Čemu vděčíme za to, že jsme tady?

Jsme tady proto, že jsme lepší než naši předchůdci, nebo prostě jen proto, že jsme měli víc štěstí než oni? To je hlavní otázka, kterou ve své knize klade známý paleontolog D. M. Raup. Ptá se tak jménem druhu Homo sapiens i jménem všech přibližně padesáti milionů druhů, které v současné době obývají planetu. Jakkoli je toto číslo vysoké, tvoří jen asi tisícinu z ohromného počtu druhů, které nás v průběhu čtyř miliard let existence života předcházely. Naprostá většina druhů, které kdy žily, vyhynula. V čem je příčina vysoké „úmrtnosti“ druhů? Neexistuje vysvětlení pro vyhynutí ani jediného z asi 250 000 organizmů známých z fosilií. Protože přímému zkoumání se problematika podrobit nedá, jsme odkázáni na dohady, předsudky, antropomorfizace, statistické rozbory, předpoklady kosmických katastrof apod. Kniha je cenná v tom, že rozebírá různé scénáře vymírání a konfrontuje je s paleontologickými daty i se zjištěními systematické a populační biologie. Přitom je psána jazykem, který neodradí ani laika zajímajícího se o problematiku.

Analýze jsou podrobeny zejména tři předpoklady vymírání, formulované v kontextu dnešního myšlení. První z nich vychází z Darwinovy teorie a ze zásadní role přírodního výběru v evoluci všech organizmů. Podle toho jsou dnes žijící organizmy výsledkem dlouhodobé soutěže a jsou zde prostě proto, že v této soutěži uspěly, zatímco příslušníci ostatních 99,9 procenta všech druhů v soutěži o přežití neuspěli. (Některé druhy mohly „zaniknout“ i tak, že se transformovaly v druhy jiné, pokročilejší, ale tato forma vyhynutí zdaleka není pokládána za typickou.) Díky přírodnímu výběru je tento svět nejlepším z možných.

Druhý základní předpoklad by se dal formulovat větou „Přítomnost je klíčem k minulosti.“ Několik tisíciletí či spíše staletí přímé lidské zkušenosti se aproximuje na ohromnou čtyřmiliardovou časovou škálu a záznamy z minulosti jsou automaticky hodnoceny tímto pohledem.

Třetím, zejména od osmdesátých let často uvažovaným faktorem jsou globální katastrofy způsobené okolnostmi, které jsou mimo jakoukoli zkušenost druhu: impakty meteoritů, záření supernovy, přesuny kontinentů, horotvorné pochody apod. Takové katastrofy se v minulosti často opakovaly a při největších z nich byla smetena většina v té době žijících druhů organizmů.

Autor ukazuje, že všechny tři předpoklady mají dosti omezenou platnost. Především, druhy existují v průměru 4 miliony let. Protože je v tomto průměru zahrnuto i malé množství druhů vskutku dlouhověkých, vyplývá z toho, že většině druhů je určena životní dráha kratší. Vysvětlení pro tento pozorovaný fakt chybí. Vedle tohoto „přirozeného“ časování vstupují do hry i další faktory. Snadno zanikají druhy s malým geografickým areálem (dá se matematicky zdůvodnit z teorie her), zatímco k vymření široce rozšířených druhů musí přispět nějaká prvotní katastrofa ve formě např. epidemie, která druh zdecimuje. Obě tyto formy vymírání jsou dostupné i naší zkušenosti. Ani pak však nebude jasné, proč vymírají celé rody, ba dokonce třídy organizmů (trilobiti, amoniti, dinosauři), které by měly být vůči podobným náhodným faktorům imunní. Konečně navzdory okázalým účinkům početných katastrof odehrávajících se v celoplanetárním měřítku zjišťujeme, že jimi způsobené vymírání je pouze malým zlomkem z předpokládaného padesátimiliardového seznamu obětí. Nakonec rychlá střídání ledových a meziledových dob na severní polokouli, která zajisté měla všechny parametry katastrofy (devastace celých kontinentů a pevninských prahů), zdaleka nepřinesla holocaust v biodiverzitě.

Raup rozeznává tři typy vymírání:

1. Typ „pěšák v poli“ (field of bullets). Vymírání je způsobeno náhodnými a nepředvídatelnými okolnostmi, které se selektivně týkají některých druhů. Typickým příkladem je epidemie nebo likvidace biotopu málo rozšířeného specializovaného druhu. Z analýzy vyplývá, že velké skupiny jako trilobiti mohou sice ztratit některé druhy, ale jako celek nemohou být ohroženy.
2. Soutěž (fair game), která vede k vytlačení méně přizpůsobených druhů přírodním výběrem.
3. „Svévolné, vrtošivé“ vymírání (zde má recenzent potíže s překladem výrazu wanton extinction). Probíhá napříč ekosystémy, může vyhladit celé skupiny a klíčem je parametr, na kterém předtím v evoluci nezáleželo. Jako myšlenkový experiment pro tento druh vymírání může sloužit příklad: Obratlovci jsou z neznámých důvodů o několik řádů citlivější k radioaktivnímu záření než hmyz. Výbuch supernovy v blízkosti naší sluneční soustavy by vedl k totálnímu vyhubení všech suchozemských obratlovců (vodní, zejména hlubokomořští, by mohli přežít), zatímco hmyzí druhy by katastrofu sotva zaregistrovaly (pochopitelně až na symbionty obratlovců).

Knížka je cenným zdrojem poučení jak pro specialisty, tak pro laiky zajímající se o evoluci života. Dá se přečíst jedním dechem. Vydání českého překladu by bezesporu bylo záslužným počinem.