Dějinné trajektorie na přelomu tisíciletí

Slovo trajektorie (lat. trajicere – přemísťovat) znamená přibližně tolik co dráha a je vypůjčeno z přírodních věd (viz například fyzikální trajektorie elektronů). Ve vědách společenských však nejde jen o pohyb nějakým směrem, nýbrž také o činnost k dosažení cíle. Snaha o vývoj určitým směrem se setkává jak s odporem, tak s lhostejností. Ve společenských vědách lze provádět pokusy jen v omezené míře. Koncepce dějinných trajektorií však může přispět k porozumění tomu, co se kolem nás dělo, děje a může dít. Tato metoda nehledá obecné evoluční znaky, zaměřuje se jen na klíčové problematiky rozsáhlého dopadu a dlouhého časového průběhu. Základní proměnné – duch času a genius loci – se zde prolínají v třídění dějinného času a zeměpisného prostoru.

Trajektorie různého obsahu a cíle se pochopitelně střetávají. Záleží na tom, která z nich se prosadí vyšším počtem zúčastněných, větší organizační schopností a vynaloženou energií, lepšími použitelnými zdroji, vyšší prestiží a společenským dopadem. Z dosavadního průběhu trajektorií lze vyvodit jejich společné znaky: mají jasně určený cíl (i když jeho prosazení občas vede k nejasnostem), směřují k sjednocení (uniformitě) některých významných hledisek společenského života, jejich intenzita kolísá, nastávají zvraty a obměny cíle, popřípadě rozštěpení ve více variant; jejich výsledek závisí na míře sjednocujícího dopadu (ten je únosnější, když je kompenzován nějakou jinou rozmanitostí), jejich aktuálnost trvá tak dlouho, dokud jejich společenský význam není zastíněn jinou problematikou.

Trajektorie jednonárodního státu

Tento název označuje zápas o soulad hranic politických s hranicemi etnickými podle principu, že každý národ má mít svůj stát a každý stát má sdružovat celý národ.

Požadovaná uniformita je nejčastěji jazyková, jen někdy se vyskytuje pojítko náboženské (např. v Irsku a na Balkáně). Vyrovnávána je heterogenitou v právních zárukách osobních svobod v politice, náboženství, vědě, umění a podnikání (v odezvě na trajektorie práv člověka a občanské rovnosti). Teprve po 1. světové válce se tento princip začal uplatňovat i na práva skupinová, především práva jazykových menšin. Mezitím však byl dramatický průběh etnopolitiky (povstání, války, odnárodňování, místy i vyhlazování) souběžný s popřením lidských práv a občanské rovnosti v totalitních režimech.

Trajektorie jednonárodního státu v Evropě probíhala ve čtyřech vlnách:

1. V 19. století se jednak sjednotilo Německo a Itálie, jednak se částečně osvobodilo Řecko, Srbsko a Bulharsko.
2. V důsledku 1. světové války bylo rozšířeno Rumunsko, Francie, Itálie, Řecko, Dánsko a Belgie, osamostatnilo se Polsko, baltické národy, Irsko, redukováno bylo Německo, rozpadlo se Rakousko-Uhersko a vznikly státy, v nichž měly být příbuzné národy stmeleny k užší jednotě (ČSR, SHS, zčásti i SSSR).
3. Třetí vlna souvisela s 2. světovou válkou a byla nejdramatičtější. Genocida se stala nástrojem politiky kulturního národa, který ve frustraci z válečného nezdaru podlehl primitivní iracionalitě. Z míry byly vyvedeny i národy postižené německou expanzí, takže třetí vlna této trajektorie skončila velkými ztrátami, přesuny obyvatelstva a zeměpisným posunem Polska na západ.
4. Čtvrtá vlna byla výsledkem zhroucení Sovětského svazu porážkou v třetí (studené) válce světové. Příčinou zhroucení SSSR však nebyla tolik jeho etnická politika jako jeho interpretace lidských práv a občanské rovnosti. Režim, který vyrostl z bolševické revoluce, skloubil rovnostářský princip s „náboženskou“ vírou ve vyspekulovaný cíl. Prosazování uniformity víry nedávalo možnost účinné kompenzace v pluralitě jiných významných hledisek společenského života – zejména mezinárodních kontaktů, tvůrčího myšlení a podnikání.

