Quo vadis … humanitas nostra?

Je možné, že na konci tohoto století zbudou nám jako prakticky použitelné jen tři jazyky – angličtina, čínština, španělština? Zatím je to jen věta tázací (interogativ s otazníkem), ale nedáme-li si dobrý pozor, může to být věta oznamovací (indikativ s tečkou), a posléze, třeba kolem roku 2086, věta rozkazovací (imperativ s vykřičníkem). Kdo tomu nevěří – ať zavítá do jazykového holocaustu Běloruska, jehož prezident (s si ve svém titulu nezaslouží, ten je vyhrazen jiným presidentům, např. v Estonsku či v USA) sám takovýto holocaust inspiruje.

V moderní perspektivě bychom si mohli tento civilizační holocaust představit jako potravinový řetězec, v němž vždy větší požírá toho menšího – zde např. ruština přímo před našima očima požírá běloruštinu v jakési předehře (?) tohoto celoevropského procesu. Ale nemylme se – na konci tohoto řetězce by nebyla největší ryba, řekněme angličtina (nebo mandarinština), nýbrž jakýsi hyperkomunikátor, který obstarává komunikační potřeby nejen jednoho každého jazyka, ale i potřeby jeho mluvčích, jako jsou např. mentální, morální a duchovní projevy našeho lidství (= humanitas v titulu).

Tento scénář, nerealistický pouze proto, že sahá za obzory naší generace, vynucuje tolikrát již opakovanou otázku, zda nežijeme na účet generací potomních. Je to něco jako Černobyl, který prospíval jedné generaci (= laciný zdroj energie), ale za kterou doplácejí celé další generace nejen materiálně, ale především morálně.

Kdo se povznese nad rozhraní našeho století (či tisíciletí), pohlížeje na vlajku Libanonu s cedrem v samém středu jako na něco nadčasového, zjistí, že Cedrus libani „pokrýval za starých dob [před třemi milénii, JM] celý Libanon, ale stálým pleněním zbyl dnes z památných těch lesů vlastně jen malý háj … čítající asi 400 kmenů … Nové stromky se na Libanonu ani neujímají … pro zpustlost (!) půdy…“ [nepěstuješ = nemáš a mít nebudeš! – JM] (cit. podle Ottova slovníku naučného, Díl V., s. 258). Představme si dnešní Libanon jako jeden cedrový háj – těžko by se v něm rodili Nasraláhové toužící po odvetě za příkoří, která jim způsobil soused. Ale ovšem k cedrové ekokatastrofě přispěl tento soused znamenitě, vždyť z lesů libanonských „dal dovážeti král Šalomoun (již v 10. stol. př. Kr.) kmeny na trámy pro (první) chrám jerusalemský“ (tamtéž).

Výhoda této mnohaleté retrospektivy (3000 let zpět) tkví v tom, že nás zbavuje přítěže černobylských tlustočárníků, trosečníků to na pustém ostrově jedné generace, kteří nedokážou dohlédnout za svůj horizont ani zpět, ani vpřed. Jaké to bez této přítěže pro nás levitates vitae neboli nadlehčená bytí! Právě proto budeme své úvahy o budoucnosti opírat spíše o cedry libanonské z „chrámu Apollonova v Athénách (které) byly po 2000 letech úplně zdravé a zachovalé“ (tamtéž, s. 259).

Od svého prvopočátku člověk potřeboval sdělovat, potřeboval komunikovat – takovýto akt ho však ještě nevyděloval z prostředí jiných zoologických druhů, ze zoosféry, neboť v těchto svých počátcích „měl k dispozici toliko zdokonalený skřek opic a štěkot psů“ (A. France). Stal se Člověkem (s velkým Č) teprve tehdy, když se vyvázal z tohoto zoomorfního prostředí, když začalo záležet ne tak na tom, co a kolik toho říká, ale jak to říká. Je to stejné jako u jídla – dnes již nezáleží jen na tom, že pojídáme hovězí a kolik ho pojídáme – tím se příliš nelišíme od psa či tygra. Záleží zde mnohem víc na tom, jak to jíme, jak je maso upraveno, jaké je stolování včetně křišťálových číší a voňavých svic i jiných ingrediencí hraničících s uměním. Což se též týče konverzace ve společenství více osob či ještě lépe v páru, kdy vlastní její obsah nemusí nutně dávat smysl – původní funkce komunikační je odsunuta na okraj co druhotná marginálie.

