Neomezený růst bez stárnutí, Dr. S. Obispo, pan Stoyte a Aldous Huxley

Zdá se, že dr. S. Obispo, který konal před 10 lety pokusy se střevní flórou kaprů, jak se o tom zmínil ve své aktualitě Fr. Sládeček (viz Vesmír 72, 655, 1993/11), měl předchůdce téhož jména a v témž kalifornském ústavu, a to před více než půl stoletím. Vymyslel ho proslulý romanopisec Aldous Huxley (ze slavného přírodovědeckého rodu) ve svém románu Po řadě let (After Many a Summer). Román byl přeložen (ne zcela bezchybně) i do češtiny a vyšel u V. Petra r. 1946. Shoda čistě náhodná? Posuďte sami ¹⁾ :

Kalifornský multimilionář Jo Stoyte financoval mimo jiné „Stoytův domov pro nemocné děti“ a v něm zaměstnával také jistého, poněkud cynického, dr. Sigismunda Obispa, který se zabýval laboratorním výzkumem dlouhověkosti (pochopitelně v zájmu svého zaměstnavatele).

Dr. Obispo tvrdil, že ten předmět je dosud ve stavu neprobádaném vědecky. Spousta pozorování bez jakékoli vysvětlující hypotézy. Pouhá změť faktů! Co je například příčinou, že cikáda žije tak dlouho jako býk nebo že kanár přežije tři generace ovcí? Proč by psi měli být přestárlí ve třinácti letech, a století papoušci docela bujaří? Proč by lidské samice měly ztrácet plodnost ve čtyřiceti, kdežto krokodýlí samice snášejí vejce i ve třetím století svého věku? Proč, nebesa, žije štika až dvě stě let, aniž projevuje sebemenší známky přestárlosti? Kdežto chudák starý Jo Stoyte...

Například, pokračoval dr. Obispo, proč žijí některá zvířata mnohem déle než lidé, a přece neprojevují známky stárnutí? Někde se stala nějaká biologická chyba. Krokodýli se té chybě vyhnuli, stejně i želvy. Totéž platí o určitých odrůdách ryb. Podívejte se tadyhle, řekl; odhrnul gumovou záclonku a odhalil skleněnou přední stěnu velkého akvária. Kapři, vysvětloval dr. Obispo; kapři z rybníka jednoho franckého zámku. Tady je máte, řekl, ukazuje na ohromné ryby; skoro dvě stě let staré; dokonale zdravé; žádné příznaky přestárlosti; žádné zřejmé příčiny, proč by neměly dál žít ještě nějakých tři sta nebo čtyři sta let. Tady jsou; a tady jste vy.

Obrátil se k Jeremiášovi, jako by ho obviňoval. Jak to, že neumíte svoje fyziologické záležitosti spravovat tak dobře jako oni? Kdy vlastně a jak a proč jste udělal tu chybu, která vás připravila o zuby a o vlasy a která vás za několik let přivede do hrobu? Už starý Mečnikov si kladl tyhle otázky a směle se pokusil na ně odpovědět. Všechno, co řekl, bylo náhodou nesprávné. Mýlil se v samé podstatě věci. A přece skoro jistě se nemýlil natolik, jak si lidé myslí. Mýlil se v tom, že předpokládal, že to je všechno věcí zlenivění střeva a autointoxikace. Ale pravděpodobně měl pravdu v tom, že to tajemství se skrývá někde dole ve střevě.

A (Obispo) začal mluvit velmi rychle a vzrušeně o alkoholech mastné řady a střevní flóře kaprů. Neboť v tom záleželo to tajemství, klíč k celému problému stárnutí a dlouhověkosti. Tam, mezi steroly a zvláštní flórou v kapřích střevech. Ale doposud se nikdo nepokusil zjistit úlohu, jakou mají alkoholy mastné řady v životě takových živočichů, jako je kapr. To je právě to, co on dělal poslední rok. Jeho pokusy ho přesvědčily o dvou nebo třech věcech: předně že v kaprech se tyto alkoholy nehromadí v přebytečných množstvích; za druhé že nepodléhají proměně v jedovatější steroly; za třetí že příčinou této obojí imunity je zvláštní povaha střevní flóry u kaprů. A jaká flóra! zvolal nadšeně dr. Obispo. Tak bohatá, tak báječně rozmanitá! Doposud se mu nepodařilo izolovat ten organizmus, který je u kaprů příčinou imunity vůči stárnutí, ani dosud úplně nepochopil, jaké povahy je chemický mechanizmus, který ji působí. Nicméně hlavní fakt je docela jistý. Ať tak či onak, ať v nějaké kombinaci nebo samostatně, tyto organizmy zbraňují, aby se steroly neproměňovaly v jedovaté látky. A proto může kapr žít sto let a vůbec neprojevovat příznaky stárnutí. Může se střevní flóra kapra přenést do střeva savce? A dá-li se přenést, dosáhne stejných chemických a biologických výsledků? Právě to se on pokoušel objevit tyto poslední měsíce. Z počátku bez úspěchu. Ale v poslední době používá nové pokusné techniky - techniky, která tu flóru chrání před procesem trávení, dává jí čas, aby se přizpůsobila neznámým podmínkám. Na myši to mělo okamžitý a významný účinek. Stárnutí bylo zastaveno, dokonce obráceno zpět.

Závěr románu je ovšem fantaskní a groteskní: Z dochovaných zapsaných pamětí jednoho starého anglického šlechtického rodu se dr. Obispo dovídá, že jeden z členů tohoto rodu, který žil koncem 18. století, přišel prý tehdy na to, že pojídání syrových rybích střev zabraňuje rozkladu vedoucímu k lidskému stárnutí a smrti. Tímto způsobem onen šlechtic a jeho hospodyně nejen přestali stárnout, ale začali mládnout, a dr. Obispo je nakonec objeví, jak ještě žijí v jakémsi sklepení (bylo jim kolem 200 let). Mají však vzezření „zárodku opice, který měl kdy, aby vyrostl“.

„Zpomalení vývinu (komentuje dr. Obispo)... je to jeden z mechanizmů vývoje... čím je takový antropoid starší, tím je hloupější... střevní flóra kaprů... pátý earl z Gonisteru ho předešel v jeho výzkumech... bez otravy steroly nenastává senilnost... možná ani smrt, leda snad následkem nějaké nehody... ale zatím ten zárodek opice mohl vyspět... Nemusíte už dělat žádné pokusy. Víme, že to jde. Můžete to začít hned užívat.“

A tak mě napadá, zda ten dr. S. Obispo ze Sládečkovy aktuality není snad střevní flórou ryb omlazený dr. S. Obispo z Huxleyho románu... ²⁾