Krajina se oceňuje hůř než cement
Český ekologický ústav provedl v roce 1995 poměrně rozsáhlý průzkum postojů občanů k těžbě a k ochraně krajiny, který úzce souvisel s projektem výstavby nové cementárny v Tmani na Berounsku.
Původně se nová cementárna měla stavět v Králově Dvoře. Po protestech různých ekologických iniciativ byla vybrána Tmaň (1993). Nová cementárna v Tmani se nyní stavět nebude a místo toho se navrhuje přestavba staré cementárny v Králově Dvoře. Zmodernizuje se tak, aby byly radikálně omezeny průmyslové emise. Z případu Tmaň však lze čerpat poučení pro další projekty. Cílem takových projektů je zahrnout mimotržní náklady, jimiž jsou například nenávratná ztráta půdy, změny mikroklimatu či zdravotní dopady, do nákladů na těžbu různých surovin – od uhlí, písku, kaolinu až po vápenec. Je tedy možné, že těch několik let trpkých, často deformovaných a zdánlivě neužitečných sporů o koněpruský vápenec může stát na počátku konstruktivní cesty, ve které těžební či zpracovatelské firmy budou mít svůj zisk, a ve vztahu ke krajině a jejím obyvatelům dostojí určitým pravidlům.
Přínos dosavadních výsledků průzkumu Českého ekologického ústavu spočívá především v rovině psychologické a sociologické – tedy v tom, jak která skupina občanů (překvapivě) oceňuje kvalitu životního prostředí. Redakce
Metoda oceňování životního prostředí
Se situacemi připomínajícími Tmaň se potýkají v mnoha zemích. V listu The Economist bylo popsáno, jak metody, které vyvinuli teoretičtí ekonomové, ovlivnily těžbu v Austrálii a soudní spory ropných společností v Americe (viz rámeček 1 ).Ekonomové měří lidské preference podle toho, jak je odhaluje chování lidí na trhu; životní prostředí se však neprodává ani nekupuje. Hledá se způsob, jak přiřadit peněžní hodnotu čistému vzduchu nebo zachování existence slona, abychom se mohli racionálně rozhodnout, za jakých podmínek je chránit. „Absurdní,“ říkají ekologové, „kolik bychom měli nabídnout za to, aby se ozonová vrstva neztenčila?“ Ekonomové namítají, že i cenu ozonové vrstvy lze vymezit: „Lidstvo jistě není ochotno platit dobrovolně vším co má, aby zabránilo jejímu úbytku, takže ozonová vrstva má určitě menší hodnotu než celý světový hrubý domácí produkt.“
Ekonomové se snaží měřit lidské hodnoty. Čistá řeka má nepochybně význam pro lidi, kteří u ní žijí, ale ani těm, kteří ji nikdy nespatří, nemusí být její stav lhostejný. „Neužitnou“ hodnotu ekonomové zjišťují tak, že se ptají lidí, kolik by byli ochotni za zlepšení životního prostředí zaplatit. Tuto metodu použila také Komise pro hodnocení australských přírodních zdrojů ve snaze pomoci vládě v rozhodování, zda povolit těžbu na hranici Národního parku Kakadu (známého z filmu „Krokodýl Dundee“). Průzkum veřejného mínění byl napaden těžebními společnostmi, které namítaly, že hektar přírody byl ohodnocen stokrát větší částkou než hektar půdy uprostřed Melbourne.
Pozemek v užívání veřejnosti bývá hodnocen jinak než soukromý (díky tomu nebyl Central Park v New Yorku rozprodán na výstavbu mrakodrapů). Za uchování čistého vzduchu v Grand Canyonu jsou Američané ochotni platit v průměru 90 dolarů ročně, zatímco za čistý vzduch v Chicagu by dali 16 dolarů.
O osudu parku Kakadu nakonec nerozhodly výsledky průzkumu veřejného mínění, těžba byla r. 1990 zamítnuta, protože oblast je posvátným územím domorodců kmene Jawoyn. Průzkum spíš ukázal pocity veřejnosti než stanovil peněžní hodnotu přírodního parku.
