Předčasný skok?

„Kde máte naftu ve vzduchu? Vždyť já ji tady vůbec necítím!“ To byl můj první dojem, když jsem jednoho podvečera na začátku května 1992 vycházel s přítelem Petrem Jakešem z houstonského leteckého terminálu. Před třiadvaceti lety byl zdejší vzduch nepříjemně prosycen naftou, kterou všude okolo dobývali. Dnes jsem tam necítil nejen naftu, ale ani příliš mnoho exhalací z aut - na rozdíl třeba od nás.

Potom jsem si uvědomil, že v téhle změně houstonské atmosféry se skrývá jeden z nesčetných nepřímých důsledků projektu Apollo na každodenní život Američanů. Ještě před vypuštěním prvních lidí na Měsíc se ozývali v USA kritici, kteří poukazovali na prohlubující se propast mezi technikou Apolla pro Měsíc a technikou zajišťující všední život tady na Zemi - o tom jsme se už zmiňovali. Proto se na Měsíci mohlo procházet jenom dvanáct mužů, proto se všechny kolumbovské plány strčily do šuplíku.

Manažeři, vědci, inženýři a technici, kteří museli odcházet od kosmické agentury a od aerokosmických firem, s sebou odnášeli do ostatních odvětví své znalosti špičkové techniky. A právě přelití tohoto know-how umožnilo poměrně rychle odstraňovat mnohé starosti všedního života. Veškerá americká technika najednou udělala obrovský skok kupředu.

Apollo se tedy stalo pro pozemskou vědu a techniku mohutnou injekcí, často těžko definovatelnou. Aby američtí vědci a inženýři splnili prezidentův termín, museli bez ohledu na peníze urychleně vyvíjet nové technologické postupy, nové látky, barvy a mazadla, metody řízení, hledat nové netradiční přístupy... Nejednou se stávalo, že k vyřešení různých zapeklitostí se museli sejít specialisté z oborů, které k sobě měly daleko, a hledat společný jazyk - pak se před nimi vynořovaly nové pohledy, nové inspirace a nové objevy. Americký průmysl, medicína, věda a veškerá infrastruktura to všechno vstřebávaly a postupně uplatňovaly v pozemské praxi. „Kosmický výzkum zvyšuje naše technické schopnosti řešit další problémy,“ podotkl lunární geolog Harrison Schmitt.

Když se začínala vyrábět auta, stimulovalo to rozvoj technického sklářství, chemie paliv a mazadel, produkce plechů a odlitků, přivedlo to ke zrodu sériové výroby. Potřeby astronautiky a raketové techniky se odrazily v mnoha odvětvích průmyslu, aplikovaného a základního výzkumu. Medicínu přivedly k novým pohledům na člověka. Vytvořily podmínky pro invazi počítačů do každodenního života a jeho drastickou přeměnu. Úvahy kosmonautů o Zemi jako jedinečné kolébce života ve vesmíru, stejně jako výzkumy automatických družic a sond blízkého kosmického prostoru, podnítily studie o globálním vzájemném ovlivňování všech kosmických, geofyzikálních a biologických činitelů.

Rozvoj elektroniky, který následoval po objevu tranzistoru, by se prosadil, i kdyby raketová a kosmická technika neexistovaly. Ovšem jejich požadavky byly tak agresivní, že se výpočetní technika musela rozvíjet velice prudce. Nové počítače a počítačové metody současně dávaly předpoklady k úspěchům i mnoha jiným odvětvím výzkumu, průmyslu a služeb, rovněž k tomu, aby se její plody rychle přelévaly do běžného života. Bez závodu o Měsíc by přišla nynější počítačová revoluce možná o několik desetiletí později.

Když se lékaři začali chystat k vyhledávání prvních kandidátů pro kosmické lety, uvědomili si, že dosud vždycky přicházeli do styku jenom s lidmi nemocnými. Jenže teď museli určit, jak vypadají parametry člověka zdravého. Trvalo možná dvacet let, než se na představě ideálně zdravého člověka sjednotili a určili rovněž jeho nepatologické zvláštnosti. To se stalo prazákladem současné preventivní medicíny. Požadavek neustálého sledování kandidátů během výcviku i za letu zase vedl k vývoji spousty diagnostických přístrojů a počítačového zpracování jejich výsledků - techniky, která dnes bdí nad životy těžce nemocných pacientů.

