |  6. 11. 2017
Americký neurovědec Stuart Firestein studuje čich, ale v rozhovoru na to vůbec nepřišla řeč. Proč jsme si s ním tedy povídali? S chlapíkem, který...
Budete se smát, když budeme chtít

Budete se smát, když budeme chtít uzamčeno

Marek Janáč  |  6. 11. 2017
Jedním z nejnaléhavějších problémů, jimž čelíme, je kolaps důvěryhodných zdrojů informací. Na pravdu již nemají patent úřady, přesunula se kamsi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné