STEPHEN JAY GOULD: Time’s Arrow, Time’s Cycle (Směr času, kruh času). Myth and Metaphor in the Discovery of Geological Time.

Každá věda něčím důležitým přispěla k našemu obrazu světa. Geologie tak učinila samotnou koncepcí času. Téměř dvě tisíciletí Evropané důvěřovali biblické chronologii, podle které je svět starý několik tisíc let. K tomuto výsledku dospěli teologové prostě tím, že sečetli a extrapolovali věky patriarchů a následujících generací až k Ježíšovi, kde ležel začátek letopočtu. Biblické pojetí času je lineární, i když některé jevy jsou vnímány jako cyklické (Kazatel 1, 3 – 7). Teologové zajímající se o přírodní vědy brzy stanuli před rozporem, jak vysvětlit zjevně velké stáří fosilií. Pomáhali si různými konstrukcemi – např. vtipným řešením, že pokud Hospodin stvořil Slunce až čtvrtý den (tj. poté, co stvořil chlorofyl), nemůžeme hovořit o dnech, ale jen o symbolických obdobích neznámé délky.

Bible navíc nezná postupný vývoj, ale zná katastrofu, kterou je světová potopa. Geologové, kteří se díky terénním pozorováním stavěli proti biblické chronologii, se tak mimoděk ocitali v rozporu s katastrofickým pojetím dějin a času. Jak je dobře známo, samotný Charles Darwin dlouhou dobu nebyl rozhodnut, zda se bude věnovat biologii nebo geologii, a na svoji plavbu okolo světa si s sebou vzal jednu z nejslavnějších knih celé geologie – „Principles of Geology“ od Charlese Lyella, která poprvé vyšla v letech 1830 – 33. Lyell je přesvědčený gradualista, tj. zastánce pomalého, vcelku spíš rovnoměrného chodu geologického stroje. Tato koncepce evolučního času rozhodujícím způsobem poznamenala dílo Ch. Darwina a vůbec celé pojetí evoluce, tak jak se dalších 100 let tradovalo.

Na počátku geologie stojí čtyři knihy Thomase Burneta „Telluris Theoria Sacra“ vydané v letech 1680 – 90. Burnet se v nich snaží kombinovat „kruh času“ i “šíp času“, tedy cyklické i lineární pojetí, které podle prof. Goulda je nejlépe vyjádřeno na obálce knihy. Naštěstí v té době neznali e-mail, takže se nám zachovala Burnetova korespondence s Isaacem Newtonem, ve které mu Newton navrhuje teorii, že reliéf Země vznikl již před potopou a paradox stvoření v šesti dnech může být vyřešen snížením rychlosti rotace Země, čímž získáme dny obrovské délky. Burnet mu věcně odpovídá, že problematické věky patriarchů se ještě prodlouží a navíc, což je ještě horší problém, jak život přežije nekonečně dlouhou noc?

O sto let později řeší problém geologického času James Hutton v knize „Theory of the Earth“ (1795). O této knize se traduje, že je napsána tak těžkým slohem, že i Huttonův životní protivník Even Kirwan z ní znal jen pár desítek listů (v každém případě byl v jeho pozůstalosti nalezen výtisk Huttonovy knihy částečně nerozřezaný). Roku 1802, již po Huttonově smrti, naštěstí jeho dílo převyprávěl John Playfair a tím mu získal velkou slávu.

James Hutton původně studoval lékařství a jeho doktorská dizertace na Univerzitě v Leydenu pojednává o krevním oběhu. Ve světle tohoto faktu snadno porozumíme, proč Hutton přirovnával Zemi k organizmu, ve kterém místo krve cirkuluje voda a magma. Odtud již vede jasná cesta k J. Lovelockovi a jeho hypotéze Gáia i k termínu „geofyziologie“. Interdisciplinární Hutton obohatil geologii o pojetí řady cyklů. Země je nejenom neustále ničena erozí, ale erodované části mohou být přetaveny na žuly a “celý systém v nádherné ekonomii je schopen opravit svůj rozklad stejně jako tělo zvířete se neustále rozkládá a tvoří“.

O dalších 50 let později publikuje Ch. Lyell své epochální „Principles of Geology“. Byl-li Hutton původním zaměřením lékař, Lyell byl zase právník. I tato profese se promítla do geologie – Lyellova kniha je napsána krásným, ale srozumitelným stylem a s velkým citem pro správnou argumentaci (příležitostně i na nesprávných místech). Archaická či mytologická mysl je už svým založením katastrofická, kultivovaný právník zastává přesně opačné stanovisko – svět se vyvíjí rovnoměrně; procesy, jež v něm působily kdysi, působí i nyní, a tedy prostou empirií jako protipólem teologické spekulace můžeme správně odhalit povahu světa. Tímto pojetím se Lyell stal zakladatelem moderní geologie, ale také jí vtiskl ráz empirické vědy. Ve větším měřítku se v geologii začíná modelovat a experimentovat až v posledních dvou desetiletích a výsledky jsou povzbudivé. Geologie formulovaná Lyellem totiž připomíná fyziku redukovanou na mechaniku nebo geometrii prostorů pouze eukleidovských.

„Jaká je tedy povaha geologického či biologického času, kruh, nebo šíp?“ ptá se S. J. Gould. A odpovídá: „Nevím, nejspíš to jsou komplementární pojetí, jež jedno bez druhého nemůže samostatně existovat.“