Září ve vědě

Laxenburský scénář rozvoje populace

V tisku v tomto měsíci doznívaly ohlasy káhirské konference Organizace spojených národů o populaci a rozvoji. Názory na populační osud Země se velice lišily, ve světě i u nás.

IIASA, Mezinárodní ústav pro systémovou analýzu v Laxenburgu ve Vídni zveřejnil při této příležitosti knihu obsahující nový scénář demografického vývoje, který se odlišuje od představ většiny expertů OSN. Jde o práci The Future Population of the World: What We Assume Today? Editorem je Wolfgang Lutz, vedoucí tohoto projektu.

Ústav vytvořil celkem 9 alternativních scénářů vycházejících z různých předpokladů trendů porodnosti, úmrtnosti a migrace.

Růst světové populace bude pokračovat. IIASA předpokládá, že se světová populace v příštích 35 letech zdvojnásobí a dosáhne 11 miliard nebo vzroste o 50 % na 8 miliard. Podíl populace žijící v průmyslových oblastech světa poklesne r. 2030 o jednu třetinu a bude představovat 14 %. Naproti tomu podíl obyvatelstva rozvojových území bude 85 až 87 %, a to především zásluhou Afriky.

Všechny regiony budou mít problémy se stárnutím svých obyvatel. Porodnost bude klesat a populace světa zestárne. V západní Evropě dosáhne r. 2030 průměrný věk 45 let a každý třetí člověk bude starší šedesáti let. Těžko si představit, co to bude znamenat např. pro státy subsaharské Afriky bez solidní sociální péče.

Sonda Odysseus a Slunce

Americká meziplanetární sonda Odysseus se svou komplikovanou dráhou ve sluneční soustavě zkoumala nyní jižní pól naší hvězdy, nad nímž vedl její let. Měření šokovalo. První výpověď zní: Slunce nemá jižní magnetický pól, což samozřejmě nemůže být pravda. Jediné rozumné objasnění je, tvrdí Richard Marsden, pracovník projektu, že na Slunci je jižní magnetický pól velice rozsáhlý a difuzní.

Okolo Země je bezpečněji?

S nářky na rostoucí kriminalitu i životní rizika na našem pozemském světě je v protikladu informace, že kolem zeměkoule začíná být naopak bezpečněji. V posledních letech jsme se dočítali, jak je blízký vesmír zaneřáděný kosmickou aktivitou lidí – zbytky nosných raket, odpadky vyhazovanými z kosmických lodí, tříští družic, které vybuchly. Např. když r. 1987 explodovala francouzská nosná raketa Ariane, doslova zamořila drobnými úlomky okolí planety ve výši mezi 450 až 1 400 km. Přitom i sebenepatrný úlomek může ohrozit kosmonauty. Když např. na kosmickou loď dopadne úlomek velký 1 cm2 letící rychlostí 10 km/s, má to stejně katastrofický následek, jako když letedlo letící rychlostí 600 km/hod je zasaženo balvanem o hmotnosti 800 kg. A tak smetí v blízkém vesmíru hodně trápí konstruktéry mezinárodní družicové stanice Alfa.

Výzkum pomocí radaru massachusettské techniky však nyní získal optimistické výsledky. Okolí Země se má stávat čistším a tím bezpečnějším, a to z několika důvodů. Počet kosmických startů poklesl. Jestliže např. r. 1984 bylo vypuštěno 129 umělých kosmických těles, loni jen 79. Družice, především ty výzvědné, jsou spolehlivější, žijí déle, a proto je jich třeba méně. Lidé jsou odpovědnější, nespotřebované pohonné látky nenechávají v nádržích nosných raket a tím nedochází k jejich explozím. A pomáhá i sama příroda, ovzduší poctivě smýčí nečistotu.

Ale naopak více kosmické veteše, než vědci předpokládali, létá ve výškách 800 – 1 000 km nad Zemí. V těchto sférách jsme si své okolí zaneřádili velice a dosud nevíme, jak tam uklízet.

Poslední Magellanův čin

Svůj život uzavírá jedno z nejúspěšnějších umělých kosmických těles, americká sonda Magellan. Přispěla k poznání vesmíru stejně významně jako, dejme tomu, proslavená umělá družice Země IRAS (kolik ta jen objevila komet) nebo sestavovatel hvězdného katalogu Hipparcos.

