Živé ploty v krajině

Když projíždíte anglickou krajinou na kole v pozdním létě, jste vystaveni pravděpodobnému nebezpečí, že píchnete. Tou dobou se obvykle stříhají živé ploty lemující v některých oblastech silnice a cesty, snad z 90 % jejich délky, někde po jedné, jinde po obou stranách. Jsou-li v nich zastoupeny dřeviny s trny, což není neobvyklé, leží těch krásných bodců na vozovce před odklizením značné množství a vyhnuli byste se jim leda vznášedlem. Pestrost manuální i pojízdné techniky na obhospodařování živých plotů - jež mají nejrůznější výšku, šířku, druhové složení, stáří apod. - je ve Spojeném království obdivuhodná. Asi proto, že ostrovní země patří mezi státy, kde starobylá krajina venkova má v přirozené tradici

síť živých plotů

jako požadovanou součást tváře území propojující všechny krajinné složky. Obdoby a modifikace najdeme i v jiných evropských zemích - v severní Francii, Beneluxu, Dánsku, v některých oblastech Skandinávie, ale i v Německu, a v závislosti na původu přistěhovalců též za mořem, třeba na severoamerickém kontinentu. Přestože jde primárně o lidský výtvor, byť s využitím přírodních komponent, jsou živé ploty v poslední době častějším objektem zájmu než přirozené nebo ostatní polopřirozené ekosystémy v zorném poli krajinné ekologie. Hned první vědecké setkání v Dánsku po založení Mezinárodní asociace krajinné ekologie (IALE) r. 1983 dostalo přezdívku „sympozium živých plotů“. Naposledy byla demonstrována výjimečná pozornost těmto krajinářským útvarům na evropském kongresu IALE ve Francii (Rennes 1993), možná proto, že tématem byly „Zemědělské krajiny v Evropě“ a oblast konání, Bretaň, má v tomto kontextu co předvádět.

O živých plotech coby prostředku

uchování biologické diverzity

píší v populárním stylu každé regionální noviny v Anglii, a to často. Děti mají v podobě praktické péče možnost dostat se prostřednictvím linie keřů u nejbližší silnice do styku s tématy ochrany přírody. Zatímco dříve se zde „klasická“ struktura krajiny protkaná souvislými liniemi ošetřovaných dřevin vnímala jako cosi krajině „vrozeného“ a neodmyslitelného, vědě se studium funkcí tohoto fenoménu vnutilo teprve v necelých posledních dvou desetiletích - protože živých plotů přece jen začalo ubývat. Souvisí to i s územněplánovací praxí, která se - podobně jako leckteré jiné praktické sféry - nechala inspirovat krajinněekologickými koncepty „liniových struktur“, „krajinné propojenosti (konektivity)“, „biologických koridorů“ apod. Uchopila je po svém a podřídila vlastní projekci, přestože funkce těchto reálií sama nauka o krajině postihuje spíše intuicí, některé dodatečně objevuje a na kvantitativní a experimentální uchopení se často teprve chystá.

Dá se říci, že zvýšený zájem o všechny liniové prvky v krajině, tedy i o živé ploty, se dostavil ruku v ruce se zintenzivněním

studia ekotonů

- relativně úzkých přechodných pásem mezi plošnými formacemi, potažmo mezi ekosystémy. Tento zájem byl motivován specifickými vlastnostmi těchto podivuhodných zón, jako jsou třeba pobřežní vody (viz např. Vesmír70, 438, 1991/8), okraje lesů nebo meze uprostřed polí, vyšší biodiverzitou a stabilizačními schopnostmi v mozaice zkulturněných ekosystémů. Pokud jde o živé ploty nebo větrolamy, velmi často probíhají souběžně s okrajem pole, drenážním příkopem či zatravněným silničním lemem a v tomto svazku linií mají mnohé vlastnosti ekotonu, přestože samy o sobě jím přímo nejsou (někdy se pro takovéto linie používá termín vložený ekoton). Excerpujeme-li literaturu, zjistíme řadu vlastností pro ekotony typických:

1. mají přechodné postavení charakterizované různou podobou - od pozvolného ke strmému, téměř diskontinuitnímu gradientu, případně k takovému, v němž se vyskytují „jazyky“ prostupujících se sousedních společenstev (poloostrovy a ostrovy);
2. mají různý stupeň kontrastu mezi sebou a sousedícími plošnými útvary (v geologii, geomorfologii - horninové nebo terénní zlomy, v sukcesním stáří sousední vegetace, v salinitě u vodního prostředí - např. při ústí řek do moře);
3. vyznačují se určitou dynamikou hranice nebo její „propustností“ (stupněm odolnosti vůči energetickému či materiálovému přestupu, průchodností pro organizmy; to je dáno mj. utvářením vegetace, která může působit jako bariéra nebo filtr vůči některým živočišným druhům, semenům rostlin, částicím prachu apod.);
4. v podélné orientaci mohou podporovat pohyb biologických druhů, šíření rostlin a živočichů nebo také ekologických disturbancí (do češtiny se překládá jako narušení - zde myšleno např. šíření ohně, pohyb vody, žír hmyzem nebo pastva);
5. stabilizační funkce vyplývá z jejich odstupňované schopnosti odpovídat na narušování (disturbanci), ať už ve smyslu rezistence (odolnosti), anebo rezilience (pružnosti) systému - to závisí na měřítku nebo intenzitě působení dotyčného faktoru;
6. o jejich přetrvání rozhoduje také příčinný mechanizmus vzniku ekotonu (z vnějších či vnitřních popudů přírodního anebo z děje navozeného člověkem - je rozdíl mezi vysázením živého plotu a ponecháním nevykáceného lesního pásu);
7. vyznačují se jevy spojenými s biodiverzitou:
   1. okrajový efekt - představuje tendenci společenstev k zhuštění a rozrůznění bioty v přechodové zóně; přítomny jsou buď druhy z obou sousedních formací, anebo druhy specifické, nevyskytující se na sousedních plochách
   2. druhová diverzita dosahuje středních hodnot mezi hodnotami dosaženými na sousedních plochách
   3. druhová diverzita a pokryvnost je nižší než na sousedních plochách - zpravidla tam, kde dochází k dramatickým výkyvům faktorů hraničního prostředí;
8. ovlivňují přilehlé ekosystémy; např. působí jako zdroj zárodků nebo živin, znečišťují prachem nebo „vysílají“ do okolí dravce či škůdce.

O tom, že mnohé z uvedených funkcí živé ploty mají, informují ve Velké Británii nejrůznější, široké veřejnosti běžně dostupné příručky nebo časopisy, které přinášejí praktické návody k jejich

zakládání, konstrukci a ošetřování.

Ostrovní zkušenost dokládá, že zpravidla se vzrůstajícím stářím živých plotů (jejich dřevinných dominant) roste i počet bylinných druhů včetně těch nejvíce ceněných - lesních. Přímořské klima usnadňuje rychlé „pohlcení“ uměle založeného liniového prvku přírodou. A tak je pravidlem, že se v krajině, kde sebemenší „les“ je hýčkán jako vzácná cennost, nejvíc lesních druhů (nejen rostlin, ale též ptáků nebo hmyzu) vyskytuje právě v živých plotech. V Severní Americe napočítali v živých plotech na větším území přítomnost řádově stovek druhů rostlin.

Jsou ovšem kraje, kde si povšimli znatelného mizení druhů ve spojitosti s úbytkem živých plotů. Podívejme se do Yorkshiru v severovýchodní Anglii - do „Herriotovy země“, jak stojí na pohlednicích, které těží z úspěchu knih, jež napsal zvěrolékař. Chovných zvířat je tu skutečně požehnaně a rozparcelované pastviny jsou někde rozdupány a zarůstají nitrofilními (dusíkomilnými) pleveli. Silným zdrojem dusíku jsou nejen ovce a krávy, ale také intenzivní chov vepřů. Jak vláda (Ministerstvo životního prostředí), tak farmáři sami si platí studie, které mají zjistit závislost

koncentrací dusíku v prostředí

na stavu vegetace v krajině. A v té mají dominantní postavení živé ploty. Alespoň tam, kde hospodaří rodiny farmářů-starousedlíků (v jisté části povodí řeky Ure, která teče od západu k východu, se „drží“ na levém břehu). Ti, kteří sem přišli později (pravý břeh Ure), nepřejali tradici péče o klasické krajinné prvky - zídky a živé ploty neobnovují, mezery „záplatují“ prkennými ohradami. Krajina je přetěžována. Jenom za období 1984 - 1990 zaniklo ve Velké Británii 28 000 km živých plotů (přibylo pouze 3 600 km) z toho připadá na Anglii 22 300 km, na Skotsko 3 300 km a na Wales 2 600 km).