Reakce lidí se značně mění v závislosti na tom, jestli se jich zeptáme, kolik by byli ochotni platit za zlepšení, nebo kolik by jim muselo být nabídnuto za zhoršení životního prostředí. Druhý typ otázky dává vždy mnohem vyšší odhady. V American Economic Review z června 1991 vysvětluje Michael Haneman, že lidé odpovídají na první otázku nikoli ve smyslu ceny, ale podle možnosti nalezení náhrady. Pokud za daný statek neexistuje náhrada (Kakadu nebo respondentův vlastní život), částka, kterou by respondent byl ochoten platit, může dosáhnout v nejzazším případě jeho celkového (konečného) jmění. /Podle The Economist, 17. srpna 1991, s. 61/
Kolik podle občanů stojí česká krajina?
Odpověď na tuto otázku jsme se r. 1995, kdy již dva roky probíhal spor o velkokapacitní cementárnu v Tmani, pokusili najít v Českém ekologickém ústavu.Investorem cementárny měla být německá firma Heidelberger Zement AG, která je od r. 1992 majoritním vlastníkem akcií Králodvorské cementárny. V případě výstavby nové cementárny měla být stará cementárna uzavřena. Záměry firmy podpořili ekonomičtí ministři a Okresní úřad v Berouně. Odpůrci cementárny se staly: obce nejvíce dotčené stavbou, nevládní ekologické organizace a dodatečně Ministerstvo životního prostředí. Preference lidí se měnily. Ochota investovat do zlepšení životního prostředí, r. 1990 vysoká, se scvrkávala. Nebylo jasné, koho vlastně zastupují ekologické organizace, které bojovaly proti cementárně. Obce v okolí se sice bránily, ale to je běžný jev podle pravidla „ne na mém dvorečku“. Proto se hledala odpověď na otázku, jakou „cenu“ má krajina kolem Koněpruských jeskyní, přesněji řečeno kolik peněz by mělo z nové cementárny plynout do státního rozpočtu, aby na tom občané netratili.
Předložili jsme občanům dotazník s teoretickým nástinem dvou scénářů celkových změn.
- První scénář uvádí, že cementáři postaví novou továrnu v Tmani. Stavba v krajině bude působit rušivým dojmem. Přírodovědci se obávají vyhubení chráněných rostlin a ekologové nevěří firmě, že bude na cement zpracovávat jenom odpady z vápenky.
- Druhý scénář popisuje řešení doporučované ekology, tj. nestavět novou cementárnu, ale modernizovat současnou cementárnu, která by dále zpracovávala pouze odpady z těžby pro vápenku.
Z deseti otázek zmiňujeme jen ty nejdůležitější. Těžištěm dotazníku (z r. 1995) je stanovení ochoty platit (viz obrázek 1, obrázek 2, obrázek 3). Než jsme se respondenta zeptali „Kolik měsíčně dáte?“, bylo třeba nejen zdůvodnit, proč by měl platit, ale také ho přesvědčit, že platit budou všichni.
Problém je svou povahou vhodnější pro otázku, kolik by respondent musel dostat zaplaceno, aby se stavbou nové cementárny souhlasil. Tento typ otázky se však nedoporučuje, protože vzbuzuje protestní reakce. Aby dotaz na ochotu platit dával smysl, potřebovali jsme respondentovi předložit hypotetickou situaci, že náklady jeho domácnosti v souvislosti s uplatněním ekologicky šetrného řešení vzrostou. Zároveň bylo třeba vykonstruovat model, který by zaručil, že se na placení budou muset podílet všichni. Zvolili jsme odůvodnění, že ceny cementu stoupnou.
Jsme si vědomi, že tato forma může zvýšit počet protestních reakcí lidí, kteří hypotetickým předpokladům neuvěří. (Za protestní reakci můžeme považovat odpovědi těch, kteří si stavbu cementárny nepřáli, ale nebyli ochotni obětovat ani korunu s odůvodněním „ať platí ten, kdo bude vydělávat“. Takto stanovená nulová ochota platit nevyjadřuje, jakou hodnotu pro respondenta oceňovaná lokalita představuje.)
Otázku, kolik měsíčně je respondent ochoten platit, jsme položili ještě jednou, avšak doplněnou o časový údaj: „po dobu 25 let“. Zdá se, že by měla stačit předchozí otázka, bez zdůraznění dlouhodobosti. Opakování však slouží k tomu, aby respondent měl možnost přehodnotit volbu (mnozí částku snížili). Právě z „přehodnocených“ odpovědí jsme vycházeli při stanovení ceny lokality.
