Hamburger i moderní umění

K nejpopulárnějším stavbám, kterými Británie přivítala nové milénium, patří podle odborné kritiky i ohlasu veřejnosti přestavba opuštěné elektrárny na nábřeží Temže – Bankside Power Station – pro potřeby muzea moderního umění Tate Modern. K úspěchu bezesporu přispělo, že autorem projektu nového využití mohutné industriální budovy v samém centru Londýna byli významní švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron (mimochodem projektovali také konverzi bývalého mlýna a sila v Duisburgu na Küppersmühle Museum, o němž jsme psali ve Vesmíru 84, 178, 2005/3 v souvislosti s Emscher Parkem v německém Porúří).

Zdá se, že výrazné, obecně pozitivně přijímané exkluzivní příklady bývají nejpádnějším argumentem. Je to pravda jen zčásti, obsahují v sobě i nebezpečí, že zkreslí pohled na realitu doby. Postindustriální svět není jen érou muzeí a investorů s filantropickými vznešenými cíli. Představy, že ze všech stavebních památek – a to se netýká jen průmyslového dědictví – budou vznikat muzea či kulturní instituce, příliš často končí nedostatkem peněz na základní záchranné stavební práce, deziluzí.

V tomto pokračování proto uvedeme příklady, kdy k záchraně nesporných hodnot měly přispět naopak cíle docela přízemní.

Před dvěma lety na kongresu mezinárodní organizace pro záchranu průmyslového dědictví TICCIH (The International Committee for the Conservation of the Industrial Heritage) připomenul Richard Wittasek z rakouského státního památkového úřadu (vedle tradičně připomínaných akcí, jakou byla přestavba plynojemů v Simmeringu) několik nenápadných investic pro zachování „industriálních stop“. Spíš než odborný tisk si jich všimnou lidé v bezprostředním okolí. Platí to o zachráněné bývalé tramvajové vozovně v 18. vídeňském obvodě, kterou snadněji najdete, když se budete ptát po prodejně Eurospar, a také o někdejší strojírenské továrně na čerpadla Garvenswerke z roku 1905, v níž je při frekventované pobřežní komunikaci McDonald Drive.

Pozoruhodných průmyslových staveb zachráněných díky přímočarému komerčnímu využití přibývá. Donedávna opuštěná masivní budova na londýnském předměstí, kterou začátkem třicátých let 20. století postavil ve stylu Art Deco architekt Wallis Gilbert, bývá zmiňována v souvislosti s Gilbertovou až posedlou snahou umocnit reprezentativní, téměř didakticky propagační roli architektury průmyslového objektu. Nejistý osud slavné továrny na vysavače Hoover zvrátilo rozhodnutí umístit sem supermarket. Bohatě členěné a dekorované fasády, s řadou odkazů a tvarových citací (od Mackintoshovy školy umění v Glasgowě po Mendelsohnovu Einsteinovu věž v Postdamu), doplněné o detaily volně odvozené od designu předmětů, které zde vznikaly, symbolizovaly nástup nové generace spotřebních výrobků pro domácnost. Proměna na jinou novodobou ikonu se zdá být logická. Nad bývalou továrnou Hoover vlají transparenty supermarketu Tesco.

K aktuálním a z hlediska popularity nepřehlédnutelným příkladům patří transformace železničního areálu Great Western Railway Engineering Works v anglickém Swindonu. Komplex strojírenských dílen, sléváren a opraven se tu rozrůstal od roku 1840. Po více než století ovlivňoval život města a představoval cíl aktivit nejen místních – tady se v 19. století a první polovině 20. století rozhodovalo o úspěšnosti britské železnice. To je jistě i důvod, proč je zde od roku 2000 železniční muzeum a v několika budovách také sídlí NMRC (The National Monuments Record Centre). O úspěchu rozvojového záměru však rozhodlo především budování rozsáhlého nákupního centra Great Western Designer Outlet Village, které sídlí v objektech bývalé lokomotivky Josepha Armstronga z roku 1870. Svým charakterem i nabídkou zboží a služeb je ojedinělé. Keith Falconer z vládní organizace English Heritage ¹⁾ potvrzuje, že jde v Británii o největší, a především úspěšný projekt transformace opuštěného průmyslového areálu – propojuje cíle kulturní i pragmaticky komerční.

Čím se tento příklad liší od mnoha jiných pokusů využít industriální objekt pro komerční cíle? Procházíte obchodními galeriemi, je v nich přes sto obchodů, větších či menších samostatných butiků (většinou od renomovaných firem), občerstvení, kavárna. Vystavené zboží je většinou módní, prezentace současná, a přesto si architektura interiérů zachovává industriální historii, autenticitu. Zbytky technologického zařízení, jeřáby, konstrukce, struktura začouzené zdi apod. ponechané na původním místě (například ve stánku Marks & Spencer), jsou výtvarnými objekty a projevem nového stylu. Občas mosazná tabulka na stěně oznamuje, že právě stojíte v bývalé výrobně kotlů, postavené roku 1873, když o kousek popojdete, ocitnete se v nástrojárně…

Variabilita prostorů bývalých železničních dílen a nezaměnitelná atmosféra rozšiřuje nabídku možností.