Výsledky trajektorie jednonárodního státu

• V Evropě: Po vídeňském kongresu (1814–15) bylo v Evropě 8 v podstatě jednonárodních států, jejichž obyvatelstvo tvořilo méně než polovinu evropského obyvatelstva. V roce 1998 bylo již v Evropě takových států 38, a navíc 6 států, jejichž lid se v průběhu svých dějin odloučil od národů identifikovaných svým jazykem a vytvořil buď vícenárodní federaci (Švýcarsko, Belgie a perspektivně Bosna), nebo jednonárodní stát bez plné kvalifikace jakožto národ nejen v politickém, ale i v etnickém smyslu (Rakousko, Lucembursko, Moldavsko). Takto politicky „zaopatřené“ národy tvoří nyní téměř 90 % evropského obyvatelstva. Zbytek jsou etnika s autonomním statusem: celé národy (např. Katalánci), zlomky národů (např. německy mluvící obyvatelé Jižních Tyrol) a – co je vážnější – početné zlomky národů žijící mimo svůj jednonárodní stát (Rusové, Maďaři, Albánci). Asi třetinu v onom zbytku tvoří přistěhovalci z neevropských sociálně-kulturních oblastí, přičemž už nejde tolik o etnicitu ve smyslu jazykovém jako spíš rasovém a náboženském. Zdá se, že v Evropě se trajektorie jednonárodního státu chýlí ke konci.
• Mimo Evropu: V Indii tato trajektorie proběhla poměrně úspěšným přerozdělením podle národnostního (jazykového) principu. Naproti tomu Pákistán, který se konstituoval jako samostatný stát na podkladě náboženském, nenašel dosud pro svou etnickou strukturu vyhovující řešení politické. Podobně je tomu se vztahem arabsko-izraelským.

  V ostatní Asii lze zaznamenat největší náběh k vzájemnému sblížení etnických a politických hranic v sovětské střední Asii a v kavkazské oblasti. V Číně, Indonésii, Barmě, Srí Lance a Turecku odboj národních menšin pokračuje. Tibeťané, obyvatelé východního Timoru, Karenové, Tamilové a Kurdové jsou ve válečném stavu s vedoucím národem ve státě.

  V Americe a Oceánii je etnopolitická problematika jiného druhu. V podstatě jde o rozsah a intenzitu mísení (resp. o překážky tomuto procesu) mezi třemi rasami, a pak i mezi jednotlivými etnickými (jazykovými) skupinami. V Americe jsou rasami domorodí Indiáni, přistěhovalí běloši a zavlečení černoši, v poslední době k nim přibyli přistěhovalci z různých částí Asie. Problémem není harmonizace hranic národních a státních, ale naplňování hranic státních, vytvořených potomky bílých přistěhovalců, lidem, který by se považoval za jeden národ. Nejde o budování států, ale národů. Oficiální jazyk je dán početní převahou prvních přistěhovalců.

Trajektorie lidských práv a občanské rovnosti

Do dějin tato trajektorie vstoupila americkou a francouzskou revolucí. Spojené státy musely zakusit krvavou občanskou válku a projít obdobím adaptace, převýchovy a legislativního tlaku, aby se tento princip vžil do společenských vztahů i v ohledu rasovém.

Heslem „Volnost, rovnost, bratrství“ francouzská revoluce otevřela cestu širokému spektru interpretací těchto zásad. Aristotelovo dilema mezi rovností geometrickou a rovností aritmetickou se tak ve vyostřené formě objevilo na scéně politického života. Výsledek této trajektorie lze měřit v právu volebním, v sociálním a zdravotním pojištění, v povinném bezplatném základním vzdělání, v sociálním zákonodárství a v regulaci vlastnických práv.

Říjnová revoluce v Rusku měla vést k účinnějšímu prosazení rovnosti aritmetické tam, kde rovnost před zákonem nedovedla zajistit méně příkré rozdělení národního důchodu. Znárodnění výrobních prostředků sice umožnilo částečnou redukci v rozpětí reálných příjmů, ale výstavba těžkého průmyslu a vojenské moci nedopřávala občanům dostatečné zdroje k uspokojování potřeb. Policejní dohled nad všemi složkami společenského života nedovolil tvůrčí uplatnění ruského génia ve všech oborech.

Tak se mohlo stát, že v soutěži se systémy, které nadále rozvíjely principy revoluce francouzské a americké, přivedla říjnová revoluce Rusko v mnohém zpět do situace revoluce únorové.

V celosvětovém měřítku je dnes zhruba 15 % lidstva zaopatřeno tak, jak by to chtěly vidět mezinárodní deklarace lidských práv. A pokud zemí na této úrovni nebude přibývat, bude tento podíl klesat, protože obyvatelstva v zemích mimo zmíněný „klub“ přibývá mnohem rychleji.

Zbývajících 85 % lidstva lze rozdělit do několika bloků, které se svým sociálně-kulturním profilem liší natolik, že se nepochybně budou lišit i jejich reakce na evropsko-americkou snahu uzákonit všude lidská práva a vymoci jejich respektování.