Výsledky průzkumu
Překvapilo nás, že se reakce lidí příliš neměnily v závislosti na místě bydliště. Na osudu krajiny kolem Tmaně záleželo lidem z Moravy stejně jako lidem z Berouna nebo Prahy.Odpůrci výstavby nové cementárny (bylo jich 86 % z těch, kteří odpověděli) byli v průměru ochotni platit 58 Kč za měsíc a domácnost. Když započítáme, že stoupencistavby tmaňské cementárny samozřejmě nechtějí platit nic (bylo jich 14 %), vychází ochota platit průměrně 50 Kč na domácnost. Dohromady by se tak vybralo 170 milionů Kč za měsíc. O tolik by (podle ochoty platit) měly být vyšší státní příjmy z nové cementárny než příjmy z rekonstruovaného dosavadního berounského provozu, aby odpovídaly takto dovozené hodnotě zasažené krajiny.
Je možné, že postoje lidí byly ovlivněny novináři a že by výsledky byly jiné, kdyby byl průzkum prováděn dříve, než případ vešel ve všeobecnou známost. Pokud však tuto metodu hodnocení považujeme za napodobení trhu, můžeme vliv tiskových zpráv na ochotu platit přirovnat k vlivu reklamy na tržní chování lidí. Projevená ochota platit může dobře vystihovat názory lidí v daném období nezávisle na tom, zda by se při opakování průzkumu za nějaký čas změnila.
Obrázky
Poznámky
Zahraniční průzkumy veřejného mínění
V otázkách Kakadu bylo kontaktováno více než 2000 Australanů v širší oblasti a dalších 500 v severní oblasti, kde mělo dojít k těžbě. Respondenti byli dotázáni, jak vysokou částku by byli ochotni platit, aby místo zachránili. Polovina z nich dostala popis situace, v němž byly škody způsobené těžbou vylíčeny podle odhadů ochránců životního prostředí (maximální dopad), druhá polovina byla seznámena s následky tak, jak je odhadují těžební společnosti. Výsledky ukázaly, že i kdyby následky těžby byly tak nepatrné, jak je popisovali zástupci průmyslu, Australané byli ochotni platit nejméně 647 milionů australských dolarů (826 milionů amerických) za rok, aby těžbě zabránili. Tato částka překročila hodnotu nerostů, které se podle předpokladů měly v Kakadu nacházet. Australané, jimž byla předložena varianta maximálního dopadu, byli ochotni platit ještě více. Lidé v severní oblasti, kteří by v dolech získali práci, však stanovili částky mnohem menší.
Když americké soudy rozhodovaly, jaké náhrady škod by měla platit společnost Exxon Valdez za ropnou havárii, kterou způsobila v roce 1989 na Aljašce v Zálivu prince Williama, obnos byl částečně stanoven podle tří konkurenčních zjišťování ochoty platit. Jedno provedla federální vláda, druhé vláda Aljašky (obě žalovaly Exxon), třetí společnost Exxon sama. Spor dosáhl takových rozměrů, že téměř všichni američtí experti na tuto metodu byli zaměstnáni některou ze zúčastněných stran.
Pilotní studie státního průzkumu hodnotila ochranu zálivu na 3 miliardy dolarů, tedy téměř třikrát tolik, než byl Exxon ochoten platit (1,1 miliardy amerických dolarů). To je obnos, ke kterému sice v únoru 1991 dospěly všechny tři zúčastněné strany, ale rozhodnutí bylo následně soudem zamítnuto. Tři průzkumy připravovali psychologové, sociologové, filozofové spolu s ekonomy. Dohromady stály více než 6 milionů dolarů, což je pro podobný výzkum značná částka.
(The Economist, 17. srpna 1991, s. 61)
HISTORIE VÝROBY CEMENTU (NEJEN) NA BEROUNSKU
2. stol. před Kristem: Římané používají zvláštní maltu tuhnoucí pod vodou, kterou vyrábějí ze sopečného tufu. Nazývají ji opus caementa.
Středověk: Technologicky nepřináší zlepšení, ale udržuje antické řemeslo výroby maltovin tuhnoucích pod vodou.
konec 16. století: Alchymista Bavor Rodovský z Hustiřan uvádí recepty na cement z vápna, drcených střepů a popela lesních stromů.
1774: Francouz Loriot při překladu knihy Naturalis historia Gaia Plinia Secunda používá slovo ciment.
