Svět madagaskarského  trnitého buše /II./

Jestliže o rostlinách madagaskarského trnitého buše bylo napsáno jen velmi málo, o živočiších, kteří tuto krajinu na jihozápadě ostrova obývají, existuje literatury ještě mnohem méně. Omezuje se vlastně jen na popisy nových druhů a faunistické seznamy z míst, která navštívil ten či onen badatel. Soustavnější práce o živočiších, jako je např. Rauhova monografie o sukulentních rostlinách, chybějí docela.

Fauna Madagaskaru

Zvířena Madagaskaru je neobyčejně svérázná a značně odlišná nejen od fauny jiných ostrovů, ale i od fauny kteréhokoli kontinentu. Je možné vysledovat několik charakteristických rysů v druhové skladbě živočišstva, které jsou zčásti charakteristikami obecného rázu (z hlediska ostrovní biogeografie) a zčásti specifickými jevy omezenými právě na Madagaskar.

• Mezi ty obecnější patří např. nepřítomnost tzv. „velkých zvířat“. Nápadná je zejména absence větších savců, tolik typických pro nedalekou Afriku. (Zvířecí obyvatelé Madagaskaru mají všeobecně těsnější příbuzenské vztahy s Asií či Amerikou než s africkým kontinentem, zatímco u rostlin je tomu spíše naopak.) Pomineme-li zcela osamocený výskyt jediného druhu kopytníka (Potamochoerus larvatus) a jediného, dnes kosmopolitního vyššího primáta (Homo sapiens sapiens), jsou nyní madagaskarští savci zastoupeni poloopicemi (Lemuroidea), tenreky čili bodlíny (několika nejstaršími čeleděmi řádu hmyzožravců), hlodavci (Rodentia), letouny (Chiroptera) a cibetkovitými šelmami (Viverridae).

  Ještě v poměrně nedávné době se však řada větších forem živočichů na Madagaskaru vyskytovala; a nešlo vždy jen o savce (hrocha druhu Hippopotamus lemerlei, velké rody lemurů, jejichž představitelé předčili svými rozměry gorilu), ale žili zde i velcí ptáci (přes tři metry vysocí zástupci rodu Aepyornis a jen o něco menší z rodu Mullerornis) nebo plazi (některé nalezené kostry druhu Crocodilus robustus měří i přes 10 m; fosilní krunýř želvy Testudo grandidieri je dlouhý přes metr a váží několik set kilogramů). Byly to však ve všech případech reliktní, osamoceně stojící druhy, dříve nebo později „odsouzené“ k vyhynutí.

• Druhou charakteristikou, společnou Madagaskaru i mnoha jiným ostrovům, je vysoký výskyt endemitů. Madagaskar však v tomto směru vysoko vyniká nad všechny ostatní a druhový endemizmus (geograficky omezený výskat druhů zde dosahuje v mnoha konkrétních příkladech těch nejvyšších hodnot (viz tabulku).

  Endemickými se druhy v průběhu evoluce stávaly dvěma způsoby. Jednak zánikem početnější, diverzifikované a široce rozšířené skupiny živočichů, z níž přežil na Madagaskaru jen ojedinělý, většinou reliktní druh nebo druhy. Takovýto endemický prvek lze většinou velmi dobře rozpoznat, neboť stojí osamoceně a nemá žádné blízké příbuzné. Druhá možnost vzniku endemického druhu je do jisté míry opačná. Populace určitého druhu (nebo i druhů), která osídlila ostrov, prodělá díky izolaci a nalezeným výhodným podmínkám bouřlivou radiaci a speciaci, při níž vznikne najednou velké množství druhů, které si jsou většinou morfologicky velmi podobné. Dodejme, že pro Madagaskar je mnohem častější druhý případ (lemuři, felzumy, cibetky a mnoho dalších).

• Zcela zvláštním jevem pro madagaskarskou faunu je neobvykle vysoký podíl obojživelníků, a zejména plazů na druhové skladbě obratlovců. Představují 58 % všech suchozemských obratlovců ostrova (ve světovém měřítku je to zhruba 39 %).
• Specifická druhová skladba živočichů ostrova, kdy některé velké skupiny zcela chybějí a jiné, které mohou hrát v jiných částech Země podružnou roli, přejímají ve společenstvech „významější“ úlohu, může mít za následek rozvoj neobvyklých vazeb ve společenstvu. Příklad: Jedním z mála predátorů podkorního hmyzu jsou šplhavci (datel, žluna, strakapoud ap.). Mají za tímto účelem upravené nohy, ocas a ocasní pera i zobák a kosti lebky. Dohromady jim tato drobná vylepšení umožňují „dobývat“ ze dřeva a kůry larvy nejrůznějšího hmyzu. Na Madagaskaru šplhavci nežijí a „volné místo“, uprázdněnou niku, zaujal jeden z lemurů – Daubentonia madagascariensis. Tato poloopice pochopitelně neměla k dispozici zobák, a proto evoluce přizpůsobila k vybírání chutných „červů“ její prstíky. Třetí z prstů přední končetiny je nezvykle tenký a dlouhý a je zakončen zahnutým drápem – „napichovátkem“ potravy.