Nezbytnost sladit práci statisíců lidí na rozsáhlých projektech si vynutila, aby se tam začala přesně plánovat návaznost jednotlivých kroků. Vědci proto museli vyvinout objektivní metody plánování výroby, která na sebe plynule navazuje - a ty se ukázaly užitečné všude. Tyto metody jsou založené na matematické analýze a neobejdou se bez výkonných počítačů. Skutečně vědecké plánování tedy nevzniklo v SSSR a jeho satelitech, které se pyšnily tím, že „plánují veškeré národní hospodářství“, přičemž své „ pětiletky“ nikdy nesplnily, nýbrž v kapitalistických USA, kde byla z jejich pohledu výroba podřízena „chaosu trhu“. Je paradoxem, že kapitalizmus nakonec předhonil socializmus na poli, které mělo být tomuto „novému společenskému řádu“ vlastní.

První americká družice Explorer 1 zjistila, že okolo Země jsou radiační pásy, které ji chrání před tvrdým kosmickým zářením. Pak následovaly další a další objevy ukazující na vzájemnou provázanost všech přírodních procesů v našem koutku vesmíru a na závislost Země na kosmu. Je zřejmé, že v průběhu miliard let vývoje opracovávaly povrch naší planety velké asteroidy - stopy tohoto bombardování jasně vidíme na Měsíci. Některé patrně zasáhly rovněž do vývoje života - náhlé vyhynutí dinosaurů a dalších živočichů až do váhy 20 kg nejspíš způsobil takový nebeský balvan, tím však vznikl prostor pro rozvinutí savců, na jejichž vrcholu je člověk. Činnost Slunce působí nejen na utváření klimatu a počasí, nýbrž nejspíš i na vznik zemětřesení a na zdraví některých citlivějších jedinců. Během uplynulých 40 let jsme si uvědomili, že jsme integrální součástí vesmíru, ať se nám to líbí nebo ne.

Dál můžeme vypočítávat pokroky v kryogenní čili podchlazovací technice, stejně jako v technice spojené s využitím vakua, ve výrobě vylehčených a přitom pevných materiálů, které odolávají vysokým tlakům, teplotám i jejich náhlým změnám, v produkci barev a mazadel pro agresivní prostředí... Je toho mnoho.

Všechny tyhle vynálezy, objevy a zkušenosti přinesly po listopadovém převratu i k nám nejen satelitní televizi, videorekordéry a laptopy, nýbrž také nové supervysavače, věčné nádobí do kuchyně, auta s několikaletými zárukami, střechy na padesát let, malé elektrické kotle pro velké domy, autoalarmy a nejrůznější druhy elektronického zabezpečení pro domácnosti a podniky.

Cena těchto vedlejších efektů, které tak příznivě zapůsobily nejdřív na USA a potom i na celý průmyslově vyspělý svět, se nedá vůbec odhadnout - mluví se o stovkách miliard dolarů. Například hlavní konstruktér sovětských umělých družic akademik M. F. Rešetněv si koncem osmdesátých let posteskl, že patenty, které v jeho průběhu vznikly, daly Spojeným státům zisk 300 miliard. Vrátily se tedy dvanáctkrát - to je ziskovost zcela výjimečná.

S takovým vedlejším efektem nikdo nepočítal. A pro sovětský systém se stal dalším smrtelným bumerangem.

Když se v létě 1969 vysílal přímý přenos z prvního přistání lidí na Měsíci, proseděla většina českého národa noc u televizorů. Z poslední lunární procházky v prosinci 1972 směla Čs. televize ukázat jenom několik záběrů, okořeněných komentářem, podle něhož jsou sovětské automaty výhodnější, lacinější a méně riskantní. Do většiny deníků se ještě dostaly vcelku objektivní zprávy, třebaže ve značně menším rozsahu než dřív. I na Západě se věnovala dalším expedicím menší pozornost, ale proto, že už trochu zevšedněly. U nás to mělo jiný důvod. Normalizátoři v čele s Gustávem Husákem se vrátili ke starým představám ideologického boje proti imperializmu a třídnímu nepříteli - na Měsíci se tedy procházeli vlajkonoši imperialistické velmoci.

