Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Současný feminizmus a cesty rozumu

Odsuzují feministky ženy k apartheidu?
 |  5. 11. 1994
 |  Vesmír 73, 608, 1994/11

Ženská logika měla původně špatnou pověst vinou Aristotela, který rozhodl, že to dámám myslí jinak než pánům, popřípadě nemyslí vůbec, a to ze zásadních důvodů, neb je příroda k tomu nevybavila. Dámy se pochopitelně takovému nařčení bránily a od dob relativně moderních se pánové přidávali na jejich stranu, například pan Shakespeare, který na příkladu Portie z Kupce benátského názorně ukázal, že ženská logika nemusí být špatná.

Povaha boje za ženskou logiku se radikálně změnila v posledních letech. Osvícení (či ustrašení) akademici mužského pohlaví uznávají, že se Aristotelés radikálně mýlil a že příroda dámy vybavila stejnými usuzovacími schopnostmi jako pány, jak také jinak, vždyť už od francouzské revoluce víme, že všichni lidé (dámy také) byli zrozeni, aby si byli rovni. Ženské akademičky feministického ražení přistupují dnes k tomuto problému z ještě jiné strany. Aristotela jako prvního šovinistu řecké filozofie v lásce také nemají, ale nečekaně uznávají, že se dobral pravdy aspoň částečně. Dámám to opravdu myslí docela jinak než pánům, a to o mnoho lépe. Všichni lidé tedy byli stvořeni, aby si byli rovni, ale dámy byly stvořeny rovněji. Jak mně pravil přítel mužského pohlaví, na tomto objevu není nic převratně nového, každý ženatý muž ví, že jediná logika, která se doma počítá, je logika ženská. V každém případě o ženské logice a racionalitě vůbec teď existuje literatura tak rozsáhlá, že se o tom Aristotelovi nikdy ani nesnilo.

Přehled hlavních děl v současné diskusi o racionalitě z feministického hlediska uvedla filozofka Phylis Rooneyová v článku Recent Work in Feminist Discussion of Reason (American Philosophical Quarterly, Vol. 31, Number 1, January 1994). Účelem mého článku je podat shrnutí těch nejzajímavějších myšlenek z této debaty, popřípadě je mírně kritizovat.

Phylis Rooneyová uvádí diskusi tím, že bere v potaz samu podstatu racionality. Je nepochybné, říká, že principy základní aritmetiky či deduktivního myšlení jsou stejné pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví. Otázka je – a to je otázka, kterou si dnes feministky kladou především – zda se racionalita dá redukovat na tyto jednoduché principy.

Je to otázka sama o sobě zajímavá, ale zdá se mi, že některé feministky neměly při jejím řešení šťastnou ruku.

Tak např. Janet Radcliffe Richardsová feministky nabádá, aby nezavrhovaly logiku jako špatnou jen z toho důvodu, že ji používají muži. Naopak – také ženy by měly prokázat, že jim to logicky myslí, jinak by přilévaly olej do ohně a dávaly tak záminku těm mužům, kteří je považují za hloupé. Rozum se nemá zaměňovat za způsob, jakým byl používán k potlačování žen. Rozum není identický se způsobem, jakým ho muži zneužívají. Správný způsob, jak se vyrovnat s mužskou zrádností, nespočívá v tom, že se jejich zbraň postaví mimo zákon, ale naopak v mistrném ovládnutí jejich zbraně, které zamezí jejímu zneužití. (Richards, Janet Radcliffe. The Sceptical Feminist: A Philosophical Enquiry, Boston: Routledge & Kegan Paul, 1980, str. 24 – 25.)

Asi bychom měly být paní Richardsové vděčny, že nám dovolila používat rozum navzdory tomu, že byl vůči nám v minulosti tak zneužíván. Musím říci, že mně nikdy nebylo jasné, v čem to zneužívání spočívalo. Rovněž nevím, co by se dalo používat k myšlení místo rozumu. A vůbec metafora rozumu coby jakési muži záměrně vymyšlené zbraně představuje přesně to, co mně připadá na dnešním feminizmu nepřijatelné. Takto feministky odsuzují ženy k apartheidu neboli vývoji odlišnému pro ženy a muže. Takový apartheid může mít jen jeden důsledek: svět, ve kterém se špatně žije jak ženám, tak mužům.

Andrea Nyeová (Words of Power: A Feminist Reading of the History of Logic, New York, Routledge 1990) rozebírá dějiny logiky od stoiků až po moderní dobu a snaží se dokázat, že logikové (a byli to vždycky muži) zneužívali logiku k tomu, aby získali moc. Za dob Platóna a Aristotela prý sloužila logika vládnoucím vrstvám, v moderní době ji zneužíval Frege coby antisemita. Vídeňský kruh se skládal z marxistů, kteří používali logiku k prosazení ideálu totalitní moci.

