Aktuální číslo:

2024/11

Téma měsíce:

Strach

Obálka čísla

Lidé a houby, houby a lidé

 |  11. 5. 2006
 |  Vesmír 85, 268, 2006/5
 |  Seriál: Toulky říší hub, 1. díl (Následující)

Houby sehrály v dějinách mnohokrát roli pozitivní i negativní: byly to amulety či předměty uctívání, materiál pro výrobu lecjakých předmětů, potraviny, ba lahůdky, ale také zdroje léčiv či prudkých jedů. Člověk sám vždy rozhodoval, jak se k houbám zachová, a jeho vztah vycházel ze zkušeností předchozích generací, určovaných do značné míry geografickými a sociálními faktory. Efemérní způsob života hub fascinoval lidi odnepaměti. V minulém století napsal romantický snílek Fulcanelli v knize Tajemství katedrál aneb esoterický výklad hermetických symbolů Velkého díla: „Pohleďte na houby: v noci se rodí, v noci přibývají, v noci hynou.“ Houby si zasloužily pozornost i tím, že jakoby „rostou z ničeho“ a nemají zjevné rozmnožovací orgány. Římský učenec Plinius Starší (23–79 n. l.) mínil, že houby nejsou nic než „vlhkost země“, která nezasluhuje valné pozornosti. Dokonce dodává, že často „rostou vedle skrýše hada, takže jakýpak požitek z tak nejistého jídla?“ Podívejme se však blíže na cestu hub dějinami a na historii jejich poznávání a využívání.

(Pre)historická vsuvka

Nejstarší houbová vlákna byla nalezena v prekambrických vrstvách amerického Oregonu, pocházejících z doby před 1800 miliony let. Doložené stáří spor a pletiv cizopasných hub dosahuje asi 400 milionů let. Plodnice hub známe z třetihorních vrstev (také z oblasti Mariánských Lázní), jsou staré asi 12 milionů let. Jasný důkaz o znalostech a využívání hub neolitickým člověkem podala mumie z doby asi před 5000 lety zamrzlá v alpském ledu, později nazvaná Ötzi (viz Vesmír 77, 573, 1998/10). Pravěký lovec měl v mošně plátek troudnatce kopytovitého (Fomes fomentarius) a na kožené šňůrce navlečené dvě kuličky březovníku obecného (Piptoporus betulinus), snad mu sloužily jako amulety.

Houby jako předměty uctívání

Zhruba ze stejné doby máme důkazy o náboženských prvcích obsažených v raném poznávání hub. Na jedné z nástěnných maleb v čukotské jeskyni, datované do mladší doby kamenné, jsou obrazy lidí, nad jejichž hlavami jsou zcela zřetelná vyobrazení muchomůrek (Amanita sp.). Je téměř jisté, že jde o šamany, kteří si navozovali extatické stavy pomocí halucinogenních látek obsažených v muchomůrkách. Nebyla to výlučně čukotská zkušenost: znalost muchomůrek a jejich vlastností byla běžná v celé eurasijské oblasti. Z indických skulptur známe zobrazení bohů sedících pod realisticky vyvedenými plodnicemi muchomůrek a raně indické spisy (védy) obsahují zmínku o božské droze „sómě“ stejného původu. Divocí válečníci „berserkové“, uvádění v severských eposech, např. v Eddě, pravděpodobně požívali muchomůrky před bojem, aby pak v extatickém stavu budili hrůzu u svých nepřátel. Střední a Jižní Amerika dávala naopak přednost houbám obsahujícím psilocybin či jeho deriváty (Psilocybe sp., Panaelous sp.).