1756-59: Anglický inženýr J. A. Smeaton staví s využitím cementu slavný maják v Edysone.
1796: James Parker přihlašuje patent na výrobu cementu z jílovitého vápence.
1824: J. Apsdin, zedník z Leedsu, získává patent na výrobu portlandského cementu z vápence a jílu. Rozlišuje se cement římský s přídavkem sopečného, později struskového popela a cement portlandský s přídavkem jílu.
1842: První továrna na cement v monarchii Rakousko-Uhersko je postavena v Kufsteinu.
1848: Zahájena masová výroba cementu v Anglii.
1860: Němečtí podnikatelé zakládají výrobu cementu v Bohosudově.
1868-70: Ferdinand Bárta zakládá cementárnu v Praze-Podolí.
1871: Následuje cementárna v Radotíně, založená tímtéž podnikatelem.
1875: Otto Ehlen si na Letné staví vilu první betonovou stavbu u nás. Stavba vzbuzuje velký ohlas a Ehlen je požádán, aby postavil betonové sklárny v Poděbradech.
1889: Je založena Králodvorská cementárna, která pak až do roku 1911 vyrábí pouze struskový cement.
1902: Roční produkce tehdy velmi moderního závodu dosahuje 90 000 tun cementu ročně.
1927: V rekordním čase 8 měsíců je vybudována nová továrna na suchý proces, cementárna má vlastní elektrárnu.
1939: Králodvorská cementárna se stává jednou z velkých a zároveň nejmodernějších výroben cementu v Evropě.
1948-51: Cementárna je znárodněna a rozšiřuje se výroba.
1958-59: U Koněprus je otevřen velkolom Čertovy schody.
1959-65: Rekonstrukce závodu.
1972: Vznikla CHKO Český kras.
1989: Rozpadá se státní podnik.
1990: Návrh investora zmodernizovat cementárnu v Králově Dvoře naráží na odpor okresního i městského úřadu.
1992: Heidelberger Zement AG vstupuje do a. s. Králodvorská cementárna.
1993: Majoritní vlastník chce splnit privatizační podmínku a ohlašuje úmysl postavit novou cementárnu. Je vybrána lokalita Tmaň, kde byla cementárna projektována již v 60. letech. Firma je k tomuto řešení nejprve dotlačena, ale později ho vítá, protože snižuje náklady na dopravu.
1994: Ekologické iniciativy protestují proti výstavbě cementárny u Tmaně. Firma slevuje z původního projektu. Nová cementárna má zaujímat podstatně menší plochu, má být zapuštěna do terénu a od vesnice izolována nasypaným valem. Doprava vápence má být řešena tunelem přímo z lomu. Nevýhodou jinak šetrného projektu je komín ústící zhruba ve výši vrcholu Zlatého koně.
1995: Sloučením Králodvorské cementárny a Pragocementu vzniká a. s. Cement Bohemia Praha.
1994-97: Spory o těžbu vápence pokračují, mediálně se však týkají pouze cementárny, přestože většina vápence je těžena pro provoz vápenky. Vápno je tak kvalitní, že je možné jej exportovat jako chemickou surovinu po celé Evropě.
Podzim 1997: Firma se cítí poškozena nedodrženými sliby vládních činitelů, rozporuplnými stanovisky ministerstev a soudními spory.
Zima 1997: Soud rozhoduje, že výstavba závodu v Tmani nebude povolena. Koncem roku dochází k fúzi cementářských společností na Moravě a v Čechách do jedné firmy Českomoravský cement, a. s.
Současnost: Pro vápenku se těží necelé 2 miliony tun vápence ročně. Zhruba 25 až 30 % tohoto objemu tvoří méně kvalitní vápence a jíly, které se částečně dají použít na výrobu cementu kapacita cementárny je dána kapacitou vápenky a oba provozy musí fungovat společně, aby se v lomu nehromadily odpadní suroviny (jako dosud). Je navržena modernizace staré cementárny v Králově Dvoře. Moderní cementárny představují tak čisté provozy, že mohou fungovat (jako v Německu) i v rámci lázní (viz R. Mikuláš: Dotternhausenská cementárna, Vesmír 75, 11, 1996/1). Měření emisí a některých stopových prvků ukazuje, že hlavními znečišťovateli jsou dnes v berounské kotlině automobilová doprava a lokální topeniště.