Novinářům a vědcům-popularizátorům, kteří někdy překročili povolenou míru a nadšeně popisovali kroky těchto „nepřátel“, to pak soudruzi připomínali celých dvacet let - zákazy postupu v zaměstnání a některých cest do zahraničí, čas od času odepřením souhlasu k publikování. A ještě větší represe postihly české vědce, kteří se podíleli na průzkumu vzorků dovezených posádkami Apollo. Ti museli dokonce odejít ze svých laboratoří a hledat azyl jinde. Při tomto šikanování postižení někdy ani netušili důvody tohoto bezpráví.

Sovětská televize měla dokonce zakázáno vysílat přímou reportáž o přistání Apolla 11. Jenom několik kosmonautů a vědců smělo Apollo zdrženlivě pochválit. Přitom nejen sovětská mládež, ale i vážení vědci po informacích o těchto výpravách prahli. Byl v tom nepochybně i výraz odporu vůči bolševizmu. Časopis amerického velvyslanectví v ruštině, který přinesl barevné záběry z Měsíce, se v Moskvě prodával za horentní sumy. Když jsem na začátku sedmdesátých let opět procházel nejrůznější sovětské výzkumné ústavy, představoval mne kolega Sláva Golovanov jako „novináře, který sledoval start prvních lidí k Měsíci na Floridě“, a já musel nejdřív vyprávět, jaké to tam bylo, než jsem se mohl začít ptát.

Teprve když se začal připravovat společný let Sojuz-Apollo, dostali sovětští novináři pokyn, aby více psali o posledních lunárních expedicích, přípravách Skylabu a podobně. Nicméně i těchto článků vyšlo pořídku. Do Československa, kde vrcholilo soptění normalizátorů, žádný takový pokyn nedošel.

Člověk musel jít na Měsíc tak jako bude muset letět na Mars a dál. To je logika vývoje, to jsou schody rozvoje civilizace.

Avšak na pozadí tohoto závodu byla státní prestiž a zahalená příprava k možné raketojaderné válce. I když tomu neprotiřečí ani názor, který jsem kdysi slyšel, že totiž kosmické soupeření bylo jakýmsi pístem, který z přetopených lokomotiv upouštěl přebytečnou páru, takže se vzájemná nevraživost obou systémů nemusela přelít do válečného konfliktu. V šedesátých letech se měnila psychologie světa - utužovala se představa mírového soužití na rozdíl od minulých názorů na konfrontaci, jak o ní uvažoval Stalin. I když mezi mnoha sovětskými maršály myšlenka na bleskové přepadení západní Evropy a USA stále přetrvávala.

Úspěch projektu Apollo včetně brilantní akce na pomoc Apollu 13 nepochybně otřásl sebevědomím Kremlu. Sovětští vůdci si museli opět uvědomit, že se tím nejen veřejně deklarovala ztráta jejich státní prestiže, ale i vědecká a technická nedokonalost a zranitelnost jejich země. Vzpomínám si, jak prof. Konstantin Feoktistov, z něhož se později vyklubal šéfprojektant pilotovaných lodí, mi jednou mimo magnetofon řekl, že oni by Apollo 13 zachránit neuměli. Vědomí téhle hluboké propasti, kterou dokázali překlenout jenom v několika úzkých oborech zbraňových systémů, nadto neobyčejně drahých, musela panujícím moskevským starcům zahánět spánek.

Naopak pro obyvatele zemí sovětského bloku, stejně jako pro antikomunisty v SSSR, byly výpravy amerických astronautů na Měsíc nádhernou morální injekcí.

Jenže komunistický režim se k téhle prohře nechtěl znát, jeho představitelé a propagandisté se snažili namluvit světu, že SSSR s vypuštěním lidí na Měsíc nikdy nepočítal... I když si všichni pamatovali, že stejná ústa před časem vyslovovala předpovědi právě opačné.

Také pro Spojené státy byl zdar Apolla životně důležitý. Prostým americkým občanům vrátil důvěru v jejich vědeckou a technickou základnu i v jejich demokratický systém, důvěru narušenou předcházejícími sovětskými kosmickými triumfy. Ukázalo se, že jakmile se tento velký demokratický národ se širokým průmyslovým a vědeckým zázemím pustí promyšleně a s elánem do nějakého projektu, pak není na světě soupeř, který by se s ním mohl rovnat.