Houby jako potraviny a lahůdky

Nejstarší známé evropské vyobrazení jedlých hub je na nástěnné fresce z Herculanea, zničeného 24. srpna 79 n. l. při výbuchu Vesuvu. Nejspíš to jsou ryzce pravé, což by znamenalo, že antický svět znal více druhů jedlých hub. Nejvyhledávanější pochoutkou starých Římanů totiž byly lanýže. Zmiňuje se o nich ve své Satiře o bohatých hostitelích a chudých hostech Decimus Iunius Iuvenalis (asi 50–130 n. l.). Kult lanýžů ve Středomoří se tehdy intenzivně rozvíjel. Zachoval se list sv. Ambrože (339–397 n. l.) jednomu z biskupů, ve kterém děkuje za zaslání „velkých a obzvláště chutných lanýžů z úpatí Alp“. Dodnes patří lanýže mezi nejdražší houby – kilogram stojí asi 2000 USD. Starověkému Římu však nebyly neznámé ani jedlé druhy dřevokazných hub. Hlívu ústřičnou uvádí Marcus Apicius (1. pol. 1. stol. n. l.) v knize O umění kuchařském v receptu na „houby rostoucí na stromech“. Úlohu lanýžů hrály ve střední Evropě smrže. Patřily mezi nejčastěji zmiňované houby českých středověkých kuchařek. Severin Mladší (1538), Bavor Rodovský z Hustiřan (1591) a další uvádějí řadu receptů na přípravu lahůdek ze smržů. Recepty to byly ryze praktické – začínají propíráním plodnic vodou, aby se z hub vyplavil písek. Smrže má dodnes ve svém znaku jizerskohorská obec Smržovka, kdysi proslulá jejich masivním výskytem. Množství známých jedlých hub se postupem doby zvětšovalo. Julius Vincenc Krombholz zmiňuje r. 1820 v seznamu jedlých hub prodávaných na Uhelném trhu v Praze plných 33 kulinářsky využitelných druhů. Bez výjimky šlo o houby sbírané v přírodě. Dosti rozšířená představa o tom, že sběr jedlých hub je výlučně záležitostí slovanských národů, se nezakládá na pravdě. Dokumentuje to např. velmi pěkný kolorovaný dřevoryt japonského mistra Nišikavy Sakuenobuo (1671–1750) nazvaný Veselé sbírání hub. Asijské kultury věnovaly houbám velkou pozornost. Jeden z prvních návodů na umělé pěstování jedlých hub pochází z Číny. Wang Čeng v Knize o zemědělství (1313) podává velmi seriózní návod na pěstování šiitake (Lentinus edodes 1) ). Naproti tomu nejstarší písemná zpráva o pěstování žampionů v Evropě pochází až z r. 1600. Naše země se tomu rovnat nemohou. První česká kniha o pěstování jedlých hub se datuje do r. 1895, první umělá pěstírna žampionů byla otevřena r. 1948 (ve Zlíně, tehdy Gottwaldově) a první pěstírna hlívy ústřičné až r. 1973 (ve Vsetíně).

Jedovaté houby a travičství

Seneca Starší (55 př. n. l. – 37 n. l.) napsal, že houby jsou „jed, který poskytuje rozkoš“. Pravda je, že houby nejsou lehce stravitelné a že mnoho z nich obsahuje i látky nebezpečné. Člověk se s tímto faktem zřejmě vyrovnával složitě a často i bolestně. Znalost účinků různých hub na lidský organizmus nebyla v počátcích civilizace všeobecně rozšířena; byla omezena na šamany či kmenové náčelníky. Docházelo asi k neúmyslným otravám, které nikdy nebyly dokumentovány; jednou z prvních, jež jsou známy, byla otrava rodiny básníka Euripida (484–406 př. n. l.). „Aténský mor“, propuknuvší ve starém Řecku v letech 430–429 př. n. l., byl patrně ergotizmus (otrava námelem). Nejznámější antický a literárně několikrát zpracovaný příběh pojednává o zavraždění císaře Tiberia Claudia Nera Germanica (54 n. l.), kterému jeho eunuch Halótus připravil na jedlé houby zálivku z muchomůrky hlízovité. Z pozdějších úmyslných otrav (tedy vražd) zmiňme například úmrtí papeže Klementa VII., krále Karla VI. nebo knížete Beronila Neapolského. Naštěstí znalost jedovatých hub byla omezena a v historii převládaly spíše neúmyslné otravy. Z těch nejznámějších uveďme otravu velké skupiny polabských Slovanů (zapsané r. 1018 kronikářem Meziborským) nebo otravu celého pluku Napoleonových vojáků ve východním Prusku (1812). Máme-li věřit kronikáři, vysbírali tehdy žoldnéři les a rozdělili houby podle barvy klobouků na hromady. Jak asi tušíte, vybrali si k večeři tu špatnou.

Houby jako zdroje lidové i ofici(n)ální medicíny

Léčivé účinky hub na lidský organizmus byly patrně rozeznány velmi rychle. O těchto počátcích toho příliš nevíme, avšak u Ötziho nalezli vědci plátky troudnatce kopytovitého. Byl to talisman, podobně jako kousky březovníku obecného navlečené na kožené šňůrce? 2) Nebo se již tehdy vědělo, že látky uvolňované z mycelia některých dřevokazných hub zastavují krvácení? Troudnatec kopytovitý takové látky obsahuje. Více se o nich, respektive o jejich zdrojích, dovídáme až později. Nejznámější léčivou houbou starověku byl troudnatec lékařský (Laricifomes officinalis). Znal ho již Dioskurides Pedanius (1. stol. n. l.), který jej uvádí ve spise Hýlé iátiké (Léky). Lidová medicína zpravidla vycházela ze zřejmých podobností: například ucho Jidášovo (Hirneola auricula-iudae) mělo účinkovat na choroby uší, hadovka smrdutá (Phallus impudicus) měla být významným afrodisiakem, prášek z rezavce šikmého zvaný čága (Inonotus obliquus) léčil rakovinu, výtažek z outkovky vonné (Trametes suaveolens) zase tuberkulózu. Fakt je ten, že do oficinální medicíny proniklo jen velmi málo vyšších hub. Vítězství drží jediná z nich: slizečka porcelánová (Oudemansiella mucida), z níž v šedesátých letech 20. století izoloval pracovník Mikrobiologického ústavu ČSAV dr. Vladimír Musílek antifungální antibiotikum mucidin, později vyráběné pod názvem Mucidermin Spofa. Je to do dnešní doby jediné původní československé antibiotikum, které došlo praktického uplatnění.

