Soumrak českého školství?

Český ornitolog, expert na kukačky, autor Vesmíru a dlouholetý vysokoškolský pedagog Tomáš Grim se rozhodl odejít ze školství. Důvody, které ho k radikálnímu kroku vedly, jsou zároveň detailní „obžalobou“ českého (nejen) vysokého školství. V obsáhlém rozhovoru, který navazuje na loňské interview v časopise TÉMA , si nebere servítky.

Odcházíte ze školství. Proč? — Můj odchod odráží obecné problémy českého školství, které upřednostňováním kvantity a formalismu dává vzniknout společnosti, kterou bych označil za „pavzdělanou“ – za předponou „pa“ je skryta nenaplněná ambice, jako ve slovech „pakůň“ a „pablb“. Strategie „víc absolventů = vzdělanější společnost“ si zaslouží Darwinovu cenu.¹⁾

Teď ty vaše důvody. Proč? — Býval jsem ze své práce nadšený – v předávání zkušeností jsem viděl smysl, ať už to byla oficiální univerzitní výuka nebo popularizace pro veřejnost. Z univerzitní části smysl během let úplně vymizel. „Předávání“ totiž implikuje, že předávané je někdo schopen přijmout a potřebuje je. Ale „přijímání“ ztroskotává na klesající kvalitě studentů a „potřebnost“ na tom, že někteří mí kolegové na státních zkouškách neřeší kvalitu studentů a jejich prací; tím v podstatě sabotují snahy o zvyšování kvality, moje či jiných kolegů, kterým není úroveň studentů lhostejná. Pro mě je tento aspekt klíčový. Poslední roky jsem přestal učit předměty, které jsem učil dřív, tedy zoologii obratlovců a zoogeografii, které jsou sice zajímavé, ale mají zanedbatelný praktický přesah. Změnil jsem náplň svojí výuky tak, abych učil věci, o kterých vím z vlastní zkušenosti, že – na rozdíl od téměř všeho, co do mě bylo naléváno ve škole – přijdou k užitku. Jenže tyhle znalosti mají v reálném světě státnic a obhajob studentů – především učitelských kombinací – pramalý vliv, protože některé komise dovolí projít prakticky čemukoli a komukoli. Někteří zkoušející sklouzávají k otázkám na úrovni základní školy, aby student aspoň něco řekl. Na státnicích bývá často slyšet „bylo to strašné, ale už ji tady nechci vidět, takže za E“!²⁾ A taky se členů komisí často ptávám „opravdu chcete, aby učitel takového formátu dostal do spárů vaše děti?“ Reakce? Jen zaražené mlčení... a následné úspěšné uzavření studia téhož studenta! Jaký má pak smysl učit na úrovni solidních západních univerzit? Jako byste vyučovala v autoškole, ale vaši studenti se silničními pravidly neřídili a policie by dodržování pravidel nevyžadovala. Pokud máte trochu sebeúcty, nebudete na takové frašce participovat.

Jak dlouho to rozhodnutí ve vás zrálo? — Poprvé jsem o změně, tehdy v podobě delší pauzy, uvažoval v roce 2011. Čím dál neschopnější studenti, bující administrativa, neférové jednání u státnic. Něco šlo řešit, ale jen částečně. Například vysvětlit byrokratům z děkanátu, že oni mají poskytovat servis nám, vědeckopedagogickým pracovníkům, ne my jim – bez nás by žádný univerzitní úředník, od rektora až po vrátného, ani neměl práci. A podle toho by se měli chovat. Jiné aspekty se řešit nepodařilo. Na některé obory se např. hlásí menší počet uchazečů než je kapacita, proto se berou všichni; podle toho studenti taky vypadají. A pokud přijímačky vůbec jsou, pak často jen formální. Před lety jsem byl v přijímací komisi; ani nebudu uvádět, čím uchazeči dokládali svůj zájem o studium biologie a jak se v biologii dezorientovali. Přesto byli přijati – je přece třeba naplnit stavy a finance se až do předepsaných limitů přidělují podle kvantity studentů bez ohledu na jejich kvalitu. S tím můžete nanejvýš nesouhlasit, ale to je tak vše, co s tím můžete udělat. Škola je, zatím, pohodlné útočiště před reálným světem, kde těm neschopným studentům nehrozí, že by se museli živit „poctivou prací“. Kdyby měla většina studentů zájem a schopnosti, neschopní učitelé a komise by škodu netropili – vzdělat se lze i samostudiem. A kdyby komise a učitelé fungovali jak se sluší, kvalitu by prosadili. Ale kombinace neschopných studentů a neschopných učitelů... Zbyla jen marnost a bezmocnost.

Kdy vás jímala ta marnost a bezmoc, o které mluvíte? — Frustrace nastává, když výsledky neodpovídají úsilí. Třeba když jsem horko těžko umluvil na seminář špičkového kolegu, zaplatil jej pozváním na večeři z vlastní kapsy – protože na tak „nepodstatnou“ součást výuky prostě nebyly provozní peníze – a pak na jeho přednášku přišli tři studenti. Konkrétní příklady bych mohl sypat z rukávu po tuctech... Nebo když jsem znovu a znovu na přednáškách i konzultacích vysvětloval základní věci, které má student znát ze střední školy. To je univerzální zkušenost i mých kolegů; jeden z nich napsal text o svých studentech, kteří nezvládali ani trojčlenku.³⁾ To mě přimělo k sepsání seriálu Děs a bída UP.⁴⁾ Konstruktivně jsem rozebral problémy s kvalitou studentů, hodnocením kvality výuky, udělováním nezasloužených titulů apod. A ne že bych na to upozorňoval sám...⁵⁾ Kromě pár pokývání hlavou „ano, je to bohužel tak“, byl jediný výsledek v tom, že se několik kolegů, včetně současného děkana, místo věcné diskuse o problému pokusilo zdiskreditovat autora,⁶⁾ navíc na základě věcně chybných tvrzení.⁷⁾ Podobné zametání pod koberec je ve školství docela oblíbený sport. A bezmoc? Třeba nedávno, kdy jsem se na obhajobách postavil proti tomu, aby prošla odfláknutá diplomová práce, ale komise ji stejně nevrátila k přepracování. Hodnocení bylo zcela zjevně neobjektivní, což dokládá řada komentářů od nezávislých kolegů, a pochopili to i studenti na mojí poslední přednášce na UP teď v lednu, kde jsem tu „diplomku“, spolu s dalšími, použil pro ilustraci většiny chyb, které lze při psaní diplomky spáchat. Jenže s projitím takové práce jako náhodný svědek takového podvodu nic neuděláte. Podal jsem proto oficiální stížnost. Oborová rada a vedení fakulty ji „projednaly“, zápis uložily do šanonu a výsledek je čisté nic. Kolegové, kteří dříve prosazovali kvalitu, mě začali ignorovat. Podporu jsem získal všude kromě svého domovského pracoviště. Rozebrat „vnitřnosti“ této kauzy stojí za to a hned se k ní taky dostaneme – teprve popisy takových zcela konkrétních případů, s poukazem za nezodpovědnost konkrétních osob, totiž ukazují v celé nahotě děs a bídu současného školství.

