Christianizace Slovanů

Obavy z rozsáhlé ofenzívy Ludvíka Němce proti Slovanům, vyvolané jeho akcí proti Obodritům v roce 844, vedly Čechy k tomu, aby se jí pokusili diplomaticky čelit tím, že vyšlou svá knížata k Ludvíkovi, aby od něho přijala křest. To by znamenalo, že kmen se bez žádné přímé souvislosti se státotvornými procesy a pod přece jen ne příliš silným vnějším nátlakem dobrovolně rozhodl přijmout křesťanství. Byl by to v dějinách christianizace Slovanů zcela ojedinělý případ z toho jednoduchého důvodu, že kmen prostě křesťanství přijmout nemohl, neměl-li přestat existovat jakožto kmen.

Důvody pro to byly značně složité a abychom je skutečně pochopili, musíme se znovu vrátit k širším aspektům christianizace, viděným z hlediska „pohanů“. Chápeme totiž v křesťanské tradici tento proces mimovolně jako změnu náboženství, které je vztahem jednotlivce k bohu, bohům či nějakému jinému sacrum, projevujícímu se ve zformalizovaném uctívání (kultu), základem však zůstává „akt víry“. To platí více či méně nejenom pro křesťanství, ale pro většinu „vysokých“ náboženství, vůbec ale nelze tohoto modelu použít pro „náboženství“ archaických společností, ne snad proto, že by tu „akt víry“ neexistoval, že by „pohané“ neměli osobní vztah k svým bohům, ale proto, že zde se to, co bychom v tomto smyslu považovali za náboženství, rozplývá v archaické totalitě, sloužící těmto společnostem k myšlenkovému uchopování světa ve všech jeho dimenzích. Archaické totalitě je naprosto cizí naše dělení života na autonomní sféry, hospodářskou a myšlenkovou, soukromou a veřejnou, světskou a sakrální, právní a náboženskou. Zde bylo sakrální bez rozdílu vše, co překračovalo rámec všednosti, vše, co mělo nějaký smysl, počínaje rituálním obděláváním polí přes rituální požívání pokrmu až po zákony a společenský pořádek. Vesmír, svět a lidská společnost tvořily nerozdílný celek, držený pohromadě ani ne tak nějakým „učením“, analogickým křesťanskému, nýbrž jakýmsi obecným povědomím věčného řádu, který není božský v tom smyslu, že by byl v rukou bohů a byl jimi strážen, je však nadlidský a transcendentní, tedy sakrální, i když nemá přímou souvislost s uctíváním bohů, to jest s náboženstvím. Reálně tento řád existuje jako tradice, tvořící souhrn obecně akceptovaných obrazů světa, vzorů chování a norem společenského života včetně zákonů.

Bulharský chán Boris měl proto pravdu, jestliže se papeže Mikuláše I. starostlivě dotazoval, zda budou moci bulharské ženy po křtu i nadále odívat kalhoty a zda bude možné nosit před vojskem odznak koňského ohonu. Sotva chápal papežovo naříkání na to, že spolu s poučeními o věcech božských žádá i světské zákony, pro něho náležely všechny tyto záležitosti do stejného řádu světa a života, který není ani světský, ale ani božský, i když je nadlidský a věčný.

Tradice řídící život archaických společností tak byla řádem, fungujícím jako jejich jakási „ústava“. Takovéto zákony, takováto ústava, mohou platit jen pro určitý soubor lidí a na určitém území, nemohou mít žádnou universální, božskou či morální platnost, nemohou platit pro veškeré lidstvo (s výjimkou barbarů, „pohanů“, „primitivů“ a jiných nelidí, samozřejmě, v tom jsme zůstali stejní). Tím se „pohanství“ podstatně lišilo od křesťanství, jehož božský zákon si činil nárok na universální, všelidskou platnost a zároveň tak degradoval ty, kteří se mu nepodřizovali, na „pohany“, s nimiž byla jakákoliv komunikace na společné úrovni vyloučena. Franská církev používala zákazu společného stolování s pohany jako prostředku nátlaku při své misii, především mezi alpskými Slovany. Cyklus kázání k pohanům, zachovaný v řezenské knihovně, uvádí mezi otázkami určenými pohanům žádajícím si křest také otázku, zda se nechtějí dát pokřtít proto, aby mohli jíst s křesťany u jednoho stolu. O uplatňování tohoto nátlaku na pohany v praxi vypráví Conversio Bagoariorum. Podle něho jakýsi Ingo – zřejmě kněz – žijící v Korutanech zval k sobě na hostiny pohanské šlechtice i jejich křesťanské otroky. Šlechtice však, jakožto pohany, nechával sedět jako psy přede dveřmi, zatímco otroky nechával sedět u stolu. Tím samozřejmě nutil šlechtice, aby přijali křest. Tento motiv se objevuje i v Kristiánově legendě. Podle ní musel český kníže Bořivoj, když se dostavil ke svému pánovi Svatoplukovi na Moravu, sedět po způsobu pohanů na podlaze před stolem. Arcibiskupu Metodějovi ho přišlo líto a řekl mu: „Jaká běda, ty, muž tak vynikající, a nestydíš se, žes vyhoštěn ze sedadel knížecích, ačkoli sám také vévodskou moc a hodnost máš, ale raději chceš pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi sedět.“ Bořivoj se dal tím pohnout k tomu, aby přijal křest. Podobně v citovaných ponaučeních Bulharům zakazoval papež dělení úlovku mezi lovci, křesťany a pohany, „aby se totiž nezdálo, že věřící, byť v malém, obcuje s nevěřícím“, protože pohan by se mohl chlubit tím, že „křesťan se s ním stýká“.

