Houby mořské

Látky z mořské vody čerpané mění se a přecházejí zpovolna v tělo houby a jednotlivé částky její, tvoříce tu slizkou masovinu, onde kostru pružnou nebo neunavně šlehající bičíky. I jehly vápenité a křemenité dovedou vyloučiti, kde právě jich je zapotřebí, neboť neobsahují všecky houby mořské pouze vlákna rohovitá, která je činí spůsobilá k spotřebě praktické.

Větším dílem slouží zvířecí klihovině k opoře velký počet tvrdých, dílem křemenitých dílem vápenitých, kratších a delších jehlic, jež často v svazečkách spořádány rozličné podoby objevují, podle kterých pak jednotlivé jejich druhy systematicky se rozeznávají.

Podobné houby s křemenitými jehlami nacházejí se i v našich sladkých vodách; v Čechách máme je na př. v stojatých vodách u Pardubic a jinde.

Jeden druh roste v podobě jeleních parohů a obsahuje mimo jehly, kanálky a dutiny ještě zvláštní těliska, která k vyvinování slouží. Tím ale nebudiž řečeno, že tyto rodicí ústroje u jiných sladkovodních i mořských hub nevyskytují; nýbrž jen tolik, že u našich domácích hub parohovitých jsou mnohem zřejmější, a tudiž i bedlivěji proskoumané. Dle pečlivých bádání přírodozpytce Lieberkühna jsou vejčitá nebo kulovitá a ještě menšími těsně k sobě přilehajícími tělisky pokrytá, která na zevnějšku mají podobu činek tělocvičných s dutými koulemi. Obsah takovýchto váčku kulovitých skládá se opět z klihoviny sražené v drobounká zrnečka. Časem se tyto vejčité váčky, jichž v jediné houbě nedočetné množství nalezati se může, velikým otvorem vyřítí na venek. Jsou to zárodky nových hub odcházející z těla mateřského do volných proudů vod aby na příhodném místě usaditi a obdobné formě roditelů dále vyvinovati se růsti mohly. Vývoj nové houby stává se však jen tehdy možným, když zatvrdlá slupka na váčku na některém místě praskne a obsah v sobě uzavřený uvolní, v němž ihned nastává tvoření se nových a nových jehel v množící se klihovině. Nepraskne-li povrch váčku, zhyne v něm zárodek po delší době, a seschne pak jako nezralé jádro v skořápce ořechové.

Tento spůsob vyvinování podobá se velmi rostlinnému. Vejcovité tělisko představuje asi semeno, které dopadnouc na příhodnou půdu úrodnou vyrůstá v novou rostlinu.

V domácí houbě na našich řekách a rybnících nalezáme též skutečné vejce, skládající se z povrchové blánky, žloutku, zrna a více zrneček. Tato vejce jsou pak v zvířecí klihovině hub buď po různu roztroušena, neb soustředěna, ve zvláštních hnízdech, majících podobu duté koule u vnitř jehlami hustě posázené, v níž pak někdy cham (sestávající z malé hlavičky s dlouhým pohyblivým bičíkovitým ocáskem), někdy vejce u velikém množství se vyskytují. Jsou to nejnižší ústroje pohlavního rozplemeňování. S chamem setkávají se vejce buď juž v kanálcích těla mateřského, aneb teprvé venku ve vodě, kamž obé známými velkými otvory v neurčitých dobách vyvrženo bývá.

Po tomto vzájemném styku, kterýž je pravým úkonem zúrodnění, promění se vejce v podlouhlé tílko zárodkové, jež bývá na celém povrchu svém malounkými brvami jako poseto a na spůsob nálevníků ve vodě delší čas svobodně těká, než se někde na dně nebo na skalisku trvale usadí. Po té pak následují dosti rychle ostatní stupně vývoje, tělisko houbové nabude jednoho neb více velkých otvorů, obyčejně na vrchní straně, jehly u vnitř vyrůstají a řadí se rozmanitě k sobě, vedle sebe, křížem i na šikmo na sebe, mezi prostor jejich usazuje se klihovina, a celek čím dále tím více přijímá na se podobu onoho tvora, jenž ho byl zplodil.

(Dokončení.)