Trnitý buš a Hatokaliotsy

Všechny výše uvedené chrakteristiky platí v hrubých rysech i pro zvířecí obyvatele trnitého buše. Extrémně suché klima je však přeci jen pro některé živočichy významnou bariérou. Z obratlovců omezuje zejména obojživelníky. Z asi 150 druhů madagaskarských žab (ocasatí a červoři na Madagaskaru chybějí) se podmínkám trnitého buše dokázalo přizpůsobit pouze několik málo druhů, ale jen jediný (Tomopterna labrosa) se dokáže celoročně obejít bez vodní nádrže a i vývoj jeho pulců probíhá na vodě nezávisle. Proto také tento druh jako jediný obývá výhradně suché části Madagaskaru. Ostatní „suchomilné“ druhy žab na západ a jihozápad spíše jen zasahují. Dalšími výjimkami mohou být druhy nedávno popsané, o jejichž bionomii se nic neví.

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že suché oblasti jihozápadu jsou doménou zejména plazů a bezobratlých. Ze sporadicky se vyskytujících savců se velmi dobře adaptoval sifaka (Propithecus verreauxi), který bravurně skáče i ve větvích didier po silných a pevných trnech.

V předchozí části týkající se rostlin trnitého buše jsme se zmiňovali o výrazné konvergenci tohoto společenstva a v něm rostoucích druhů s některými formacemi a druhy ve Střední a Jižní Americe. Stejné klimatické a stanovištní podmínky zde byly příčinou obdobných adaptací u jednotlivých druhů. Skutečné fylogenetické vazby však mezi těmito rostlinami neexistují. Také u živočichů lze vysledovat jistou sbíhavost ve vývoji. Pozoruhodnější jsou však v tomto případě skutečné vztahy příbuzenské. Typický je příklad leguánů (Iguanidae), kteří jsou na jihozápadě Madagaskaru zastoupeni rody Chalarodon a Oplurus. Všichni ostatní zástupci čeledi žijí v Novém světě. V Africe chybějí a nahrazují je tu (v ekologickém slova smyslu) agamy (Agamidae), které mají podobné ekologické nároky a vyplňují obdobné niky.

Podobně nespojité rozšíření omezené na americkou pevninu a na Madagaskar má i řada dalších skupin živočichů, např. tzv. praví hroznýši (Boinae) či z bezobratlých třeba pestrokrovečníci (brouci čeledi Cleridae).

O fauně vlastního území Hatokaliotsy nebylo dosud známo vůbec nic. Jediný soupis druhů obývajících tuto oblast je součástí již zmiňovaného záznamu v knize M. E. Nicolla a O. Langranda. Je až zarážejícím způsobem neúplný. Kromě 36 druhů ptáků obsahuje jediný plazí a 4 savčí druhy. Expedici lemuria se podařilo získat mnohem podrobnější údaje. Potvrdila výskyt mnoha druhů, které jsou široce rozšířeny na sušších lokalitách Madagaskaru a bylo je proto možné v Hatokaliotsy očekávat. Významnější jsou ovšem nálezy druhů velmi vzácných, jakým je např. i denní gekon Phelsuma breviceps, který byl dosud v přírodě spatřen pouze v několika málo exemplářích, vždy jižně od městečka Toliary u jezera Tsimanampetsotsa ¹⁾ . Výskyt v Hatokaliotsy je neočekávaný a může naznačovat mnohem širší areál rozšíření druhu, než se dosud předpokládalo (viz Akvárium terárium 6, 35, 1994).

Členové expedice nalezli i druhy úplně nové, dosud nepopsané. Jedním z nich je gekon na snímku na předchozí stránce dole. S největší pravděpodobností patří do rodu Paroedura. O životě těchto drobných nočních a stínomilných druhů je známo jen velmi málo. Výjimku tvoří jen druh Paroedura picta, poslední dobou často chovaný v Evropě.

Řada nových druhů bude jistě i v bohatém materiálu bezobratlých, který je v současné době zpracováván. Prozatím byly rozpoznány některé nové formy např. mezi drabčíky (brouci čeledi Staphylinidae), potemníky (brouci čeledi Tenebrionidae), štítonoši (brouci podčeledi Cassidinae) a některými dalšími.

V současnosti stále ještě probíhá zpracování materiálu získaného v Hatokaliotsy. Zároveň však připravujeme další cestu na jihozápad Madagaskru, která by tentokrát měla být zaměřena nejen na inventarizaci fauny a flóry Hatokaliotsy, ale hlavně na vliv člověka a jeho činnosti na toto budoucí chráněné území. Budou zjišťovány některé základní ekologické charakteristiky biotopů a vybraných skupin fauny a flóry. Získané výsledky by měly být podkladem pro malgašské Ministerstvo zemědělství, lesů a vod a měly by posloužit jako pomocné vodítko při rozhodování o statutu nového chráněného území.