Na druhé straně se zdá nepochopitelné - aspoň podle dodnes zveřejněných informací -, že USA přesně netušily, jaký chaos panuje ve vedení sovětské kosmonautiky a v jak špatném stavu se nachází její technická základna. Proč letecká, kosmická a elektronická špionáž dávaly o sovětském kosmickém programu Američanům tak málo informací? Jak je možné, že totálně selhala, když nezjistila první ze čtyř havárií lunární superrakety N-1? Proč ani monitorování sovětských a východoevropských sdělovacích prostředků nenaznačilo, do jak obrovských obtíží se lunární program dostal? Důvodů může být několik.

Předně se ukázala neprodyšnost sovětské kosmické cenzury a disciplinovanost desetitisíců zasvěcených. Pravda, nedávno uvolněné zprávy CIA o sovětské kosmonautice ledacos naznačily, avšak nebyly úplné a postrádaly nadhled.

Kromě toho jsem přesvědčen o tom, že americké tajné služby všechny své informace ještě neodtajnily. CIA měla určitě své vyzvědače také mezi vysokými stranickými a vládními činiteli i důstojníky armády a bezpečnosti. Jejich zprávy byly určeny pouze velmi úzkému okruhu zasvěcenců. Do širšího oběhu se nemohou dostat ani dnes, aby své zdroje neohrozily - to je normální systém ochrany agentů.

Rovněž není vyloučeno, že Američané záměrně nezveřejnili některé údaje získané technickými zpravodajskými prostředky. Nechtějí tím prozradit, co všechno jejich aparatury dokáží uvidět a zjistit. Ovšem i z propagandistického a politického hlediska se jim v šedesátých letech nemuselo hodit, aby se svět dověděl, že Sověti závod o Měsíc vzdali anebo že jsou žalostně pozadu - že tedy nemusejí pospíchat. Projekt Apollo se dostával do obrátek, zaměstnával statisíce lidí a mobilizoval miliony, vytvářel zdání gigantického závodu s ideologickým nepřítelem - to všechno Spojené státy a západní svět potřebovaly. A sovětští propagandisté tento bumerangový efekt odhadli pozdě, ve chvíli, kdy už jim nikdo neuvěřil.

Vylodění na Měsíci mělo význam i pro samotné lidstvo. Člověk prokázal sám sobě, že umí létat na jiná nebeská tělesa.

Třebaže průzkum Měsíce skončil předčasně a neměl zatím pokračování, přinesl nemálo poznatků o původu, složení a významu tohoto nebeského tělesa. „Díky projektu Apollo získalo lidstvo o Měsíci mnohonásobně víc informací než za celé věky předcházející,“ napsal dr. Antonín Vítek do Mladé fronty začátkem r. 1973. „Odhaduje se, že jejich důkladné zpracování si vyžádá dobrých čtyřiceti let práce.“

Vědci dostali do laboratoří takřka 400 kg vzorků. Jejich studium dalo solidní základy k představám, jak bude možné v 21. století zužitkovat lunární materiál - ať už k výstavbě objektů na Měsíci, nebo k výrobě speciálních materiálů, které můžeme potřebovat na Zemi. A všechny tyto výzkumy posunuly naše poznání o minulosti Měsíce, Země a vesmíru, byť současně nastolily nové otázky. Ale taková už je věda.

Bouře a reformy vyvolané hledáním cest k lepší budoucnosti rozkolébaly v šedesátých letech jak komunistický svět, tak vyspělé kapitalistické státy. Začalo být jasné, že žádná třetí cesta neexistuje. Mezitím ekonomicky a ideologicky zkrachovaly mnohé africké a asijské země, které po získání nezávislosti zamířily k socializmu sovětského typu. Vliv Moskvy začal upadat, zatímco západní mocnosti nabíraly sílu k nové ekonomické, politické a technické ofenzívě. Dalším podnětem k prudkému zdokonalování a racionalizaci moderní techniky se staly ropné krize. Nicméně ani tento politický vývoj se na obou stranách neobešel bez různých dočasných vybočení, jako na Středním východě, v Chile, v Afghánistánu, v Angole a v Kambodži, stejně i vln mezinárodního terorizmu ve jménu dogmatického marxizmu, maoizmu a islámu.