Proč jste neodešel už dříve? — Bral bych jako selhání, kdybych své diplomanty a doktorandy nedovedl k obhajobám, nedokončil granty, projekty a články. Granty a projekty jsem uzavřel, poslední závazek jsou studenti, které vedu. Nechci je nechat ve štychu ani teď, cítím k nim zodpovědnost. Proto zůstávám na částečném úvazku, který by měl skončit letos, kdy by měl obhajovat poslední z mých „běžících“ studentů. Žádné další „závazky“ už neberu. Další práci na fakultě v její současné podobě vidím jako plýtvání časem, energií a kvalifikací.

Vidíte, ale svoje diplomanty si vybíráte, máte vliv na to, komu se budete věnovat, ne? — Ovšem, ale z jaké sestavy?! Poměr cena-výkon je zoufalý: velká část studentů i přes moje snahy stojí na místě. Většinou to nebyla výuka, ale vodění za ruku. Někdy nad nesamostatností studentů jen lapám po dechu. Za mých mladých let – ano, vidíte, že už dochází i na stařecké skuhrání nad poměry – jsme literaturu hledali tak, že jsme si v knihovně vyzvedli krabici. V ní bylo několik stovek disket, které jsme jednu po druhé prohlíželi v ultramoderním PC s 2 GB hard-diskem. Co tehdy trvalo několik dnů, máte dnes na WoS nebo Google Scholar za několik vteřin. Většinu článků šlo získat jen přes meziknihovní službu na papíře; dnes si stáhnete PDF, které nemusíte číst celé jako papírový separát, ale najdete během vteřin to, co potřebujete, vyhledávací funkcí. Přesto je neschopnost najít relevantní zdroje a neznalost literatury pro dnešní studenty typická. Do diplomanta či doktoranda můžete investovat kolik chcete času, financí a konzultací, ale jestli dokončí studium, není ve vaší moci – řada studentů mi „odpadla“ po několika letech sběru dat v terénu a těsně před dokončením diplomky nebo rukopisů na doktorátu z příčin, které nemůžu ovlivnit: jeden měl po tragické události v rodině jiné starosti než testovat reálnému životu vzdálené hypotézy o běhu světa, další upřednostnil zaměstnání, další byl skvělý ve sběru dat, ale ukázal se jako neschopný výsledky analyzovat a sepsat. A tak dále. Výsledkem je, že většina projektů s mými studenty skončila plným šupletem nedokončených rukopisů. V šupleti navíc leží většina mojí vlastní práce, kterou jsem odkládal a čas věnoval – většinou zbytečně – studentům. Začínat práci s dalším studentem s podobnými vyhlídkami? Děkuji, už ne.

Ten hlavní problém tedy podle vás tkví v tom, že se bere skoro každý, ale to síto přece přichází každý rok se zkouškami a ti méně schopní nebo motivovaní by měli postupně odpadat. Špatného studenta lze přece vyhodit, ne? — Teoreticky ano. Systém výuky a zkoušení se ale špatným studentům podbízí; zkoušení, včetně státnic, je často jen rituální nápodobou zkoušky, kdy požadavky jsou nastaveny tak, aby prošel každý a neubral instituci finance. Kapři si rybník nevypustí. Slyšel jsem i o případech, na UP i jinde, kdy pedagogové mají od svých nadřízených zakázáno neschopné studenty vyhazovat! To pak není výuka, ale obyčejný švindl. Připomíná to ZŠ, kde lze ze zákona propadnout pouze dvakrát; povinnou školní docházku musí dokončit každý. Na některých oborech některých vysokých škol analogicky hodnocení „nevyhověl/a“ existuje jen formálně. Nakonec se zdá, že povinná školní docházka nekončí dostudováním ZŠ... Celý systém směřuje k tomu, že titul Mgr. se bude automaticky přidělovat v porodnici a bude uveden na rodném listu – od nového občánka to nebude vyžadovat o moc menší úsilí, než současný systém „zkoušení“ na některých oborech.

Jak se to projevuje v celkovém trendu? — O poklesu průměrné úrovně studentů VŠ se veřejně diskutuje minimálně deset let. Podobné názory slyším i od známých, co učí na středních a základních školách – o tom, že české maturity ztratily váhu mluvil i bývalý ministr školství Eduard Zeman a přičítal to právě tomu, že na našich středních – i vysokých – školách nad kvalitou vyhrála kvantita.⁸⁾ Výsledkem je titulovaná blbost, když si vypůjčím název trefného eseje Denisy Proškové.⁹⁾

Ale dobří studenti přece stále jsou, nebo ne? — Samozřejmě, že existují studenti, kteří studium pouze nepředstírají. Jenže jiní studenti, kteří by se dřív na vysokou školu vůbec nedostali, strhávají dolů ty schopné. Zbytečně totiž obírají pedagogy o čas a energii, kterou by učitelé jinak věnovali studentům, kteří si jejich úsilí zaslouží. To je nevyhnutelné – čas ani energie nejsou nafukovací. Navíc tu funguje davová psychóza šedé masy, jak to pojmenoval jeden z mých mála schopných studentů: opakovat zkoušku je ok, vždyť opakují všichni okolo; být pasivní v diskusích je ok, ostatní přece taky mlčí... A laťka se snižuje kvůli těm ne-dobrým studentům. Míchání schopných a neschopných, ať už jsou příčiny ne/schopnosti jakékoli, škodí českému školství; to je nejčastější kritika, kterou slyším od známých napříč všemi stupni školství. A jádro pudla je v interakci mezi kvalitou studentů a kvalitou učitelů, kteří dovolí, aby student přijatý zadarmo, bez přijímaček, nebo jen přes formální test či pohovor, prolézal školou s odřenýma ušima až do státnic, kde „už jej přece nevyhodíme, když dostudoval až sem“! A jaká je motivace studenta, který ví, že nemůže být vyhozen? Nezodpovědní kolegové „záchranáři“ tím škodí i studentovi: kvůli jejich laxnosti při zkoušení se nic nenaučil a v praxi narazí. 

