Jsou jazyčnatky cizopasením pozměnění korýši?

Badatelé v živočišné říši, kteří vytvářejí systémy, stojí někdy před nemalými potížemi. Chtějí stvořit soustavu, která by byla co nejpřirozenější, tj. vycházela z vývojových vztahů mezi živočichy. Některé skupiny živočichů jim však nejdou vůbec na ruku. Stojí jakoby ve vzduchu, nikdo neví, odkud se tu vzaly, z čeho se vyvinuly a jací jsou jejich příbuzní. Nakládají pak s nimi podle libosti. Pro zoology chtivé získat ostruhy jsou zvláště vhodné. Když se k nim někdo alespoň trochu smysluplně vyjádří, má velkou naději, že dojde sluchu. (A tím i tolik žádané citovanosti, i když okruh zájemců o danou oblast bývá malý a citační index se mu tím příliš nezvýší.)

Mezi takové špatně zařaditelné živočichy patřily vždy jazyčnatky. Jsou červovitě protáhlé, zpravidla bělavé, na větší části těla příčně kroužkované jako nějací máloštětinatí červi (Oligochaeta; patří mezi ně např. žížaly), ale jejich tělní pokryv je tvořen chitinem, jak je zvykem u členovců. Vnějším kroužkováním však jen klamou. Uvnitř mají zcela jednotnou úpravu orgánů bez jakéhokoliv vnitřního členění, tolik typického právě pro máloštětinatce. Nejzajímavější je pak jejich přední konec. Mají na něm kromě úst i dva páry jakýchsi končetin (parapodií), zakončených mocnými háky či jen háčky. U převážné většiny z nich jsou trvale zatažené do těla, takže s ústy tvoří podkovičku jamek na hlavovém konci těla. Staří přírodovědci, kteří znali nejdříve jazyčnatku psí, u níž je to nápadné, také všechny ty otvory za ústa považovali, a dali těmto živočichům vědecké jméno Pentastomida, tedy „pětiústky“. Toto vědecké jméno se dnes užívá nejčastěji vedle označení Linguatulida, ve kterém je vyjádřena ta jejich jazyčnatost.

Jazyčnatky jsou cizopasníci hlavně hadích plic. Známo je dosud jen asi kolem stovky druhů. Jsou odděleného pohlaví a vykladená drobnohledná vajíčka opouštějí hadí tělo a dostávají se ven do přírody, kde se lepí na rostliny. V býložravcích, kteří je spasou, se uvolní larvička a jejich střevní stěnou pronikne dále do těla. Několikrát se svlékne a nakonec se usadí jako opouzdřená „nymfa“ a čeká, až se mezihostitel stane opět kořistí nějakého hada, ve kterém dospěje. U nejznámějšího afrického druhu Armillifer armillatus jsou to hroznýši. Mezihostiteli jsou pro něj opice a také – člověk.

Z hlediska našeho pojednání si však všimněme blíže jednoho druhu, který je v naší oblasti nejznámější a také popsaný jako první. Uveden je již v Linnéovi. Jde o jazyčnatku psí (Linguatula serrata), která je velká od několika až prý do 12 cm a široká jen 3 – 8 mm (podle pohlaví; samečci jsou menší). Její tělo je ploché, typicky úzce jazykovité (odtud jméno). Žije u psů v nosních dutinách a její život je asi ze všech jazyčnatek nejlépe prozkoumán, což právě potřebujeme. Vajíčka této jazyčnatky se také dostávají s vyfrkávaným hlenem ze psa do přírody a vše probíhá tak, jak bylo uvedeno výše. Již larvička je pozoruhodná. Kromě úst má základy kratičkých panožek s háčky (viz obrázek) a může někomu připomínat něco, o čem bude řeč dále. Vývoj v mezihostiteli začíná v játrech a k tomu, aby se z larvičky stala „nymfa“, čekající na pozření konečným hostitelem, musí se 8krát svléknout! Když to vše dáme dohromady, nemusí nám následující výklad připadat nepřijatelný.

Studium spermií korýšů v elektronovém mikroskopu přineslo zajímavý poznatek. Jejich úprava je vždy pro určitou skupinu typická. Je tak vytříbená, že by vlastně podle spermií bylo možno zpětně usoudit, od které korýší skupiny pocházejí. A v tomto smyslu přišel r. 1977 dánský zoolog K. G. Windstrand se svými „senzačními“ poznatky. Srovnal v elektronovém mikroskopu spermie jazyčnatky Railletiella hemidactyli a kapřivce Argulus foliaceus, což je na rybách cizopasící korýš ze skupiny Branchiura, která byla dříve řazena k buchankám (Copepoda). Úprava spermií i jejich vývoj byly u obou skupin shodné! Ale nejen to. Jejich spermie mají tak osobitou stavbu, že nebyly nalezeny obdobné u jiných živočichů.

Najednou se zazdálo, jak vše do sebe zapadá. Přestože kapřivci jsou dnes správně chápáni odděleně od buchanek, v těsném však jejich sousedství, věnujme se pro tuto chvíli buchankám. Vzhledem k jejich četnosti a snazšímu přístupu je jejich život lépe znám. Navíc se na nich dá ukázat, co s nimi a s korýši vůbec příroda udělá, když se dají na šikmou plochu cizopasení, v jejich případě na mořských a sladkovodních rybách.

