Barunčino znovunabyté panenství

Pokrok i úpadek

Není divu, že se s vegetací něco děje: je jiná doba. Není divu, začíná-li se cosi dít i s námi.

O holocenním vývoji vegetace nás ilustrativně poučují pylové diagramy, jejichž interpretace poskytuje ve vztahu k dnešním změnám následující obecný obraz: Nebýt vlivu člověka, pozorovali bychom patrně totéž co v minulých interglaciálech – pouhý postupný nárůst diverzity v první polovině holocénu, následovaný téměř úplnou stagnací. Příchod a vývoj zemědělství však přinesly ve vývoji kulturní krajiny již zmíněné skoky. Ty se projevují jako periody náhlého, směrem do budoucna stabilního zvýšení vegetačně-krajinné rozmanitosti. Zvlášť výrazná je v tomto ohledu změna spojená s nástupem vrcholného středověku.

A jak se v pylových diagramech odrážejí naše současné změny? Novou kvalitou je to, že se objevují pylová zrna několika nejrozšířenějších rostlin, které tu dříve vůbec nebyly. Jinak jsou patrny změny kvantitativní, které se projevují jako úpadek celkové diverzity spojený s postupným zvyšováním podílu pylových zrn lesních dřevin. Tedy přece něco zásadně nového. Progresivní vývoj krajinné rozmanitosti, vybičovaný trvalým přísunem dodatkové energie v podobě lidské práce, se náhle obrací. Jak se zdá, nastává doba regrese, doba bezprizorní krajiny člověkem zapomenuté, doba počínajícího návratu k divokému stavu.

Ovšem je to regrese kulturní krajiny, degradace čistých, po dlouhá tisíciletí krystalizujících krajinných struktur. Zároveň je to ale i návrat k přirozenosti. Les, jak se zdá, přestává být líbivě pohodlným parkem nebo strohou fabrikou na suroviny a stává se tím, čím byl pro nás po většinu holocénu – archetypální divočinou; tajemnou, lákavou i hrozivou. Není to třeba obdobou toho, co dnes pozorujeme ve změnách kolektivního vědomí, v němž náhle jako by znova prosakovaly zapomenuté a potlačené spodní úrovně primitivní, barbarské, ba živočišné?

Expanze a invaze ve zlomových obdobích holocénu

Rozlišení druhů na invazní a expanzní není bez problémů, je založeno na labilních sítích podpůrných argumentů a nejisté jsou někdy i zdánlivě pevné argumenty v podobě paleobotanických nálezů rostlinných zbytků. Snažíme se tedy vybírat jen příklady nejméně sporné. Telegraficky:

• Pravěký rozmach zemědělství – taxony paleobotanicky doložené teprve od neolitu, popřípadě od eneolitu.

  Expanze: kostřava, lipnice luční, mochna husí, bezkolenec, pelyněk, kohoutek luční, pryskyřník prudký, jitrocel kopinatý, pampeliška podzimní, tořice japonská, černohlávek obecný, jetel plazivý, buk lesní, jedle bělokorá.

  Invaze: lopuchy, pcháč obecný, hadinec obecný, kokoška pastuší tobolka, ježatka kuří noha, blín černý, mák vlčí, kamejka rolní, rýt barvířský, bér zelený, lilek černý, kolenec rolní, penízek rolní.

  Intepretace: Mezi expandujícími rostlinami je výrazná skupina druhů mezofilních, živinově méně náročných a s vazbou na pastviny nebo i lesní pastvu; sem patří rovněž jedle. U některých druhů, jako je buk, je pravděpodobné šíření na člověku nezávislé, nebo dokonce člověkem omezované. Druhy invazní jsou převážně rumištní R-stratégové, ¹⁾ krátce žijící, schopné rychlého šíření, různých živinových nároků, původem z pásma od Středomoří přes Střední východ po Kavkaz a střední Asii.

• Velká středověká změna – taxony paleobotanicky doložené od středověku, přičemž starší nálezy chybějí nebo jsou u expanzních druhů výjimečné či regionálně omezené.

  Expanze: psárka luční, řebříček obecný, bolševník obecný, jetel luční, rozrazil rezekvítek, mochna plazivá, habr obecný.

  Invaze: rýt žlutý, chrpa modrá, koukol polní, komonice lékařská, pryšec okrouhlý, čekanka obecná, šrucha zelná, později ovsík vyvýšený.