Když jsem o tom mluvila s jinými vysokoškolskými pedagogy, přišlo mi, že s vyššími akademickými stupni se to zlepšuje, že se postupně ti lidé protřídí a mezi doktorandy už je větší procento těch motivovaných než mezi magistry. — To jistě ano, ale to neznamená, že situace je ok. Jak hlásají Honza Zrzavý i Standa Komárek, organismus s nejdelší dobou neschopnosti samostatného života je doktorand. Proměnlivost tohohle „druhu“ je obrovská – od některých se může školitel sám učit, jiní jsou aktivní a podnětní jak pytel brambor. Neustálé upomínání, co kdo nedodal včas nebo v odpovídající kvalitě. Snaha rozvíjet studenty, kteří na to prostě neměli, mě vyčerpala. Nevidím důvod, proč v tom pokračovat.

A není za tím vším tak trochu to „za nás to bývávalo lepší“? — Za nás to nebylo lepší v tom smyslu, že by lidé obecně byli chytřejší nebo šikovnější, problém je v tom, že univerzita bere jako Kunderův doktor Havel všechno – dřív bylo síto selektivní. Představte si, že do basketbalových týmů začneme nabírat řádově víc hráčů; co se stane s průměrnou tělesnou výškou hráče? Nevyhnutelně klesne. Proč? Protože platí dvě věci: v populaci je tzv. Gaussovo neboli normální rozdělení tělesné výšky a hráči se vybírají nenáhodně podle ní, z pravé části rozdělení, tedy ti nejvyšší. Čím víc budeme hráčů přidávat, tím víc musíme jít „doleva“, tedy brát z těch průměrněji vysokých – doprava jít nelze, ty nejvyšší jsme vybrali hned na začátku. Čím víc basketbalistů, tím bude jejich průměrná výška nevyhnutelně čím dál tím nižší. Podobnou distribuci jako tělesná výška mají vlastnosti, které lze měřit na kontinuu: inteligence, motivace, schopnosti atd. Pokud se dnes na vysoké školy místo každého pátého bere každý druhý, nemůže průměrná úroveň studentů jít jinam než dolů: 50 % nejschopnějších z populačního ročníku bude mít v průměru vždy nižší schopnosti než třeba 15 % nejschopnějších z téhož vzorku; je statisticky nemožné, aby to bylo jinak. A to nerealisticky předpokládám, že se na školy hlásí jen ti nejschopnější z populačního ročníku. Přičtěte k tomu digitální demenci, která tu před pár lety nebyla. Nehořekuju nad „starými zlatými časy“, tedy osobní zkušeností z mládí, jak se to děje od nepaměti; jen poukazuju na recentní a statisticky nevyhnutelný jev.

Ale i vaši kolegové, kteří jistě tuhle statistickou „hříčku“ berou v potaz, tvrdí, že to tak není. — No právě že neberou! Na pokles kvality si nestěžují ti, kdo se vyhýbají učení tuzemských bakalářských a magisterských studentů a místo toho učí vybrané české doktorandy a nabírají zahraniční doktorandy (viz anketa). To je pak opravdu záhada, že pokles kvality nevnímají (směje se). Tím se dá problém individuálně obejít, ne plošně řešit. Někdo ty ne-doktorandy učit a vyzkoušet musí: např. já v průměru každoročně zkouším 250 bakalářských a magisterských studentů, a to většinou dost bídné kvality, ne „pět a půl“ špičkových doktorandů. A argument, že ti nejlepší z našich studentů jdou na doktorát do zahraničí, problém úplně neřeší: já učím v ČR, ne v zahraničí.

Že kvalita studentů stoupá, může být pravda, ale jen lokálně. Není divu, že hlasy o lepších studentech zní typicky z Prahy, kam jdou či odcházejí tradičně ti nejlepší. Jejich přesun = snížení kvality např. na UP, zvýšení kvality na UK... Jiné hlasy se týkají jen těch nejlepších studentů. Souhlasím, že ti nejlepší jsou stále podobně dobří jako dřív. Jenže já nemluvím o vybrané studentské elitě, ale o celé populaci studentů. Navíc u studentů čím dál víc postrádám pracovitost. Kolega to na jedné schůzi komentoval vypjatým výkřikem, že studenti jsou „vši líné“. Asi to souvisí s tou „digitální demencí“, kdy žáci propadají bludnému dojmu, že nic nemusí nosit v hlavě, protože je to přece na netu. Před deseti lety jsem napsal už zmíněný seriál Děs a bída UP. Když jsem pro něj shromažďoval materiály, zjistil jsem, že někteří ze studentů nezvládají ani učivo, které je v učebnicích pro základní školy! A dokonce ani věci z výukových materiálů pro školy zvláštní… Přečtěte si pár perel z písemek ze zoologie¹⁰⁾ a zoogeografie.¹¹⁾ Nejdřív jsem se tomu smál, ale po těch letech mi tolikrát opakované „vtipy“ zábavné už nepřijdou. Další důvod, proč odcházím.

Neurážíte tím všechny šmahem? Nemáte žádné šikovné studenty? — Ovšemže mám. Ale ti jsou „ohroženým“ druhem na pokraji vyhynutí. A schopné studenty neřeším – ti jsou samozřejmost: kdo jiný by měl na univerzitě, natož výzkumné, studovat? Řeším problém, že studentů uspokojivé úrovně je minimum: můj dlouhodobý odhad je sotva jeden z dvaceti; i to je podle některých kolegů naivní optimismus. Pokud se objeví student, jak má být, hned se o něm mluví jako o výjimečném případu. To taky o něčem svědčí. Pro mě je pak zásadní a nepřijatelný problém dvojí metr, kdy procházejí prakticky všichni studenti. Mimochodem: dokonce i řada studentů reagovala na rozhovor v Tématu, cituji: „je to přesně tak“. Tihle studenti měli víc sebereflexe než někteří kolegové, které ten rozhovor naštval a měli dost „odvahy“ na to, aby to řekli kdekomu jinému než mně. Ten vztek ostatně dokládá, že to, co jsem řekl, byla pravda – těžko totiž můžete někomu šlápnout na kuří oko, které nemá...

