i

Aktuální číslo:

2024/6

Téma měsíce:

Éčka

Obálka čísla

Nesnesitelná lehkost soutěživého ptáčkaření

 |  5. 9. 2023

Velký rok, tedy účast v soutěži o největší počet pozorovaných druhů ptáků v daném roce, se mi v roce 2020 v ČR spíš přihodil – neplánoval jsem ho, ale okolnosti mu přály mimořádně. Vítězství jsem vzhledem k velmi pozdnímu startu pochopitelně nečekal. Když jsem v jeho (retrospektivně) první den 8. května 2020 pozoroval 116 druhů opeřenců, netušil jsem, že začíná něco neobvyklého.

Na rodinný výlet ležérního stylu „kávička, pivečko, zmrzlinka“ mi to číslo vyrazilo dech – přes 100 druhů za jediný den jsem v Česku nejspíš předtím nikdy nezaznamenal (před lety jsem si přestal česká pozorování zapisovat a starší deníky už nemám, proto „nejspíš“). Byl jsem tím číslem zaskočen přesto, že se to stalo na Lednických rybnících, kde jsem strávil stovky dnů, včetně práce na diplomce i dizertaci, a považuji je za nejlepší „místo na ptáky“ u nás. V tu chvíli jsem netušil, co bude následovat. Byl to teprve rozjezd…

 

Tutéž noc jsem se přifařil na kroužkování. Chytlo se, mimo jiné, i 24 (!) křepelek (jednu z nich najdete u článku mého bývalého studenta Jindřicha Sedláčka: Vesmír 99, 658, 2020/11). A v síti se ocitl i výreček malý – mé první setkání s ním v ČR. (Kdyby mi někdo v tu euforickou chvíli řekl, co se stane rok na to v Olomouci, řeknu mu, že se zbláznil. Jenže: Vesmír 100, 766, 2021/12). Po krátkém schrupnutí na pozorovatelně u největšího moravského rybníka Nesyt jsme druhý den nad ránem zjistili, že přímo pod nosem si nám to štráduje vodouš malý – můj nejoblíbenější bahňák, v ČR velmi vzácný. Podobně jako výreček, i vodouš malý byl můj „ČR lifer,“ tedy druh, který jsem v Česku potkal poprvé. Tentýž den potkáváme kachnici kaštanovou – americký druh vysazený v západní Evropě. I když se později ukázalo, že šlo o hybrida (kříženci se do ptáčkařských žebříčků nepočítají), byl celkový dojem z těch dvou májových dnů naprosto velkolepý: „zjevně se něco děje, tento rok není normální!“

Další události daly pouhému dojmu za pravdu v míře, která mi opakovaně vyrážela dech. Jeden příklad: 26. 5. 2020, vodní nádrž Rozkoš. Ujdu sotva pár desítek metrů po legendární „děličce“ (dělící hrázi, magnetu na ptačí rarity) a hned přelétá rybák malý, který je odtud hlášen a za kterým jsem se sem vypravil. Zaplavuje mě radost – zdaleka ne každý takový „twitch“ (viz níže) končí úspěchem. Švenkuju s rybáčkem (ČR lifer) a do zorného pole mi za několik vteřin vletí dva kameňáčci pestří (další ČR lifer). O těch jsem předem věděl, také je hlásili předešlí pozorovatelé. Ale o trojici jespáčků ploskozobých, kteří přistáli spolu s kameňáčky jen pár metrů od nás na děličce, ne. Další ČR lifer! (V takové posvátné chvíli zní ptáčkaři v duchu burácející „GÓÓÓÓÓL!!!“) A bez nadsázky šok: tři nové druhy pro ČR během několika sekund. Neuvěřitelné, leč pravdivé, jak dosvědčují záznamy řady dalších pozorovatelů, které jsem potkal téhož neskutečného dne na „rozkošné děličce“. Návdavkem u nás velmi vzácný rybák dlouhoocasý. A potáplice severní: začátkem roku jsem ji u nás nikdy neviděl později než v lednu a teď je květen.

