CTIBOR BEZDĚK: Etikoterapie – Záhada života a smrti
Téměř po 50 letech vychází znovu (ve 4. vydání) kniha zapomenutého lékaře, který v mnohém předběhl svou dobu a předznamenal v Čechách moderní psychosomatické lékařství. Podtitul knihy je příznačný: Léčení mravností. Bezděk po léta hledal souvislosti tělesného zdraví s mravním stavem člověka. Soudil, že mravní vady umožňují a mnohdy urychlují nástup mnoha tělesných chorob. K vadám počítá běžně známé jevy, jako jsou zlost, nenávist, lakotnost, přetvářka, lež, podvodné úmysly, negativní myšlení apod. Jejich zvládání patří k úkolům lékaře a nemělo by být zanedbáváno.
Ctibor Bezděk se narodil r. 1872, vystudoval Lékařskou fakultu ve Vídni, působil řadu let jako lodní lékař a získal mnohé zkušenosti z léčení často složitých případů ve velmi primitivních podmínkách. Ovlivněn myšlenkově L. N. Tolstým, s nímž se osobně setkal, pracoval několik let v Rusku a po řadu let byl ve styku s lékařem Dušanem Makovickým, po jistou dobu tajemníkem Tolstého. Po ruské revoluci se vrátil do Čech a r. 1918 nastoupil na Slovensko do Ružomberku. Kromě lékařské praxe se věnoval rozsáhlé sociální práci spolu se svou ženou, rovněž lékařkou, pocházející z Ruska. Pracoval v Červeném kříži, v Lize proti tuberkulóze, přednášel ve městech i na vesnicích, zřizoval poradny pro matky a děti. V polovině 30. let se vrátil do Prahy, založil protialkoholní poradnu, pečoval o mravně narušenou mládež a přispíval do časopisu Duchovní kultura. Úzce spolupracoval s P. Pittrem, ruským filozofem N. O. Losskim a později s P. Křivským. Válku i poválečná léta prožíval jako praktický lékař v Senohrabech a umřel zapomenut r. 1956. Etikoterapie vyšla poprvé začátkem 30. let a později ve Švýcarsku v německém překladu.
Bezděk pozoroval a popsal mnoho případů, kdy organické onemocnění bylo zřejmě ovlivněno duševním stavem nemocného. V jeho době šlo hlavně o tuberkulózu, trachom, pohlavní choroby aj. Ani dnes, přes velké diagnostické a terapeutické úspěchy medicíny, nelze mnohdy jednoznačně určit, proč onemocní právě určitý člověk, když v téměř stejné situaci se nachází řada jiných osob. Opakovaně pozoroval, že etiologie i léčení různých nemocí souvisí se sociálním prostředím, a to hlavně s rodinným zázemím i s celkovým stylem života. Právě úprava a změna sociálního prostředí může výrazně zlepšit stav nemocného. Duševní nemoce Bezděk chápal jako výrazné krize, jejichž překonání podpoří celkové zrání jedince. Přiblížil se a v mnohém anticipoval teorii bio-psycho-sociální etiologie nemocí. Kauzální léčba je sice základem medicíny, ale tam, kde skutečná příčina není jasná a léčí se pouze příznaky, je potřebné soustředit se na duševní život pacienta a sledovat i poruchy jeho mravního stavu.
Bezděk předpokládal, že většina lidí věří v nějaký vyšší princip, zasahující do života. Tuto víru je třeba s pacientem citlivě probírat, podporovat, ale nevnucovat mu vlastní názor. Mnozí se dokonce za své myšlenky poněkud stydí, nemluví o nich a je na lékaři, aby taktně dokázal otevřít nitro nemocných. Úvahy v závěrečných kapitolách o smrti jsou spíše textem teologickým či filozofickým, plným pokory, úcty k životu i v jeho posledních fázích.
Kniha je doplněna zasvěceným komentářem k jednotlivým kapitolám, v němž prof. MUDr. Jan Pfeiffer konfrontuje Bezděkovy myšlenky s poznáním dnešního lékařství. Snad na závěr myšlenku prof. MUDr. J. Hanouska, kterou uváděl třetí vydání Etikoterapie v r. 1947: „Etikoterapie vědecky opodstatňuje význam mravnosti pro zdraví jednotlivce a přispívá k upevnění společenského pořádku, což je důležité zvlástě dnes, kdy se lidé nebojí ani boha, ani čerta.“
Citát
J. Plášek, J.Zvárová: Je homeopatické léčení účinnější než placebo?
Časopis lékařů českých 135, 575-579, 1996/18[...] četné pozitivní kasuistiky, kterými se mohou vykázat všichni praktikující homeopati, jsou nepopiratelnou skutečností. Je za této situace opodstatněná petice, zaslaná americkému Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv, která volá po zastavení homeopatického švindlu? Může se skutečně jednat o podvod, když pozitivní kasuistiky k homeopatické terapii skutečně existují? Neměli bychom připustit, jak nás nabádají homeopati, že není podstatné vědět, proč homeopatika léčí, ale že důležitější je, že mnohým pacientům pomáhají? Podvod, jehož se homeopati dopouštějí [...] spočívá v tom, že v souvislosti se svými pozitivními kasuistikami připouštějí jedinou interpretaci, která se zakládá na dvě stě let starém Hehnemannově omylu. [...] Bohužel, homeopatické léčení je na rozdíl od psychoterapie pro pacienta zdánlivě pohodlné. Pacient je sváděn k iluzi, že mu pomáhají jen drahé pilulky. Nikdo ho však nevede k tomu, aby se snažil porozumět své duši, osobním problémům, které bývají vlastní příčinou psychosomatických obtíží. Z tohoto hlediska se homeopatie jeví jako „ideální“ terapie pro konzumně orientované osobnosti.