  Intepretace: Expandují hlavně mezofilní druhy živinově bohatých luk. Invazní plevele mají podobný charakter jako v předcházející etapě. V některých nově kolonizovaných oblastech je tato fáze zvlášť dobře patrná a expandují zde i druhy, které ve staré sídelní oblasti zdomácněly již o něco dříve, například habr.

• Současnost – taxony, jejichž šíření teprve začalo nebo poslední dobou značně zintenzivnělo.

  Expanze: zejména třtina křovištní, bez černý, svízel přítula, smetánka lékařská, kopřiva dvoudomá, jasan ztepilý, pelyněk černobýl.

  Invaze: zlatobýly, hvězdnice, netýkavky, křídlatky, bolševník velkolepý, borovice vejmutovka, pajasan žláznatý, trnovník akát, kustovnice cizí, loubinec pětilistý, vlčí bob mnoholistý, slunečnice topinambur, třapatka dřípatá, javor jasanolistý.

  Intepretace: Expandují i invadují převážně rostliny náročné na živiny a se snadnou šiřitelností. Invazní druhy pocházejí ze Severní Ameriky a z odlehlých částí Asie. Jsou to často dřeviny nebo trvalky; do Evropy se většinou dostaly jako druhy kulturní a zplaněly.

Původní biotopy současných expanzních a invazních druhů

Pokus vyjmenovat hlavní expanzní druhy je spojen s četnými problémy. O nejistotě stran původnosti některých druhů jsme se už zmíni­li. Podobně nelze expanze směšovat se soudobými reinvazemi dočasně ustoupivších archeofytů – např. bolehlav patřil dříve do skupiny ustupujících archeofytů omezených na vesnické intravilány, od konce osmdesátých let se začal v teplejších oblastech masově šířit na okrajích polí (viz Vesmír 83, 203, 2004/4). Jinými přechodnými kategoriemi je druhotné šíření na hranici areálu – v Čechách modřín, len rakouský, plamének plotní – nebo lokální, nicméně výrazné expanze omezené na speciální biotopy a většinou jen vykrývající ústup jinde – v Čechách např. šíření rosnatky, plavuňky, paličkovce či nahoprutky v pískovnách.

V následujícím přehledu uvádíme jen případy masového šíření (tab. I). Druhy jako šípková růže či řebříček apod. sem nepočítáme, ty přecházejí do moderní krajiny, aniž v ní expandují – jejich populace (oproti minulému stavu) nenarůstají. Rovněž neuvádíme druhy jako medyněk měkký či pýr, jejichž expanze není spojena s procesy specifickými jen pro současnost.

Na základě tohoto přehledu dospíváme k následujícímu hodnocení:

• Zdrojových biotopů pravěké krajiny je celkem málo typů a jde o biotopy, které tehdy byly spíše vzácné nebo aspoň menšinové.
• Byly to převážně biotopy s dodatkovou energií (suťové lesy, nivy). Vazba na podobné energeticky nadnormální plochy trvá i v dnešním výběru biotopů.
• Tyto biotopy byly z hlediska vývoje vegetace výrazně progresivní. Nivy byly před okolní krajinou vegetačně vždy „o období napřed“, totéž je pravděpodobné o živinově bohatých suťových lesích a různých typech narušovaných ploch včetně pasek.
• Společné pro většinu dnešních expanzních druhů jsou: snadná šiřitelnost, krátký život, obliba živinově bohatých stanovišť a nezávislost na lidských aktivitách.
• Těchto druhů je příliš málo na to, aby se dalo mluvit o nějaké dnešní apofytizaci krajiny. Většina vln apofytizace už proběhla v dávné minulosti, a za ty současné změny jsou odpovědné daleko spíš reinvaze archeofytů a invaze neofytů.
• Výčet druhů odpovídá tezi, že současná krajina je v regresní fázi – úspěšné jsou především dřeviny a druhy lesních lemů a pasek, expandující jakožto „pionýři lesa“ i do bezlesí.

