Antropomorfizmus a věda

Při čtení článku S. Komárka o Portmannovi (Vesmír 76, 676, 1997/12) jsem si uvědomil úkaz, který už delší dobu sleduju, ale zatím spíš podvědomě. Předpokládá-li někdo, že si organizmy něco signalizují, a domnívá-li se nadto, že této signalizaci jakžtakž rozumí, říká tím vlastně, že se do jedince jiného druhu dokáže nějak vžít.

Tak. Teď bych prosil eventuální laskavé čtenářstvo, aby přestalo číst a zamyslelo se, kam on to autor hodlá asi pokračovat. Čtenáři vědí, co se tak obvykle psává, vědí snad i to, co tak obvykle psávám já; mělo by je tedy něco napadnout. Kdo zkrátka dočetl až sem a znovu se podívá na titul této poznámky, už ví, co bude dál: nemožné, nevědecké, antropomorfizace zvířat je zásadně nepřijatelná, etologie se jako věda emancipovala právě tím, že antropomorfizaci odmítla – a tak dále, všichni to známe a umíme zopakovat.

Ale kupodivu, já hodlám pokračovat směrem právě opačným. Věda o chování zvířat předpokládá antropomorfizaci, jinak není vědou. Když přednáším studentům dejme tomu o sexuální selekci (Storch, Vesmír 76, 453, 1999/8) a dostaneme se k otázce, proč samice preferují zrovna paví oka a ne třeba šedivé drápy, krčím rameny a říkám – asi se jim to líbí, no. A studenti na mě koukají, jak můžu říkat něco tak absurdního a jaksi neobjektivního!

A stejně na tom trvám. Ono je to tak: když dejme tomu šimpanzovi nebo kočce uděláte něco pěkného, tváří se docela přívětivě, docela jako když něco obdobného uděláte dejme tomu svému životnímu partnerovi nebo svému učiteli, anebo on vám. Z toho prostý člověk vyvozuje, že šimpanz a kočka sdílejí s člověkem stejné poznávací mechanizmy, stejné názory na příjemnost či nepříjemnost, stejné základní emoce. Aby vědec mohl prohlásit, že tomu tak není, že to, co prostý člověk vidí na první pohled, je jaksi „falešné vědomí“, musí postulovat diskontinuitu, musí si myslet, že člověk je něco zásadně jiného než ostatní zvířata. Tedy buď

1. evoluce nebyla a Člověk byl stvořen nezávisle na jiných druzích, dokonce i v jiný den; anebo
2. evoluce byla, ale na cestě od společného předka šimpanze a člověka k člověku se stalo něco podivného.

Kdo si myslí (a), stojí za hranicemi vědy, jak byla před padesáti až sto lety celkem všeobecně odhlasována, a mýlí se tedy jaksi konceptuálně. Kdo si myslí (b), mýlí se empiricky. Protože skoro všechno, o čem jsme si kdy mysleli, že polidštilo opici, sdílejí s námi i šimpanzové, počínaje bipedním pohybem na delší vzdálenosti, přes schopnost vyrábět, užívat a schraňovat nástroje až po převládající páření břichem k sobě (člověk a šimpanz bonobo). Mnohé unikátní znaky člověka nejsou žádnými lidskými vynálezy, nýbrž protažením trendů, které začínají hlouběji, přinejmenším pod šimpanzi. Věříme-li, že práce, bipedie nebo různé sexuální deviace polidštily opici, musíme odpovědět na otázku, co jsou tedy šimpanzi, částečně bipední, občas pracující (zhruba na úrovni běžného pracujícího člověka) a sexuálně deviovaní, až oči přecházejí. Zbytky polidšťovacího procesu, dosud nehotové? – Patrně...

A co horšího, etologické výzkumy ukazují, že šimpanzi jsou nám mnohem bližší, než jsme tušili, i psychologicky; lžou, stydí se za to, vymýšlejí si nové pojmy ze starých slov, konají pravidelné rituály k oslavě období dešťů. Je to s nimi zkrátka jako s Čapkovými Mloky – jejich inteligenci nelze přeceňovat, neboť v žádném případě nepřevyšuje inteligenci průměrného člověka našich dní. Dokud jsme věřili na existenci lidoopů, mohli jsme si říkat, že je to jenom nějaká povrchní konvergentní podobnost. Teď už víme, že žádní lidoopi neexistují, neboť nikdy neexistoval žádný tvor, jenž by byl předkem lidoopů, nikoliv však lidí (viz Vesmír 76, 570, 1997/10); naopak, existoval předek goril, šimpanzů a lidí (podčeledi Homininae), existoval předek šimpanzů a lidí (tribu Hominini); a budeme-li užívat pojmu „lidoop“, nejméně jednoho předka jsme si implicitně vymysleli a dva zrušili. Můžeme si tedy být jisti, že všechny podobnosti šimpanzů a lidí jsme zdědili od společného předka. Většina lidských vlastností necharakterizuje lidi, ale šimpanze a lidi; my to jenom trochu přeháníme.

A to je odpověď: mnoho lidských světonázorů, náboženství, estetických názorů, citů a vznešených ideálů musejí sdílet i šimpanzi, pokud má celá dnešní biologie aspoň trochu pravdy; gorily už o trochu míň, orangutani ještě míň a tak dále a dále, až takoví psi nebo koně mají už jenom ty opravdu elementární lidské vlastnosti. My placentální savci nesdílíme jenom placentu, ale taky obecný placentální postoj k životu.

To, čemu se omylem říká „antropomorfizace zvířat“ a je to z vědy vymítáno, je vlastně „zoomorfizace člověka“, ten jediný závěr, který z vědy legitimně plyne. Gerald Durrell je tak nakonec skutečné vědě víc práv než nějaký studený behavioralista, jenž je paradoxně ochoten uhadovat momentální lásky a politické názory své vlastní manželky dříve, než ji prožene skinner-boxem, jímž rutinně prohání potkany, chce-li se něco dozvědět o nich.

Jsme jedné krve, oni i my, neboť tok sobeckých genů se mezi medvědem Balú a člověkem Mauglím, nebo mezi lvicí Elsou, Bílým tesákem, opičkou Judy a Stanislavem Komárkem nikde nepřerušil.