Zelenovous je vrahem

Místo aby vědecké bádání z faktů destilovalo teorie, často postupuje přesně opačně: vytváří stínové světy teoretických konstrukcí, a pak jásá nad nalezenými jednotlivostmi, které zapadají do jejich vzoru. O genetice se říká, že takovými objevy oplývá. Jedním z nejžhavějších případů, kdy byl teoretický model ukotven v přírodní realitě, je nedávná studie L. Kellera a K. G. Rosse, kteří nalezli „gen zelenovous“. Je to taková roztomilá metaforická představa vymyšlená W. D. Hamiltonem a pojmenovaná R. Dawkinsem, která je součástí novodobé mytologie „sobeckého genu“. Tahle myšlenka původně souvisí s genetikou sociálních interakcí a s příbuzenským výběrem. Stručně řečeno jde o model, ve kterém existuje gen, který „umí“ tři věci. Zaprvé svému nositeli vyrábí nápadný identifikovatelný znak (třeba zelené vousy), zadruhé mu umožňuje rozpoznat další nositele takového znaku a zatřetí mu nařizuje být altruistickým vůči „dalším zelenovousáčům“.

Keller a Ross studovali populační genetiku agresivního jihoamerického mravence Solenopsis invicta (red fire ant), který se nyní masově šíří ve Spojených státech. Ukázalo se, že v polygynních koloniích tohoto druhu jsou mravenci v jistém lokusu Gp-9, který má 2 alely (B a b) převážně heterozygotní (tj. Bb), to se ale občas stává. Dále se ovšem zjistilo, že jedině královny s kombinací Bb se dožívají věku pohlavní zralosti. Je to proto, že královny bb umírají mladé z fyziologických příčin a královny BB umírají v okamžiku, kdy vylezou z kukly, neboť jsou zabity dělnicemi Bb. Jinak řečeno, zelenovousová alela b (nebo něco, co je s ní v těsné vazbě) způsobuje smrt jedinců, kteří ji nemají (BB). V tomto případě je identifikační struktura nepochybně chemické povahy a nesou ji královny na své kutikule. S výsledky studie se vynořila řada dalších otázek, například čí zájmy vlastně alela b poškozuje. Popsaná situace sice není klasickým případem genu zelenovouse, ale mechanizmus výhody, kterou přináší nositelům alely b, souhlasí s modelem dost pěkně. (Nature 394, 521–522 a 573–575, 1998)