Magellan po čtyři roky kroužil kolem Venuše a zmapoval pomocí radaru zevrubně 98 % povrchu této planety. Vždyť díky Magellanovi např. už známe na Venuši 16 000 sopek. Víme, že největší z nich Maat Mons je vysoká 8,5 km. Pochopili jsme, že dnešní povrch Venuše není starší než 300 milionů let (viz Vesmír 73, 23, 1994/1).

Mapování Venuše tedy skončilo a Američané plánovali na 10. října Magellanovu záhubu. Jak bude znít poslední zemský příkaz? Sondo, odhoď křídla sluneční elektrárny a roztoč se při pronikání do hustých vrstev atmosféry Venuše. Na Zemi budou vědci měřit, jaký odpor klade atmosféra otáčejícímu se tělesu. Dá se z toho vypočítat hustota vysoké atmosféry Venuše.

Hrozba moru v Indii

Mor v Indii překvapil, po čtvrt století se v této zemi už nevyskytl. Zastrašil i řadu našich spoluobčanů, protože tento subkontinent začínáme momentálně turisticky objevovat (jen z mého nejbližšího okolí se tam dlouhodobě potulují dvě dívky).

Epidemie má přicházet ze státu Maháráštra, kde se nejprve vyskytlo sedm případů bubonické formy moru. Morová nákaza se na naší planetě stále udržuje v přírodních ohniscích v Asii, Americe a Africe mezi poměrně odolnými hlodavci a malými savci. Nebezpečí epidemie vzniká tehdy, když se tito divoce žijící nakažení hlodavci dostanou do blízkosti lidských sídlišť, zavlečou nákazu mezi domácí hlodavce a ta se pak z nich přenese na člověka.

A k tomu mělo právě dojít v Indii.

Ohniskem měla být – podle indických odborníků – vesnice Bir na jihu státu Maháráštra. Bir leží asi 125 km od epicentra zemětřesení, ke kterému tu došlo loni. Kamal Krišna Datta, ředitel Národního ústavu infekčních chorob v Dillí, soudí, že zemské otřesy přivodily paniku mezi nakaženými krysami ohniska, ty se pak nastěhovaly do domů opuštěných obyvateli. Poškozené domy totiž sloužily jako dočasné sýpky...

Boj s morem nebude jednoduchý, i když nám se zdá už jeho léčení snadné. V Indii se pátrá po obyvatelích se záněty lymfatických uzlin, preventivně se podávají antibiotika, hubí se krysy, pesticidy se zasahuje proti blechám přenášejícím bacily moru.

Krize identity také u zvířat?

Že k tomu může dojít, tvrdí výzkumný tým Keitha Kendricka z cambridžského Babraham Institute, kde deset ovcí pokusně vychovávalo od narození kůzlata a deset koz zase jehňátka. Ukazuje se, že mláďata pak v dalším životě výrazně ignorují svůj druh. Kozy i kozlíci, které vychovala bahnice, chtějí uzavírat „manželství“ s ovcemi. Ovečky a beránci s kozlí pěstounkou zase hledají své partnery mezi kozami a kozly. Námluvy se svým druhem odmítají.

Experiment má svou praktickou hodnotu. Např. ochránci přírody často nechávají mláďata v náhradní péči pěstounky jiného druhu a když je vypustí do přírody, diví se, proč se nerozmnožují. A zvíře zatím hledá svého partnera v úplně jiné podobě, než by mu měla v přirozených podmínkách velet příroda.

Takže zvířata mohou mít v hlavě pěkný zmatek: Otázka „Maminko kozo, jsem koza nebo ovce?“ není tak nesmyslná.

150 000 stran archivu Linuse Paulinga

Prof. Linus Pauling, laureát Nobelovy ceny za chemii v r. 1954 a za přispění míru v r. 1962, vyvolal pozornost i svým nedávným odchodem ze života. Veškeré své písemnosti o rozsahu 150 000 stran – poznámkové sešity, rukopisy a dopisy – odkázal Kerrově knihovně Oregonské státní univerzity. Pracovníci knihovny v Corvalisu doufají, že celý odkaz zpřístupní do příštího února komukoli kdekoli na světě pomocí sítě Internet. Půjde o první takovýto rozsáhlý osobní fond přístupný zásluhou elektroniky.

Tom Hager, který pracuje na Paulingově životopisu, konstatoval spokojeně: takto přehledně dostupný materiál mi umožní zkrátit dobu psaní knížky o třetinu potřebného času.

