Devonský útes u Koněprus

Devon u Koněprus je nejen areálem zcela výjimečného přírodovědeckého a ekologického významu, ale i naším největším a nejkvalitnějším ložiskem hodnotných vysokoprocentních vápenců. Proto se zde již několik desetiletí ostře střetávají zájmy ekologie a ochrany přírody s těžbou a zpracovatelskými záměry.

Devonský útvar, který začal přibližně před 410 miliony let a trval následujících 50 milionů let, je neobyčejně bohatý na tělesa, která můžeme přirovnat k dnešním korálovým útesům. Vznikala tvořivou činností přisedle žijících organizmů na mělčinách devonských moří v tehdejším teplém klimatickém pásmu. Protože rozložení i tvar devonských kontinentů a jejich šelfových moří byl zcela jiný než dnes, setkáváme se s devonskými útesy i tam, kde bychom je podle dnešní geografické situace jistě neočekávali, jako např. v arktických částech Severní Ameriky, v oblasti Uralu i ve střední Asii.

Devonské útesy jsou zvláště četné v uloženinách středního a svrchního devonu. Z této doby je známe i z Evropy, např. z jižní Anglie, Belgie, Rýnského břidličného pohoří, Svatokřížských hor v Polsku a z Moravy, kde se podílejí na stavbě Moravského krasu. Čechy však mají devonský útes výjimečný: jeho vznik spadá již do spodního devonu, a to do doby asi před 400 miliony let, a jeho vnitřní stavba i obyvatelé se nám zachovali jako zkameněliny v takové úplnosti, že mezi evropskými, a dokonce i světovými útesy jde o jev zcela mimořádný.

Náš devonský útes je asi 5 km jižně od Berouna, v oblasti Českého krasu jižně od obce Koněprusy. Devonské vrstvy zde tvoří poměrně plochou mísovitou (synklinální) strukturu, jejíž jádro tvoří právě spodnodevonské útesové vápence s částečně zachovalým nadložím mladších vrstev. Útes je výborně odkryt ve starých i činných lomech na vrchu Zlatý kůň a v jeho jižním okolí, kde se dnes chemicky neobyčejně čisté vápence devonského útesu nejen překotně těží, ale i masově znehodnocují jako údajná cementářská surovina.

Budovatelé útesu

Hlavní část koněpruského útesu tvoří bělavé a světlešedé koněpruské vápence. Dosahují zde mocnosti až kolem 200 m a můžeme v nich odlišit jak části, které představovaly pevnou vlnovzdornou kostru (jádro) útesu, tak mohutné a daleko převládající akumulace organických drtí, které vznikaly rozrušováním vlastního útesu i hromaděním schránek a koster devonských organizmů na periferii a v blízkém okolí útesu. Hlavními aktivními budovateli pevné kostry útesu byly mořské vápnité řasy, koráli, mořské lilijice (krinoidi), mechovky a tzv. stromatopory (vymřelá skupina útesotvorných živočichů řazená do okruhu láčkovců nebo mořských hub).

Řasy byly nepochybně hlavní tmelící složkou kostry útesu, a zejména rudé řasy (Rhodophyta) se podílely na stavbě pevných, vlnovzdorných a příboji vystavených částí útesové elevace. Koráli byli zastoupeni dnes zcela vymřelou skupinou desknatých korálů, kteří vytvářeli včelím plástvím podobné pevné kolonie. Méně hojní byli koráli čtyřčetní (nazvaní podle vnitřní stavby odlišné od dnešních korálů šestičetných), kteří tvořili jak trsům podobné kolonie, tak masivní pohárovité schránky.

Zcela osobitou složkou koněpruského útesu byly velmi hojné mořské lilijice (Crinoidea), řazené k přisedle žijícím ostnokožcům. Zatímco u běžných prvohorních lilijic bylo tělo rozděleno v jemně členěnou korunu s rameny, dlouhý tenký stonek a orgán sloužící k přichycení, lilijice jádra koněpruského útesu byly odlišné a dokonale přizpůsobené životu v extrémně neklidném prostředí: jejich kořenový systém byl neobyčejně mohutný, stonek krátký a silný, koruna s rameny pak krajně robustní – vše zaměřené k obhájení existence na útesu vystaveném příboji a mořským proudům. Patří sem např. právě z koněpruského útesu poprvé popsané rody Pernerocrinus a Torrocrinus, jejichž gigantická ramena či stonky dělníci v lomech výstižně označovali jako „zkamenělé sloní choboty“.

