Dolní Věstonice a Pavlov
Roku 1924 zahájil profesor Karel Absolon archeologický výzkum na poli rolníka Hebauera u Dolních Věstonic na jižní Moravě. „Každý začátek je nejtěžší,“ píše o tom ve své zprávě, „zejména ocitnete-li se na půdě, jež ve smyslu exploračním je terra incognita.“ Rok 1994 zastihuje archeology stále ještě v terénu. Není u nás lokalita či mikroregion, který by byl tak dlouho nepřetržitě zkoumán a stále přinášel nové objevy i otázky. V představách K. Absolona leželo na úpatí Pavlovských vrchů „jakési diluviální město, největší kulturní centrum tohoto šerého dávnověku ve střední Evropě v letech 50 000 - 30 000 př. Kr. Zde šly grandiózním krokem pradějiny lidstva, zde se vytvářely prvopočátky sochařství, malířství, hudebnictví, technologie denního života v rozpětí dlouhých dob. Co jsou proti tomuto dávnověku kultury staroegyptské, asyrské, staroindické, sumerské, chaldejské - posunuje meze vzniku univerzální lidské kultury o mnoho desetitisíciletí zpět. V tom tkví světový význam naší země - v přední řadě Věstonic.“
Absolonova dikce zní snad poněkud nadneseně. Zřejmě takový tón český čtenář potřebuje, má-li ocenit bohatství své vlastní země. Nálezy z Dolních Věstonic, jak Absolon rád zdůrazňoval, nelze za dolary koupit.
Věstonické superlativy
Jak se tedy díváme na věstonické perspektivy a jejich světová NEJ po 70 letech? B. Klíma vymezil sérií geologických vrtů a sond zhruba rozsah hlavních nalezišť Dolní Věstonice I, II, které v pásu asi 2,5 km dlouhém lemují severní úpatí Pavlovských vrchů nad řekou Dyjí. Ještě r. 1993 jsme zahájili průzkum další lokality, Dolní Věstonice III. Nové datovací metody, zejména radioaktivní uhlík, zase upřesnily stáří lokalit, datovaných nyní před 29 000 - 24 000 let, výjimečně snad až k 21 000 let. Přestože od Absolonových dob byly prozkoumány stovky nalezišť na celém světě, lze i dnes tvrdit, že v rámci tohoto časového intervalu představují Dolní Věstonice a Pavlov nejúplněji dochované civilizační centrum.Dolní Věstonice a Pavlov nemají nejstarší umění na světě. V tom je o několik tisíc let předcházejí jeskynní naleziště jižního Německa, některé francouzské jeskyně a převisy a v poslední době i nedaleká lokalita Stratzing v Dolním Rakousku, kde byla nalezena lidská figurka řezaná z kamene. Vypalované hliněné postavičky zvířat i lidí z Dolních Věstonic a Pavlova ovšem představují nejstarší známou keramiku. V mamutím klu z Pavlova snad byla vyryta nejstarší mapa. Kosterní pozůstatky lovců jsou zase největším dochovaným vzorkem moderního Homo sapiens, starším než 20 000 let (větší soubor pocházel rovněž z Moravy, z Předmostí, ale byl zničen r. 1945. Poslední nálezy britských paleobotaniků J. Hathera a S. Masonové naznačují, že v Dolních Věstonicích možná máme i nejstarší přímý doklad o požívání rostlinné potravy.