Paulingova pozůstalost odráží výstižně jeho vědecké dílo i životní usilování. Zahrnuje např. materiál k jeho nejvýznamnější knize The Nature of the Chemical Bond, stejně jako jeho přednášky, kterými přesvědčoval o své oblíbené domněnce druhé životní etapy – zásadním vlivu vitaminu C na lidské zdraví.

Fond obsahuje Einsteinovy dopisy o nutnosti zákazu atomových zbraní, výzvy Martina Luthera Kinga k obraně občanských práv i korespondenci Jima Watsona a Francise Cricka, ve které žádají Paulinga, aby se vyjádřil k jejich představě o struktuře DNA.

Dokumenty je možné na požádání získat na obrazovku osobního počítače. Např. udáte heslo Einstein, archiv vyšle seznam všech dokumentů, ve kterých se toto jméno vyskytuje. Zbývá však ještě dořešit nikoli technické, ale právní problémy – co s copyrightem na dopisy, které psaly Paulingovi mnohé osobnosti.

Další sci-fi možnou realitou?

Miniaturizace elektroniky i urychlovačů by měla podle Edwarda Belbruna z Minnesotské univerzity umožnit vyslat na konci našeho desetiletí mezihvězdnou sondu, která by dorazila za 13 let k nejbližší sousedce našeho Slunce Proximě Centauri a zkoumat, zda kolem ní krouží planety. A samozřejmě zprávu o výsledcích návštěvy předat na Zemi.

O návrhu se diskutovalo v srpnu na newyorské vědecké konferenci o metodách letu ke hvězdám. Sešlo se tu na 120 vědců.

Argumentace je seriózní. Sama sonda by měla hmotnost 100 gramů – přihlášky lidí k letu ke hvězdám jsou zatím stále bezpředmětné. Raketoplán by vynesl na oběžnou dráhu sondu i urychlovač jader deuteria, těžkého vodíku. Využilo by se tu výsledků přípravy „hvězdných válek“. Svazek částic urychlených na 50 milionů eV by pracoval po dobu 15 000 sekund, tedy čtyři a čtvrt hodiny. To by postačilo, aby se sondě dodala rychlost jedné třetiny rychlosti světla, takže by k Proximě Centauri, vzdálené 4,3 světelného roku, dorazila za oněch 13 let.

K realizaci projektu by byla zapotřebí ještě určitá práce. Nynější urychlovač potřebného typu dokáže urychlit částice deuteria na hodnotu 1 milionu eV a je schopen pracovat jedinou sekundu. Jeho výkon by se tedy musel zvýšit 50krát a udržení v chodu 15 000krát, což je podle E. Belbruna práce tak na pět let...

V programu EURECA 23 států

Vedení programu EURECA podněcující evropskou spolupráci v technických oborech a rozvoj úrovně průmyslu našeho kontinentu se stěhuje na další rok z Norska do Švýcarska. V uplynulém roce bylo přijato 144 nových projektů, čímž jejich celkový počet dosáhl 960. 181 z nich bylo už ukončeno a 93 zrušeno z finančních i technických důvodů. Důraz se v poslední době klade na zlepšování životního prostředí. 23. členem programu EURECA se stalo Slovinsko.

Nový šéf CNRS

Biologa F. Kurilského vystřídá po druhém funkčním období ve vedení Národního centra vědeckého výzkumu Francie prof. Guy Aubert. Tento badatel se věnuje fyzice magnetizmu. Půspobil jako ředitel École normale supérieure v Lyonu.

Sorosovy miliony Rusku

Rusko je spokojeno s další iniciativou bankéře G. Sorose v podpoře středního a vysokého školství. Tento muž se objevil se svou chutí pomáhat Východu v SSSR před sedmi lety, chtěl se setkat s oficiálními osobnostmi i disidenty, aby přispěl k financování nezávislé intelektuální aktivity. I D. Sacharov tehdy viděl v Sorosovi naivního miliardáře, jehož miliony nakonec spolkne KGB. Ukazuje se však, že Sorosův „fanatický zápal“ dokáže mnohé i v tak devastované společnosti, jakou je dnešní Rusko.

Mnozí vědci Západu nejsou příliš nadšeni tokem Sorosových milionů do postkomunistických zemí; prohlašují, že i u nich by byly jeho dolary zapotřebí. Zvláště když dnešní ruská vláda přiděluje stále 50 % peněz na vědu do vojenského výzkumu.