Pohané byli na rozdíl od křesťanů k cizím náboženstvím naprosto tolerantní, uznávali, že každá společnost má svůj zákon a mrav, onen výše zmíněný věčný řád, tak jako nepochybovali o tom, že každá země má svůj střed (všeho, ne jen nějakého partikulárního světa), ten střed, jímž byla pro Čechy nepochybně hora Říp. Svět pro ně byl jeden, samozřejmě ten jejich, neviděli však žádný protiklad v tom, že ostatní společnosti mají také světy. V Polsku byli ještě v prvé polovině našeho století vesničané přesvědčeni, že středem světa je kostel v jejich vesnici, připouštěli to ale ochotně i pro kostely v ostatních vesnicích. Někdy okolo poloviny 12. století byl slepý slovanský žebrák v Merseburgu přítomen zázraku způsobenému sv. Jindřichem (císařem Jindřichem II.) a komentoval ho takto: „Ten Jindřich je přece Němec a pomáhá jen Němcům, mně ale a lidem mého kmene ještě nikdy neprokázal dobrodiní.“ Nechtěl tím říci, že německý svatý je již pro svůj původ nepřítelem Slovanů, vyjadřoval pouze samozřejmé přesvědčení, že každá země má své bohy, jejichž působení je omezeno na tuto zemi a lid. Svatý Jindřich byl pro něho bohem kmene Němců a nemohl proto nijak působit na kmen Luticů. Tato tolerance vedla k tomu, že pokud křesťanství nezasahovalo do vnitřních záležitostí kmene, nebudilo žádný zájem. I tam, kde misionáři vystupovali agresivně, chovali se k nim pohané snášenlivě nebo spíše lhostejně. Počet mučedníků za víru z řad misionářů je tak malý, že to až zaráží.

Je proto pochopitelné, že latinské prameny jednající o změně náboženství u Slovanů nemluví o změně víry (fides), nýbrž zákona (lex), a stojí tedy v tomto případě alespoň částečně na stanovisku pohanů. Nelze to však dost dobře vysvětlovat tím, že kmenová společnost považovala náboženství za jeden z prvků zvykového práva, tak archaické společnosti nikdy neuvažovaly. Slovem, jež latinští autoři překládali jako lex, nebyl „zákon“, nýbrž pravyda. To mělo na Rusi také význam „zákon, zákoník“ (známá je Ruská Pravda Jaroslava Moudrého), to však nebyl vůbec jeho původní význam, stejně jako původní není význam dnešní, „to, co je pravdivé, co odpovídá skutečnosti“. V původním významu vystupoval základ tohoto slova v sémantické opozici pravy – krivy (pravý – křivý), která již velmi dávno splynula s opozicí desny – levy (pravý – levý). Obě měly výrazné hodnotové zabarvení, stály asi na té pozici v celkovém obrazu světa, vystavěného na systému binárních opozic, na níž se v našem systému nachází pár „dobrý – špatný“. Ze staré opozice se dnes zachovala jen její druhá část, například v českém hovorovém křivák, „špatný, obmyslný člověk“.

Kmenové shromáždění chránilo vzájemnou rovnost jedinců, jejich osobní svobodu i jejich majetek. Kmen (raněstředověký gens) tak byl prostřednictvím svého orgánu garantem svobody a vlastnictví svých příslušníků, byl vlastně jakousi asociací rovných a svobodných vlastníků půdy, germánského odalu (odtud Adel – „šlechta“) a slovanské dědiny.