Pohledy i metody se vyvíjejí
Během 70 let se Dolní Věstonice staly svědkem vývoje archeologické disciplíny a jejích metod. Zakladatelé paleolitického výzkumu na sklonku minulého století, vesměs orientovaní spíše geologicky, sledovali pod skalními převisy a v jeskyních jihozápadní Francie především časovou následnost kulturních vrstev a typologické změny v jejich archeologickém obsahu. Plošné odkryvy otevřených ruských a ukrajinských nalezišť vnesly zejména ve 20. letech do výzkumu paleoetnologický aspekt: umožnily rozeznat půdorysy nadzemních obydlí i zahloubených „zemljanek“ (ty se dnes interpretují jako zásobní jámy), z nichž se vyvozovaly závěry o struktuře lovecké společnosti. Metodu plošného výzkumu v paralelních pásech aplikoval K. Absolon v Dolních Věstonicích, v Předmostí i v jeskyni Pekárně. Na základě tehdejších odkryvů i povrchového průzkumu si Dolní Věstonice představoval jako obrovské sídliště, středisko paleolitického života, „diluviální Pompeje“. Následné výzkumy B. Klímy umožnily konkrétně vymezit skutečně osídlený prostor a v jeho rámci i půdorysy jednotlivých přístřešků. Známá je rekonstrukce horní části věstonické stanice, kde B. Klíma zobrazil několik obydlí, velkou skládku mamutích kostí v zamokřené sníženině (kjökkenmödding K. Absolona) a opodál osamocené obydlí šamana. Metody plošného výzkumu paleolitického sídliště se stále propracovávají. Francouzský badatel A. Leroi-Gourhan ukázal na pečlivě provedeném výzkumu v Pinceventu, jaký význam má dokumentace polohy každého sebemenšího předmětu (nástroje, kosti, úlomku barviva) v ploše. Umožňuje až detektivním způsobem dešifrovat činnosti, které se tu odehrávaly. J. Yellen, L. Binford a další etnoarcheologové taková pozorování ověřili archeologickou dokumentací současných tábořišť, právě opuštěných Křováky či Eskymáky. D. Stappert tento typ analýzy dále prohlubuje studiem polohy předmětů vůči ohništím, rekonstrukcí, kde lidé seděli, kde pracovali a kde se shromažďoval odpad. Přistupujeme-li nyní z tohoto hlediska k velkým sídlištím na úpatí Pavlovských vrchů, vzniká otázka, zda celé sídliště bylo osídleno najednou. Tak velká lidská skupina asi nebyla. Struktura sídliště se skládá z jednotlivých ohnišť, příbytků i skládek mamutích kostí, které vznikaly spíše postupně, v rytmu sezónních pohybů lovecké populace. Tady má význam podrobná analýza povrchu jednotlivých částí sídlišť, rozptyl předmětů i vztahy mezi nimi - ty lze doložit např. skládáním kamenných úštěpů a úlomků zpět do původních jader. Naleziště se začíná jevit jako složitý, dlouhodobě se vyvíjející organizmus.
Karel Absolon položil rovněž základy k týmovému, interdisciplinárnímu zpracování Dolních Věstonic. V současné době nabývá spolupráce s geologickými a biologickými vědami stále většího významu. Je to přirozené, jestliže se cílem má stát výzkum lidské adaptace - biologické i kulturní - v nepříznivých klimatických podmínkách ledové doby.
Fakta, hypotézy, otázky
Na samém počátku mladého paleolitu, mezi 40 000 – 30 000 lety, se na Moravě utváří síť rozptýlených sídlišť, lemujících zejména okraje vrchovin v n.v. 300 – 400 m, s dobrým rozhledem a možností pronikat do různých typů krajiny. Mezi 30 000 – 20 000 lety, kdy byly osídleny i Dolní Věstonice a Pavlov, se strategie volby sídliště mění. Podél geografické osy směřující z Podunají (Willendorf) do Moravské brány (Předmostí) a dále do jižního Polska (okolí Krakova) se utvářejí soustředěná sídliště ve výhodných polohách, v n.v. 200 – 300 m. V závěru tohoto období, těsně před rychlým ochlazením spojeným s postupem severského ledovce před 20 000 lety, se struktura osídlení znovu mění a naznačuje posun do karpatské kotliny a do východní Evropy (Kostěnki, Avdějevo).Podél geografické osy procházející Moravskou branou do Podunají se transportovala kamenná surovina k výrobě nástrojů. V Dolních Věstonicích a v Pavlově je 60 – 90 % nástrojů vyrobeno z pazourku jihopolského a slezského původu a zbytek tvoří radiolarit z Bílých Karpat nebo z Rakouska. Zdroje kamenných surovin přitom existují přímo na Moravě, jsou dostatečně kvalitní a využívaly se v jiných kulturách doby kamenné, avšak v Dolních Věstonicích ani v Pavlově se téměř nevyskytují. Masa kamenné suroviny se tedy musela na jižní Moravu donášet pravidelně, nejspíše v sezónním rytmu. V současné době provedl A. Přichystal sérii spektrálních analýz, aby tak místa zdrojů surovin blíže upřesnil. Další projekty v tomto směru se připravují. Podél téže geografické osy sezónně migrovala i stáda lovné zvěře. Na sídlištích určuje R. Musil především kosti soba, lišky, vlka a zajíce. Mamutí kosti bývají soustředěny spíše poblíž sídlišť v velkých skládkách, kterým Absolon říkal kjökkenmöddingy. Spory, zda tyto akumulace kostí vytvořil člověk jako specializovaný lovec mamutů, či zda jsou to přirozené mamutí hřbitovy, se vlečou více než sto let, počínaje výzkumy v Předmostí. V poslední době se mezi českými badateli ustálila představa o záměrném lovu, zatímco O. Sofferová z USA, vycházející ze školy L. Binforda, hájí tezi o přirozeném vymírání. Diskuse se opírá o způsob uložení kostí, stopy lidského vlivu v okolí i o demografické složení uhynulé mamutí populace.