Dva z těchto bloků lze pokládat za periferii evropsko-americké civilizace. Jedním jsou postkomunistické země východní Evropy, které nepřicházejí v úvahu pro přijetí do Evropské unie v prvním sledu. Druhým jsou ony země Latinské Ameriky a Karibské oblasti, v nichž demokracie dosud funguje spíš na papíře než ve skutečnosti. Z kulturně-historických důvodů sem lze zařadit i Filipíny a některé ostrovy Oceánie. V obou výše zmíněných blocích dohromady žije asi 10 % lidstva. Často se tam projevují prvky politicko-hospodářských vztahů, které lze nazvat mafiánský feudalizmus. Pád autoritativních režimů, jež zpřetrhaly spontánní společenské vazby, vytváří mocenské vakuum. V něm pak vzniká síť mocenských středisek ovládaných místními představiteli starého režimu, kteří využívají mezer v novém právním řádu.

Další blok, v němž snaha o prosazování koncepce lidských práv naráží nejen na prvky mafiánského feudalizmu, ale i na tradici kmenových loajalit, nevyřešených vztahů mezi hranicemi etnickými a politickými, jakož i na prvky nepotického kapitalizmu, je subsaharská Afrika, představující 7 % obyvatel světa. Krom toho zde probíhá soutěž náboženská. Od severu z pevniny se šíří islám, od jihu a od moře křesťanství. Kontrasty náboženské jsou místy podbarvovány rozdíly etnickými.

HINDUIZMUS. Evropskému pojetí právního řádu se snad nejvíce přiblížila Indie formovaná hinduistickou tradicí (17 % obyvatel světa). Je to paradoxní, neboť víra v duchovní sílu meditativní transformace člověka, náboženské symboly, sbližování vlastního nitra s principy kosmického řádu – to vše je svou podstatou evropskému myšlení vzdáleno. Do myšlení indické elity však pronikla britská varianta evropské kultury. Nyní v Indii zápolí domácí tradice s evropskou koncepcí občanské rovnosti a lidských práv. Kastovní rozdíly, zejména neochota zrovnoprávnit lidi mimo kasty a neochota respektovat práva žen, vytvářejí životní situace, které jsou v rozporu s literou a duchem ústavy i s praxí parlamentní demokracie.

BUDDHIZMUS. Vedle hinduistické Indie je tu ještě Zadní Indie (jak se říkalo dříve) formovaná buddhizmem. Patří sem Barma, Thajsko, Kambodža, Laos a na jih od Indie Srí Lanka (celkem jen asi 4 % lidstva). Přestože náboženské vyznání většiny obyvatel zde je théravádský buddhizmus, známý svou poměrnou racionalitou a tichou laskavostí, jsou tyto země poznamenány zvláštními krutostmi, v nichž nejvyšší míry dosáhli Rudí Khmerové pod vedením marxisty a nacionalisty Pol Pota.

KONFUCIANIZMUS. Svou racionalitou a etickým zaměřením je blízký evropské tradici. Princip synovské úcty a hierarchie společenských vztahů je však v příkrém rozporu se současnou interpretací lidských práv na Západě. Kombinace autoritativního režimu, ideologicky orientovaného, s významnými prvky tržního hospodářství odpovídá spíš konfuciánské tradici. Čína už podobné kombinace zažila v minulosti několikrát. Ze šesti států v této oblasti dva (Čína a Vietnam) praktikují kombinaci konfuciánské tradice s komunistickou doktrínou. Tři státy (Jižní Korea, Tchaj-wan a Singapur) navazují na konfuciánskou tradici prvky evropsko-americké civilizace. Jeden stát (Severní Korea) je fosilií stalinského komunizmu v dynastické úpravě.

ISLÁM. Jeho věřící tvoří zhruba 22 % lidstva. Nějakou dobu se zdálo, že muslimové budou podobně jako křesťané žít v souladu s laickým státem a filozofií lidských práv. Jenže islám není náboženství církevní (v našem slova smyslu), které by respektovalo hranici mezi náboženskou společností a státem, nýbrž směřuje k prostoupení celou společností.

Odpověď islámské části světa na výzvu Západu se projevuje několika způsoby: 1) přísným dodržováním tradičních hodnot a zvyků (např. v Saúdské Arábii), 2) symbiózou autoritativního světského státu s výrazným uplatněním islámské kultury (nejpočetnější typ), 3) splynutím institucí moderního státu s institucemi náboženskými (originální pokus o to probíhá v Íránu), 4) symbiózou koncepce lidských práv s islámskou etikou, skloubením západní modernosti s islámskou tradicí.

První z těchto čtyř alternativ se zdá nejméně slibná, čtvrtá alternativa přijímání západního vzoru soužití se jeví jako nejobtížnější. Dosud to bylo pouze Turecko, které podniklo významné kroky tímto směrem, i když v nedostatečné míře.

Společný jmenovatel a zauzlení trajektorií

V této souvislosti je vhodné připomenout návrh Václava Havla účastníkům Fora 2000 v září 1997, aby hledali „nějaké duchovní a mravní minimum, které by bylo společné všem náboženským systémům“.