Zbytek roku překonal všechno, co jsem u nás zažil za předešlé tři dekády ptáčkaření. Klíčové je ale proč. Začít dělat Velký rok v květnu je zjevný nesmysl – je to jako vyběhnout na trať maratonu půl hodiny poté, co oficiálně odstartoval. Vyhrát? Bez šance! Není divu, že snad všichni birdeři, kteří se kdy pustili do Velkého roku, to rozjeli na plný plyn na Nový rok a ještě před východem slunce. V tom roce jde o minuty. O velkých rocích vyšly desítky knih a všechny začínají v tomto ohledu stejně. I proto jsem si svůj ptáčkařský půl-maraton přejmenoval na Malý Velký rok.

Jak je tedy možné, že jsem Velký rok v ČR v roce 2020 vyhrál? Navíc s historicky druhým nejvyšším počtem druhů (288), který je jen o fous nižší než historický rekord (293), kterého dosáhl Jan Studecký dvanáctiměsíčním (a ne osmiměsíčním) cíleným úsilím?1)

Ptáčkaření na plný úvazek

Odpověď je prostá. 17 789 km vlakem. Plus 10 634 km autem (nemám řidičský průkaz, tedy velký dík mobilním kamarádům). Plus 1 760 km pěšky (včetně např. sedmi výšlapů na Sněžku za pěvuškou podhorní, kterou jsem nakonec neviděl ani jednou a pouze ji tam zaslechl; vidět a vyfotit ji se mi povedlo až na Sněžných jámách). Plus 110 spolupozorovatelů – víc očí víc vidí (a taky umí nabídnout nocleh zdarma – to jakožto badatel hnízdních příživníků2) oceňuji obzvláště).

Toto úsilí samo o sobě ale neříká to hlavní. Od 8. května do Silvestra 2020 jsem strávil v terénu 166 dní. Průměrně tedy 4,9 dne v týdnu na čerstvém vzduchu. Bez nadsázky „ptáčkaření na plný úvazek“.

Jenže ani časová investice nevypovídá o tom hlavním. Můžete být sebelepší ptáčkař, ale co je vám to platné, když strávíte celý rok na jedné zahradě? Neuvidíte skoro nic. Různé druhy hus budete v jabloňovém sadu hledat marně a pěvušku podhorní mimo Krkonoše nemáte prakticky šanci potkat. Není divu, že všichni autoři knih o Velkém roku svorně píšou, že Big Year je v první řadě o cestování, ne o pozorování ptáků. To není nadsázka: ani nemusíte být ptáčkař, abyste při dostatečné posedlosti trajdáním uviděli za rok víc ptačích druhů než sebelepší birderská hvězda, kterou ale postihl neduh zvaný sicflajš.

Právě proto jsem výše rozepsaných 30 000 km nestrávil každodenním dojížděním na rybníky poblíž svého bydliště. Místo toho jsem kmital od Chebu po Třinec. A na sever, a na jih. A zas. Navštívil jsem celkem 318 lokalit. Někdy půl tuctu i víc za den. A mnohé opakovaně – Lednické rybníky celkem 25krát.

Špeky a šunty

Samozřejmě nešlo o chaotické „ježdění pro ježdění“. I úplný ptačí neznalec ví, že hledat zimující hejna hus v červenci v Jeseníkách není fungující strategie. A ptáčkaři ani nemusejí soutěžit, aby jezdili za ptáky cíleně, podle roční doby i vhodného prostředí. Jinak by toho moc neviděli. Někteří sice můžou vehementně tvrdit, že „o číslech to není“, ale zatím jsem nepotkal žádného birdera, kterému by neudělal větší radost „špek“ (vzácný zatoulanec či druh v dané oblasti vzácný) než „šunt“ (druh běžný jako pěnkava, koňadra nebo kos).

Cílenost ptáčkaření získává naprosto klíčový význam právě v rámci Velkého roku. Velký rok nikdy nikdo a nikde nevyhrál tím, že by pozoroval jen běžné druhy ptáků. Vyhrát lze pouze tím, že celoroční seznam bude opepřen raritami. A to znamená, že úspěšný Velký rok nevyhnutelně potřebuje berličku v podobě tzv. twitchingu. Co to je?

