O pohřbívání pojmů

Když jsem se v osmnácti letech začal hlouběji zajímat o ekologii, v naprosté většině textů převažovalo ekosystémové pojetí, které zdůrazňovalo přenos energie a koloběh látek mezi různými skupinami organizmů. Ekologie byla plná čísel o primární produkci různých typů prostředí a o tom, jak se tato produkce dál transformuje v potravních řetězcích, ale jen velmi málo v ní bylo o tom, co mě opravdu zajímalo. Třeba proč jsou ty potravní řetězce zrovna takové, proč se liší mezi různými typy prostředí, proč je někde tatáž funkce zajišťována jedním druhem a jinde celou skupinou, proč se vlastně vůbec liší počty druhů v různých typech prostředí a jaký efekt má odstranění nebo přidání druhů. Dokonce otázky týkající se rovnováhy, které by systémová věda měla řešit především, se nějak zvláštně obcházely, třeba pro mě zcela metafyzickým tvrzením, že ekosystémy v průběhu sukcese spějí do stavu maximálně účinného hospodaření s energií. Časem jsem zjistil, že v tom nejsem sám a že existuje ekologie, která se ty otázky, pro mě podstatné, snaží řešit, aniž k tomu potřebuje vůbec hovořit o ekosystémech. Z této perspektivy mi ekosystémová ekologie připadala jako bezbřehé a bezcílné sbírání číselných údajů týkajících se fyzikálních a chemických procesů v přírodě, a nepřekvapilo mě, že se objevují tendence toto pojetí radikálně opustit – spíš mě překvapilo, že tak pozdě.

Nepochybuji, že z takové záplavy údajů lze vyčíst leccos zajímavého a podstatného pro pochopení, jak příroda funguje, jakkoli vždy lze kritizovat poměr vynaložených prostředků k ziskům. (Koneckonců to známe z projektu mapování lidského genomu, který měl přesně tytéž parametry: megalomanský projekt, jenž přinesl úžasné výsledky, ale stále existují pochyby, zda by se k podobně zajímavým výsledkům nedošlo nějakou mnohem levnější a chytřejší cestou.) Přinejmenším jedna část ekosystémové ekologie ovšem patří v poslední době k vůbec nejprogresivnějším oborům, totiž ta, která se zabývá procesy spojenými se současnými i dřívějšími změnami klimatu či bilancí různých prvků v biosféře a jejím vztahem k činnosti člověka. I když se tomu často říká jinak (třeba geofyziologie), je to ekologie globálního ekosystému. Čili alespoň na této úrovni je ekosystémový přístup zřejmě oprávněný, asi hlavně proto, že v tomto měřítku jsou opravdu ony toky a bilance zcela zásadní.

Teď jde o to, jestli se obejdeme bez pojmu ekosystém. Mám pocit, že v některých případech těžko. Jistěže se ekosystémová ekologie zabývá oněmi toky a koloběhy, ale v čem se to děje? Nelze říct, že v přírodě (to je moc široké a zahrnuje to i jen čistě fyzikální systémy jako Slunce), ani v živých soustavách (poněvadž bychom museli mluvit i o tocích mezi buňkami v těle, a na druhou stranu bychom nemohli mluvit o atmosféře, hydrosféře či litosféře). Tudíž na to musíme mít zvláštní pojem. Ekosystém je prostě označení pro to, v čem se odehrávají ony pochody, které zajímají ekosystémovou ekologii. Tato definice je sice poněkud tautologická, ale to je normální: základní pojmy jsou definovány kruhově, vztahem k ostatním pojmům, které nejsou definovány o nic pevněji. Není divu, že definice ekosystému bývají vágní a nejasné (viz kteroukoli učebnici); je to tím, že ekosystém představuje spíš než co jiného určitý úhel pohledu na přírodu, který je dán zájmem o fyzikální a chemické procesy v živé přírodě. Pokud nás ony toky a koloběhy zajímají (což je do určité míry otázka vkusu), těžko se vyhnem pojmenování toho, kde se to má celé odehrávat.

Pravda je, že nejlíp se (aspoň biologovi) mluví právě o globálním ekosystému, který je jakž takž uzavřený a skutečně tvoří systém zpětných vazeb. Někdy se ale tomuto označení nevyhneme ani v případě procesů a faktorů ovlivňujících lokální distribuci či rozmanitost druhů určitého území. Třeba když je nepřítomnost nějaké skupiny druhů dána omezeným množstvím živin v... inu v ekosystému. Jistěže někdy místo toho můžeme říct třeba v půdě nebo ve vodě, ale co když ty živiny nejsou ani tam, ani tam, ale prostě všude, včetně těl organizmů? Pojem ekosystém zkrátka vyjadřuje jakousi intuici, že někdy v přírodě jde i o tak primitivní věci, jako je celkové množství něčeho v něčem nebo celkový přísun něčeho kvantitativně měřitelného (viz komentář J. Sádla, Vesmír 81, 130, 2002/3). Jak často je to takhle jednoduché, to už je jiná otázka.

Myslím, že místo zahazování některých pojmů je obecně lepší je kultivovat, tj. nacházet, co je za nimi, jakou důležitou intuici vyjadřují a v jakých kontextech svoji roli hrají nejlíp. Spor, zda máme pojem ekosystém přestat používat, je trochu jako spor, zda máme likvidovat kůrovce. Ten pojem zdivočel, to je jasné, a nadělal jistou škodu v jazyce, kterým o ekologii mluvíme. Jde o to, zda je ještě možné jej kultivovat (tj. najít, co se za ním skrývá moudrého), anebo je lepší jej vyhladit. Rozhodně si ale nemyslím, že jej lze pohřbít. Pojmy nejsou jako jedinci, kteří náhle umírají (a pak je můžeme v klidu pohřbít), ale spíše jako druhy, které – popřípadě – postupně vymírají. A vymírají tehdy, když už v prostředí nenajdou příslušnou „niku“, tj. místo, kde mohou hrát svou roli (nika je taky problematický ekologický pojem, jenž určitě stojí za to, aby byl kultivován). Někdy ovšem vymřou z jiného důvodu: jsou-li málo používány, hrozí jim zapomenutí, jindy jim hrozí vytlačení konkurenčním pojmem. V zmíněném případě se nabízí místo pojmu ekosystém třeba pojem geobiocenóza, ale v tomto konkurenčním boji bych i přes jisté nesympatie pořád fandil ekosystému.

Používejme tedy pojem ekosystém co nejméně, ale přitom si všímejme, kdy je jeho použití takřka nezbytné. Jen tak se dobereme toho, co tím vlastně myslíme a zda nám tento pojem něco říká.