Aby se smělo říkat „aby“

Toto číslo Vesmíru je poslední s letopočtem, který začíná lichou číslicí. Blíží se nejzávažnější numerická událost tisíciletí, která se ohlašuje všeobecnou řečnickou posedlostí. I já se musím držet, abych tomu nepodlehl. Takže o něčem jiném.

Na nedávném sezení redakční rady Vesmíru apeloval jeden kolega na druhého kolegu, aby se vystříhal užívání účelové spojky „aby“ v kontextech, v nichž by to mohlo čtenáře svést k nepatřičnému myšlení. Mluvilo se právě o parazitech, kteří mění chování svých nositelů, „aby“ je přinutili nechat se sežrat dalšími nositeli. To mě přimělo k zamyšlení jednak nad tou choulostivou spojkou, jednak nad smyslem onoho varování.

Elektronická verze textů umožňuje rychle vyhledat všechny možné výskyty slůvka, o něž se zajímáme. Hleďme, i v tomto čísle (Vesmír 78, 700, 1999/12) nacházím: „[…] živočichové jedí a dýchají proto, aby se rozmnožili.“ Pravidelného čtenáře Vesmíru napadne, že vděčným zdrojem výskytů naší výmluvné spojky by mohly být roztomilé texty Jana Zrzavého – a opravdu, v jednom jeho starším článku ¹⁾ jsem našel 21 výskytů slůvka „aby“, a to většinou ve významu, v němž by je onen první kolega považoval za ukázkově nepatřičné. Vybavuje se mi, že jsem se nad vědeckou legitimitou účelově formulovaných vět zamyslel na tomto místě již vícekrát. ²⁾

Především, a v tom se už nechci dále opakovat, považuji srozumitelnost textu – popularizujícího stejně jako čistě odborného – za natolik důležitou, abych jí ochotně dal tu a tam přednost před precizním a vědecky nenapadnutelným vyjádřením, zejména pokud by takové vyjádření mělo být zdlouhavé, kostrbaté a potřebovalo by další ještě nevysvětlené pojmy. Velmi by mě ostatně zajímalo, kolik čtenářů výše zmíněnou větu (že živočichové jedí a dýchají proto, aby se rozmnožili) opravdu chápe jako tvrzení o cílově orientovaném záměru (ať už u oněch živočichů, či v mysli stvořitelově). Podobně u zmíněných parazitů.

Rád bych to dnes však zkusil pojmout ještě jinak. Kdysi jsem zde napsal, že při každém vysvětlení typu „aby“ se nám zdá, že se kolem plíží nějaká myslící bytost či promyšlený program, který se pečlivě stará o to, co teprve bude. Dobrá, pokud je to pouhé zdání, můžeme je prostě ignorovat, přesněji řečeno mít ono „aby“ pouze za jakousi literární zkratku (ať už vtipnou, inertní nebo zavádějící). Třeba jako když se řekne: „Ulehla, aby už nevstala.“

Co když je v tom „aby“ přece jen něco hlubšího? To naše zdání, že je podloženo myslící bytostí či promyšleným programem, vyplývá ze specificky lidské zkušenosti a ze specificky lidského obzoru představivosti. Sotva by se totiž našemu běžnému pohledu mohlo něco zdát účelově zaměřené, aniž bychom za tím viděli nějaké vědomí, které ví, co chce. Říkám „běžnému“ pohledu, a to proto, abych si zkusil představit nějaký jiný, „méně běžný“ pohled.

Uvažujme například dvě různé úrovně, či lépe domény biologického myšlení: doménu evoluční (typické objekty studia jsou druhy, časová měřítka desetitisíce až miliony let) a doménu života jedinců (objekty jsou jedinci, časová měřítka dny a roky). Tyto dvě domény jsou od sebe natolik vzdálené, že při přechodu z jedné do druhé musíme jaksi radikálně „překlopit“ naši představivost. Hovoříme-li o prvé, mizí nám druhá z dohledu, a naopak – proto se nám ani neplete jazyk, když v rámci jedné domény užíváme slova, která mají stejný (a současně jiný!) význam ve druhé doméně. Například nás ani nepřekvapí, když čteme, že „menší zvířata se na ostrovech zvětšují, zatímco větší se zmenšují“, ³⁾ pokud je jasné, o co jde.

Zajímavější z tohoto hlediska je výrok typu „selekční tlak vede samce k pečlivému výběru partnerky“. ⁴⁾ Všimněte si, že zde slovo „samec“ vystupuje ve dvou různých logických rolích, jednak jako označení celé samčí linie podrobené selekčnímu tlaku, jednak pro jednotlivou bytost, rozhlížející se po sympatické družce. Tím se jedna doména (evoluční) jaksi propojuje s jinou doménou (života jedinců). Ke správnému pochopení citovaného výroku musíme již něco (málo) předem vědět o variačně-selekční teorii evoluce (genom vytváří různé varianty a přirozený výběr mezi nimi vybírá podle zdatnosti jedinců).

Jestliže se nám v kontextu typu „parazit mění chování svého nositele, aby jej přinutil nechat se sežrat dalším nositelem“ zdá spojka „aby“ nevhodná, je to proto, že ji bezděky chápeme tak, jak jsme běžně zvyklí, totiž jako vyjádření záměrného chování jedince. To se ovšem u tak malého parazita dá stěží předpokládat. Neznamená to však, že nelze pro naši spojku najít jinou interpretaci, která by jí dávala dobrý smysl. Víme přece, že je tu ona evoluční doména, která, ač z domény individuálního života neviditelná, je svým způsobem za chování jedince odpovědná. Když už je v ní nějaké užitečné chování vybráno a zafixováno, pak smíme, řekl bych, mluvit o jeho účelu i v případě, že procedura, která je vybrala a zafixovala, tak činila zcela nevědomky.

Platí to speciálně i pro standardní variačně-selekční představu vývoje, dle níž přirozený výběr vyselektoval z různých strategií právě tu, která v daném prostředí vede ke zdatným, čili lépe se množícím jedincům – v případě našeho parazita pak tu strategii, která důmyslně mění chování nositele. Účelnost takové strategie (pro parazita) je logickým důsledkem evoluce, což je přesně to, co naše „aby“ chce vyjádřit, nic víc a nic míň.

Jak vidno, nemusí řeč – ani řeč vědy – mít vždy jednoduchou a jednoznačnou sémantiku. Jak si co vykládáme, závisí na šíři a hloubce našich často podprahových znalostí a postojů, ale mnohdy i na naší dobré vůli.