Jako refrén se nám vrací slovo kvantita. Neměl by si dobrý učitel poradit i s masou? — Masa kvalitních studentů by nebyla problém. Problém je masa těch neschopných. Nadměrné počty studentů jsou výsledkem politické objednávky. Z ní ale neplyne, že mají projít odpadní diplomky a má absolvovat každý lempl. Neochota poslat slabého studenta k reparátu je obyčejný alibismus, nebo lenost – přece si nebudeme přidělávat práci, že. Argument, že „na studentech jsme finančně závislí, a tak je nemůžeme vyhazovat,“ neobstojí, protože asertivní postoj učitele dělá divy. Nepozorné studenty jsem přesazoval do první lavice, případně i za katedru… Nemusíte číst o psychologii davu, aby vám bylo jasné, že po takové šachové partii výklad poslouchají. Vždycky jsem stanovil jasná pravidla hry: kolik je pokusů, jaké jsou podmínky, termíny věděli i čtvrt roku dopředu. Zkouším písemně, všichni studenti stejné otázky, stejné bodování, stejné místo a čas = totožné podmínky = žádné výmluvy, že někdo „měl lehčí otázku“. A podobně.

Jenže ani to nestačilo – nakonec jsem začal sám zmírňovat dlouho fungující bodové hodnocení písemek, abych nemusel většinu studentů nechat propadnout. Připadal jsem si jako kolaborant...

Máte nějaké srovnání, že třeba jinde ve světě je to se zájmem a motivací studentů „lepší“? — Nejčerstvější srovnání mám z Australian National University v Canbeře, kde jsem na pozvání přednášel před Vánocemi. Zaskočilo mě, že i tam, podle tamějších kolegů, jde motivace místních studentů dolů – údajně v důsledku existenčních nejistot, kdy šance sehnat stabilní pozici je minimální. Na doktorát se tam hlásí tak málo zájemců, že musejí doplňovat zahraničními, aby vůbec „udrželi stavy“. Stejným způsobem se snaží udržet úroveň studentů i někteří kolegové tady z ČR, když nabírají víc z moře zahraničních studentů místo z malé české kaluže, kde není moc z čeho vybírat.¹²⁾ Kolegyně z Canberry popisovala, jak dělala studentskou poradkyni; řekla mi doslova, že byla v šoku, když zjistila, jak velká část studentů trpí úzkostmi, depresemi a sebepoškozováním. Ptal jsem se jí proč. Odpověď mi zněla až česky – bere se víc studentů než dřív, takže kromě těch nejlepších i ti stále horší, ti pak neumí dostát požadavkům, stále víc jich proto žádá o prodloužení studia, nestíhají, mají depku... Určitě to není jen australský problém – nedávno o dost vysokém celosvětovém výskytu duševních problémů, které jsou přímo způsobené doktorským studiem, psali v Nature.¹³⁾

Každopádně můj osobní dojem je, že v zahraničí, ať už je to vystoupení cizí nebo moje, vidím u studentů okamžitou odezvu – zájem, netriviální dotazy, potřebu dozvědět se víc. Projev zájmu u nás je vzácný a dotazy většinou padnou, až když studentům na semináři připomenu pravidla hry, například „kdo se aktivně nezapojí a nebude klást zvaným přednášejícím dotazy, nedostane zápočet“. Druhá věc je pak úroveň takových dotazů... Odráží to míru motivace, samostatnosti a tvořivosti „tady“ a „venku“. Samozřejmě zjednodušuju, ale na omezeném prostoru, který tu máme, nelze jinak. Jedno podstatné zjednodušení je proměnlivost uvnitř „tady“, tj. mezi různými českými univerzitami. Nejen „Karlovka vs. Hradec“, ale i mezi velkými univerzitami. Třeba studentstvo má nápadně vyšší úroveň na UK než na UP nebo jinde v ČR – můj dojem mi potvrdilo několik kolegů, kteří učí v Praze a zároveň na jiných hlavních univerzitách.

A není problém taky v pedagozích? — Máte pravdu. Například zodpovědnost za zmíněný dvojí metr padá na hlavu učitelů. A nikdo snad ani nekontroluje kvalitu výuky – což by se ale mělo změnit s institucionální akreditací. Chybějící evaluace, to je zásadní průšvih: zatímco ve vědě se láme chleba rychle, mizerný učitel může nenápadně svou „výukou“ škodit až do důchodu a přivádět na školu finance za studentohodiny a ještě za to dostat pochvalu. Proto tolik vysokoškolských učitelů jen učí.¹⁴⁾

Za dvacet let nikoho z mých nadřízených nezajímalo, co a jak učím. A nebudu výjimka: nářky studentů na konkrétní vyučující jsou během let konzistentní. Jak myslím prohlásil Noam Chomsky, pokud učíte to stejné co před pěti lety, buď je mrtvý váš obor, nebo jste mrtvý vy. Takových zombie-učitelů sice ubylo, ale někteří přežívají – jeden z mých nejsilnějších zážitků ze školství bylo vyprávění studentky o tom, jak vyučující nebyl schopen vysvětlit na úvodní hodině jeden ze základních principů ani po opakovaném nahlížení do učebnice a mně došlo, že jsem podobný zážitek měl s týmž učitelem před lety taky! To by nemohlo nastat, kdyby probíhaly hospitace. A kdyby studenti aktivně hodnotili výuku, což nedělají.¹⁵⁾ K čemu je, když si mi studenti stěžovali u piva, že kolega „učí“ tak, že cosi huhňá, hypnotizuje něco za oknem a téma, které je super-vzrušující, prezentuje nudně, když to neřekli jemu? Na jednu z jeho přednášek jsem se přišel podívat. Přesně, jak to popsali ti studenti... S vědomím, že pasivní studenti to pro sebe neudělají, jsem mu napsal. A za rok si nový ročník studentů opět povídal o „uspávači hadů“ – tak mu přezdívají. Už jsem to ani nekomentoval...