Přes všechny své obtíže však Moskva svůj zbrojní arzenál rozšiřovala a riziko atomové války se navzdory mnoha úmluvám v sedmdesátých letech nijak nezmenšovalo. Nicméně bylo to spíš flirtování, zkoušky síly a trpělivosti Západu, které Kreml nemyslel vážně. Teprve když v roce 1981 přišel do Bílého domu Ronald Reagan, uvědomili si Sověti, že s tímto protihráčem není radno žertovat. Začali se obávat vzniku nukleární války a “jestřábi“ mohli začít mohutně zbrojit. Ve skutečnosti chtěl Reagan Sověty uzbrojit - zbrojit tak mohutně, aby to hospodářsky neutáhli. Součástí tohoto plánu USA se stal mimo jiné rozsáhlý program „hvězdných válek“, Strategická obranná iniciativa, známá pod zkratkou SDI, založená na špičkové vědě. Kreml odpověděl podle tradice - vytvářením adekvátních zbraňových systémů v ještě větším rozsahu. Mezi hlavní a nejdražší patřil kosmický dopravní systém Energija-Buran jako nosič laserových kanonů a případně i dalších zbraní.

Americký prezident se nemýlil. Toto soupeření nemohlo sovětské národní hospodářství, založené na subjektivním rozhodování a ideologii, utáhnout. Hrozícímu ekonomickému kolapsu SSSR se snažila předejít vždy dobře informovaná státní bezpečnost KGB strukturálními změnami. Když je nestačil před svou smrtí udělat Brežněvův následovník a někdejší šéf KGB Jurij Andropov, pokusil se o ně Michail Gorbačov. Lepší socialistická východiska se tento Andropovův odchovanec pokoušel hledat postupným uvolněním ekonomického a společenského života - „perestrojkou“ a “glasností“. Jenže r. 1985 už bylo pozdě. Státní mastodont stojící na hliněných nohou se dostal do nekontrolovatelného pohybu, který nezvládl. Komunizmus jako systém a “náboženství“ ztroskotal v celé Evropě a v Sovětském svazu v letech 1989-91 tak nenadále, že tím šokoval celý svět.

Rozpad SSSR a jeho bloku, následovaný obnažením zoufalého stavu národního hospodářství nástupnických sovětských států i některých dalších zemí, všechny zaskočil. Po desetiletí budovaná strategie a způsob myšlení najednou ztratily smysl. Západ i Východ musejí hledat nové priority a nové hodnoty. Ovšem to není snadné.

Samozřejmě tím zmizel důvod k realizaci grandiózních vědeckých a technických projektů s politickým podtextem. Dnes se Spojenými státy o kolumbovské cíle nikdo ve vesmíru nesoupeří. Západní Evropa ani Japonsko jim nemohou konkurovat. Evropa se bude v bolestech integrovat ještě několik desetiletí, dravému Japonsku chybí šíře průmyslu a zdroje surovin. Kromě toho celý svět zasáhl hospodářský útlum.

Nicméně určitý druh konkurence zůstává, byť přeskočil ze státních agentur, které zaštiťovaly státní prestiž, do soukromého podnikání. Družice spojové, navigační, ekologické, dálkového průzkumu i na podporu dalších odvětví národního hospodářství neustále rozšiřují a zdokonalují paletu svých služeb - vrcholu svých možností dosáhnou nejspíš v příštím století. Avšak už dnes je pro mnohé z nich výhodná geostacionární dráha ve výšce 36 000 km nad rovníkem příliš těsná. Družice vojenské - varovné, výzvědné, spojové, naváděcí a navigační - se staly neodmyslitelnými prostředky armád a zpravodajských služeb technicky vyspělých států.

Odklon od kolumbovských cest a útlum nových směrů bádání v kosmu přišly v době, kdy se veškerý americký výzkum dostal do krize, která se projevuje v mnoha směrech. Zatímco v šedesátých a sedmdesátých letech byli Američané mistry ve využívání vědeckých poznatků k praktickým aplikacím, postupem času přenechali tenhle převod mnoha nových myšlenek bystřejším Japoncům. Systém amerických státních výzkumných ústavů, organizací a agentur se velice zbyrokratizoval. Mnozí manažeři a odborníci tam zestárli, ztratili podněty k tvůrčí práci a jejich jediným zájmem je přetrvat na dobře placených místech až do penze. Někteří starší američtí vědci dokonce ztrácejí cit pro normální vědeckou etiku a nestydatě kořistí na mladších badatelích z Asie a Afriky, nejnověji i z postkomunistických zemí.