Volně žijící buchanky mají ve vývoji pět (či šest) naupliových a pět copepoditových stadií. (Nauplius je buchančí larvička, která má v nejmladších stadiích na spodu těla jen tři páry tzv. hlavových končetin, což jsou dva páry tykadel a kusadla: copepodit je již od pohledu pokročilejší stadium, jemuž postupně přibývají okončiny a je stále více podobné dospělým buchankám.) Cizopasné buchanky mají stadií o něco méně než kapřivci, ale hlavně – mnohé z nich, které se daly na cizopasný způsob života, jsou tak pozměněné, že se vůbec nepodobají svým volně žijícím příbuzným. Mají nejrozmanitější tvary, včetně všelijakých protáhlých, podivných patvarů, dokonce také se zachovanými zbytky končetin ve formě jamek (např. Lernea cyprinacea, viz obrázek). Mladým samičkám druhu Lerneocera branchialis (obrázek), které žijí v dospělosti zapuštěné do aortového oblouku ryb, se začne po oplození protahovat zadeček tak, až mohou jazyčnatky připomínat. Že to všechno jsou buchanky, se zjistilo bezpečně až podle jejich vývoje. Mají zachovaná naupliová a copepoditová stadia zcela podobná těmto stadiím u buchanek volných. Nikdo by podle nich neřekl, že se v dospělosti tak promění a jak se jejich původní podoba k nepoznání zastře. Že by nějací korýší předci jazyčnatek mohli ztratit dík svému cizopasení svou tvář a změnit se do dnešní podoby, by tedy nebylo nic překvapivého. A jako u výše zmíněného příkladu by šlo o jakoby degenerativní návrat k pradávným máloštětinatým předkům. U jazyčnatek schází, ovšem, onen oblíbený nauplius v “klasické“ podobě, i když larvička jazyčnatky nemusí svým vzhledem působit tak vzdáleně. Také ona prodělala jistě nutné přizpůsobení situaci. Ani tzv. kumulovité panožky jazyčnatek se nemusí jevit tak příliš odlišné od podoby, kterou na sebe vzaly nožky cizopasných buchanek. Jsou to jen pahýly původních „nožek“, často různě protažené a bez jakéhokoliv článkování! Šlo by tu však o korýše suchozemské, kteří to dotáhli přes hady až ke psům! (I buchanky žijí „suchozemsky“ ve vlhku, např. některé plazivky.) V případě jazyčnatek je však těžké říci, jak moc jsou suchozemské? Vnitřní prostředí hostitelských těl suché rozhodně není. Samozřejmě, není to vše právě snadno stravitelné sousto pro často nepružně založené systematiky.

Hlavní důkaz příbuznosti je postaven na dnes uznávaných „skrytých“ znacích. Na takových bývá vyjádřena a přetrvává hluboká dědičnost a dávné vztahy. Již se mnohokrát osvědčily v rozsahu celé živočišné říše. Znaky vnější podléhají snáze tlaku životních okolností a mohou jen zdánlivě působit dojmem příbuznosti. Ale dnes již nezůstává jen u výše uvedených důkazů. Kdyby toto vše připadalo snad některým zoologům příliš fantastické, objevilo se jiné „skryté“ potvrzení, které v současné době bývá považováno za „nejposvěcenější“ – molekulárněbiologické. L. G. Abele se spolupracovníky z univerzity na Floridě (USA) srovnali sekvence nukleotidů 18S ribozomální RNA od jazyčnatky Porocephalus crotali a od kapřivce Argulus nobilis, a současně s nimi i od zástupců máloštětinatých červů, klepítkatců, stonožek a hmyzu. A vyšel jim z toho „stromeček“, tak často vídaný v soudobém písemnictví, podle kterého mají jazyčnatky a kapřivci k sobě nejblíže (viz obrázek)! Wingstrandovy morfologické zkušenosti se spermiemi nyní nejmoderněji podpořili dalšími doklady také V. Storch ze Zoologického ústavu v Heidelberku (BRD) a B. G. Jamiesonová z Queenslandské univerzity v Brisbane (Austrálie) u dalších tří jazyčnatek (Cephalobaena tetrapoda, Porocephalus crotali a Raillietiella sp.). Jak výše řečeno, buchanky jsou příkladem toho, jak se někteří korýši příbuzní s kapřivci cizopasením mění. Jejich spermie, studované dosud jen ojediněle, si zachovávají svou buchančí osobitost, s kapřivci a jazyčnatkami neladící.

Shrnuto, vše se zdá být – snad nejen pro tuto chvíli – jasné. Jazyčnatky byly dříve uváděny v umělé skupině pačlenovců (Parathropoda) či moderněji v článkovcích (Articulata), vždy v blízkosti želvušek (Tardigrada), ale mimo vlastní členovce. Nyní jako by své bezpečné místo konečně našly. Měly by být uváděny (a přednášeny) mezi pravými členovci (Arthropoda), a to jako – korýši (Crustacea). Proč ne?