A co vliv školitelů? — Proměnlivost je veliká. Problém je s pseudoškoliteli, kteří produkují kargo-diplomky ve stylu papuánských i vědeckých kargo-kultů.¹⁶⁾ Nejenom doktorandi můžou doplatit na mizerného školitele.¹⁷⁾ Magisterští studenti by měli být při výběru školitele stejně obezřetní... Zaráží mě nezájem některých školitelů o jejich vlastní diplomanty. Částečně za to může všeobecný tlak na kvantitu všeho, včetně nesmyslně vysokého počtu přijímaných studentů, které pak někdo musí vést. Na studenty taky číhá past v podobě oblíbených školitelů – jsou i případy, kdy školitel má přes dvě desítky studentů a samozřejmě s nimi nestíhá konzultovat. Pak už ani nepřekvapí hláška jednoho masového školitele „něco sepiš a pošli to někam“! Zanedbávání studentů školiteli má mnoho forem – třeba školitelé tak neschopní, že si jejich studenti musí svůj výzkum sami platit! Školitel na to prostě nemá – ve více významech... Jiný příklad: před lety jsem zavedl po vzoru jiných škol seminář, kde vystupovali zvaní hosté. Seminářů bylo přes tři sta, počet účastí většiny kolegů spočítám na prstech jedné ruky. Diplomanti vedení na naší katedře měli za povinnost přednést o řešení své práce dva semináře, ve čtvrtém ročníku česky, v pátém anglicky. A nepamatuju si jediný případ, kdy by se školitel přišel podívat na referát svého studenta! Ze svých studií v Brně jsem byl zvyklý na opak, tam byli členové katedry na semináři standardně.

Vy tedy nakládáte, nepřeháníte to? — Kdyby nebylo co nakládat, nenakládám. A nejsem sám. Kolega z jiné univerzity nedávno dával k dobru příhodu, kdy mu jeho kolega řekl: „To se vám to publikuje v tom Nature, ale my jsme poslali článek do impaktového časopisu a oni nám ho nevzali!“ Ano, lidská blbost a neschopnost je bezmezná – a to i mezi vyššími univerzitními úředníky, mezi něž ten pán patřil. Nebo příhoda, kdy se podobně schopní kolegové jiného známého vymlouvali, že v jejich oboru nejsou žádné impaktové časopisy; známý jim na příští zasedání katedry donesl seznam víc jak půl sta takových „neexistujících“ časopisů. Podobnými absurditami bychom vyplnili tlustou knihu. A ty příběhy jsou recentní, žádný středověk devadesátých let. Další ukázky viz Děs a bída UP. Dnes bych seriál přepsal jen málo. Třeba název. Děs a bída českého školství, určitě nejde o specialitu UP. Příklad: v seriálu byl díl Nevěřte nikomu, komu je přes 30 a není na WoSu!¹⁸⁾ Psal mi pak doktorand z brněnské MU, že si to nalepil na dveře. Hned mu nakázali to strhnout. Lakmusový papírek do našeho školství. Kdo se tím mohl cítit ohrožen a proč? Správně to mělo být naopak: učitel to heslo neměl strhávat, ale sám nalepovat!

Vidíte někde chybu sám v sobě? Měl jste něco dělat jinak? — Tak to je materiál na pěkně dlouhý rozhovor... Zásadní chybu jsem např. udělal, když jsem před šesti lety ignoroval svoje příznaky vyhoření. Ty plynuly i ze zdravotních problémů, které jsem dlouhodobě lámal přes koleno – během doktorátu jsem prodělal těžkou mononukleózu a vzápětí na to boreliózou, v jednom období jsem nebyl ani schopný dokončit větu; po přeléčení mi zůstala trvalá únava. Místo pauzy jsem se nechal ukecat do dalších grantů, projektů, vedení studentů... Přivodil jsem si tím zbytečně různé zdravotní problémy.

Nedokázal jste ubrat? — Neuměl jsem říct ne a práce mě zahltila. Stejně jako třeba kolegu z JAR, skvělého odborníka i člověka, který mi nedávno psal o tom, jak jej práce drtí a jak si uvědomuje, že to je právě proto, že neumí říkat ne. Proč neřekneme „ne“, když víme, že to je cesta do pekel? Vaši spolupracovníci jsou učebnicoví workoholici, doma vás v dětství odměňovali za „pěkné“ vysvědčení, jste v kompetitivním prostředí, kde je explicitně vyznávána víra, že „x + 1“ je lepší než „x“. Za „x“ si dosaďte odborné články, impakt faktory, citace, posudky, zvané přednášky, studenty, granty, konference atd. Nad důsledky někdy nevíte, zda se smát nebo plakat: kolega ke svému životnímu jubileu publikoval vlastním nákladem obsáhlý sebeoslavný spisek s detailním výčtem článků, kolikrát byl který z nich citovaný a kým, kdy byl na které konferenci atd. Systém takovýhle vybičovaný narcismus podporuje...

Jak? — Soutěžíte o stejné granty, stejná místa v časopisech atd. Výsledkem je mimo jiné absurdní situace, kdy o sobě každý tvrdí, že je „strongly motivated, hard working, highly competitive“. Každý týden mi chodí mailem zprávy „Naturejobs Newsletter Alert“. Evergreenem jsou zprávy o přepracování, vyhoření, o tom, jak „vědci bojují s toxickou vírou, že padesátihodinový pracovní týden je flákárna“.

Nepěkně se mi nevyplatila jiná chyba. Uvědomil jsem si ji až oklikou. Bývalý student za mnou přišel s tím, že bych měl být k němu „vlídnější“. Protože mě to trochu trápilo, probral jsem svou „nevlídnost“ a jeho pracovní výkon se dvěma známými z jiných univerzit; student většinu úkolů nesplnil v termínu a stále jsem jej upomínal, často opakovaně a nakonec skutečně „nevlídně“. Oba známí, přímo archetypální ukázky vlídných vedoucích, mi nezávisle řekli, že „kdyby takhle pracoval můj student, dávno bych jej vyhodil“. Přesně – vlídnost není zadarmo a na hrubý pytel patří hrubá záplata. Udělal jsem opakovaně chybu v tom, že jsem podporoval, třeba nadstandardními stipendii a volnou pracovní dobou, i ty studenty, kteří si to nezasloužili. Měl jsem víc rozlišovat. Příliš jsem spoléhal, že vnější tlak v podobě upomínání, domlouvání, vedení za ručičku povede k rozvoji studenta. Moje hloupost... Příliš pozdě mi došlo, že pokud není student hnán silnou vnitřní motivací, nemá smysl ho nikam tlačit. Pro obě strany je přínosem takového studenta ze školy vyhodit.