Zmapujeme-li fytocenologickými záznamy síť živých plotů kolem prasečí farmy, tedy bodového zdroje dusíku (převážně ve formě amoniaku), zjistíme určité rozložení druhové diverzity v prostoru. Samozřejmě se v něm v různé míře uplatní takové faktory, jako lokalizace po větru - proti větru, rozměry živého plotu, sousedství pastvin nebo orné půdy atd., ale závislost počtu druhů na vzdálenosti od farmy promlouvá nejjednoznačněji. Čím blíž jsme ke zdroji znečištění, tím víc klesá početnost a rozmanitost - ušli jsme zhruba kilometr a proti 20 druhům pod sestříhaným hlohem najdeme dva, tři, čtyři, jež zcela přerůstá kopřiva. Ostatně z naší krajiny, která není tolik „promývána“ deštěm jako Británie, to známe nejen od bodových znečišťovatelů... Jaké dávky dusíku z prostředí odfiltruje a jak kyselý déšť zneutralizuje živý plot - to nám pomůže odhalit prosté sezónní monitorování: sérii jednoduchých kolektorů (sběrných nádob) umístíme nad živý plot a jinou k jeho patě tak, aby zachycovala vodu proteklou vrstvou listoví a větvoví nad ní. V několikadenních intervalech můžeme měřit koncentrace NO₂ a NH₃ zároveň s aciditou (pH) zachycených srážek. Pokryjeme-li vhodně území kolem zdroje co do světových stran a různých vzdáleností, získáme obraz o zatížení území.

Shrnutá zjištění vycházející z měření během vegetačního období z yorkshirského údolí Wensleydale jsou následující:

1. živé ploty s dominujícím hlohem jednosemenným (Crataegus monogyna) účinně neutralizují vliv kyselého deště, který v oblasti vzniká za silného spolupůsobení farmy zaměřené na chov vepřů a produkující do ovzduší znečišťující dusík (nízké pH se po průtoku srážkové vody živým plotem před vstupem do půdy zvýší cca o 2 stupně);
2. po průtoku srážkové vody živým plotem se mění poměr amoniakálního ku dusičnanovému dusíku v závislosti na situování plotu vůči zdroji znečištění (účinněji ve směru po větru) a na mohutnosti živého plotu;
3. diverzita rostlinných druhů bylinného patra v živých plotech ukazuje jasnou závislost na vzdálenosti od zdroje dusíku (se vzdáleností roste).

Kdybychom šli do většího detailu, zjistili bychom, že stupeň zastínění - podle rozměrů plotu - má také značný vliv na přítomnost bylin a mezi „superdominantami“ (s pokryvností nad 50 %) selektuje stínomilné anebo světlomilné typy, které zase v různé míře (ne)umožňují přežití ochranářsky cennějších druhů. Co se týče

chemických interakcí

dešťového roztoku s živým plotem, jsou značné rozdíly ve vlastostech listoví té které dřeviny tvořící živý plot (kromě tradičního hlohu bývají rovněž časté javory, jilmy, jasan, líska, trnka aj.). Např. „ruderální“ dřevina - bez černý (Sambucus nigra), často v plotech přimíšená, má rychlý metabolizmus odpovídající životní strategii. Z listů se vyplavuje značné množství fosforu a dusíku, což přispívá k měřenému úhrnu dusíku pod živým plotem stejně jako k významnějšímu zvýšení pH roztoku, než je tomu u jiných dřevin.

Roli živého plotu jako biologické bariéry jsme ukázali, roli biokoridoru tu až příliš názorně demonstruje divoký králík, jehož cykly přemnožení končí posetím rozhrabaných pastvin oběťmi králičího moru. Diverzifikovaná a fragmentovaná krajina je příhodná nejen pro lovené bažanty a početné terestrické ptactvo vůbec, ale zalétá sem za potravou a vyhlídkou množství mořských ptáků včetně dravců. Druhové bohatství s vazbou na živé ploty se stalo klasifikačním kritériem nejen pro samotné živé ploty, ale také pro územněplánovací typologii celého území Velké Británie v rámci servisu GIS (geografického informačního systému).

Úvahu o přenosnosti nastíněných poznatků do našich podmínek ponechme stranou. Ovšem diskuse o krajinářských koncepcích v našich podmínkách jako by upozorňovaly na rozdíl v přístupech: Britové si dávají pozor na to, aby nejdříve o fungování čehokoli vyzkoumali co nejvíce, Češi se především pohádají o ideologii - o to, čí normotvorná koncepce a terminologie se úředně prosadí (a jestli umožní soukromníkům zoceleným socializmem, kteří získali příslušný glejt, vydělat).