Twitching

Jiný ptáčkař najde raritu, zveřejní ji a ostatní se na ní jedou podívat – to je twitch(ing). Pokud uvidíte v ptáčkařských žebříčcích vysoká čísla, můžete si být jisti, že čím je seznam delší, tím víc rarit a nevyhnutelně i twitchů za ním stojí. Logika věci je neúprosná: běžných druhů je málo, ty dlouhý seznam nevyrobí. A žádný jednotlivý birder nemůže být na více místech zároveň. Větší komunita pozorovatelů nevyhnutelně zaznamená více rarit než sebeschopnější bird(watch)er.

Nejnapínavější kapitoly v knihách o Velkém roku jsou adrenalinové popisy twitchů. Často nenaplněných (ptáci mají křídla…). Při četbě o takových „dipech“ (z angl. dip) má kdekterý ptáčkař na krajíčku („Ani já jsem na osmý pokus nenašel…“). Ptáčkaření je prostě vášeň.

Malý velký rok

Číslo 4,9 ale úsilí podceňuje: ty zbylé dva dny průměrného týdne jsem totiž téměř celé strávil plánováním a organizací dalších cest. A také přepisováním záznamů do databází a zpracováním fotografií.

Když jsem se v květnu rozhodl, že vezmu koronavirová omezení (nemožnost cestovat do zahraničí) jako skvělou příležitost jezdit za ptáky víc u nás doma, bral jsem to jako odpočinek (po mnoha extrémně náročných letech na univerzitě, z níž jsem krátce předtím vyhořelý odešel). Při představě, že bych měl ptáky ještě fotit a navyšovat tak mé fotografické kostlivce ve skříni (cca 130 000 nevytříděných záběrů z desítek zemí všech sedmi kontinentů), se mi dělalo bez nadsázky mdlo. Jenže postupně se „líné ptáčkaření“, jak jsem si ho ze začátku plánoval, přetavilo v birding s plynem na podlaze.

Můj dojem, že rok 2020 je naprosto výjimečný, totiž rostl s každým dalším nečekaným pozorováním – a fenomén mimořádného covidového roku stojí za samostatný rozbor (níže). Nevyužít příležitost, kterou osud nabízí, mám v pomyslném soukromém žebříčku nejhloupějších životních rozhodnutí velmi vysoko. Všechno ostatní muselo jít stranou. A koncem roku bylo jasné, že intuice mi tentokrát našeptávala správně (viz také článek pro Naší přírodu3)).

Od podzimu jsem začal ptáky opět i fotit ve snaze zdokumentovat pozorované druhy. To podle pravidel nutné není. Hlavně starší Velké roky, u nás i ve světě, postrádají téměř jakoukoli fotodokumentaci. Ale fotka je dobrý důkaz. Nepíšu „nejlepší“ – i fotografie umí zmást; konkrétní fotografie může přesvědčit některé odborníky a jiné ne. Jsou dokonce případy, kdy popletla i britskou faunistickou komisi, nejvyšší světovou špičku v určování opeřenců. I fotografie může být podvrhem, být zmanipulována „photoshopáží“, ukradena z internetu nebo nafocena jindy a jinde (a takové podvrhy se skutečně vzácně, ale přece staly, a to i u nás). Dobrým důkazem správnosti určení pozorovaného druhu jsou i živí svědci, spolupozorovatelé. I ti se však mohou mýlit – splést se mohou i stovky (!) očitých svědků. Šedá zóna nejistoty tu bude vždy. S kvalitnější fototechnikou i množstvím zájemců o pozorování ptactva se však naštěstí zužuje.

Právě kvůli zpracování fotodokumentace mé ptáčkaření v roce 2020 nakonec připomínalo práci na dvojitý úvazek. S očekávatelnými důsledky: téměř veškerou práci (psaní článků a knih) jsem musel odložit na následující rok. Kdybych si neušil na míru vlastní profesi „freebird“ (ptáčkař na volné noze), nemohl bych si to dovolit.

Daň to pro mě byla přijatelná – Velký rok je největší možná událost v životě ptáčkaře. Velký rok je totiž velký nejen počtem pozorovaných druhů, množstvím zážitků, neopakovatelných momentů a setkání, na které bude ptáčkař vzpomínat do konce života. Je velký i časovou a finanční investicí (zvláště v případě mezinárodního Velkého roku). Pokud máte rodinu, práci na plný úvazek a nedej bože hypotéku, na Velký rok – a především dosažení zajímavějšího počtu pozorovaných druhů či dokonce 1. místo v žebříčku – můžete rovnou zapomenout. Není divu, že naprostá většina birderů se k Velkému roku nikdy neodhodlá.

Práce kontra ptáčkaření

„Přes týden chodím do /název firmy/ a než přijdu z práce, tak je skoro tma,“ psal mi známý, s jehož pomocí jsem doufal najít vzácnou husu malou v tisícihlavých zimních hejnech jiných druhů hus na jižní Moravě. Na ptáky mohl chodit pouze o víkendech. Stačil pak jeden s velmi špatným počasím a kolega měl ptáčkařský výpadek o délce dvanácti dnů. Tucet dnů dělá obrovský rozdíl. Mě ten víkend s nepoužitelným počasím nijak neomezil – vyrazil jsem prostě na opačný konec republiky, kde bylo počasí přijatelné. Za těch dvanáct dnů jsem „nasbíral“ čtyři nové druhy – a to je velký rozdíl v soutěži, kde první a druhé místo od sebe může dělit druh jediný.

I kdybyste oněch dvanáct dnů chodili se zavázanýma očima, pořád budete mít napozorováno víc druhů než kolega s železnou koulí pevné pracovní doby uvázanou na noze. Ptáci pouze slyšení se totiž dle regulí počítají také.

A jak že jsem dopadl s kýženou husou malou? Za posledních pár týdnů roku 2020 jsem za ní na jižní Moravu vyrazil několikrát. Cíleným pátráním po tomto jednom druhu jsem strávil celkem osm dní, od úsvitu do soumraku. Byla tam, nacházena několika jinými pozorovateli. Já ji nenašel.

Nejmimořádnější rok v historii českého ptáčkaření

…byl jednoznačně právě rok 2020. Z kupy možných ilustrací vytáhnu jen pár jehliček.

Mořské chaluhy (ty opeřené) patří v našich suchozemských končinách mezi velmi vzácně pozorované druhy. Třetinu let se nepodaří objevit ani jeden ze čtyř druhů, které u nás vůbec připadají v úvahu. Pokud už se nějaký vůbec podaří zaznamenat, je to některý ze tří druhů menších chaluh rodu Stercorarius. Za posledních 34 let (od sametové revoluce a shodou okolností i roku, kdy „chodím na ptáky“) se stalo pouze třikrát, že by se v jednom roce povedlo najít všechny tři druhy. Jedním z těch tří let byl právě rok 2020. Jakmile jsem se o každém z oněch pozorování dozvěděl, utíkal jsem na vlak. Všechny tři druhy se mi podařilo (za)stihnout. Všechny tři pro mě představovaly ČR lifery. Každou z chaluh našel jiný pozorovatel na vzdálených koncích ČR. Šance, že bych sám našel byť jedinou, byla zanedbatelná – za předešlé tři dekády ptáčkaření v ČR jsem ostatně potkal chaluh celkem nula. Šance, že bych našel všechny tři sám, byla v reálném světě prakticky nulová. Bez twitchů by byl můj seznam Velkého roku hned o tři tyto „špeky“ kratší.

Obří jihomoravský rybník Nesyt je příslovečně nenasytný nejen objemem vodních spoust a rybí osádky. Pro milovníky ptactva patří mezi nejlepší a nejnavštěvovanější lokality u nás. Podle zoologa Petra Macháčka, který má s Nesytem větší zkušenost než jakýkoli jiný smrtelník, byl rok 2020 bezprecedentně nejlepší – a to byla Petrova 47. (!) sezóna sčítání. Že jsem na Nesyt vyrazil během Velkého roku od května do prosince celkem 25krát, nebyla náhoda. Bohatě se to vyplatilo: zaznamenal jsem tam 160 druhů ptáků a celých deset z nich jsem už nikde jinde ve stejném roce neviděl. Například chaluhu příživnou, vodouše malého, volavku rusohlavou, lyskonoha úzkozobého nebo kulíka mořského – všechno ČR lifery.

Právě na takových extra-záznamech Velký rok stojí v první řadě, na ty se i po letech vzpomíná u táborových ohňů s největší vděčností. Což teprve, když zmíněný kulík mořský byl historicky teprve 23. záznam pro ČR. To je samozřejmě pamětihodné… a přesto celkem zanedbatelné ve srovnání s tím, co mě potkalo o pár měsíců Velkého roku později (viz další kapitola).

Vše zlé je i dobré

Proč ale zrovna rok 2020 tahá jedno eso z rukávu za druhým? Byl to rok koronaviru. Žádná náhoda. Místo aby se ptáčkaři toulali v zahraničí, soustředili svou energii a pozornost na domácí luhy a háje. Záměrně jsem vynechal slovo „české“ (luhy a háje) – podle všeho šlo o globální jev. Shodou okolností jsem většinu následujícího roku (2021) strávil místo terénu u počítače a doháněl odložené úkoly. Převážně jsem doplňoval své zachované zápisky (téměř jen ze zahraničních cest) do mezinárodní databáze eBird. Při té příležitosti jsem několikrát zapředl řeč s administrátory eBirdu na aktuální situaci – všichni se shodli, že rok 2020 byl z hlediska počtu zajímavých nálezů mimořádně nadprůměrný.

Skutečně: rok 2020 je první a dosud jediný rok, v němž celkový počet ptačích druhů pozorovaných v ČR všemi ptáčkaři dohromady přesáhl vysněnou hranici 300 (srov. s názvem Klubu 300…). Měřítkem budiž celkový počet druhů pozorovaných v jiných letech: ten byl průměrně 289 druhů (od 279 po 299). Jenže v covidovém roce dosáhl tento počet rekordních 308.

A byl to i jediný rok, kdy se zdrželo dost rarit dlouho na to, aby i jednotlivec těsně překonal hranici 300 druhů. Kdybych se např. nerozhodl rozjet Velký rok až později, neprojel bych 11. května 2020 Brnem bez návštěvy u otce, který bydlí sotva kilometr od místa, kde byl téhož dne ráno nalezen ťuhýk menší. Odpoledne se na tuto raritu přijelo podívat víc než tucet pozorovatelů a úspěšně jej našli. Druhý den už byl ťuhýk pryč. Podobných momentů se mi přihodilo v roce 2020 celkem 14. A výsledný počet druhů mého Velkého roku byl 288…

Hranice 300 tedy čeká na dalšího blázna, který bude ochotný strávit ptáčkařením skoro veškerý čas a pomocnou ruku mu podá dost dalších pozorovatelů. Doufejme, že z jiných důvodů než v roce koronaviru.

Štěstí na sedmou

Nejvyšší meta, jaké může ptáčkař dosáhnout, nejen během Velkého roku, je 1. záznam pro danou zemi (1. záznam pro širší okolí, např. západní palearkt, v ČR neuvažuji – nález takového kalibru se u nás v historii nestal ani jednou). Tomu se říká birderskou hantýrkou „mega“. Čísla jsou neúprosná: každý rok je u nás zaznamenán v průměru pouze jeden nový druh opeřence (není divu: skoro všechno už jsme viděli, není dál z čeho brát). Ptáčkařů jsou u nás ale tisíce. Drtivá většina ptáčkařů tedy odejde na věčnost bez toho, že by je taková mega-událost potkala. (U nás jsou šance ještě relativně dobré – v kolébce ptáčkaření, Velké Británii, jsou ptáčkařů miliony a průměrně dva nové druhy za rok…)

Když jsem šel 5. listopadu 2020 „twitchnout“ břehouše rudého, obdivuhodného migračního rekordmana (Vesmír 102, 14, 2023/1), pouze jsem se modlil, aby neodletěl pár minut předtím, než dorazím na severomoravský rybník Bezruč. Ne že bych se do takové situace naplněné zklamáním (tedy „dipu“, viz výše) dostal poprvé…

Tentokrát mi ale přálo štěstí, břehouš spolupracoval, ukázal se hned. Co teď s volným časem? Kamarád, který mi den předtím břehouše nahlásil, na sousedním rybníce viděl dalšího bahňáka, kterého neznal. Popis seděl perfektně na keptušku stepní. „To by byla bomba! Nádherné, vzácné zvíře a další pomyslná čárka do Velkého roku!“ říkám si. Vyrazili jsme potenciálně super-zajímavé pozorování ověřit s jiným kamarádem a… zbytek je historie.