Jakou podobu měla tedy ta poslední kapka, která vás po šesti letech váhání donutila k tak razantnímu kroku? — Zdánlivá prkotina. Obhajoby dvou magisterských prací. Dva protipóly: obě diplomky se odlišovaly od standardu. Ta první směrem k práci středoškolské; ačkoli prokazatelně nesplňovala ani základní požadavky předepsané katedrou botaniky, obhajobou prošla a byla oponentem hodnocena za A – ! Ta druhá se odlišovala směrem k práci rigorózní, alespoň tím, že byla předložená jako anglický rukopis odborného článku a k tomu český úvod. Podle mě tedy byla v souladu s profilací PřF/UP jako výzkumné fakulty/univerzity, ale byla oponentem hodnocena F a obhajobou neprošla. Učebnicová ukázka dvojího metru: druhá práce byla odmítnuta na základě výtky, že nevyhovuje formálně, ale první práce, ačkoli ilustruje snad všechny myslitelné formální prohřešky, prošla. Nebudu tu vyjmenovávat konkrétní argumenty, jen podotknu, že výtky ke struktuře a formě té druhé práce by šlo postavit proti všem rigorózním a dizertačním pracím – to ale nikdo nedělá. Takže opět dvojí metr. Mluvit o zvyšování kvality obecně je k ničemu – o tom mluví všichni, právě včetně těch, kteří o tom pouze mluví. Sebeelegantnější obecné řeči nenahradí konkrétní kazuistiky – ostatně jen ty v posledku tvoří celkový obrázek. A zodpovědnost za úroveň školství nemá žádný esoterický celostátní pedagogický sbor; konkrétní učitelé mají zodpovědnost za konkrétní diplomky, obhajoby atd. Proto se bavme o nich. Alespoň v základních rysech. Ty dvě práce a posudky, které pro mě byly tou poslední kapkou, najdete veřejně na theses.cz; ať každý posoudí sám za sebe. Pokud někoho zajímají konkrétní důvody, proč jsem na průběh a závěr obhajob podal stížnost, najde je v komentovaných souborech na mém webu.

Co může stát za podle vás zkreslenými posudky, které tam rozebíráte? — Obecně je několik možností: protekce, nepotismus, nekompetence autora posudku, či finanční motivace, ať už úplatek či finance za studentohodiny. Víc možností mě nenapadá. Ale zjevně to nebyla motivace podporovat vzdělávání. Taky je možné, že např. oponent práci prostě nečetl a počítal s tím, že mu to projde. Oficiálně prošlo... Že procházejí podobně slabé práce i na jiných univerzitách? To není omluva – policejní hlídka vám taky nepromine překročení povolené rychlosti jen proto, že mnozí ostatní porušují předpisy též… Mizerné diplomky mají i svá pozitiva. Podle paskvilů můžeme učit, jak nemá diplomka vypadat. A každá práce je vizitkou svého tvůrce: chleba je vizitka pekaře, text je vizitka autora.

Ale taky těch, kdo rozhodnou, že mizerná práce projde, ne? — Ano. Vedoucí práce má možnost práci nedoporučit. A posudek je místo, kde může vedoucí uvést, že student se neřídil jeho pokyny, pracoval nedostatečně apod. Pokud tak vedoucí neučiní, bere tím zodpovědnost za paskvilnou diplomku i na sebe. Velký problém vidím v nízké až žádné sebereflexi studentů. Nedávno můj kolega odhalil, že v seminární práci studenta byly celé věty zkopírované z jiných prací. Studentovi jsme oznámili, že pokud se plagiátorství bude opakovat, má okamžitý vyhazov. Student se rozhodl odejít sám. Kdyby měli někteří studenti podobnou sebereflexi, nemohli by odevzdávat „diplomky“, které se diplomce podobají jen členěním na kapitoly.

A studenti se sebereflexí nejsou jen zbožné přání. Příklad: před pár lety u nás na zoologii obhájila diplomku dáma, která původně začala studovat snad před dvaceti lety. Ta paní přerušila studium a znovu nastoupila, až dovychovala své potomstvo. Její práce není žádná bezcenná rychlokvaška. Ta paní má, na rozdíl od některých „studentů“ a jejich „školitelů“ můj velký respekt.

Pořád ale mluvíte o těch opravdu mizerných příkladech, není to většinou v pohodě a místy i velmi dobré? — Viděl jsem obhajoby výtečných prací, k jedné z čerstvých prací studenta odborné biologie byly dokonce přiloženy dva už publikované články. A ta práce nebyla rigorózní, jak byste čekala z těch článků, ale bakalářská!

A není ta v průměru špatná úroveň jen váš subjektivní dojem? — Jistě je – a tento subjektivní dojem sdílí celá řada kolegů, které jsem požádal o vyjádření. I kdyby ve hře nebyla práce mého studenta, stěžoval bych si taky. Ostatně práci na seriálu Děs a bída UP odstartoval článek kolegy, který si jen stěžoval na své studenty, které jsem ani neznal. Kdybych to přešel mlčením, zpronevěřil bych se vlastním zásadám. Třeba tomu, že vysoká škola, která se navenek tváří jako výzkumná, se tak nemá jen tvářit.

Nejvýstižnější je asi vyjádření doc. M. Eliáše (OSU, Ostrava), čerstvého nositele ceny Neuron: podle něj je diplomka, o které mluvím jako o odstrašujícím příkladu, „typická sračkoidní nic nového nepřinášející slátanina, jakých se v rámci didaktických oborů vytvářejí v ČR každý rok mraky“. Děsivé je na tom slovo „typická“. Netušil jsem, že existuje celé školské odvětví, respektive odvětví odpadního průmyslu zvané „didaktické práce“. Kontaktu s ním jsem byl dřív ušetřen: kvalifikační práce svých učitelských studentů jsem vedl stejným způsobem jako práce těch z odborného studia, nebyl jsem členem komisí, kde se učitelské práce obhajují, ani jsem nedostal žádost takové práce oponovat. Školitelé a předsedové didaktických komisí jistě dobře vědí proč...

Na postup jste si stěžoval. Jak to dopadlo? — Jediným výsledkem bylo, že pan děkan uložil vedoucímu katedry botaniky informovat vedoucí kvalifikačních prací o požadavcích na takového didaktické práce prostřednictvím školení. Výsledek? Děkanem vyžádané školení sice údajně proběhlo, ale vedoucí katedry botaniky nepozval ani mě, ani další kolegy z naší katedry. Přitom jsem stále školitelem a jeden z mých „běžících“ studentů má obhajovat před stejnou komisí, o které jsem už mluvil.

