Strom a kámen – dub a skála

Jiří Fiala píše, že na posvátných místech se pokládal kámen a vysazoval strom jako atributy neživého a organického řádu skutečnosti, odpovídající dvěma kosmologickým tradicím, dvěma „modelům světa“. Tato myšlenka by mohla přispět k porozumění zvláštnímu slovnímu spojení, které se v řecké literatuře často vyskytuje a s nímž si vydavatelé, vykladatelé a překladatelé – od pozdně antických scholiastů po moderní filology – nevědí rady: drys kai petré – dub a kámen (či skála). Z toho by plynulo, že Řekové byli dědici obou tradic.

Nejznámější a nejstarší jsou užití u Homéra a Hésioda. Tak v Iliadě (XXII. 126 – 127) Hektor končí své marné úvahy o tom, jak se vyhnout boji s Achillem, slovy: „Nijak zajisté nelze (začna) od stromu nebo od skály (s Hektorem) hovořit.“ (Otrocky přeloženo dle Lepařova slovníku.) Básnické překlady tohoto místa se značně různí. Tak Vaňorný (1934) překládá:

Teď již naprosto nelze s ním dlouhé hovory vésti

o starých známých věcech...

zatímco modernější Mertlíkův překlad (1980) zní následovně:

Nelze s ním hovořit nyní, jak povstali ze skal stromů

pradávní první lidé...

a nejstarší, roztomilý překlad Wlčkowského (1842) to podává takto:

Průchodu to zde nemá, bych s ním jako mládec a djwka

W stjnu dubů neb ve skalinách wedl rozhowor autlý.

(Slova „jako mládec a djwka“ jsou vzata z následujícího verše.)

Rozdíly v překladech svědčí o rozpacích překladatelů.

V Odyseji (XIX. 162 – 163) užívá tento obrat Odyseova manželka Penelopa, když se vyptává svého chotě, převlečeného za cizího žebráka (opět v doslovném překladu): „Ale i tak mi řekni svůj rod, odkud as jsi, nejsi totiž ze starobájného dubu ani ze skály (kamene).“, což Vaňorný překládá:

Ale i takto mi rod teď vyjmenuj, z kteréhos pošel –

vždyť jsi se nezrodil ze skal ni zajisté z bájného dubu!

Zde se sice ani cizí překladatelé od sebe příliš neliší, nicméně smysl obratu zůstává temný.

Hésiodos v Theogonii (Zrození bohů) uzavírá své úvodní líčení, jak ho Múzy povzbudily ke zpěvu, zvoláním (Theog. 35):

„Ale k čemu mi tohle, o dubu anebo skále?“,

jehož překlad z pera J. Novákové je zcela doslovný. Překlad nedělá potíže, zato výkladu 35. verše bylo věnováno nemálo marného úsilí. Alexandrijští vydavatelé a komentátoři už význam tohoto obratu neznali a podávali jen řadu zkusmých výkladů. Podle nich ‘mluvit o dubu a (nebo) skále’ může např. znamenat ‘hovořit o pradávných věcech (archaiolegein)’, neboť nejstarší lidé prý žili v divočině, mezi stromy a skalami. (Slovo drys znamenalo původně strom vůbec, viz též ř. dryáda – nymfa zosobňující duši stromu; srv. etymologicky příbuzné ‘dřevo’, ruské ‘děrevo’ znamená dosud strom.) To by odpovídalo našemu ‘říkal staré známé věci’. Může to však prý i znamenat: ‘mluvit o původu lidstva’, což by snad zase odpovídalo našemu ‘začínat od Adama’. – Našinec přitom jen stěží odolá fantastické představě, že v tomto prazvláštním obratu, užívaném zřejmě ve zcela prozaickém významu ‘otálet’, ‘zbytečně mluvit’, ‘odbíhat od věci’, ‘klábosit’ apod., se zračí vzpomínka na přesídlení lidských předků ze stromů do jeskyň...

A skutečně, dnešní odborníci docházejí k závěru, že jde patrně o narážku na nějakou báji – ztracenou již v pozdním starověku. Ve známé zmínce o dubu a skále v Platónovi (Faidros 275 b – c, Novotného překlad str. 64) může pak být buď pokusem o rekonstrukci, nebo i její parafrází:

Ve svatyni Dia dodonského se vypravovalo, příteli, že první věštné řeči byly řeči dubu. Tedy tehdejším lidem, protože nebyli tak moudří jako vy mladí, při jejich prostotě stačilo slyšet dub a skálu, jen když mluvily pravdu; ale tobě záleží na tom, kdo je ten, který mluví, a odkud, neboť nezkoumáš jediné to, zdali tomu je tak, či jinak.

Také na začátku tohoto dialogu se příznačně mluví o skále a o stromu platanu.

L. Dirlmeier upozornil v r. 1955 na zajímavou ugaritskou paralelu:

„Rád bych ti sdělil slovo, vyslovil řeč: řeč stromu a šepot kamene, rozpravu nebe se zemí, hlubin s hvězdami. Věru, hrom (blesk, úder blesku) neznámý nebi, slovo neznámé člověku.“ (Dle komentáře M. L. Westa k Hésiodově Theogonii, Oxford 1978.)

Ke stromu jako symbolu světa viz ještě verše našeho Otakara Březiny:

Pod tvým stromem usednu,

jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá

a v jehož černém, ledovém listí zvoní tichem hvězdy

jak včely všech úlů...

Ranní modlitba (Svítání na západě)