Všechna sídliště na úpatí Pavlovských vrchů byla zásobena týmiž horninami, masem a dalšími surovinami. Zdá se však, že hospodaření s kamennými surovinami se na jednotlivých nalezištích liší. Např. v Pavlově I jsou kamenné nástroje opracovány intenzivněji, většinou jsou drobnotvaré (mikrolitické) a S. Tomášková na nich mikroskopicky pozoruje i vysoký stupeň opotřebení. Jednotlivé úštěpy lze jen stěží skládat k sobě, protože byly zřejmě vyrobeny v delším časovém odstupu. Na menší lokalitě Dolní Věstonice II je industrie méně opracovaná i opotřebená a P. Škrdla dokázal skládat některé úštěpy zpět do původních jader.
Připustíme-li, že tyto rozdíly souvisejí s délkou osídlení, nabízí se řada dalších argumentů. Pavlov I i Dolní Věstonice I mají stabilnější, mírně zahloubená obydlí, zatímco v Dolních Věstonicích II předpokládáme spíše lehké povrchové stavby a v Pavlově II doklady přístřešků chybějí. V Pavlově I i v Dolních Věstonicích I byly prozkoumány podstatně mocnější a rozsáhlejší vrstvy popela než v Dolních Věstonicích II a Pavlově II.
Také umění a s ním spojené rituály se soustřeďují na velkých, déle osídlených lokalitách. Jejich stopy nacházeli K. Absolon i B. Klíma v centrálních částech sídlišť Pavlov I a Dolní Věstonice I. Již z polohy je vidět, že šlo o společenskou záležitost. Zlomky keramických figurek, soustředěné kolem ohnišť, naposledy zkoumaly O. Sofferová a P. Vandiverová z USA. Domnívají se, že figurky byly poškozeny záměrně, a to prudkou změnou teploty. Nejspíše nějaká magická praktika. Je zajímavé, že uprostřed sídlišť byly rituálně uloženy i lidské hroby; samostatná pohřebiště někde stranou se v této době ještě nezakládala.
Většina zatím shromážděných údajů nasvědčuje, že dlouhodobější i krátkodobější sídliště byla osídlena spíše v zimě. R. Musil to vyvozuje z množství zvěře lovené pro kožešiny (vlk, liška), S. Tomášková ze stop po opracování zmrzlého materiálu a E. Opravil z letokruhů na dochovaném dřevu. Roční cyklus lovců a rytmus jejich pohybů za kamennou surovinou a za zvěří však zatím blíže rekonstruovat nemůžeme.