Houby jako předměty vědeckého bádání

Zatímco Theofrastus (372–287 př. n. l.) rozlišoval houby pouze na „mykes“ a „hydnon“, Plinius Starší již znal „fungus“, „boletus“, „agaricus“ a „suillus“. Výraznějšího pokroku v rozdělení (taxonomii) hub bylo však dosaženo mnohem později. Například Glosář Klareta z Chlumce obsahuje 39 výrazů pro houby. Základy skutečného vědeckého výzkumu hub položili Christian Hendrik Persoon (prací Synopsis Methodica r. 1801) a Elias Magnus Fries, který v letech 1820 publikoval dílo Systema Fungorum Mycologicum. V obou případech jde o pilíře klasické mykologické taxonomie, platné bez větších změn dosud. V současné době jsou předmětem studia hlavně jedlé či medicinální houby. Studují se možnosti velkoobjemových kultivací jedlých hub a intenzivnějšího využití farmakologicky aktivních látek z obvyklých či méně běžných druhů hub. Pozornost odborné veřejnosti je v posledních letech upřena též na roli hub v koloběhu uhlíku a dusíku a na jejich využití v tvorbě či zlepšování životního prostředí. Pozornost laické veřejnosti je ovšem dlouhodobě upřena především kulinářsky. Naplňujeme tak vrozené pudy; když ne lovce, tak alespoň sběrače. A dodejme, že rádi.

Poznámky

1) Pozn. red.: Houba známá pod japonským jménem šiitake pochází z Číny (čínsky se nazývá siang-ku, „vonná houba“), kde se pěstovala již nejméně před 1000 lety. První záznam o jejím pěstování byl pořízen za dynastie Sung (960–1127). Podle čínských pramenů se však nekultivovaná šiitake jedla již nejméně r. 199 n. l.
2) Konrád Spindler uvádí v knize Muž z ledovce (Mladá fronta, Praha 1998) další vysvětlení.

[…] nejvíce nebezpečné, často se smrtelnými účinky, jsou falotoxiny a amatotoxiny, síru obsahující cyklické oligopeptidy s indolovým jádrem, obsažené zejména v muchomůrce zelené, druzích jí příbuzných a také některých jiných houbách. K falotoxinům patří faloidin, faloin, falisin, falacidin a falisacin. Tyto toxiny účinkují rychle, rozrušují jaterní buňky. Skupinu amatoxinů tvoří amanitiny […] Účinkují pomaleji než falotoxiny, avšak jsou ještě jedovatější. Útočí především na jádra jaterních buněk, znemožňují tvorbu bílkovin a způsobují odumření jaterních buněk. Gyromitrin je jedem vřeckovýtrusých hub z rodu ucháč, zejména ucháče obecného. Rozkládá se ve velmi jedovatý monometylhydrazin, který poškozuje játra. […] Muskarin a muskaridin jsou alkaloidy ze skupiny biogenních aminů. Muscarin byl sice prvně izolován z muchomůrky červené, nachází se však v daleko větším množství ve vláknicích, zejména vláknici Patouillardově […] Postihuje nervový systém a vyvolává účinky podobné účinkům acetylcholinu (působí především na parasympatické vegetativní nervstvo)…

M. Semerdžieva, J. Veselský: Léčivé houby dříve a nyní, Academia, Praha 1986, s. 35–36

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Mykologie

O autorovi

Jiří Gabriel

RNDr. Jiří Gabriel, DrSc., (*1963) vystudoval analytickou chemii na Přírodovědecké fakultě UK, vědeckou výchovu absolvoval v MBÚ ČSAV v oboru mikrobiologie. Zabývá se fyziologií dřevokazných hub.

Doporučujeme

Se štírem na štíru

Se štírem na štíru

Daniel Frynta, Iveta Štolhoferová  |  4. 11. 2024
Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát,...
Ustrašená společnost

Ustrašená společnost uzamčeno

Jan Červenka  |  4. 11. 2024
Strach je přirozeným, evolucí vybroušeným obranným sebezáchovným mechanismem. Reagujeme jím na bezprostřední ohrožení, které nás připravuje buď na...
Mláďata na cizí účet

Mláďata na cizí účet uzamčeno

Martin Reichard  |  4. 11. 2024
Parazitismus je mezi živočichy jednou z hlavních strategií získávání zdrojů. Obvyklá představa parazitů jako malých organismů cizopasících na...