Ačkoli je bezesporu pravda, že politické ideje některých logiků nesnesou plné denní světlo, bylo by scestné z toho usuzovat, že jejich logika byla chybná. Ačkoli je rovněž pravda, že Aristotelés měl o ženách a jejich logických schopnostech nelichotivé mínění, tvrzení, že vyvinul svůj systém logiky za účelem boje o moc, je prostě nepravdivé. Objektivní zkoumání logických systémů – včetně Aristotelovy logiky v Organon – ukazuje, že když došlo na věc, každý z logiků zkoumal struktury lidského myšlení bez rozdílu pohlaví a že se jejich závěry vztahují stejně k mužům jako k ženám. Velmi zajímavý je způsob, jakým feministky vykládají historii filozofie. Snad každý uzná, že jestli kdy nějaký filozof jasně prohlásil, že co se myšlení týče, tak ženy a muži jsou si rovni, pak to byl Descartes. Jeho princip Cogito ergo sum (Myslím, tedy jsem) rozhodně nerozlišuje mezi pohlavím toho, kdo myslí. Descartes výslovně tvrdil, že i ženy se mohou naučit disciplině požadované pro abstraktní myšlení, že mohou rozvinout schopnost myslet jasně. Předchůdkyně dnešních feministek v sedmnáctém a osmnáctém století, jako např. Mary Astellová či Lockova přítelkyně Damaris Mashamová, si toho byly vědomy, dokonce argumentovaly Descartem, když dokazovaly, že ženy jsou potenciálně stejně inteligentní jako muži a mělo by jim proto být umožněno studovat na univerzitě.

Přesto právě Descartes se stal terčem útoku dnešních feministek, které ho místo za spojence, jehož v něm viděly jejich starší sestry, považují za nepřítele. Tak Genevieve Lloydová (Man of Reason: „Male“ and „Female“ in Western Philosophy, Minneapolis: University of Minnesota Press, 1984) argumentuje, že Descartes byl jen zdánlivě neutrální, co se mužských a ženských intelektuálních schopností týče. Ve skutečnosti je nutné věnovat pozornost jeho teorii duality těla a ducha, podle které tělo je sídlem iluze a klamu. Součástí této teorie je také dělení vědomí na to, které se zabývá myšlením emocionálním, představivostí, sférou praktického myšlení či myšlením abstraktním. Toto dělení podle paní Lloydové jen zesiluje dosavadní (zkreslené) představy o mužské a ženské dělbě duševní práce. Ženy, které byly tradičně spojovány s doménou těla spíše než s doménou ducha, byly proto považovány za schopné jen nižších stupňů myšlení, abstraktní myšlení bylo považováno výhradně za sféru mužů.

K tomu bych dodala, že toto je svérázná interpretace paní Lloydové. Descartes sám nikdy neřekl, že ženy patří do říše těla, a proto že jsou schopny jen některých mentálních úkonů. Dokonce je taková interpretace duchu jeho filozofie cizí. Descartes se snažil určit principy naší racionality bez rozdílu rasy, národnosti či pohlaví. Nadto je znám fakt, že udržoval filozofickou korespondenci s řadou významných žen své doby, což by bylo nevysvětlitelné počínání, kdyby věřil, že žádná z nich nemůže principy filozofie pochopit.

Nancy Tuanová (Woman and the History of Philosophy, New York, Paragon House 1992) namítá, že ačkoli Descartes připustil, že ženy jsou schopny logicky myslet, jeho portrét racionální bytosti jako aktivní, nezávislé, spekulativní a ovládající jiné je v rozporu s tím, jak byly ženy v jeho době viděny. Jinými slovy Tuanová obviňuje Descarta z pokrytectví, podle jeho portrétu racionální bytosti musí prý každý poznat, že nezahrnuje ženy. To je argument velmi podivný. Nespočívala Descartova velikost právě v tom, že uměl odhlédnout od obecných předsudků a vidět pravdu v její podstatě? A nebyl jedním z myslitelů, kteří pomohli tomu, že jsme se předsudků o ženské méněcennosti zbavili? Úsudek Tuanové by se dal zjednodušit následovně: Descartes tvrdil, že bytosti schopné intelektuální činnosti nejsou hloupé. Jak známo, podle tradice 17. století ženy hloupé jsou. Descartes tedy nemohl mít na mysli ženy. Nevím, co by dámy Lloydová a Tuanová uznaly jako argument ve prospěch intelektuální rovnocennosti mužů a žen.