Původně náležela tato funkce kmenovému „králi“. Indoevropané měli kdysi „krále“ označované jako rek (latinský rex, sanskrtský rája, irský rí a také sem patřící starohornoněmecké ríhi, „říše“). Toto slovo bylo odvozeno od „napravování, narovnávání, napřimování“ (ke srovnání: sanskrtské rjú, „pravý, přímý“ a latinské rectus s týmž významem). Úlohou rexe bylo napravovat konflikty, udržovat společnost jednotnou a harmonickou, a to spíše mírnými prostředky než donucováním. Byl totiž nejspíše pouhým sakrálním králem, hlavním obětníkem za lid. Slované toto slovo, jako mnozí další Indoevropané, během doby ztratili a nahradili je termínem vladyka, utvořeným od vlad, „vládnu“, které již s „narovnáním pravdy“ nemělo nic společného, stejně jako později od Gótů přejatý termín knędzy, „kníže“. Garantem „pravdy“ zůstal nejspíše již velmi dávno kmen.

Slovanskou „pravdu“ můžeme chápat jako nikdy nekončící dosahování „správného“ stavu, určité nezformulované normy, která nebyla totožná s právem, měla mnohem širší platnost. Touto pravdou byl nejspíše slovanský miry. Ten nebyl nedostatkem války jako dnes, byl především smírem, rovnováhou rozdílných mínění a snah, byl vztažen na vnitřní stav společnosti a ne (alespoň ne prvotně) na její vztah k ostatním společnostem. Ukázali jsme si výše, že kmenová společnost byla světem pro sebe, proto znamená miry také „svět“. Každý jednotlivec má na tomto míru podíl, stejně jako ho má na společnosti rovných a svobodných lidí, jíž byl kmen, proto má mír také význam „čest, vážnost“, určuje sociální status člověka. Míru se dosahuje jednomyslností (to je také jeden z jeho významů), tedy podle známé zásady slovanského sněmu, který neznal většinová rozhodnutí, právě proto, aby byl zachován nedělitelný miry, jednota řádu kmenové společnosti. Jednomyslné rozhodnutí sněmu již nepodléhalo žádné instanci, naplňovalo mír. „Mir nesudim“, mír není souditelný, říká staré ruské přísloví. Byl věčným řádem společnosti a jako takový byl samozřejmě eminentně sakrální, i když nepodléhal přímo žádnému z bohů.

To vše, co jsme si zde rekonstruovali pro Slovany na základě buď jak buď ne zcela jednoznačných jazykových fakt, odpovídá až překvapivě přesně empiricky zjišťovaným etnologickým faktům. Ch. von Führer-Heimendorf sestavil na základě výzkumu kmenových společností na indickém subkontinentu, od těch nejprimitivnějších až po rozvinuté, seznam eticko-právních představ a všude zjišťoval na prvém místě základní přesvědčení, že člověk je součástí uspořádaného světa (Slovan by řekl míru), vzniklého v prapůvodním, mýtickém čase a od té doby nezměněného. Jakékoliv narušení jeho řádu ohrožuje proto nejenom jednotlivce, ale především celou společnost v samotných základech její existence. Pokud k takovým nesprávným (ne nemorálním, Slovan by řekl „křivým“) činům dochází, je třeba jejich neblahé účinky hned napravit (napraviti, narovnati pravdu, říkali Slované), buď příslušným rituálem, nebo potrestáním viníka, tedy „náboženskými“ i „právními“, z hlediska dané společnosti však totožnými prostředky.

Co to vše tedy znamenalo pro „pohany“ stojící před otázkou, zda přijmout křesťanství či ne? Především to, že každý, kdo se při křtu odřekl „ďábla“, to jest pohanských bohů, někdy v křestní formuli jmenovitě vypočítávaných, nezříkal se jenom jich, ale všeho toho celku, jehož byli součástí, celého míru a pravdy, včetně nároku na svou svobodu a vlastnictví. Odděloval se od kmenového společenství a stával se vlastně dobrovolným vyděděncem. Proto nemohla mít misie zaměřená na jednotlivce v kmenových společnostech prakticky žádnou naději na úspěch, ledaže přišla v době, kdy se tato společnost rozkládala a jednotlivci, zejména ovšem aristokracie, si mohli dovolit ignorovat normy společenského chování.

Hranice, kterou křtěnec překračoval, když vstupoval do kádě se svěcenou vodou, byla pro něho osobně opravdu definitivní. Uvědomil si to roku 694 fríský kníže Radbod, i když teprve v poslední chvíli. Stál již jednou nohou v křestní kádi, když ho napadlo se zeptat, zda jeho předkové, králové a princové Frísů, jsou v nebi nebo v pekle. Dostalo se mu odpovědi, že samozřejmě v pekle, protože nebyli pokřtěni. Na to Radbod prohlásil, že se bude raději péci v pekle spolu s nimi než užívat nebeských radostí s nějakými mizernými cizinci. Ve společnosti, která se skládala stejně tak z živých jako jejich mrtvých předků, to bylo vskutku něčím nepředstavitelným. Ve Skandinávii nazývali křesťanské neofyty fraendaskom, „ostuda rodiny“, anebo aettarspillir, „ničitel rodu“. Knížata se s tím, na rozdíl od Radbota, většinou smířila, spíše jim, jako franckému Chlodovíkovi nebo ruského Svjatoslavu, vadilo, že se vystaví posměchu družiny. Rozchod s předky, obtíženými tradičními omezeními moci, ukládanými jim kmenovou společností, byl pro ně spíše výhodný.