Jaký civilizační pokrok od doby, kdy naše komunikace byla pouze zdokonaleným skřekem či štěkotem! Vzpomeňme s povděkem jinošského Ovidia, když v nebezpečí výprasku za své poetické pokusy zvolal „šetři, otče, svou hůl, již nechci víc praviti básní“ – v něm obsah sliboval nebásnictví (ono co pro pana otce a další plebs), ale hexametr (ono jak pro nás) prorokující jeho básnictví, byl pravý smysl sdělení.

Kdo tomu nevěří pro nedostatek takovéto stolovací či antické zkušenosti, nechť zavítá do nějakého přímoří (nejlépe na západní či jižní polokouli) a projde se po pláži mnohých jazyků. Tu třeba po týdnech marného čekání zaslechne první českou větu „Hele, tati, támhle je racek“ – a vy pravíte „a dokonce se chechtá“. Ihned se nastolí nová situace, kde o chechtot racka ani moc nejde… (pokud je přítomna dáma, lze tuto jazykovou situaci ještě lépe vyšperkovat otázkou – „A jestlipak, madam, víte, jakej je rozdíl mezi rackem a kominíkem“ ??? „No přece racek je celej bílej a má černej vocas a kominík je celej černej a má přes rameno žebřík!“ Hahaha – a hned uvidíme, nakolik je ona dáma chechtavější než ten racek!).

Takto se tedy vymaňujeme ze zoosféry – nikoliv sebedůmyslnější komunikací, nýbrž radostnou a láskyplnou péčí o jazyk, jak to předurčil poprvé Velkým Moravanům a skrze ně celé Evropě jejich učitel Konstantin-Cyril již v r. 864: právě pěstování jazyka vlastního „všechny lidi odpoutá od zvířat a tělesného chtíče“ (Proglas, verše 45–46), neboť bez jeho prožitku je člověk „co kámen“ a duše „v lidských bytostech jeví se mrtvá“ (verše 40–42).

A musí to být prostředí domácí, které navozuje tuto duchovní atmosféru (dodejme – i kdyby to byl onen racek), abychom „…slyšíce slovo v jazyce cizím, neslyšeli jej jak hlas zvonce měděného“ [čili blablabla beze smyslu, JM] (verše 47–48). Zkusme najít jinou evropskou literaturu, k jejímuž prahu byl položen takovýto etický imperativ – bude to povýtce (či počertech) náročné hledání!

Tedy prostředí vlastního jazyka, navíc radostně a láskyplně opečovávaného, je dobrá zpráva, je prožitek, je Konstantinovo česko-slověnské „sladuko“, bez jehož lehkosti bytí lze žít ve zvířecí kobce tělesného chtíče, lze žíti, ale proč?

Jak úžasné a vzrušující – mít na samém prahu naší historie ve vínku takovýto morální imperativ, který můžeme nabídnout Evropě i světu a který je s námi po tisíc let, a to nejen po tisíc let dozadu…

A malé postskriptum – něco z libanonské Fénicie, převzatého v době jejího cedrového drancování, nakonec dorazilo i k nám. Nejen dorazilo, žije to s námi denně (i v tomto textu) a stále se obnovuje v roztomilém úsilí každého našeho prvňáčka na prahu pěstování jeho vlastního jazyka a pocitu zodpovědnosti za něj. Přesně ve smyslu našeho titulu, neboť humanitas znamená nejen lidství, ale také lidský cit, laskavost a vzdělanost. Ale o tom snad někdy příště…