Zásadnější ale je, že projednání stížnosti na oborové radě a následně s děkanem fakulty ukázalo neochotu vedení cokoli řešit. Odmítnutou práci můj student opravil a obhájil, co mu zbývalo. Ok, uzavřená kapitola. Já mám teď problém s něčím jiným: vedení fakulty proklamuje kvalitu, chvástá se postavením UP ve světových žebříčcích, ale zavírá oči před lajdáckými diplomkami a zároveň odmítlo můj návrh umožnit schopnějším studentům předkládat práce v podobě rukopisu odborného článku. Přitom taková možnost funguje jinde, třeba na Jihočeské univerzitě, prosazuje se v Ostravě. Vedení mojí fakulty mě proto nepřesvědčilo, že důraz na kvalitu, který předkládá veřejnosti, je víc než reklamní tah.

Nakonec jste tedy dal výpověď? — Jak už jsem uvedl, mám v současné době snížený úvazek na dobu určitou, na vlastní žádost. Nejdřív jsem jen nadhodil možnost, že z UP odejdu. Jediná reakce byla „bude to pro univerzitu velká ztráta“. Čtu to takhle: je nám jedno, že přijdeme o pracovníka, který makal na zvýšení kvality, hlavně že nepřijdeme o finance za studenty, o které bychom přišli, kdybychom o kvalitě nejen mluvili, ale skutečně ji kontrolovali. Nebylo by fér, aby se pracovníci, kteří mají dohlížet na kvalitu výuky a úroveň kvalifikačních prací, zodpovídali daňovým poplatníkům? A studentům?

Mluvil jste o tom se studenty? — Různým studentům jsem ukázal zmiňovanou karikaturu diplomky s tím, že byla úspěšně obhájena. Byli z toho rozčilení: „Jak k tomu přijdeme, že jsme se museli na diplomce tolik nadřít, když se jiným dává titul vlastně zadarmo?“ To je otázka na členy komise, kontrola kvality na výstupu je jejich zodpovědnost. Studenti i já bychom rádi slyšeli vysvětlení. Čekáme.

Proč jste se rozhodl na věc upozornit veřejně? — Příležitostí se problémem zabývat konstruktivně měli mí kolegové a nadřízení víc než dost. Hned na začátku téhle kauzy jsem jim ostatně sdělil, že záležitost lze řešit i v médiích. Bylo mi doporučeno, že než se do toho pustím, mám zkusit cestu interní stížnosti. Jak mi poradili, tak jsem udělal. Diskuse na inkriminovaných obhajobách, oficiální stížnost, jednání s děkanem – vše bezvýsledné. Pokusy komunikovat s kolegy a členy vědecko-pedagogické rady neuspěly – většina z nich moje dotazy prostě ignorovala. Jednání rady proběhlo bez mojí přítomnosti, ale v přítomnosti kolegů, na jejichž jednání jsem si stěžoval. Jasný střet zájmů. Rada ani neotevřela materiály, které jsem k stížnosti přiložil. Když zmiňované školení zadané děkanem proběhlo, tedy údajně, pro pracovníky kromě těch z mojí katedry, pro které mělo být v první řadě, děkan mě odkázal zpět na radu. Šach mat.

Čekal jste to? — V širších souvislostech mě tenhle výsledek nakonec tolik nepřekvapuje. Bylo by naivní si myslet, že pracovníci univerzit či akademie dělají věci, které někdo jiný pokládá za problematické, méně často než běžná populace. A to jde jen o „měkkou“ věc, tedy hodnocení kvality diplomek, které bude vždy do jisté míry subjektivní. Třeba mám jen já a kolegové, kteří se mnou souzní, vysoké požadavky, že. Co je to proti jasným případům „tvrdých“ podvodů, jako třeba publikační plagiátorství, krádeže výsledků, falšování dat – o tom už byla napsána hora článků u nás i v zahraničí. Včetně faktu, že většina takových případů se zamete pod koberec, ze školy odejde spíš student, kterého školitel nabádal k falšování dat, a viníci zůstanou nepotrestáni.¹⁹⁾

Nedávno jsem na reklamním tričku UP viděl nápis: „Být školou čestnosti, vybranosti usilující o pravdu...“ S tím těžko nesouhlasit. Jen mám dojem, že čestnost si definuji trochu jinak než někteří kolegové... Částečně je chápu, i mě začala práce dost válcovat. Přesto je smutné vidět, jak se někteří dřív progresivní kolegové nechali zkostnatělým systémem semlít. Ztratili soudnost, zodpovědnost vůči dobrým studentům, zlhostejněli. Škoda. Přitom znám univerzitní pracovníky, kteří se semlít nenechali; odvádějí dobrou práci a nehrají hru „mám svoje místečko jisté, co se budu namáhat“ případně „do důchodu to mám za pár“. Těch si vážím.

Těžko bych mohl mít čisté svědomí vůči budoucím studentům a jejich rodičům, kdybych je před nástrahami českého školství nevaroval. Když jsem před lety začínal psát do Vesmíru, váhal jsem, jestli negativními recenzemi špatných učebnic nepoškodím jejich autory; moje pochyby rozehnal Ivan Boháček, vedoucí redakce Vesmíru: student sám nepozná, že padá do pasti špatné učebnice, a je zodpovědnost toho, kdo to pozná, jej varovat! Tento princip následuju všude. Veřejnost i studenti mají právo na informace – a nakonec kvalifikační práce i posudky na ně jsou ze zákona veřejné tak jako tak.

Co by se podle vás mělo změnit? — Obecně je problém v tom, že tlak na výkon vede k problematickému chování. Třeba ve vědě, jak se ostatně psalo ve Vesmíru víckrát, v souvislosti s predátorskými časopisy nebo jinými způsoby podlézání laťky, ale i ve školství. Lidé pod tlakem se snaží vyhovět požadavkům doby, i když na to nemají – co všechno se dnes tváří jako věda nebo diplomka... Vede to k zaslepenosti. Třeba nedávno byly zveřejněny mezinárodní žebříčky pořadí světových univerzit. Kolegové se hned poplácávali po ramenou, jak si UP proti loňsku polepšila; přitom proti předloňsku si naopak pohoršila...