G. Soros tedy i z tohoto důvodu svou aktivitu hluboce promýšlí. Za posledního půldruhého roku věnoval na rozvoj základního výzkumu v zemích bývalého Sovětského svazu celkem 100 milionů dolarů. V dubnu letošního roku oznámil, že v příštích pěti letech se zaměří na výuku přírodních věd, a to v prvním roce sumou 25 milionů dolarů. Jak poznamenal laureát Nobelovy ceny Joshua Lederberg, v takové výši dosud žádný mecenáš vědu nepodpořil.

Jakým způsobem se Soros rozhodl pomoci školství bývalých států Sovětského svazu, které se ve své dnešní podobě jeví bezednou studní? Počítá s financováním práce pouze těch nejlepších učitelů středních škol, profesorů, docentů, aspirantů a studentů. Pravidla si stanovil velice přísně tak, aby se efektivnost vkládaných peněz dala jednoduše kontrolovat. Zcela vylučuje vliv nynějších i starých státních struktur na přidělování grantů i stipendií. Poskytují se přímo osobně těm nejkvalitnějším pedagogům i studentům a pamatuje se i na významné vysokoškolské profesory, kteří živoří z penze. Ti, kteří uspějí v konkurzu, získávají titul „sorosovský profesor“ a dostávají svůj grant měsíčně.

Soros počítá s organizováním seminářů, celostátních olympiád i soutěží studentských vědeckých prací, s financováním cest na konference na Západ i s nákupem literatury.

Pro řízení své pomoci si Soros vytvořil mezinárodní výbor, který je tvořen deseti ruskými vědci, pěti Američany a po jednom badateli z Ukrajiny, Běloruska a Gruzie. Právo rozdělovat peníze má jen tento komitét.

A jak se vybírají nejlepší „sorosovští profesoři“? Během tří neděl bylo požádáno 25 000 studentů ze 110 nejlepších vysokých škol, aby navrhli učitele, kterých si nejvíce cení. 6 500 takovýchto navrhovatelů bylo vybráno i na Ukrajině, 3 000 v Bělorusku a dojde k tomu i v Gruzii. Na konci října by pak mělo být zvoleno 3 000 kandidátů, z nichž vzejde 300 sorosovských docentů a 300 sorosovských profesorů. Šanci být sorosovským studentem má několik tisíc mladých lidí ze zemí bývalého SSSR.

Konečně finále sporu o objev viru HIV?

Nepříjemný a pro vědu tak nedůstojný spor o objevu viru nemoci aids mezi pracovišti Francie a USA byl před několika lety přidušen uměle pomocí diplomacie nejvyšších představitelů obou států. Nyní by snad mohl být definitivně smeten ze stolu a pak i vykořeněn z vědomí vědců.

Francouzi jsou spokojeni s tím, že Američané konečně souhlasí s přerozdělením zisků z testů zjišťujících přítomnost viru v organizmu. K dohodě došlo v létě.

Roku 1991 byl zisk dělen tak, že USA dostávaly 2,9 milionu a Francouzi 2,2 milionu dolarů. Podle nové úmluvy bude nyní tento poměr 1,96 a 3,16 milionu dolarů.

Napoleonova smrt nedává stále spát

Mezi stále připomínané otazníky historie patří problém, zda císař Napoleon zemřel, či nezemřel přirozenou smrtí. Pokročit dál se nyní pokusila Americká Napoleonova společnost, sdružující historiky i sběratele památek na velkého vojevůdce. Prý dala pátrání nový impulz.

Napoleon I. Bonaparte po své definitivní porážce u Waterllo 22. června 1815 strávil jako britský zajatec posledních šest let na ostrově Svaté Heleny, kde zemřel 5. května 1821. Očití svědci vypovídali, že příčinou jeho smrti byla zřejmě rakovina žaludku. Fámy však mluví o tom, že císař byl otráven arzenem a že jeho vlasy byly přímo nasyceny tímto jedovatým prvkem. Kdo měl na tom zájem? Britové, kteří se ho pro jistotu chtěli zbavit? Ve světě je dost populární i dohad šířený zvláště v knize kanadského obchodníka Bena Weidera vydané r. 1982, že totiž Napoleona otrávil arzenem ve víně hrabě Montholon, protože jeho žena měla s Císařem milostné pletky.

V září se v Chicagu sešla Napoleonova společnost, aby posoudila výsledky chemických analýz dvou vzorků Napoleonových vlasů, které se uskutečnily v laboratoři FBI. Připomeňme, že arzen je zjistitelný ve vlasu i po dlouhé době. První relikvie patří nyní Jeanu Fichouovi z Rennes. Tyto vlasy, které byly odstřiženy několik málo hodin po smrti, obsahují podle nové analýzy 1,93 ppm arzenu. Druhý vzorek je ve Weiderově vlastnictví a má průměrný obsah arzenu 4,96 ppm.