Pro kmenovou společnost jako celek bylo však křesťanství mnohem větším problémem. Její existence se zakládala na tradici, na tom, že celý řád světa a společnosti byl chápán jako model vzniklý v prvotním, mýtickém čase a od té doby udržovaný při životě neustálým opakováním, tak jako se opakují jevy přírodního cyklu. Bylo to důležité zejména u zemědělců, jakými byli Slované, protože nebylo vůbec jisté, zda se životadárný koloběh přírody udrží, že letošní neúroda, letošní dobytčí mor, tato jarní povodeň není definitivní. O vratkosti přírodního cyklu se lidé přesvědčovali neustále a bojovali proti ní tím, že napomáhali příznivému výsledku opakováním činností ať již z našeho hlediska racionálních (např. včasné orby), nebo magických (např. malováním vajíček na jaře). Byla to pro ně jediná záruka, vždyť lidé napomáhali přírodnímu cyklu odedávna a bylo tedy zřejmé, že se udržel právě proto a že bez toho by se zhroutil. Platilo to analogicky pro cyklus narození a smrti lidí nebo udržení uspořádané společnosti. Nic tu nemohlo být nebezpečnějšího než nevyzkoušená novota.

Křesťanství se na Island dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na althing (sněm starších), dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen. Vážnější ovšem bylo, když se v Norsku, k němuž Island patřil, prosadil Olaf Trygvason, který zahájil budování státu ve znamení křesťanství, a to tou nejtvrdší metodou: kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země. Jeho misionáři se na Islandu pokoušeli nejprve postupovat také touto metodou, snažili se především ničit pohanské svatyně. To si althing ovšem nenechal líbit a prohlásil je za psance. Aby se to neopakovalo, vydal althing usnesení, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf se ale nevzdal a roku 997 poslal na Island německého kněze Daknbranda, ale ani ten neuspěl. Olaf se rozhněval a dal zatknout Islanďany, kteří přebývali v Norsku. Na Island poslal poselství s výzvou, aby přijali křesťanství, jinak že budou rukojmí popraveni. Loď poslů přistála právě v okamžiku, kdy zasedal althing. Ten zprvu nechtěl vůbec posly na sněm připustit a hrozil jim zbraněmi. Pak ale ustoupil a dovolil, aby se poslové Gizur a Hjalti dostavili i se svým ozbrojeným doprovodem. Sněm vyslechl jejich dlouhou řeč velmi vážně. Olafovy hrozby nebylo možno podceňovat, na Islandu se dobře vědělo, jakými prostředky prosazuje křesťanství v Norsku. Historky o tom, jak vráží odbojnému pohanovi rozžhavenou tyč do hrdla a jinému dává přiložit na břicho kotel s rožhaveným uhlím, zde musely zapůsobit. Řeč stíhala řeč, rozhodnutí se však neblížilo. Naopak, Islanďané se rozdělili na dvě strany, které se střetly tak, že hrozilo, že mezi nimi vypukne boj. Aby tomu zabránil, obrátil se předák křesťanství nakloněné strany na „soudce“ Thorgeira, který althingu předsedal, a požádal ho, aby našel kompromis, který by vyhovoval oběma stranám. Thorgeir se stáhl do přístřešku, který pro něho byl podle starého mravu na sněmovním poli vybudován, a setrval tu v osamění po celý zbytek dne a noc. Příštího dne pronesl velikou řeč, v níž poukazoval zejména na to, že spor mezi oběma stranami hrozí katastrofálními následky, totiž zničením „míru“, tj. nejenom právního řádu, v němž stála islandská společnost (a který u Slovanů nesl jméno pravdy). Aby byla tato jednota zachována, navrhl jako řešení to, že sice se všichni dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí, a že bude také dovoleno zabíjet nemluvňata a pojídat koňské maso. To uspokojilo obě strany, althing tento zákon přijal a Island se stal křesťanskou zemí.

Tak nějak si musíme představovat rámec rozhodování o křtu a také výsledný kompromis, k němuž se dospělo na Moravě a pak v Čechách. Na Moravě byl po přijetí křesťanství pohanský kult praktikován i veřejně, přestože Metoděj dal do svého Zákona sudneho ljudem umístit ustanovení o přísných trestech za konání pohanských obětí v soukromých dvorech. V samotném centru Velké Moravy, na předpolí knížecího hradu v Mikulčicích, stála současně s křesťanskými chrámy od poloviny 9. století pohanská svatyně.¹⁾