Výzkum Dolních Věstonic a Pavlova má řadu dalších aspektů, které mohou nezodpovězené otázky postupně objasňovat. Paralelně probíhá kvartérně-geologický výzkum sedimentů, v nichž jsou archeologické památky uloženy, paleobotanický i malakozoologický výzkum tehdejšího přírodního prostředí. Samostatnou kapitolou je antropologický výzkum lidských kosterních pozůstatků. 1)
Obrázky
Poznámky
Roku 1945 bilancoval Karel Absolon své výsledky za jednotlivé roky výzkumu:
1924 – diluviální keramika objevena,
1925 – nalezení sošky diluviální venuše,
1926 – obrovský kjökkenmödding (skládka mamutích kostí),
1927 – diluviální pramen, hrob dítěte,
1928 – návštěva prezidenta Osvoboditele, tři mamutí kjökkenmöddingy,
1929 – nález nahromaděniny mamutích zubů,
1930 – druhá fosilní lidská lebka, náhrdelník z provrtaných oblázků,
1931 – sexuálně motivovaná soška venuše,
1933 – nejvydatnější rok, masový nález skulptur diluviálních,
1934 – místo mystického loveckého kultu,
1935 – první hyperstylizovaná soška venuše,
1936 – plastický portrét fosilního člověka, jediný na světě,
1937 – třetí sexuálně motivovaná venuše,
1938 – poslední řádky protokolu znějí: „V sobotu dne 8. 10. 1938 zabralo říšskoněmecké vojsko jižní Moravu i s Dolními Věstonicemi.“
Archeologický výzkum tím ovšem neskončil. V letech 1939 – 1942, navzdory světové válce, tu pracoval archeolog holandského původu A. Bohmers, v letech 1945 – 1946 český geolog Karel Žebera a od r. 1947 již systematicky Bohuslav Klíma.
Můžeme tedy v bilanci pokračovat:
1947 – prvý půdorys obydlí,
1949 – hrob ženy,
1951 – další obydlí,
1952 – B. Klíma zahajuje dlouhodobý výzkum nové lokality v sousedním Pavlově a znovu objevuje přístřešky, keramické figurky, řezby v mamutovině, hrob muže....
1985 – zahájení těžby spraše na lokalitě Dolní Věstonice II vyvolává záchranné výzkumy,
1986 – společný hrob tří mladých lidí,
1987 – hrob muže uloženého k ohništi.
Měkkýši
Měkkýší fauna spraší odpovídá původním společenstvím obývajícím zvláštní prostředí, které označujeme jako sprašová step. Její osobité rysy, které v současné Evropě nemají obdoby, se obrážejí jak ve stanovištích a klimatických nárocích jednotlivých druhů, tak ve složení měkkýších společenstev. Setkáváme se jak s druhy, které se dodnes udržely jen ve vzdálených drsných končinách, tak s běžnými obyvateli našeho nejbližšího okolí. Vallonia tenuilabris (A. Br.) dnes žije na chladných stepích Sibiře, Pupilla loessica Lžk má nejbližší příbuzné na Pamiru, Vertigo parcedentata (A. Br.) byla teprve nedávno objevena živá na nejzazším severu Evropy a podobně V. pseudosubstriata Lžk ve velehorách Ťan-Šanu. Columella columella (Mart.) se udržela jen v alpinském stupni, třeba na vrcholech Belianských Tater, a v severských tundrách. Naproti tomu řada příslušníků rodu Pupilla, který je ve spraši zastoupen nejvíce, dodnes žije na našem území, avšak vykazuje značně diferencované nároky: p. muscorum (L.) byla donedávna běžným druhem suchých travnatých strání a mezí osazujícím i staré zdi a zříceniny, který teprve chemizace a imise přinutily v posledních letech k ústupu; P. sterri (Vth) obývá převážně vápencové skály od suchých teplých pahorkatin (Pálava, Č. kras) po vrcholy velehor ve výškách přes 2 000 m, zatímco P. triplicata (Stud.) se dnes váže výhradně na teplé suché skály v jižní polovině Evropy a P. alpicola (Charp.) se zachovala jako vzácný relikt na vápnitých slatinách. Hlemýžď Helicopsis striata (Müll.) se udržel na zbytcích stepních strání v černozemní oblasti, zatímco Trichia hispida (L.) se úspěšně šíří v kulturní i silně znečistěné a urbanizované krajině včetně nejšpinavějších koutů Prahy; Succinea oblonga Drap. je rovněž s to žít na podobných místech.
