Pravopisné žerty

Jsme národ písmáků a každé změny pravidel českého pravopisu nás neobyčejně vzrušují. Urputné zápasy konzervativních staromilců s lehkomyslnými novátory se vedou celkem nemilosrdně a mnohdy se posouvají až do rovin politických. Ty které návrhy změn jsou často označovány za výraz ideologických záměrů toho kterého aparátníka a možná, že tomu tak i bývalo. Vzpomeneme si na fámy o tom, že zásadní zjednodušení pravopisu dle vzorce piš jak slyšíš znemožní příštím socialistickým generacím číst závadné knihy období předsocialistického. Záměr šílený, pro své šílenství celkem věrohodný. Příští socialistické generace však už nebudou. Rozličné spory různých pohledů probíhají dál. Směs laických a odbornějších názorů, bitva o velké či malé písmeno, o nějaké s a z, věc dramaticky vážná, pro nás písmáky pravá pochoutka. Obětí debat bývá jazyk sám a pak lidé k pravidlům pravopisu služebně příslušní. Jejich nejistá pozice a urputnost sporů přinášejí přirozeně zmatky i ve školách. Co se bude učit žactvo? Pravopisné žerty: nové neplatí, neplatné platí, předpis sem, předpis tam.

Jako by pravopis byl pro jazyk tím hlavním. Jako bychom my písmáci neměli především dbát o přesné myšlenky, jasný styl, bohatou emoci a slovní zásobu. Už více než čtyřicet let učitelky ve svých diktátech a desetiminutovkách vymýšlejí chytáky na z-s, na i-y, ale nikoho nezneklidňuje, že málokdo se ve škole naučí ovládat rodnou řeč tak, aby jasně vyjádřil svou myšlenku a přehledně podal obraz svého myšlení, či snad dokonce hloubku svého citu. Řečníci i písmáci rádi škobrtají, koktají a beznadějně bloudí pobořenými klenbami nedokončených vět, náhodně sestavených ze slov, kterým Daniela Fischerová výstižně říká slova plevelná. Z myšlenek pouhá torza, věčně týchž sedm stejných slov, pravopis však celkem, sláva, v pořádku. Takový je asi výsledek běžného školního výcviku, který dbá pravopisu víc než skutečné dovednosti, s níž dokáže myslící jedinec jazyka užívat. Jistě, učit se známkovat pravopis je snadnější, než vést žáka k jasnosti a kráse vět. Vítejme, my písmáci, víc větu tvořivě zhotovenou, znějící dobrou myšlenkou, z níž prosvítá trapná pravopisná chyba, než nesrozumitelný chuchvalec správně napsaných slov. Chybu si opraví kdejaký čtenář, rozpadlou myšlenku za autora nedomyslí nikdo. Takto nechť si vedou naše jazykové spory, sem nechť zamíří i učitelky. Ta bohatá a moudrá rodná řeč za to stojí.

Lidové noviny 20. 7. 1994