Význačnou skupinou útesotvorných živočichů byly mechovky, jejichž kolonie vytvářely pevné nálevkovité a vějířovité kostry podobné nejjemnějším krajkám. Spolu s lilijicemi tvořily zejména na periferii útesu celé porosty podobné podmořským zahradám.

Další obyvatelé útesu

Podobně jako dnešní korálové útesy, skýtal i koněpruský útes optimálni podmínky pro život nejrůznějších mořských živočichů, kteří zde nalézali stálý přísun potravy i vhodný úkryt.

Vedle všudypřítomných mořských lilijic, jejichž články těl jsou hlavní horninotvornou složkou koněpruských vápenců i mimo vlastní útes, to byli zejména velmi hojní ramenonožci (Brachiopoda). Jejich pevně přisedlé nebo volně ležící dvoumiskové, často velmi ozdobně žebrované schránky patří k opravdu častým zkamenělinám a z koněpruského útesu je jich známo přes 100 druhů.

Početně byli zastoupeni i plži (Gastropoda), z nichž mnozí zřejmě žili v symbióze s lilijicemi (byli přisedlí na korunách lilijic, kde konzumovali zbytky potravy).

Zvláštní kolorit dodávali koněpruskému útesu trilobiti. Nepatřili sice k aktivním budovatelům útesové stavby, ale členitá morfologie útesu a dostatek potravy jim skýtaly optimální podmínky. Trilobitová fauna je v koněpruském útesu zcela osobitá, s mnoha druhy známými pouze odtud.

Části krunýřů trilobitů nalézáme v oblasti jádra útesu často nahromaděné v čočkovitých polohách jemnozrnných vápenců, které zřejmě reprezentují výplně původních nerovností a dutin v morfologicky členitém útesu. Je pravděpodobné, že tyto akumulace jsou nahromaděnými exuviemi, tj. svlečenými částmi krunýřů, které trilobiti zanechali v chráněných dutinách a slujích vhodných pro riskantní akt svlékání. Někteří trilobiti z koněpruských vápenců dosahovali skutečně velkých rozměrů (i přes 20 cm) a akumulace jejich krunýřů patří k ozdobám paleontologických kolekcí.

Bohatá společenstva útesu lákala i četné dravce. Byli to např. loděnkovití hlavonožci, jejichž rovné a v přepážky dělené schránky mohly dosáhnout až metrových rozměrů. Zastoupeny jsou však i ozdobné stočené schránky hlavonožců s křidélkovitými výrůstky.

K dravcům zřejmě patřily i vymřelé skupiny rakovců podtřídy Phyllocarida s pevnými hrudními štíty a masivními kusadly, Koněpruský útes je jejich světově proslulou lokalitou a byl z ní popsán největší počet druhů. K vzácným nálezům patří pancéřnaté ryby i zbytky žralokům podobných akantodů, z nichž se většinou zachovaly jen mohutné šavlovitě zahnuté ploutevní ostny.

Z oblasti koněpruského útesu je dnes známo kolem 500 druhů zkamenělin a tento počet zdaleka není konečný. Zastoupeny jsou téměř všechny hlavní živočišné skupiny spodního devonu. Rozhodně není nadsázkou závěr, že jde o jedno z nejbohatších nalezišť devonské fauny ve světovém měřítku.

Jedinečnost koněpruského útesu

tkví nejen v neobyčejné druhové diverzitě fauny, ale i ve velmi dobrém způsobu zachování. Zatímco u naprosté většiny prvohorních (paleozoických) útesů došlo při diagenezi, tj. zpevnění hornin, k silnému překrystalování (rekrystalizaci), která značně poškodila nebo i zcela zničila organické struktury, nebyly tyto procesy v koněpruském útesu nikterak destruktivní a zkameněliny se zachovaly ve výjimečně příznivém stavu. To činí z koněpruského devonu skutečnou paleontologickou pokladnici.

Koněpruský devon má však i po stránce geologické některá unikátní specifika. Jsou to např. neptunické neboli sedimentární žíly.

Koněpruský útes představoval totiž na mořském dně jak v době svého růstu, tak později, výraznou elevaci, na níž se např. tektonické pohyby či jen seismický neklid projevovaly vznikem trhlin, podobných těm, jež se tvoří ve splazech vysokohorských ledovců při pohybu přes nerovnosti podloží. Jde vlastně o gravitační tahové rozsedliny, které se během vzniku opakovaně rozevíraly a byly proto zaplňovány usazeninami z různých časových období. V koněpruské oblasti se tak dálo mnohokrát během devonské mořské sedimentace, takže výplně rozsedlin jsou velmi různého stáří.

