Hedvábný noční rituál osminohého tkalce

Pavouci patří k několika málo živočišným skupinám, které jsou obdařeny schopností vytvářet hedvábí. K snování vlákna používají žlázy v zadečku, spojené se třemi až čtyřmi páry snovacích bradavek připomínajících končetiny. Na jejich povrchu jsou (úměrně počtu žláz) desítky až stovky vývodů podobných tryskám, z nichž vytéká tekuté hedvábí. Na vzduchu hedvábí rychle tuhne a hřebínky na konci nohou je spřádáno v silnější svazky různých typů vláken, odlišných jak tloušťkou, tak určením. Hedvábné předivo skvělých mechanických vlastností je unikátním biopolymerem a pavouci ho využívají několika způsoby – nejen ke stavbě tenat, ale také k zhotovování hedvábných kokonů neboli zámotků, jimiž ochraňují vajíčka během embryonálního vývoje. Jde tedy o činnost, která je jedním z mnoha tajemství, jež v sobě ukrývají procesy rozmnožování a zachování živočišných druhů.

Představu pavoučích tenat si většina z nás spojuje s kolovými sítěmi křižáků. Ty sice snovací aktivitu pavouků symbolizují, nicméně je mnoho pavouků, kteří je k lovu potravy nepotřebují. Naproti tomu bez hedvábných zámotků – kokonů – se neobejde žádný z přibližně 36 000 dosud známých druhů, jsou nezbytné pro vývoj vajíček. Kromě mechanické ochrany udržují příznivou vlhkost a zmírňují negativní dopad náhlých klimatických změn (viz Vesmír 72, 318, 1993/6).

Pavoučí vajíčka vznikají činností páru protáhlých vaječníků na spodní straně zadečku, v němž u gravidních samic zaplní vajíčka víc než dvě třetiny vnitřního prostoru. Ze všech buněk, které jsou ve vaječnících, však vajíčka nevznikají. Část z nich se mění v buňky se sekreční funkcí a produkují průzračně vazkou, na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu, která při kladení vajíček vytéká z bříška samičky. Klást vajíčka začínají samičky po několika dnech až týdnech (výjimečně měsících) po páření. Oplození vajíček je od kopulace časově oddáleno, nastává až před snášením. Po kopulaci jsou spermie nejdříve uschovány v těle samice v semenných schránkách a uvolňují se z nich teprve tehdy, když vajíčka procházejí nepárovým koncovým úsekem dělohy. Vajíčka vypuzuje samice pohlavním otvorem – gonoporem, který má v přední polovině spodní strany bříška. Některá vajíčka však zůstávají neoplozena a u mnoha druhů se stávají první potravou vylíhnutých mláďat.

Je jedním z největších a barevně nejnápadnějších křižáků v Evropě. Samice jsou mnohem větší než samci, dorůstají délky 14–17 mm. Pohlavní zralosti dosahují koncem července. Dospělí samci jsou oproti nim hotoví trpaslíci. Dorůstají necelé třetiny jejich délky, netkají sítě a nepřijímají potravu. Dvojrozměrné kolové sítě samic mívají průměr kolem 25 cm, bývají postaveny ve vysoké trávě a orientovány svisle. Ještě do roku 1991 byl tento druh v České republice znám jen z nejjižnější Moravy, nyní jsou i v Čechách místa, kde se vyskytuje masově, podobně jako v celé Evropě. Expanze tohoto mediteránně subatlantického druhu je dávána do souvislosti s oteplováním evropského klimatu v posledních desetiletích. Podle M. Nyffelera souvisí lokální hojnost tohoto křižáka s výskytem sarančí, které jsou jeho oblíbenou potravou.

Jak je to u jiných druhů pavouků?

Série snímků ani další pozorování nepotvrdily obecně přijímanou představu, že vajíčka křižáků jsou vždy nakladena, a poté uzavřena do pavučinového válce, tedy že se vyvíjejí přímo v jeho dutině. Uvedený postup popsal poprvé W. Crome u druhu Araneus quadratus, avšak náš další výzkum, zaměřený na stavbu kokonů a kladení vajíček u křižáků Cyrtophora citricola a Argiope lobata, prokázal, že předchozí pozorování buď nebyla přesná, anebo část křižáků uplatňuje při kladení vajíček a tkaní ochranných obalů jiný postup.

Důkladných etologických studií stavby pavoučích kokonů a kladení vajíček je stále velmi málo, nicméně pavučinový válec, v němž jsou vajíčka uložena alespoň po určitou dobu, zhotovují také někteří sklípkani (podřád Mygalomorpha), považovaní z evolučního hlediska za starobylou skupinu s nejasným vztahem k „modernímu“ a druhově zdaleka nejpočetnějšímu podřádu Araneomorpha, kam jsou řazeni mimo jiné i křižáci. Mnozí araneomorfní pavouci uplatňují při stavbě zámotků zcela jiný postup. Příkladem může být jeden z nejmenších druhů pavouků Trogloneta granulum (čeleď Mysmenidae) o velikosti těla maximálně 0,9 mm, který žije v podzemních prostorách. Samice tohoto druhu vkládá svých 4–6 vajíček do tenké plachetky, kterou pomocí končetin svine do malého balíčku, a ten pak neustále chrání a přenáší v síti určené k lovu potravy. Z pohledu snovací činnosti jsou výjimeční pavouci čeledi Pholcidae – třesavkovití, kteří nakladou vajíčka spolu s kapkou sekretu na břišní stranu zadečku a dříve, než vaječná masa ztuhne, ji končetinami zformují do kulovitého tvaru a opředou tenkou vrstvou hedvábí. Velmi chatrný (či ekonomicky utkaný?) kokon nosí samice po celou dobu embryonálního vývoje ve svých chelicerách, což je první pár dvoučlánkových končetinových přívěsků s vývody jedových žláz, fungujících jako kusadla.

Postup stavby zámotků je většinou uváděn jako příklad rigidního, resp. „programovaného“ chování. Přibývajícími studiemi je však i v této činnosti zjišťován určitý stupeň přizpůsobivosti. Přeneseme-li samici rodu Cupiennius, která zahájila stavbu kokonu (má hotovou platformu), do cizí sítě na rozestavěný zámotek jiné samice téhož druhu, který je v pokročilejším stadiu stavby (hotový válec), použije ho jako základnu, ale pokračuje tam, kde byla její činnost přerušena. To znamená, že postaví další válec a po nakladení vajíček kokon dokončí. Pokud bychom však tutéž samici v její síti při tkaní vlastního zámotku neustále přerušovali, nikdy se k svým rozestavěným dílům nevrátí tak, aby je dokončila – vždy začíná od počátku. Narušovaná snovací aktivita je energeticky náročná. Kokon, který je jejím výsledkem, může být funkční, po několikanásobném přerušení je však dost nedokonalý. Jeho povrch je utkán nerovnoměrně a obsahuje chomáče neuspořádaného, jakoby chaoticky nanášeného přediva. Takový kokon samice sežere (vlastně ho recykluje). Je tedy patrně schopna posoudit stav a kvalitu stěny, která je zárukou ochrany vajíček. ¹⁾