Intelektuálové v politice

Máme listopad a s ním páté čili první půlkulaté výročí Listopadu (tak se to zatím ještě nepíše, vypadalo by to jako Únor nebo Srpen nebo Říjen, – jak to tedy psát?). Pět let je dost. Pět let po Únoru byla nejtvrdší Padesátá léta, pět let po Srpnu jsme byli zcela Normalizováni.

Využiji příležitosti, abych se trochu zamyslel nad jednou věcí, která se mi často vybaví, když je řeč o politice. Co se to vlastně děje, když se intelektuálové změní v politiky?

Budoucí dějepisci budou jistě podrobně rozebírat situaci v naší zemi a v naší části světa koncem 80. let a různé příčiny, které v Listopadu přivedly naše intelektuály do politiky a přiměly je, aby se ujali různých veřejných a státnických rolí. Zdalipak se též budou zabývat otázkou, co většinu intelektuálů později z politiky odvedlo.

Pamatuji se na jeden mezinárodní politickovědný seminář někdy na jaře 1990, na němž byla mimo jiné řeč o obratu k demokracii v naší části Evropy a o angažovanosti intelektuálů v politice, typickém to tehdy jevu v naší zemi. Známý britský politolog Ralf Dahrendorf o nás tehdy řekl: „Až bude u vás demokracie, poznáte to z toho, že vaši intelektuálové již nebudou v politice.“ Tehdy jsem smyslu Dahrendorfova výroku příliš nerozuměl, ale nyní, s odstupem času, bych se k němu rád vrátil.

Začněme samotným pojmem „intelektuál“. Podle běžných definic se tak označuje osoba zabývající se činností, která si žádá racionální, inteligentní a tvořivé myšlení. Spisovatel, vědec, publicista a podobně. Slovo intelektuál se někdy užívá spíše pejorativně (srov. výrazy jako „intelektuálština“, „přeintelektualizovaný“), zde si však zkusme intelektuála trochu idealizovat. Je to totiž člověk, který má předpoklady k tomu, aby se (za prvé) díval na věci z odstupu a ve větším časovém měřítku, (za druhé) aby o tom byl schopen mluvit a psát a (za třetí) aby reflektoval sebe sama jako člověka s těmito předpoklady.

To všechno jsou vlastnosti, namítnete, které má (či měl by mít) správný politik též. To je jistě pravda, a proto rozdíl budeme hledat trochu jinde: nikoliv ve vlastnostech jednotlivců jako takových, nýbrž v roli, jakou hrají ve vztahu k druhým a k celku.

Politik, na rozdíl od intelektuála, musí usilovat o moc a pokud se mu jí dostane musí si ji udržet – jinak by nemohl účinně rozhodovat o věcech společných. K tomu je třeba, aby se (za prvé) díval na věci spíše v jejich aktuálním kontextu, (za druhé) aby své postoje dovedl nejen deklarovat, ale i prosadit a (za třetí) aby reflektoval sebe sama očima veřejnosti, která ho příště může, ale nemusí zvolit.

V demokratické společnosti je politika především hrou: v politické aréně se šermuje o moc a o ideje (zda především o prvé, či především o druhé, podle toho se dá rozlišit nezdravá demokracie od zdravé).

Rozdíl mezi intelektuálem a politikem je nejvíce patrný tam, kde jde o komunikaci s veřejností. Náš známý filozof a publicista (i občasný přispěvatel do Vesmíru) Jan Sokol, který si na vlastní kůži vyzkoušel jednu z vlivných politických funkcí, se pokusil popsat to, co naše intelektuály v politice nejvíce zaskočilo. Například že cokoliv, co jednou vypustili z úst, ať už to bylo chytré nebo hloupé, se okamžitě stalo obecným majetkem, šířeným, komentovaným a diskutovaným v široké veřejnosti, nikoliv jen v úzkém kruhu kolegů, opět intelektuálů. Pojednou to mělo vliv a měnilo svět.

Publikum politika nejsou jen intelektuálové. Jsou to i lidé, kteří neobdivují intelektuálovu oblibu mluvit složitě a přitom nepřesně, jeho pochyby, váhání a vážení alternativ, jeho snahu být vždy originální a nikdy se neopakovat, jeho hru se slovy, ani jeho upřímnost a otevřenost. Jsou to lidé, kteří chtějí jasnou a srozumitelnou řeč, vždy stejně formulovaná tvrzení a rychlá, pevná rozhodnutí. Tam, kde intelektuál chce vysvětlovat, politik musí přesvědčit. Jeho rozhodnutí musí být přijato jako jediné správné a jediné možné.

Znamená to, že intelektuálové nehrají žádnou roli v politické aréně? Ne tak úplně, čímž nemyslím jen známou skutečnost, že tu a tam se najde intelektuál, který je současně výborným politikem. Nejde mi teď o jednotlivce nýbrž o intelektuály jako skupinu, jako komponentu celku společnosti, skrze níž společnost reflektuje sebe sama. Intelektuálové jsou přece ti, kteří dovedou rozpoznávat dobré od špatného, čisté od nečistého, pravé od falešného, zdravé od nezdravého, rodící se od trouchnivějícího. Oni přece dokážou rozlišit, kdy politická moc lidem slouží a kdy chce, aby lidé sloužili jí. Odtud správná role intelektuálů: sledovat z galerie hru politiků o moc a ideje, být však na stráži a umět varovat. Mají dar slova a mají mít právo a povinnost je vyslovit. Prstem ukazovat.

Jen tu a tam se může stát, že se zvednou ze svých míst a vběhnou do arény.