Našli jsme totiž něco mnohem, mnohem, mnohem lepšího: zatoulaného amerického bahňáka, vodouše žlutonohého (Tringa flavipes). Nový druh nejen pro nás, ale pro všechny, kdo v ČR ptáčkaří! Navíc toto mega bylo jubilejním 400. druhem, zjištěným historicky v Česku. A také jediným novým druhem pro ČR v roce 2020. Lepší vrchol celého Velkého roku bych si ani netroufl zdát. Jako bonus vodouš nebyl žádná „dávačka“ (ptáčkařskou hantýrkou) a celý pro onu nesnadnost napínavý příběh stojí za přečtení.

Nejde jen o to, že jsme byli první a udělali prvotřídní „zářez“. V roce, v němž jsem sám těžil z pozorování řady dalších ptáčkařů, kteří našli něco pěkného a své pozorování sdíleli, jsem se cítil těmto pozorovatelům zavázán. Virtuální dluh jsem chtěl splatit – největší radost jsem měl, když jsem našel něco lepšího, záznam zveřejnil a ostatní se přijeli podívat, twitchnout, a povedlo se jim to.

Tajit, nebo pomáhat?

Raritu si po zveřejnění samozřejmě může přijet odškrtnout i konkurence. A v žebříčcích se nijak nerozlišuje, jestli jde o vlastní nález nebo twitch. Jedinou výjimkou je tzv. self-found žebříček, kam si každý počítá jen druhy, které sám našel. V rámci Velkého roku ale soutěžící běžně používají pomoc kamarádů – snad nikdo nedělá Velký rok úplně sólo a žádný Velký rok tedy není self-found. A databáze zveřejňující pozorování používá dnes už skoro každý, takže na twitchích dnes Velké roky v podstatě stojí všechny.

U mezinárodních, a především globálních Velkých roků je pak standardem pomoc průvodců, ať už placených profesionálů nebo „jen“ místních známých. Není divu: při tak extrémním časovém a finančním výdaji, jako je globální velký rok (připravte si sedmimístnou částku), by byla ptáčkařská sebevražda vyrazit do terénu bez precizních znalostí. Tím nemyslím jen doslovné důsledky neznalosti informací jako „touhle kolumbijskou lesní stezkou opravdu nechoď…“. Když funíte 365denní maraton, není žádný čas na ověřování detailů na místě – vše se samozřejmě plánuje rok dopředu.4) I proto jsou globální Velké roky mimořádně vzácné; s přípravou vám zaberou minimálně dva roky života.

Tak či onak, podle mě v celkovém součtu plusů a minusů zveřejňování vyhrává nad tajením zajímavých nálezů. Z řady menších nebo jen lokálních špeků vystoupil v roce 2020 nejvíc právě vodouš žlutonohý – přijeli se na něj podívat desítky dalších nadšenců.

Birding je loterie

Větší šťastná náhoda než nový druh pro zemi už ptáčkaře skoro ani potkat nemůže. Jistě, nejlepší by byl nový druhy pro vědu. Takové se však neobjevují v lese, ale na tropických tržištích a v muzejních depozitářích. A ne dalekohledem, ale pomocí molekulárních analýz. Příkladem budiž rozštěpení „naší“ pěnkavy obecné na hned patero samostatných druhů; jeden z nich, pěnkava pankanárská (Fringilla canariensis), sehrál podstatnou roli v mém jiném Velkém roce, tentokrát v západním palearktu (viz rámeček „Tyranie desítkové soustavy“ v článku Vesmír 102, 516, 2023/9). 