Na toto téma se už dříve konaly v Chicagu dvě mezinárodní rozpravy (r. 1893 a r. 1993). Té druhé se zúčastnilo na šest a půl tisíce zástupců z téměř 130 náboženských organizací. Organizátoři vyslovili potřebu vzájemného sblížení a také společného řešení problémů jednadvacátého století. Ne všechny zúčastněné směry však byly ochotny připustit relativní platnost svých doktrín.

Východisko pro porozumění vidím ve vzájemném pochopení smyslu velkých náboženských systémů. Všechny vznikly v ovzduší mýtopoetického myšlení; to, co je přivedlo k velikosti v soutěži s jinými mýty, byla jejich vyšší mravní dimenze a prezentace srozumitelnější lidem, jimž se pak takto vzniklá náboženství stala duchovními dominantami kulturního vývoje.

Při střetech mezi jednotlivými náboženstvími hrály největší roli doktrinální pozice a mocenské zájmy. Kromě postavení ženy zpravidla příčinou vážných sporů nebyly rozdílné požadavky na morálku věřících. Druhořadé postavení žen totiž přežívá mnohdy i tam, kde byla rovnost pohlaví vtělena do ústavy (v Indii, Číně a mnoha zemích třetího světa). V islámu je princip nerovnosti pohlaví článkem víry, slovem Božím deklarovaným v Koránu.

Trajektorie planetární odpovědnosti

Planetární odpovědnost znamená omezení činnosti, kterou dosud lidé považovali za uplatnění svého nezadatelného práva, a proto se střetává s trajektorií lidských práv. Proti planetární odpovědnosti působí také odpor vlivných spotřebitelů ekologicky škodlivých látek v jádře samotném, zejména v USA. Ohledy na tyto spotřebitele pak podlamují důvěru v nezištnost Západu. Z pohledu bývalého třetího světa se tlak Západu jeví podobně jako někdejší požadavek přizpůsobení náboženského. Misionáři lidských práv jsou dědici jak katolického, tak protestantského étosu.

Postoj politické reprezentace třetího světa dokumentuje zpráva z regionálního setkání asijských zástupců (r. 1993 v Bangkoku) při Světové konferenci lidských práv. Účastníci uvítali zvýšenou pozornost věnovanou lidským právům v mezinárodním styku, zároveň však vyslovili pohoršení nad tím, že se mechanizmy k dodržování lidských práv vztahují jen na některá práva. Uvedli, že je třeba respektovat národní suverenitu, územní integritu a nezasahování do vnitřních záležitostí států. Podtrhli, že nerespektování lidských práv se nesmí stát nástrojem politického tlaku a že podpory na rozvoj by neměly být vázány na dodržování lidských práv. Všechny země mají právo zvolit si svůj politický systém, svobodně užívat své zdroje, rozvíjet svou ekonomiku a kulturu. Odmítnutí rasizmu, kolonializmu, neonacizmu, xenofobie a etnických čistek je zmíněno tak obecně, jako by se něco takového v asijských zemí nevyskytovalo. O etnických menšinách je jen jedna zmínka, a to na podporu Palestinců k obnově samostatnosti, jakož i výzva k odchodu Izraelců z východního Jeruzaléma a Golanských výšin.

Často slýcháme o asijských hodnotách. Jak nás informoval hongkongský účastník konference Forum 2000 Josef Čan, je označení „asijské hodnoty“ dítkem Singapuru, předsunuté pozice konfuciánského světadílu obklopené světadílem muslimským. Společným jmenovatelem je důraz na morálku a její prosazování ve veřejném životě. Myslím, že Čan vystihl, v čem je klíč dorozumění Asie se Západem.

Étos bezbřehého liberalizmu, shovívavého ke zlému, zastávaný různými sdruženími pro ochranu občanských svobod, je nejen základní překážkou globalizace lidských práv, ale také cestou k jejich diskreditování na vlastní půdě.

Rizika a snad i naděje

Jaká jsou tedy hlavní rizika trajektorií, o nichž jsme mluvili? V subsaharské Africe, jihovýchodní Evropě, v pásmu mezi Egyptem a Kaspickým mořem i jinde není ukončena etnopolitická harmonizace. Globalizace lidských práv je blokována, trvá nesoulad mezi pojetím evropsko-americkým a kulturními hodnotami Asie a Blízkého východu, zejména se liší postavení ženy. Podlamují se biologické základny civilizace zastávající lidská práva. Jak v Evropě, tak v Severní Americe se projevuje nedostatečná reprodukce, stárne demografická struktura, roste shovívavost vůči kultu násilí, sexu a užívání drog. Chybějí organizační předpoklady pro planetární odpovědnost.

A naděje? Snad životaschopný průsečík obecné křesťanské a konfuciánské etiky ve formě konkrétní politické morálky. ¹⁾