Čínský antropocén

Atmosférický geochemik Paul J. Crutzen společně s E. Stoermerem uvedli v roce 2000 termín „Anthropocene“ (česky antropocén) pro období, kdy se lidské aktivity stávají jednou z velkých globálních sil. Jako začátek antropocénu navrhli konec 18. století, ačkoliv si jsou vědomi toho, že jde o umělou hranici. Tato hranice se přibližně kryje s vynálezem parního stroje Jamesem Wattem v roce 1784, s Velkou francouzskou revolucí či s koncem baroku ve střední Evropě. U nás zaznělo toto slovo poprvé na stránkách Vesmíru (81, 67, 2002/2) a zpočátku nebylo jasné, zda se ujme. Ujalo se nejen v Čechách (viz Vesmír 84, 474, 2005/8), ale dostává se do obecného povědomí všude ve světě. Loňské červnové číslo Global Change Newsletter je celé věnováno čínskému antropocénu. Ten však začal asi před deseti lety. Jeho nástup je tak rychlý a razantní, jako by během pár let chtěl dohnat dvě evropská staletí.

Základní situace je dána tím, že na území Asie žije 57 % světové populace, a to v prostoru, který závisí na kolísavé síle monzunového klimatu. Není náhodou, že slovo „řád“ je jedním ze základních slov čínského filozofického slovníku, protože jakékoliv vybočení z klimatického, environmentálního nebo sociálního řádu mělo v Číně vždy neobvykle silný dopad. Přesto industrializující se Čína dělá všechno pro to, aby klimatickou změnu uspíšila. Asijský příspěvek k emisím oxidu uhličitého je gigantický – plné zdvojnásobení obsahu v atmosféře během příštích dvaceti let! Podle klimatických modelů by to mělo znamenat zesílení letního a oslabení zimního monzunu, jinými slovy víc povodní v létě a víc sucha v zimě.

Co se týče změn prostředí, funguje čínská společnost – jako ostatně většina současných společností – ve dvou téměř nezávislých liniích. Na politické straně jde o růst, zisk a bagatelizaci problémů, na vědecké straně existuje obrovský potenciál daný tím, že tuto tematiku sleduje 9300 (v podstatě bezmocných) čínských vědců, kteří mají své satelity, počítačové databáze a výzkumné rozpočty v ročním řádu desetimilionů dolarů. Už brzy se od nich budeme učit.

V posledních několika desetiletích můžeme pozorovat oteplování severní Číny, které umožňuje pěstovat rýži dále na sever. Naproti tomu se jihozápadní Čína ochlazuje. Zde asi hrají hlavní roli aerosoly uvolňované z továren. Satelitové obrázky industrializovaných oblastí Číny čas od času ukazují smog londýnských rozměrů. Na severu a severozápadě Číny se klima celkově zvlhčuje, ale srážky jsou tak rozkolísané, že došlo k několika suchým obdobím. I v Číně roste počet klimatických extrémů, zejména povodní v nížině Jang-c’-ťiang. Environmentálních problémů je tolik, že jen jejich výčet by byl příliš dlouhý. Celkově souvisí s ubýváním zdrojů pitné vody a obrovským znečištěním. Čínské řeky, zejména ty, které pramení v Himálaji, mají zvýšené průtoky vod, což souvisí s táním himálajských ledovců. Pokud by tento proces měl pokračovat, pak by po roztání podstatné části horských ledovců měly roční průtoky za 10–20 let naopak významně slábnout, což by mělo značný vliv na zemědělství v povodích velkých řek, jež jsou tradiční obilnicí Číny.

Asi nejhorší situace se rýsuje v oceánu. Povrchové tropické a subtropické vody Tichého oceánu a obecně moří v indočínské oblasti jsou o 0,7–1,8 °C nad dlouhodobým normálem. Oteplení je zde vyšší než v karibské oblasti, která je „hnízdem“ hurikánů podobných ničivé Katrině. Americké hurikány zasahují častěji moře než pevninu, ale čínské tajfuny téměř vždy míří do vnitrozemí. Pokud v příštím roce dojde k nějaké skutečně velké tropické bouři, pak zasáhne spíš Čínu než USA. Nejraději bychom přenechali čínské problémy Číňanům, ať si je vyřeší sami. Stačilo by přesvědčit oxid uhličitý, aby neopouštěl Říši středu. To, že se Čína v posledních pár letech stala globálním ekonomickým hráčem, bohužel znamená, že se rovněž stala globálním klimatickým činitelem.