Susan Bordová (The Cartesian Masculinization of Thought, Signs 11) zachází ve své kritice ještě dále. Tvrdí, že Descartes je odpovědný za to, že moderní myšlení a poznání je viděno výhradně jako doména mužů, na které ženy neměly žádný podíl. Je těžké zjistit, co ji k tomuto závěru vedlo. Argumentuje převážně z hlediska moderní psychologie, kde je prý uznávaným faktem, že jasnost a přesnost myšlení i chladný a odtažitý přístup k dění jsou známkou mužského pohledu na svět.

Naomi Schemanová (The Force of Reason. The Women’s review of books, vol. 3, 1993 no. 1) poukazuje na paralely mezi represí a paranoidním myšlením a Descartovým Ego, které je odtržené od těla. Důsledky Descartovy teorie jsou prý nedemokratické, protože na jedné straně stojí Ego, které je jen duchovní podstaty, a na druhé straně stojí ti, kteří jsou definováni jen svými nedisciplinovanými těly. Nejen racionalista Descartes, ale ani britští empiristé nedošli v očích feministek milosti. Když se člověk podívá na dnešní postavení žen ve světě, bez námahy zjistí, že zatímco západní žena dosáhla ve všech důležitých ukazatelích rovnoprávnosti s mužem 1) , zdaleka to nelze říci o ženách žijících na Východě, zejména v asijských a afrických zemích. Můj osobní názor je, že výjimečné postavení západní ženy ve srovnání s jejími méně šťastnými indickými či muslimskými sestrami se zčásti dá vysvětlit podílem západní filozofie, která myšlenku rovnoprávnosti prosazovala. Chtěla bych tu připomenout především teorii společenské smlouvy, jejíž zakladatel Hobbes jako první formuloval myšlenku, že všichni lidé bez rozdílu pohlaví jsou si rovni. Jako předpoklad pro svou teorii Hobbes formuloval pojem stavu přírody, který předchází vytvoření společnosti. Ve stavu přírody má každý člověk stejnou schopnost poškodit druhého: Men by nature equal. Nature hath made men so equal, in the faculties of the body, and mind; as that though there be found one man sometimes manifestly stronger in body, or of quicker mind than another; yet when all is reckoned together, the difference between man, and man, is not so considerable, as that one man can thereupon claim to himself any benefit, to which another may not pretend, as well as he. For as to the strength of body, the weakest has strength enough to kill the strongest, either by secret machination, or by confederacy with others, that are in the same danger with himself (Leviathan, Basil Blackwell Oxford, str. 80). 2)

Právě díky této vyrovnanosti sil má člověk potřebu koneckonců uzavřít společenskou smlouvu, jejímž výsledkem je stát, který ho ochrání a zaručí mu právo na život. Ženy stejně jako muži mají tuto schopnost – i nejslabší žena může intrikami přemoci nejsilnějšího muže. Ženy jsou tedy rovnoprávnou stranou při uzavření společenské smlouvy. Tento důsledek Hobbsovy filozofie je popírán v řadě feministických spisů, zejména v knize Jean Grimshawové (Philosophy and Feminist Thinking, Mineapolis: University of Minnesota Press 1986). Ta sice uznává, že Hobbesova a Lockova filozofie pomohla formulovat ideály americké a francouzské revoluce a vedla k vyhlášení Práv člověka. Who this ‘Man’ was who possessed these rights was a question that could not be long avoided... But what was abundantly clear was the ‘Rights of Man’ did not include woman str. 9.  3)

Toto zkreslení myšlenek filozofů solečenské smlouvy (Grimshawová podobným způsobem popírá i Lockův příspěvek k myšlence rovnoprávnosti žen) pokládám za obzvláště nepoctivé.

Víra, že ženy jsou rovnocenné mužům, byla jedním z předpokladů západní filozofie, na té víře se zakládá myšlenka osvobození a zrovnoprávnění žen, za kterou – a to bychom neměli zapomenout – od začátku bojovali osvícení muži stejně jako ženy.

Není náhodou, že první systematická filozofická kniha zabývající se osvobozením žen pochází z pera muže – Johna Stuarta Milla.

Byly to parlamenty západních zemí (jejichž členové byli výhradně muži), které daly ženám hlasovací právo a uskutečnily tak myšlenku filozofů. Není rovněž pochyby o tom, že neosvícení muži a ženy často pochybovali, že co se intelektu týče, ženy jsou rovnocenné mužům. Výzkum v této oblasti je tedy nesporně důležitý, stejně jako je důležitý výzkum faktorů, které vývoj rovnoprávnosti historicky brzdily. Každého filozofa – ať muže, nebo ženu – jistě také zajímá pohled do historie filozofie a opravdový přínos, kterým ten či onen filozof přispěl ke kladnému hodnocení žen. Fatální chyba je ovšem přistupovat k minulosti s předsudkem, vinit ty, kteří jsou nevinni, a především svádět podřadné postavení žen v minulosti na nějaké bezpráví, kterého se muži a filozofové na ženách záměrně dopustili.