Semper virgo

To nové, čím se liší krajina postmoderní doby od krajiny starších historických období, je dvojího druhu. Na jedné straně vidíme stále větší odpřírodnění: civilizace v nejužším smyslu znamená skoro kompletně umělý svět, kde i denní světlo je syntetické a přírodě je přidělena role pouhé manipulovatelné ozdoby. Aby byla jistota, raději ji od sebe nějak izolujeme (třeba ve střežených klecích rezervací), anebo si ji rovnou vyrobíme: umělé květiny a květiny uměle vyšlechtěné jsou si stále podobnější, a přitom stále vzdálenější svému přírodnímu předobrazu. A na druhé straně jsme svědky nové spontánnosti, kdy si i tato zdánlivě pokrotlá příroda stejně nakonec udělá, co chce. Možná ještě pár let, a genově manipulovaný pes nám u snídaně sám poví na téma spontánnosti něco hodně ošklivého.

Jaký je tedy vlastně vztah mezi evidentním civilizačním tlakem a stále evidentnějším neúspěchem snahy tento tlak dovršit a absolutizovat? Od půle minulého století to vypadalo, že se vztah kultury a natury, člověka a přírody, tak či onak uzavírá. Zrození postagrární krajiny, a především je­jí spontánní složky – „nové divočiny“ – je však vyústěním, které se nejspíš vůbec nečekalo. Myslelo a myslívá se dosud, že nám Příroda (prostředí, krajina, fysis, spontánnost, pů­vodnost) už už v koutě brečí u kolen, zoufalou levačkou si přidržujíc poslední kousky prádélka. Budilo to soucit, obavy i další agresi. Rýsovaly se chiliastické scénáře, ²⁾ jak to celé může dopadnout (tab. II). Výraznou roli v tom hrála ekologie sedmdesátých let (např. K. Lorenz či E. P. Odum), která v představě založené na mechanistických modelech varovala, že se jednou příroda natahovaná na skřipec utrhne jako natažená pružina a zle se nám pomstí, čímž se znovu realizuje ztracená ekologická stabilita. Ač se jednotlivým předpokládaným možnostem dávala různá hodnotící znaménka a ač se právě na rozdílech v tomto hodnocení diferencoval tábor „ekologický“ a „technický“, na celkovém rozvrhu situace se v zásadě shodovali všichni a na všech úrovních.

Nedošlo však ani ke konečnému vítězství člověka nad přírodou, ani ke globální ekologické katastrofě, ale ani k uklidnění situace naplněním koncepce trvale udržitelného rozvoje. Potuchly i snahy o jednoduchou a jednoznačnou predikci dalšího vývoje. Co zažíváme dnes, je spíše stav po konci světa, který se skoro nekonal, po triumfu civilizace, k němuž skoro nedošlo, po uvážlivých rozhodnutích, která jsme skoro neudělali. Všechno jen tak napůl. Právě vyhazována z okna, vrací se spontánnost dveřmi. Drze nastavuje mučidlům stovky útlých kotníků, jsouc příliš ohebná a nohatá pro omezené možnosti našich skřipců. Právě deflorována, klepe nám odzadu na rameno a zkoumavě nás pozoruje průhlednýma očima.

Expanze byly, jsou a budou

Řečeno co nejlapidárněji: Expanze organizmů v holocénu byly, jsou a budou, byť pokaždé jde o jiné druhy. Spolu s invazemi nejsou chorobou moderní krajiny, ale motorem krajinně-vegetačního vývoje. Protože se krajina vyvíjí, žádný její stav nelze klást za „normální“, a tedy současné krajinné či vegetační změny nejsou vyšinutím z normálu, ale vývojem. Zda pozitivním či negativním, je jen věcí pohledu. V měnícím se prostředí nejsou expanze alternativou ke stavu bez expanzí, ale k invazím. Nezbývá nám tedy než být rádi, že aspoň něco z původní flóry expanduje, protože historická kontinuita skladby vegetace tak nebude přetržena náporem invazí. Apofytizace (globální zesmetištnění) krajiny je velmi dobrý termín pro krajinné procesy mezi neolitem a polovinou 20. století, méně už pro dnešek. Jsme v přelomové době, což ztěžuje její hodnocení. Už dnes je nový typ krajiny bohatý specifickými fenomény a tuto odlišnost lze dobře vykázat. Lze také již diskutovat o tom, co jsou celkově zač dnešní krajinně-vegetační procesy, ale kam povedou, to lze zatím spíš jen hádat.

(Článek vznikl s částečnou podporou grantů AVOZ6005908, KSK 6005114 a GAČR 206/00/0073)

Text vyšel rovněž v knize Krajina zevnitř (ed. Pavel Hájek), Malá Skála, Praha 2002