Kriminalisté své analýzy uzavřeli s odůvodněním, že tato úroveň nepostačuje k tomu, aby dospělý člověk zemřel na otravu. Toxikolog Thomas Hindmarch z Ottavské všeobecné nemocnice připomenul, že za normální se považuje obsah 1 ppm. V Chicagu měli koncem sedmdesátých let lidé ve vlasech 2 ppm a v Glasgowě 3 ppm, což již ukazuje na značně zvýšené zamoření životního prostředí v těchto městech.

Podle Hindmarcha se mohl arzen dostávat do císařova organizmu z pitné vody, kouře kamen, a dokonce z tapet jeho domu. Ben Weider však přesvědčen není a soudí, že vzorek ve Fichouově vlastnictví je podvržený. A tak se Napoleonova společnost obrátí na soudní dvůr ve floridském Tallahassee, aby povolil exhumovat tělo Napoleonova příbuzného Achilla Murata a ověřilo se metodami molekulární biologie, zda jsou či nejsou Napoleonovy vlasy v relikvii Fichouově skutečně císařovy. Napoleonův maršál Murat se totiž oženil s nejmladší císařovou sestrou a srovnání vlasů císaře i jeho prasynovce by mohlo odhalit podvrh.

Antické krásky byly i tlusté a chlupaté?

Budeme zase o jednu iluzi chudší? Římské mozaiky a nástěnné malby vypodobňují ženy antiky jako čarokrásné bytosti ladných tvarů a svěží pleti. Je tomu tak i v Pompejích, které se staly v 1. století před Kristem římskou kolonií, pak obchodním centrem a letním sídlem bohatých Římanů.

Od r. 1718 se v Kampanii vykopává toto město zpod příkrovu lávy, kterou na ně vychrlil roku 79 našeho letopočtu Vesuv. Zahynulo tu při tom na 2 000 lidí.

O nový pohled na obyvatele zanikajících Pompejí se pokusila australská archeoložka a antropoložka Estelle Lazerová z univerzity v Sydney. Dospěla k závěru, že ne tak málo žen, které zemřely v troskách města, bylo tlustých, mělo daleko k hladké pleti, trpělo bolestmi hlavy a cukrovkou...10 % žen, jejichž těla E. Lazerová prozkoumala, trpělo hyperostózou lebky – nemocí hyperostosis frontalis interna. Tato choroba je u žen známá i dnes a mezi její příznaky patří právě bolesti hlavy, psychoneurotické poruchy jako labilita, deprese, fobie, melancholie až sebevražedné sklony i výrazné hormonální poruchy.

I v ledasčem dalším je pohled E. Lazerové, která dosud prostudovala na 300 těl obětí, jiný. Pompejští obyvatelé se podle ní dožívali delšího věku, ne pouze čtyřiceti let, ale i padesáti až šedesáti; kosti starých lidí projevují příznaky značného opotřebení.

Dříve se Pompeje považovaly za typické kosmopolitní město. E. Lazerová došla k závěru, že šlo o komunitu velmi úzce příbuzensky spjatou. Např. se tu u mnoha osob projevila genetická odchylka stavby špičáku, který neměl jeden kořen, jak je obvyklé, ale dva.

Lidé zemřelí v Pompejích však prý neposkytují vhodný vzorek obyvatel města. Příznaky nadcházející katastrofy byly tak hrozivé, že bohatší lidé opustili svůj domov včas, nejen dny, ale možná i roky předem. Zůstali ti chudí, kteří neměli kam odejít.

Penelope Allisonová ze stavu 30 domů usuzuje, že už před r. 79 po Kristu začaly značně chátrat, analogicky tomu, co se nyní děje např. s centry některých amerických měst. Vypadalo to tak, jako když bohatí vlastníci domů odejdou a do jejich příbytků se nastěhují skvateři. Na krásné fresce byly např. uloženy zemědělské nástroje, podstavec skvostné sochy sloužil jako stůl...

Australským archeoložkám se tedy zdá, že pod žhavou lávou i sopečnými plyny Vesuvu umíralo nikoli kvetoucí, bohaté a zalidněné antické město, ale opuštěné a zplundrované sídliště chudých, kterých navíc už ani moc nebylo.