Že žena v minulých společnostech zaujímala a v některých východních civilizacích dodnes zaujímá místo podřadné, je faktem. Jeho příčiny jsou komplexní, zahrnují faktory ekonomické, náboženské, kulturní a biologické. Rozhodně nejsou výsledkem záměru, ale prostě souhrnu historických okolností. Proto vykládat je jako dílo zlého úmyslu je scestné. Tento přístup považuji za největší chybu současného feminizmu. Rozhodně nepřispěje k nápravě situace, a nepřispěje ani k odhalení historické pravdy. Co je potřeba především, je přístup přísně objektivní, který zkoumá daná fakta a vyvozuje z nich důsledky – ne přístup, který fakta překrucuje, aby dokumentovala předem vymyšlené závěry.

Poznámky

1) Ve všech zemích Západu mají ženy hlasovací právo i právo být voleny do politických a vládních funkcí stejně jako muži. Majetkové a rodinné právo neuděluje žádná zvláštní privilegia mužům před ženami. Toto vše není samozřejmé např. v zemích, kde vládne islám a kde je občanský zákoník založen na Koránu.
2) Lidé jsou v podstatě stejní. Příroda stvořila lidi sobě rovné, co se tělesných a duševních schopností týče. Najde se sice člověk, který je silnější nebo chytřejší než druhý člověk, když se vše sečte dohromady: rozdíl mezi jedním a druhým však není tak podstatný, aby z něj jeden člověk vytěžil prospěch, na který si druhý nemůže dělat nárok. Co se týče tělesné síly, i ten nejslabší má dost síly k tomu, aby zabil toho nejsilnějšího, buďto tajnou pletichou, nebo spiknutím s ostatními, kterým hrozí stejné nebezpečí jako jemu.
3) Kdo byl ‘člověk’, jemuž tato práva příslušela, byla otázka, jíž se koneckonců nebylo možno vyhnout... Bylo ale zřejmé, že zmíněná lidská práva nezahrnovala ženu. Grimshawová tu užívá jazykové dvojznačnosti anglického jazyka, ve kterém man znamená jak člověk, tak muž. Každý znalec Hobbesovy filozofie ví, že v uvedeném kontextu man znamená člověk.

Citát

Ellias Canetti /25. 7. 1905 - 14. 8. 1994/, NC za literaturu (1981),

Masa a moc, nakl. Arcadia, Praha 1994, str. 342343

Soud a rozsudek

[...] Člověk má hlubokou potřebu pořádat všechny lidi, které si dovede představit, do stále nových uskupení. Tím, že neuspořádané, amorfní množství lidí rozdělí do dvou skupin, které postaví do vzájemné opozice, je v jistém smyslu zhušťuje. Vytváří z nich sevřený šik, jako by měli proti sobě bojovat; propůjčí jim dojem výlučnosti a naplní je nepřátelstvím. Tak jak si je představuje a jak si je přeje, mohou být pouze v nepřátelském poměru. Rozsuzování mezi ‘dobrým’ a ’špatným’ je prastarý nástroj dualistické klasifikace, která ale nikdy není jen pojmová a nikdy zcela mírumilovná. Důležité je napětí mezi oběma třídami a soudící člověk toto napětí vytváří a obnovuje.

V základu tohoto procesu je sklon vytvářet nepřátelské smečky, který nakonec musí vést k vytvoření válečné smečky. Protože se tento sklon vztahuje na všechny možné oblasti a projevy života, rozřeďuje se. Ale i když celý proces proběhne pokojně, když se zdá odbytý jedním nebo dvěma soudícími slovy, v jeho zárodku je vždy sklon hnát ho dál, k aktivnímu a krvavému nepřátelství.

Každý, kdo vstupuje do tisíců vztahů života, patří k nesčetným skupinám těch ’dobrých’, proti nimž stojí právě tolik skupin ‘špatných’. Záleží pouze na příležitosti, zda se ta nebo ona skupina přehřeje a promění ve smečku, která zaútočí na druhou, nepřátelskou smečku – dřív, než ta stačí zaútočit na ni. Ze zdánlivě mírumilovných soudů se pak stávají rozsudky smrti nad nepřítelem. Hranice těch ‘dobrých’ jsou pak přesně určeny a běda ‘špatnému’, který je překročí. Nemá mezi dobrými co pohledávat a musí vbýt zničen.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost

O autorovi

Jindra Tichá-Svobodová

Prof. PhDr. Jindra Tichá (*1937) vystudovala formální logiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Je profesorkou na University of Otago v Dunedinu na Novém Zélandě, kde se zabývá politickou i klasickou filozofií.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné