Klimatický stres

Při oteplení povrchových vod slábne gradient mezi pevninou a mořem. Monzunová oblaka vyprší nad pouští či nad mořem, aniž dosáhnou Indie a jihovýchodní Asie, a nastává epizoda El Niño (viz Vesmír 74, 257, 1995/5). Je to klimatická událost takového rozsahu, že způsobuje měřitelné zpomalení rotačního momentu Země, a tím i změnu délky dne. El Niño se projevuje kataklyzmatickými srážkami na severním pobřeží a devastujícími suchy v jižních horách, což vede k rozpadu potravinových řetězců a velkým populačním migracím. Na severu se lidé stěhují do horského vnitrozemí, na jihu do pouští a nížin. Vůbec málokde na světě je množství ročních srážek tak proměnlivé jako ve středních Andách. Tam je vůbec problematické hovořit o normálním klimatickém chodu, protože ze tří let je srážkově normální jeden.

Jižně od Cuzka byl provrtán ledovec Quelccaya, který poskytl fosilní klimatický záznam za posledních 1500 let. Opakuje se v něm řada epizod El Niño, trvajících i déle než 18 měsíců, a řada drobnějších výkyvů. Archeologické profily v pobřežních pampách ukazují povodňové destrukce mimořádné síly, které se shlukují zejména kolem r. 1100. V 6. století došlo k velké klimatické změně, která se projevila zejména obrovským suchem v letech 562 – 594. V některých oblastech, jako je Nazca, oddělují suché epizody jednotlivé vývojové fáze keramiky, takže souvislost hmotné kultury s klimatickým chodem je zde zřetelná.

Jakýsi klimatický stres se v andské oblasti kombinuje s dalšími riziky. Nedostatek kyslíku na altiplanu je obecně znám, ale méně se ví o tom, že španělští kolonisté ztráceli ve vysokých výškách plodnost a že počet potratů a mrtvě narozených dětí byl významně vyšší než u kolonistů v nížinách. Horské oblasti tak jsou dodnes kulturně i etnicky méně dotčeny než pampy. Dalším rysem andské oblasti je tektonická aktivita. Každá generace zažije své zemětřesení. V únoru r. 1600 explodoval vulkán Huayna Putina takovou silou, že z původní hory zbyl jen mohutný kráter. Ztráty obyvatelstva dosáhly několika desítek tisíc lidí. V Ekvádoru, kde jsou sopky obzvlášť aktivní, archeologové objevili řadu dokladů o náhlých vulkanických katastrofách, sesuvech a laharech (vulkanických bahnotocích, které vznikají při lijácích doprovázejících sopečné erupce), po nichž byla sídla opouštěna. Rychlý výzdvih And vedl k četným sesuvům, které poškodily terasová pole a zničily zavlažovací systémy. Přímořské pláně se zvedly za několik posledních staletí až o několik metrů. Tím se snížila úroveň spodních vod a zavlažovací kanály vyschly.

Vertikalita a horizontalita

Tropický prales se měnil jen málo – spíš šlo o pozvolné ústupy a nástupy hranice lesa. Pro horské oblasti je charakteristická heterogenita přírodních zdrojů. Klimatické zóny a s nimi hlavní plodiny se zde mění na malých vzdálenostech. Většina zemědělské půdy je v Andách vázána na náhorní plošiny ve výši 3500 – 3900 m n. m., kde však roste jen 10 – 20 % všech kultivovaných rostlin. Naproti tomu v nížinách do 1000 m n. m., jejichž celková produkce rostlinné potravy tvoří jen asi 10 % celé říše Inků, se daří 90 % pěstovaných rostlin. Pro altiplano je základní sociální funkcí „vertikalita“. Antropologové jí rozumějí výměnu zboží a dostupnost potravin, která se odehrává ve vertikálním směru.

Naproti tomu v nížinách jí odpovídá „horizontalita“ – to znamená výměna zboží a potravin na dlouhé vzdálenosti za pomoci přímořského obchodu. Andská oblast byla souvisleji osídlena teprve nedávno – před 8–9 tisíci lety. Téměř zároveň začala dalekosáhlá kulturní diferenciace. Lidé v horách sledovali stáda divokých lam a postupně je domestikovali. Lidé v nížině se věnovali rybolovu. Dodnes je nejvýhodnější rybolov z malých člunů, který se soustřeďuje na obrovská hejna malých rybek – ančoviček. Na pobřeží došlo velmi rychle k proměně loveckých nomádských společností v usedlé rybáře. V 60. letech byly nezávisle na sobě v USA i v Sovětském svazu vypracovány sociální modely, podle kterých neolitická revoluce Starého i Nového světa začala právě v rybářských komunitách. V místech bohatých zdrojů ryb nedocházelo k migracím.

Lovecké tábory se proměňovaly na vesnice, které měly nadbytek potravy bohaté na proteiny, ale potřebovaly obiloviny. Z původního sběru rostlin přecházely stále více na řízenou kultivaci. Něco podobného se pravděpodobně odehrálo i na pacifickém pobřeží.

Hospodaření na altiplanu je založeno na systému ekonomických ostrůvků tvořených širší rodinou nebo několika rodinami. Charakteristicky jsou v nich zastoupeni pastevci i zemědělci. Pastevci dodávají chudým andským půdám trus lam jako přirozené hnojivo, bez něhož by zemědělská produkce byla velmi obtížná.

Vesnice mají své kolonie často jen o několika lidech v nižších polohách, kde pěstují plodiny, jimž se ve vyšších polohách nedaří. Neustále probíhá výměna lidí, zboží, potravin, partnerů a mezilidských vztahů nahoru i dolů.

Slovo „pampa“ pochází z kečuánštiny a označuje plochou krajinu či planinu. Obvykle se jí rozumí rozsáhlá argentinská pampa, ale slovo také označuje drobné plošiny lokalizované vesměs podél výplavových kuželů asi šedesáti krátkých a strmých andských řek. Velké říční systémy Egypta a Mezopotámie přispěly ke vzniku velkých říší. Podél krátkých andských řek vznikly přímořské oázy, z nichž většina měla svébytnou kulturu. Jednou oázou byla i planina Nazca.

Na pampách došlo asi před 4000 lety k rozdělení společnosti do dvou velkých skupin. Hejna ryb se zde vyskytují až 280 dní ročně, takže rybáři se příliš nepouštějí do zemědělství. Naopak vypěstovat vůbec nějakou plodinu je v přímořské poušti velice náročné – je třeba využít jediné vlhké období, a pak celý rok čistit kanály a prohlubovat studny.

Specializovaní rybáři se nepletou do práce specializovaným zemědělcům, kteří žijí o něco výš, někde mezi 200 – 600 m n. m. Zato tu probíhá intenzivní horizontální výměna, která je navíc kombinována s přímořským obchodem. Poté, co byla ovládnuta horizontalita specializovaných vztahů, došlo k náhlému růstu populace – v některých oblastech snad až třicetinásobnému!

Nazca, voda a geoglyfy

Pro horské a podhorské oblasti severní Afriky, Persie, Indie a řady dalších krajin je charakteristický systém podzemních přivaděčů vody. Na Středním východě jsou známy jako kanáty. Pouště pod Atlasem, perské pustiny či planinu Nazca si představte jako hory pohřbené pod několika stovkami metrů sedimentů, takže nad kamenitou či písečnou „hladinu“ vyčnívají jen vrcholky. Hory zachycují vláhu, ale ta se v poušti vsakuje do hloubek 20 –100 m. Tam naráží na pohřbená koryta řek nebo jílovité výplně a stéká po nich směrem do nižších poloh. Podzemní proudy jsou jímány studněmi, z nichž je ražen tunel. Ražba obvykle probíhá tak, že každých tak dvacet metrů je spuštěna šachta a z ní se proti vodě razí štola (viz obr. kanátu v Persii). Šachty slouží k větrání, vyvážení materiálu a k opravám. Jako poslední se prorazí štola vedoucí k prameni. Jedním tunelem je voda vedena do vesnice, která může být např. v Persii vzdálena i 20 km, a odtud se rozvádí drobnými tunely pod domy, jejichž studny jsou vlastně jen spojkami do vodního přivaděče. Podobný systém je dodnes zachován např. v italské Neapoli. Nadbytečná voda vytéká u dobytčího napajedla pod vsí.

V mnoha kulturách je práci s vodou věnována neuvěřitelná píle a důmysl. Vzniká kolem ní složitá mytologie a věroučné systémy. Podivné obrazce, geoglyfy, pokrývají na planině Nazca 2 % plochy pampy. Linie směřují všemi směry a navzájem se překrývají. Malá část směřuje k nebeským tělesům, jiné působí chaoticky a opět jiné jsou orientovány ve směru přicházející vody nebo mraků přinášejících vláhu. Linie působí stejným dojmem jako hlavní město Cahuaci, jehož architektura připomíná spíš jakousi konfederaci vesnic či klanů než sídlo centralizované moci. Linie jistě sloužily více účelům, jako kdyby každý na planině Nazca věděl, že obrazce jsou důležité, ale pak si každý udělal ten svůj.

V andské oblasti jistě existují složitější tajemství, ale málokdy jsou tak plošně rozsáhlá jako geoglyfy. Skutečné polozapomenuté dědictví těch mnoha andských říší je způsob, jak zacházet s mimořádně složitou a zranitelnou krajinou. M. E. Moseley, z jehož knihy The Incas and their Ancestors (Thames and Hudson, 1992) jsem převzal většinu informací, v závěru říká: Domnívám se, že ztráta zemědělské půdy je pokračující proces. Před Kolumbem lidé využívali o 35 – 85 % půdy víc než dnes. S mezinárodní pomocí a západní technikou se andské státy pouštějí do rozsáhlých rekultivačních projektů. Mnoho z největších je postaveno na ruinách dávných zemědělských úprav bez porozumění tomu, proč došlo k jejich zániku. Jakoby moderní technika neměla nic společného s minulostí. Míra ničení archeologických památek je větší než při stavbě Asuánu, ale nikdo nic nenamítá. Vlády sídlí u moře a hledají své kořeny ve Španělsku a ne v Andách. Žádná místní vláda nevzala na vědomí existenci vertikality, a proto neporozuměla tomu, jak by tato oblast měla být spravována.