Bohatá fauna zachovaná ve výplních umožňuje celý průběh vzniku rozsedlin přesně datovat. Přitom jsou i vlastní společenstva výplní velmi pozoruhodná, neboť v nich nalézáme i druhy odjinud, které jsou neznámé, nebo jinak velmi vzácné. Platí to zejména o některých trilobitech a ostnokožcích, kteří právě v extrémním prostředí rozevřených rozsedlin nalézali nejvhodnější životní podmínky.

Další geologické pozoruhodnosti

Oblast koněpruského devonu skýtá mnoho dalších geologických objektů, které jsou jedinečné a měly by být předmětem nejpřísnější ochrany. Jmenujme z nich alespoň některé:

Koněpruské jeskyně, vyvinuté v masivu Zlatého koně částečně přímo v koněpruském útesu, jsou největšími krasovými prostorami v Čechách a jejich význam pro geomorfologii, kvartérní paleontologii, antropologii (nálezy předvěkého člověka) i historii (penězokazecká dílna z 15. století) je zcela výjimečný a zatím ne plně doceňovaný z osvětového i turistického hlediska.

Skalní masiv Kotýzu západně od Zlatého koně chová vápencové stěny s typickou krasovou morfologií, tři přirozené skalní brány a jeskyně s archeologickými nálezy (pocházejí odtud i rytiny pleistocénních zvířat na břidlicových destičkách). Geologicky velmi významný je i profil spodnodevonskými vrstvami.

Lom Kobyla v severovýchodní části koněpruského devonu je nejnázornějším odkryvem přesunu silurských a starších devonských vrstev přes mladší vápence periferie koněpruského útesu. K přesunu došlo při variském (hercynském) vrásnění v mladších prvohorách. V lomu je i významná paleontologická a archeologická lokalita s nálezy fauny a nástrojů předvěkého člověka z mladšího pleistocénu.

Světově proslulým objektem je pak skalní sráz Klonk u Suchomast, který je stratotypem, tj. základním geologickým profilem, v němž je definována hranice mezi silurským a devonským útvarem. Je to vůbec prvý mezinárodně přijatý standard hranice mezi geologickými útvary se zcela unikátním významem pro geologické vědy i jejich historii.

Širší areál koněpruského útesu je nesporně nejcennější částí Českého krasu a naskýtá se dnes velmi aktuální otázka, jak tuto oblast uchránit a zachovat pro budoucnost.

Necháme zničit koněpruský útes?

Devon u Koněprus je nejen areálem zcela výjimečného přírodovědeckého a ekologického významu, ale i naším největším a nejkvalitnějším ložiskem hodnotných vysokoprocentních vápenců. Proto se zde již několik desetiletí ostře střetávají zájmy ekologie a ochrany přírody s těžbou a zpracovatelskými záměry.

Je zřejmé, že těžbu vápenců nelze z dané oblasti zcela vyloučit. Protože však jde o vápence výjimečně chemicky čisté, měly by být využívány skutečně jen pro odpovídající náročné účely potravinářského a chemického průmyslu. Proto rozhodně nelze souhlasit s jejich degradací na cementářskou surovinu, tím méně s výstavbou nové velké cementárny u obce Tmaně, která by dnes pokračující a záměrné znehodnocování kvalitních koněpruských vápenců znásobila a znamenala by i neúnosnou zátěž pro vývoj celé krajiny Českého krasu.

Vědecky nejcennější objekty jsou sice vyhlášenými chráněnými územími, Zlatý kůň a Klonk dokonce v nejvyšší kategorii ochrany (národní přírodní památky), ale síť chráněných území je zde třeba doplnit, a to zejména na okrajích dobývacích prostorů. Návrh byl již vypracován a podán, je však třeba jej projednat a zpracovat orgány státní ochrany přírody. Hlavní věcí je pak ochranný režim skutečně dodržovat a při těžbě respektovat.

V těžených částech koněpruského útesu je třeba realizovat stálý záchranný paleontologický a geologický výzkum i odborný dozor při těžbě. Národní muzeum v Praze sice již učinilo prvé kroky, ale součinnost našich výzkumných organizací, provozovatelů těžby a ochranářů je zcela nevyhnutelná.

Koněpruský útes a jeho okolí je objektem mnohostranně jedinečným. Jeho ochrana a zachování je naší povinností jak z vědeckého, tak z kulturního a ekologického, v důsledcích pak i ekonomického hlediska.