A co nový druh pro kontinent? Nové druhy pro geografické celky vyšší než území státu se – nevyhnutelně – zaznamenávají ještě mnohem vzácněji než „národní lifery“.  Špek takovéto kategorie žádný Čech nenašel. Zatím…

Velkou radost samozřejmě vyvolají i mnohem menší špíčky. Třeba 16. jespák skvrnitý (Calidris melanotos) (twitch), nebo 7. strnad severní (Calcarius lapponicus) pro ČR (k tomu jsem se nachomýtl přímo). Vzhledem k jejich vzácnosti nepřekvapí, že oba druhy pro mě byly ČR lifery. A oba výstižně ilustrují, díky čemu se mi Malý Velký rok 2020 vydařil daleko nad očekávání.

O nálezu vzácného jespáka jsem se dozvěděl při přestupu z vlaku na vlak v Pardubicích. Byl jsem na cestě do zoo ve Dvoře Králové, druhý den v poledne jsem tam měl mít přednášku. Na přestup na další vlak jsem měl jen pár minut. Čas akorát na bleskovou kontrolu internetu – neměl jsem data, zato zvyk se připojit na veřejnou síť, když byla k dispozici. Bylo září a tou dobou už jsem Velkému roku propadl úplně – každé připojení na internet mě okamžitě vedlo ke kontrole nových pozorování v české databázi Avif (a většinou už ničeho dalšího).

Tentokrát ve mně hrklo: takový špek a ne jako většinou někde na opačném konci ČR, ale jen pár kilometrů ode mě! Jenže už se šeřilo a jít hypnotizovat noční rybník by nikam nevedlo. Obratem jsem zavolal bývalému studentovi a současnému zoologovi muzea v Pardubicích – ano, Libor je doma, můžu přespat. Lístek do Dvora jsem nechal propadnout, do zoo zavolal, ať na mě dnes nečekají, přenocoval, ráno se ještě za tmy propletl chapadly pardubického kolejiště, chytl ranní autobus a za ranního šera už mžoural na bahna Sopřečského rybníka. Kýženého jespáka jsem asi po hodině našel a po chvíli si ho ještě líp prohlédl stativovým dalekohledem, který přinesl další birder. Kolega mě hodil na vlak a po pár přestupech už jsem kvapil královedvorskou zoo. Ale to už byla hlavní priorita splněna: vzácný a nečekaný jespák skvrnitý na mém ročním ptáčkařském seznamu nechyběl.

Strnadovi severnímu bych jako položce na mém českém ptačím seznamu dával podobné šance jako jespákovi skrvnitému. Prakticky nulové. Žádný z pouhého půl tuctu českých záznamů doložených za poslední století nenastal tak pozdě – byl už začátek října. Krom toho jsem se na odchytovou akci na Červenohorské sedlo v Jeseníkách dostal v mém rozlítaném programu na pouhé tři dny. Čím kratší „expoziční doba“, tím menší šance zachytit něco zajímavého. Když jsem tahal ze sítě lelka lesního, považoval jsem to za nejlepší možný úlovek. A šel si s dalšími ze své směny schrupnout. Navazující směna mě ale za chvíli vzbudila. Že prý se chytl strnad severní. Samozřejmě jsem to pokládal za vtip. Za pár minut jsem měl ale oči navrch hlavy…

Oba příběhy dokládají, co stojí za úspěšným Velkým rokem.

Být pružný, kontaktní a nebát se špeků

V první řadě flexibilita. Kdybych byl svázaný pevnou pracovní dobou, sotva bych uzavíral svůj Velký rok s počtem vyšším než 250 druhů. Většina zatoulanců nelení a mizí krátce po svém záznamu, do dalšího víkendu nepočkají. Úplně volná pracovní doba (spíše vlastně odložená na další rok) mi také umožnila jet téměř kdykoli téměř kamkoli. S dvěma výhodami: jednak jsem celkem rychle dohnal ztráty způsobené jarní ležérností (když jsem ještě netušil, že vůbec nějaký Velký rok bude), jednak jsem pak už jen mohl sledovat, co se kde děje a rychle tam vyrazit, pokud byla šance na nový druh. Když nebyla, hledal jsem na vlastní pěst.

