Zjednaný svět

Na našem balkoně ve čtvrtém patře nad Vltavou letos hnízdila divoká kachna. Sedávala na zábradlí, odkud se zájmem sledovala dění na řece. ¹⁾ Jaké dění? Co vlastně viděla? Vybavuje se mi názor ornitologa Davida Storcha: myslíme si, že člověku jsou ze zvířat nejblíže savci, ve skutečnosti to však mohou být právě ptáci. Pro ptáky je dominantní zrak a sluch stejně jako pro nás, a tak by se jim svět měl jevit dosti podobně jako nám. O světě jiných, na čichu závislých přízemních tvorů to již neplatí, a proto jim rozumíme méně. Storch soudí, že ptáci (na rozdíl třeba od hrabošů) s námi sdílejí i něco takového jako vnímání krajiny; on sám po letech pozorování přírody je prý již schopen uhádnout, v kterém typu krajiny se tomu či onomu ptačímu druhu zalíbí.

Co vlastně činíme, když takto mluvíme? Do světa ptáků nikdy nevstoupíme, zmíněná „podobnost“ je zcela neověřitelná a není přístupná ani ze světa ptáků, ani ze světa lidí. Dobrá, nebudeme nic ověřovat, mluvit takto nám však nikdo nemůže zakázat. Jen je třeba si pohlídat, zda při tom mluvíme z pozice naší, lidské, anebo zda se pokoušíme mluvit jakoby odnikud či, chcete-li, z jakéhosi vševědoucího, bohorovného postavení. Řeknu-li, že naše kachna „sledovala dění na řece“, míním řekou a děním to, co my lidé považujeme za řeku a co považujeme za dění. Obojí jsem však vložil do smyslového pole onoho nicnetušícího ptáka. Kachní řeka a kachní dění – co to je, to snad ví jen ta kachna.

Bylo by nepatřičné mluvit třeba o „nedokonalosti“ toho či onoho zvířecího vnímání či jednání, aniž bychom se jasně dohodli, na jakém pozadí (z jakého pohledu, v jakém světě) takto mluvíme. Přiznávám, měl jsem sklon naší kachně zazlívat, že si předem nevšimla, že nebude snadné odvést malá kachňátka ze čtvrtého patra do řeky. Ona mi možná zase vyčítala, že nereaguji na její trpělivě káchanou prosbu, abych to vyřešil za ni.

V přírodě existuje nepřeberně druhů živých organizmů, jejichž zkušenostní světy jsou (musí být) jiné než ten náš. Přitom všechny jsou svým způsobem správné a svým způsobem nedokonalé – s čím však poměřovat? Koneckonců ani naši zkušenost v reálném světě nemáme s čím poměřovat – jedině s ní samotnou.

Zkušenostní svět kteréhokoliv organizmu je nerozlučně spjat s jeho tělesným a biologickým ustrojením a závisí na typech distinkcí, které je schopen činit. I velikost těla hraje roli, protože určuje měřítkové rozpětí pro vnímání okolního světa (viz článek zmíněného D. Storcha, Vesmír 78, 377, 1999/7). Vtělená kognice (či ztělesněná, do těla včleněná) ²⁾ je termín, který zdůrazňuje dvojí: jednak že každá zkušenost je umožněna existencí těla s jeho senzoricko-motorickými schopnostmi, jednak že tyto senzoricko-motorické schopnosti jsou vloženy do širšího biologického, etologického a ekologického kontextu.

Tak i pro člověka. Naše vtělená kognice nespočívá v nějaké pasivní reprezentaci předem fixovaného světa, nýbrž v jeho průběžném zjednávání ³⁾ – tvarování světa (včetně naší mysli) v průběhu historie našeho jednání („jednáním“ rozumím konání, aktivitu a „historií“ rozumím životní příběh, ať už jednotlivce, společenství nebo druhu) v již zjednaném a dále zjednávaném světě. Průvodcem při tomto jednání je vnímání, to je však současně jednáním podmíněno. Tato souhra jednání a vnímání je umožněna opakujícími se senzoricko-motorickými vzorci, z nichž se postupně formují kognitivní struktury.

Myslím, že české sloveso zjednat (zjednávat) dobře vyjadřuje proces, o který zde jde (chápeme-li ovšem slovo „jednat“ jako „konat“, nikoliv pouze „rokovat“). Dvojice jednat – zjednat je případná, a v českém slovu „zjednat“ je navíc naznačena určitá reciprocita onoho procesu. Kdo čte tyto mé úvahy, možná si vzpomene, že jsem se zde již dvakrát o zjednávání zmínil. Jednou se to týkalo tvarů – „patrností“ –, které tu jsou jen pro toho, kdo se dívá, a současně jsou tímto díváním se (což je též jednání) světu podsouvány. ⁴⁾ V druhém případě šlo o rozlišení mezi náhlostí a pozvolností, které si rovněž se světem zjednáváme. ⁵⁾

Jistě jste si všimli, že pojem zjednávání v sobě skrývá kruh: zjednávaný svět je prostředím pro jednání, ale jednání je zároveň předpokladem zjednávaného světa. Jde o případ kruhu, který je průvodním jevem každé obousměrné a vyvíjející se interakce a který je třeba považovat za její součást. Metaforicky řečeno, člověk se „domlouvá“ se světem o tom, jak má chápat svět (a sebe v něm).

Druhý kruh, často zapomínaný, spočívá v tom, že i my sami (já a čtenář), tak jak zde právě teoretizujeme o pojmu zjednávání, se přitom pohybujeme na pozadí již zjednaného světa (zjednaného v obecném slova smyslu: individuálně i kolektivně, fylogeneticky i ontogeneticky) a zároveň jej tímto pohybováním se dále zjednáváme. Jen se občas tváříme, jako bychom se v touze po všeobsahujícím nadhledu dovedli nad ním vznášet.

Koneckonců i moje zkušenost s kachnou poněkud změnila moje pojetí řeky a dění na ní.