Podle A. Matouškové (1995) a I. Kůse (1997) připravil V. Cílek
Výzkum pravěké svatyně v Českém krasu
Vrch Bacín, ležící poblíž Vinařic na Berounsku, je nejvyšší horou Českého krasu (499 m n. m.). V letech 19891994 na něm probíhal systematický archeologický výzkum, při němž bylo objeveno zhruba 2500 nálezů. Na jejich vyhodnocení se dosud podílejí desítky archeologů a přírodovědců z muzeí, ústavů AV ČR, fakult UK a pracovišť ochrany přírody. Práci i výzkum nálezů značnou měrou financovala Králodvorská cementárna, která se později stala součástí a. s. Cement Bohemia Praha, přispěla však i obec Všeradice a další sponzoři. Bacín je jedním z mála středoevropských krasových nalezišť, kde formou sondáží probíhal systematický archeologický i přírodovědecký výzkum celého okrsku. Důkladně prozkoumány byly nejen dvě krasové dutiny, ale i 160 m2 plochy v jejich okolí. Nejprve se v úzké krasové puklině ve skalním věnci závrtu, ležícího těsně pod vrcholem Bacína, našlo množství lidských kostí v několika vrstvách, zlomky pravěkých keramických nádob a zbytky zuhelnatělého dřeva. To svědčilo o nálezu obětního místa. Později k pravěkým nálezům přibyly i středověké a novověké. V druhé puklině bylo objeveno cenné torzo nádoby z pozdní doby kamenné (viz obr. Obrázek), nález, který v Čechách nemá obdoby. Nejstarší z nálezů na Bacíně jsou dva kamenné nástroje ze středního paleolitu (asi před 100 000 lety), další kamenné nástroje pocházejí z mladšího paleolitu a mezolitu. Nejstarší lidské kosti jsou neolitické (60004000 př. n. l.). Z pozdního neolitu (kolem 3800 př. n. l.) pochází broušená břidlicová sekerka. Již zmíněný unikát eneolitická nádoba kultury se šňůrovou keramikou je datována do doby kolem 2500 př. n. l. A tak bychom mohli pokračovat až k nálezům soudobých předmětů. Jak je vidět, na Bacíně bylo povždy rušno. A nelze se tomu divit. Tiché tajemné místo, vlastně krasový závrt s jezírkem uprostřed, je příjemné a lákavé ještě dnes. Nyní tedy vydalo svá tajemství, včetně pohanské svatyně.
Podle brožury Václava Matouška a kol.: Bacín, archeologický výzkum pravěké svatyně, Cement Bohemia Praha 1997
Od hrubého národního produktu (GNP) k čistému ekonomickému blahobytu (NEW)
Spoléhání na statistické ukazatele, jako je hrubý národní produkt, vyvolalo odmítavou reakci. Kritikové upozorňovali, že GNP je ukazatelem přehnaně konzumní společnosti zaměřené na nekonečnou výrobu neužitečných statků...
Ekonomové se pokusili přizpůsobit národní účty konstrukci smysluplnější míry národního produktu, která se nazývá čistý ekonomický blahobyt, NEW (net economic welfare). NEW je založen na GNP, ale dochází zde ke dvěma hlavním změnám. Zaprvé GNP obsahuje mnoho složek, které nejsou žádným zřejmým přínosem k individuálnímu blahobytu, a zadruhé některé klíčové položky spotřeby, které přinášejí uspokojení, jsou v GNP vynechány.
Čistý ekonomický blahobyt je upravenou mírou celkového národního produktu, která obsahuje pouze spotřební a investiční položky, jež přímo přispívají k ekonomickému blahobytu:
připočítávaná položka hodnota volného času,
připočítávaná položka podzemní ekonomika (např. sousedská výpomoc),
odečítané položky škody na životním prostředí (škody ze znečišťování vyvolávají náklady pro společnost externalitu za niž neplatí ani firma, která statek vyrábí a přitom poškozuje životní prostředí, ani uživatelé, kteří statek spotřebovávají).
Podle Paula A. Samuelsona a Williama D. Nordhause: Ekonomie, Nakladatelství Svoboda, Praha 1991
Ke stažení
DATA A SOUVISLOSTI - vápenec, cement, vápno,... [1,71 MB]- Článek ve formátu PDF [183,42 kB]
O autorovi
Hana Švejdarová
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