Nesmírně užitečné byly kontakty. V každé části republiky aktivoval některý z mých známých, často bývalých studentů, kteří jsou jakožto biologové flexibilita sama. Navíc jsem díky nim za ubytování během Velkého roku neutratil ani korunu. Z části i díky úplné absenci střechy nad hlavou, jen jsem se občas za letního rozbřesku probudil zimotřesem v hamace u rybníka.

O vítězství ve Velkém roce rozhodují v první řadě rarity, špeky, zatoulanci. Tedy druhy buď mimořádně těžké na nalezení (třeba hnízdící vzácnosti), nebo ty, které vám osud naservíruje, ale nevíte kde a kdy a jestli to vůbec bude letos (zatoulanci). Řešením prvního je pečlivá domácí příprava, maximum aktuálních informací, kontakt s místními znalci. Ale jak řešit něco, co je z podstaty věci spíš náhoda?

Když budete se zavázanýma očima házet šipky do terče, jak uspějete? Jedině množstvím pokusů. Dřív nebo později se, z čistě statistických důvodů, prostě musíte trefit. Chce to jen trpělivost. V loterii se vyhrává vzácně, ale zpravidla jen tehdy, když sázíte, sázíte a sázíte. Pak budete mít štěstí. Třeba – záruky nečekejte. Jistě můžete mít i birderskou smůlu, ale ta je při opačném (řekněme prostorově okresním) přístupu zaručena předem, bez ohledu na úsilí.

A nezapomínejte, že to, co veřejnost vnímá jako esoterické „štěstí“, je z velké části něco jako „talent“ – tedy důsledek extrémního úsilí. Dejte birdingu „10 000 hodin“ a máte našlápnuto na vítězství: zvyšujete šance pouhým loterijním efektem. Navíc získáváte zkušenosti, které vám umožní případnou raritu rozpoznat, až na ni narazíte.

Poznámky

1) „O fous“ je jen záminka k odkazu na podstatné nepochopení, kterému při sledování žebříčků podléháme díky našemu intuitivně trojčlenkovému myšlení. Viz rámeček „Není deset druhů jako deset druhů“ v článku Vesmír 102, 516, 2023/9. Ve skutečnosti je rozdíl 288 vs. 293 druhů z hlediska nutně vynaloženého úsilí obrovský.

2) Tomáš Grim studuje kukačky a hnízdní parazitismus, pozn. red.

3) Grim T.: Malý Velký rok - 1: Birdstorming za humny. Naše příroda 2023, 16(4).

4) Viz také  Strycker N.: Birding Without Borders: An Obsession, a Quest, and the Biggest Year in the World. Houghton Mifflin Harcourt 2017.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ornitologie

O autorovi

Tomáš Grim

Prof. RNDr. Tomáš Grim, Ph.D., (*1973) vystudoval zoologii. V současné době se věnuje ptáčkaření na volné noze. Je spoluautorem a spolueditorem první slovenské Ornitologické príručky a spoluautorem knihy o kukačce, která vyšla ve čtyřech jazycích a získala cenu „Nejlepší ptačí kniha roku 2017“. Osobní stránky: www.tomasgrim.cz
Grim Tomáš

Doporučujeme

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Genová terapie ALS: jsme na začátku naděje

Je to krutá a zatím nevyléčitelná nemoc. Amyotrofická laterální skleróza. Americká léková agentura FDA však nedávno schválila pro medicínskou...
(Ne)umělá sladidla

(Ne)umělá sladidla uzamčeno

Adam Obr  |  3. 6. 2024
Když loni v létě zařadilo WHO aspartam na seznam látek, které mají potenciál způsobovat rakovinu, dosáhla diskuse o škodlivosti nekalorických...
Příběhy řasových éček

Příběhy řasových éček

Richard Lhotský  |  3. 6. 2024
Přídatné látky v potravinách, familiárně přezdívané pro svůj kód éčka, vzbuzují u řady lidí obavy a strach. Přesto se mezi nimi najdou i látky...