Z hlediska dnešního stavu se tedy sprašová malakofauna jeví jako těžko pochopitelná směs druhů s diametrálně odlišnými nároky – jak jde dohromady vzácný relikt z vysokého severu s obyvatelem pražských smetišť, zástupce stepní fauny s obyvatelem mokřadů nebo teplomilný xeroterm s prvky vázanými na studené polární či velehorské prostředí? Je třeba hledat společného jmenovatele, který by obsáhl aspoň nějaké jednotící skutečnosti. Z pečlivého rozboru vyplývá, že všechny uvedené druhy jsou buď vázané na otevřené plochy, nebo aspoň schopné žít na bezlesých stanovištích, snášejí velké rozdíly teplot a za určitých okolností i rozdíly vlhkosti. Rovněž vyhledávají málo vyvinuté půdy, dostatečně zásobené solemi, hlavně uhličitanem vápenatým, což jim právě spraš poskytuje v plné míře. Z toho si lze udělat aspoň přibližnou představu o prostředí, v němž se spraš tvořila: bezlesá krajina s velkými výkyvy teploty i vlhkosti, v průměru velice chladná a zároven suchá. Vegetace sice poskytovala potravu a kryt poměrně bohaté fauně, avšak nevytvářela humus a nepodporovala vyluhování solí z půdy. Zima byla velice dlouhá a drsná, avšak jen s plytkou sněhovou pokrývkou, krátké jaro bylo ve znamení rychlého oteplení a značného vzrůstu vlhkosti, které pak ubývalo v krátkém, ale dosti teplém létě. Více lze sotva z výpovědi měkkýší fauny odvodit, ale i to málo stačí k závěru, že prostředí vzniku spraše bylo opravdu svérázné, takže k němu dodnes hledáme současnou obdobu. Jde o jedno z tajemství ledových dob, které dosud čeká na své řešení, nicméně i tak nám spraš a její fauna poskytují jednu z hlavních opor k poznání nejmladší minulosti Země.
Na počátku století žili v Dolních Věstonicích a v Pavlově dva přátelé, oba duchovní pastýři. P. František Mazour z Pavlova docházel každý týden navštívit svého věstonického kolegu P. Antonína Jungwirta. Cesta tehdy vedla úvozem, který se zařezával do sprašového hřbetu lokality I. Z jeho stěn vybíral F. Mazour, který byl nadšeným přírodovědcem, a zejména botanikem, kosti pleistocénních zvířat i pazourkové nástroje a ukládal je doma na velký pokojový krb. Roku 1910 F. Mazour zemřel; trvalo ještě 14 let, než započal systematický výzkum naleziště.
Objev lokality Dolní Věstonice II nebyl tak idylický. R. 1985 zahájil podnik Ingstav těžbu spraše nad bývalou cihelnou u Dolních Věstonic. Spraš se odvážela do násypů hráze tehdy budované spodní nádrže vodního díla Nové Mlýny. Rozsáhlý odkryv a termíny stavby nutily pracovat rychleji, než by si pečliví archeologové přáli; na druhé straně to byla příležitost prozkoumat sídliště uložené hluboko ve spraši.
Dějiny věstonických falz
Umění Dolních Věstonic a Pavlova je sice prastaré, technicky jednoduché, ale přitom dekorativní a zdařile stylizované. Falzifikátoři, kteří se průběžně pokoušeli podvrhnout veřejnosti primitivní falza, proto neuspěli. Roku 1927 vydával hornověstonický statkář F. Mühlender za venuši panáka vyřezaného z mamutího klu. Aby zvýšil zájem veřejnosti o tento výtvor, rozšířil zřejmě sám zprávu, že jej chce nezákonně prodat do ciziny. Vyvolal tak zásah úřadů a následné spory, které popisuje K. Sklenář v knížce „Slepé uličky archeologie“. Falešná věstonická venuše prohrála a nepomohl jí ani „věstonický apollo“, neméně primitivní muž s plnovousem, který se vynořil r. 1932.
Roku 1988 publikoval A. Marshack v časopise National Geographic další sporný předmět: 8 cm vysokou hlavu muže s výrazně utvářeným obličejem a dlouhými vlasy, vyřezanou opět z mamutoviny. Údajně se našla u Dolních Věstonic kolem r. 1890 a byla odvezena do Austrálie. Předběžné chemické zkoušky provedené v USA i makroskopická pozorování povrchu nevylučují, že předmět je autentický. Neutralistické pojetí lidské tváře, beze stop dekorativnosti či stylizace, se však paleolitickému pojetí ostře vymyká.
O autorovi
Jiří A. Svoboda
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
