Hans Sedlmayr: Demolovaná krása

Hans Sedlmayr (1896 - 1984) byl jeden z posledních přímých žáků Maxe Dvořáka (1874 - 1921), spoluzakladatele evropské památkové péče. Přestože celý život působil jako památkář a zachránce ohrožených městských celků, ústředním bodem jeho života se stala snaha o zachování lidského životního prostředí (Umwelt) jako celku spojujícího v sobě civilizaci s přírodou. V knize se setkáváme s jeho dvěma zásadními esejemi-traktáty - „Demolovaná krása“ a “Město bez krajiny“, které byly napsány v polovině 60. let jako provolání k záchraně Salcburku. Proč je tiskneme o 30 let později v Praze? Ocitáme se totiž v podobném bodě nerozumné a slepé stavební konjunktury jako části západní Evropy počátkem 60. let. Socialistické ničení u nás často přerůstá v kapitalistické odlidštění.

V úvodu se H. Sedlmayr odvolává na italského historika umění Roberta Pana, který r. 1957 prohlásil: „Praha je jedním z přežívajících zázraků tohoto světa!“ V dalším textu odhaluje problém tzv. „maskovaných demolic“, tj. postupného ničení a přestaveb historických budov, většinou obyčejných starých domů, které vytvářejí atmosféru města. Opírá se o M. Dvořáka, který hovoří o hrdosti, s níž obce i národy shromažďují své poklady v muzeích. A přitom jsou muzea jen nouzové přístavy pro rozptýlená umělecká díla, zatímco vlastní odkaz minulosti spočívá v památkách, které se zachovaly zakořeněné na původním místě. Všude ve světě, v Řezně, v pařížských Marais i jinde udělali zkušenost, že byty v dobře asanovaných starých částech města mají větší hodnotu než byty v moderních čtvrtích.

Pro život města je dobré, jestliže se skládá z různých čtvrtí různého charakteru. Kulturní města mají tuto přirozenou členitost a uchovávají si ji. Uniformní města jsou pustá a umrtvují život, i když jsou na nich zavěšeny barokní masky. Některé památky uchováváme z piety, ale přece existuje ještě bezprostřednější motiv. Ošklivý pracovní stůl, u něhož pracoval můj otec i dědeček, si ponechávám ne kvůli pietě, ale kvůli nesrovnatelné kráse! Existují lidé, jejichž neštěstí spočívá v tom, že nemohou nikdy vidět slunce, ale přesto cítí jeho teplo. Právě tak existují lidé, kteří neumějí vnímat krásu, a přesto budou tito nešťastníci pohřešovat její působení. Kdo je nucen žít v nějakém ošklivém městě, jeho život je utlačován a jeho lidskost je zmenšována. Proto miliony lidí putují do starých měst. Je překvapivé, kolik lidí - a nejsou to jen vzdělanci - si je vědomo nemoci moderního města.

Součástí města je krajina, která je obklopuje. V případě Salcburku to je jedna z nejkrásnějších krajin na světě, která má rysy „světové krajiny“. Tu definuje Fritz Novotny jako „vnější mnohostrannost usilující o dokonalost pokud možno s mnoha terénními a vegetativními formami uvnitř obrazového prostoru, se zátokami, řekami, bizarními pohořími, mírně vyklenutými pahorky a rovinami i neschůdnými horami a kontrastující s neprostupnými městy.“ Místo toho jsme svědky velkého zničení půdy. Její základní hybnou silou je touha městských lidí po zeleni a z druhé strany pronikání služeb do města. Sentimentální představa o přenesení přírody do města má za následek, že město i příroda jsou ničeny. K tomu přistupuje „nové stavění“, které vyzvedá nelidskou strnulost. Starý způsob stavění byl mnohem životnější. Současné domy se nevyvinuly ze starých typů, a proto nejsou moderní. Ničí něco, co bylo charakteristické pro starou Evropu, tj. kontrast mezi městem a krajinou. Předcházející staletí měla bezpečný smysl pro to, kde je krajina nejkrásnější a nejlidštější. Dnes často pozorujeme tajnou radost ze zničení.

Příliš málo architektů si je vědomo své zprostředkující role mezi matematickou abstrakcí a živým světem, protože jen málo z nich pochopilo, že si ji musí vypracovat každý sám. Velmi pomalu se šíří poznání, že v základě moderního stavebnictví je něco falešného. Jestliže je město v pořádku, stává se předmětem lásky svých občanů. Ta je výrazem vztahu generací k tvorbě a k životu. Město je v hodinách zoufalství utěšující a v běžných dnech slavnostní. Člověk se stal smutným, trpícím a upadajícím do trudomyslnosti, do psychóz. Jde vlastně o rebelii duše, dokazující svou existenci. Tyto melancholie a psychózy nejsou symptomem nemoci, ale naopak zdraví. Je třeba se naučit rozlišovat, co je uměřené a co je biopatologií masové průmyslové civilizace. Stará města mají srdce. I v tzv. ošklivých čtvrtích se daří intenzivnímu životu, ale určitě se mu nedaří v monotónních městských blocích.

Na postavených městech je možné ukázat, že Le Corbusierova vize o mrakodrapech umístěných v parcích se zvrhla na mrakodrapy obklopené nestvůrnými parkovišti, kterých není nikdy dost. Je to velká kocovina. Denaturizace jako ústřední problém vyspělé civilizace nesnáší divočinu, pouze divočinu v malém, jako například křoví na staré zdi. Právě tak nesnáší stopy stáří, ani na starých stavbách, ani u lidí. Nesnáší ani zdravou, přirozenou špínu. Vyspělá civilizace nevidí, že mladý muž potřebuje sobě podobné, totiž zvířata, živly, vodu, bláto, houští. Chce všechno pochopit, regulovat, denaturovat, sterilizovat. Ještě nevidí, že za to musí zaplatit ztrátou kusu štěstí. ¹⁾