Ano, jistě! Přes všechny tyhle trable je americká věda pořád na světové špičce, ale - nedojíždí setrvačností? Je ten její motor stále zapnutý?

V šedesátých letech byl mohutným motorem pro americkou vědu a techniku projekt Apollo, mohla z něj těžit i v dalších desetiletích. Vylodění na Měsíci a na Marsu, s nímž počítal Bush, Clinton z úsporných důvodů škrtl.

Když jsem v květnu 1992 navštívil Johnsonovo kosmické středisko v Houstonu, všichni lidé, s nimiž jsem tam hovořil, se shodli: Ano, jsme schopni splnit tyto úkoly, pokud nám na ně dá Kongres dost peněz. Bývalý pracovník NASA a nyní známý kosmický spisovatel a analytik James Oberg mi řekl: „Nezvládnutelné vědecké a technické problémy neexistují, všechny se dají vyřešit, jakmile budeme mít finance...“

Ani on však na štědrost washingtonských zákonodárců nevěřil. „Peníze jsou třeba na rekonstrukci měst a infrastruktury, na sociální účely - na prevenci sociálních výbuchů. Jarní bouře černochů v Los Angeles nám to znovu připomněly. Miliardy dolarů, které po zmizení sovětské hrozby ušetříme na zbrojení, musíme věnovat na tyto účely, ty se nemohou přesunout do kosmického výzkumu a průmyslu.“

Dobrá, a jaký motor tedy potáhne USA kupředu? Tahle otázka trápí mnohé americké vědce, politology a politiky.

„Co myslíte, že by se tím motorem mohlo stát?“ zeptal jsem se v červnu 1992 prof. Petera Likinse, člena poradního sboru prezidenta Bushe pro vědu a techniku, specialistu v oblasti řízení a mechaniky, za jeho pobytu v Praze. „Nevím,“ odpověděl. „Je to psychologický problém. Po mnoho let byl vývoj v mnoha odvětvích techniky, zvláště vojenských a kosmických, diktován soupeřením se Sověty. Avšak posilování vojenské úlohy USA způsobilo naše oslabení ekonomické. Mezitím nás hospodářsky překvapily Japonsko a západní Evropa. To jsou prvořadé problémy, které teď stojí před námi.“

„Musíme změnit hlediska, naučit se řídit pozitivními hodnotami - najít něco, co by nás mohlo vést, místo něčeho, proti čemu jsme bojovali,“ dodal prof. Bruce Smith, politolog z Brookingsova institutu. „Nemůžeme se ani vrátit a hledat nového nepřítele, ani podléhat sentimentálním úvahám.“

Samozřejmě, naučit se žít v tomto nekonfrontačním světě nebude snadné, bude to trvat desítky let. Pro takový život musíme pozvolna vytvářet nové myšlení a novou filozofii, které budou diametrálně odlišné od předcházejících. A z toho se pak vyklube i nový motor pro celý svět.

Slova astronautů-kosmonautů o jedinečnosti Země jako kolébky života měla možná příznivý vliv i na některé státníky. Aspoň z projevů amerických prezidentů R. Reagana a G. Bushe, stejně jako posledního sovětského prezidenta M. Gorbačova, cítíme globálnější pohled na svět a jeho bolesti. Možná že toto vědomí přispělo i k utlumení některých hrozících konfliktů a k ukončení nezdařeného experimentu s komunistickým systémem.

Myslím, že lunární projekt Apollo patří mezi ty pramínky, které podemílaly základy komunistické diktatury a ideologie na celém světě. Projekt Apollo proto nebyl předčasným skokem na Měsíc, nýbrž přišel ve správný čas. Spíš musíme litovat, že podobný podnět nezapůsobil o něco dřív.

Příprava k návratu na Měsíc a ke skoku na Mars může mít neméně zásadní význam. Může se stát zkušebním kamenem pro politicky a vědecko-technicky vyspělou část lidstva, na němž se budou lidé a státy učit žít a pracovat pohromadě.

A ta část méně vyspělá? Až třetí svět dosáhne vyšší životní úrovně a využije poznatky široké mezinárodní kooperace ke své vlastní integraci, jistě zasáhne i do některých globálních projektů ve vzdálenější budoucnosti.¹⁾