Jak jsem ostatně sám řekl během těch problematických obhajob, nemám nic proti tomu, aby učitelské DP vypadaly jinak, aby v nich nebyla statistika apod. Na přírodovědecké fakultě výzkumné univerzity by to ale byla bizarnost – jaký by pak byl rozdíl mezi fakultou přírodovědeckou, která je „prestižní“, a pedagogickou, která je... no, všichni víme jaká. Ale každé pracoviště a pracovník si dělá svou vizitku sám za sebe... Naopak mám vše proti tomu, aby kdokoliv veřejně proklamoval kvalitu, třeba zaklínáním se úrovní současné vědy, a vyráběl pod rouškou pružných regulí šmejd. To je mrhání prostředky daňových poplatníků.

Máte nějakou radu pro studenty, současné i budoucí? — Studentům doporučuji, aby se podívali na zveřejněné práce a posudky svého potenciálního školitele a ověřili si, do čeho jdou. A na jeho publikační činnost, která určuje, zda je školitel schopen studenta financovat. A co tak po vzoru seznamů predátorských časopisů zavést seznamy predátorských školitelů a učitelů, tedy těch, kteří neodvádějí práci, kterou vykazují? A co tak po vzoru „retraction“, tedy stažení problematického publikovaného článku, když se třeba ukáže, že jde o plagiát či podvod, zavést možnost zneplatnit špatnou kvalifikační práci?
Než vyrábět karikatury DP jen aby se splnil formální požadavek, to už by bylo produktivnější změnit zákon a směrnice – jinak se plýtvá financemi i lidským potenciálem. K vítězství zla stačí, aby slušní lidé nedělali nic. Přidělování titulů za odfláknuté diplomky je zlo, je to nespravedlnost a podraz vůči studentům, kteří odvedli poctivou práci. Pracovat v pokryteckém prostředí, které káže kvalitu, ale dovolí projít bez ohledu na ni, pro mě ztratilo smysl; to je konečný důvod, proč odmítám takový systém dál svojí prací podporovat.

Tak jsme zpátky u vašeho odchodu. — Úlevné odchody ze školství, jako je ten můj, nejsou žádná rarita. Podobně špatné zkušenosti se studenty, kolegy, dvojím metrem apod. má spousta mých kolegů učitelů ze základních, středních i vysokých škol, jak ostatně dokládají jejich názory. Spíš mě zaskočilo, kolik známých zůstává ve školství jen z existenčních důvodů: „Šel bych taky pryč, ale mám rodinu, hypotéku...“

Vědu neopouštíte? — Do vědy bych se po pauze rád vrátil; ale už ne v „kolektivu“ na UP. Zásadní rozdíl mezi vědou a výukou je, že ve vědě mám pod kontrolou, s kým budu spolupracovat a s kým spolupráci ukončím. Ve výuce nemám na to, koho budu učit, vliv. Přidejte k tomu úroveň mezilidských vztahů, kterou jsem nastínil...

Obecně pro mě ale práce není prioritou jako dřív, kdy konflikt mezi prací a čímkoli jiným vyhrála práce. Můj odchod je dán zdravotními důvody, prostým pudem sebezáchovy.

Myslíte, že jste vyčerpal opravdu všechny možnosti? — O nápravu jsem se pokoušel patnáct let.²⁰⁾ Podívejte se na předměty, které jsem zavedl, jaké přístupy jsem prosazoval v seriálu Děs a bída nebo si ověřte, kdo prosadil pravidla státnicových bakalářských zkoušek a obhajob, která najdete na webu katedry zoologie UP. Leccos ani nedohledáte. Pro svoje studenty jsem nad rámec konzultací zavedl ve svém volném čase „journal club“, tedy debatní kroužek, kde studenti diskutují o článcích. Marná snaha: dělali jen nezbytné minimum. Journal club skončil kvůli jejich nezájmu. Nevím, co víc jsem měl udělat. Účinek téměř nulový na všech frontách... Ostatní kolegové si na předešlý neutěšený stav jen stěžovali, ale nehnuli prstem. Když jsem kolegům, kteří na rozdíl ode mě zkoušejí na magisterských státnicích, navrhl, aby zveřejnili jasná pravidla hry i pro magisterské zkoušky, ignorovali to...

Teď jsem si uvědomila, že jste ještě nezmínil evergreen „na to nejsou peníze“. — Protože klíčový problém školství podle mě není nedostatek financí, ale hlavně nadbytek studentů. Navyšování financování k ničemu nepovede, pokud nebude spojeno s dalšími změnami – v první řadě s podstatným snížením počtu přijatých studentů. Mimochodem, na svém volebním meetingu náš staronový rektor J. Miller nadhodil otázku, zda chceme univerzitu velkou, nebo elitní. Slyšet takový dotaz na univerzitě, která se prezentuje jako výzkumná, mě trochu zaráží. Nicméně ta otázka je klíčová: obě kvality se navzájem vylučují. Já jsem pro „elitní“.

Co by znamenalo elitní? — Tvrdé síto, buď v podobě velmi selektivních přijímacích zkoušek, nebo nekompromisního vyházení studentů, kteří se během prvního semestru či roku neosvědčí. Například kolegyně z Prahy dává novým doktorandům, kteří už mají nějaká data z magisterského studia, jasný požadavek: buď do konce prvního ročníku budete mít hotový rukopis, nebo letíte. Velmi inspirativní! Součástí elitnosti by mělo být i soustředění výuky na to, co student v reálném světě, tedy ne ve škole, potřebuje, a ne na to, co potřebuje učitel, který si skrz studentohodiny vydělává na mzdu. Přednášet do detailu to, co si student přečte v učebnici, je ztráta času. Výuka interaktivní formou diskusí či studentských prezentací je pořád v menšině. Studenti si taky dlouhodobě a právem stěžují, že hlavní starostí studia už není, co se naučit, ale jak nasbírat dostatek kreditových bodů. Z počtů zkoušek, které musí studenti plnit, se mi protočily panenky. Místo kritického myšlení, debatních dovedností atd. se totiž stále učí papouškovat látku, jejímž jediným důvodem existence je tradice – když už se to učilo dřív... Chemik přednášející zelenému biologovi povinnou přednášku – místo volitelné – je umělá zaměstnanost. Elitní škola nemůže být ani ta, kde jsou učitelé hodnoceni čistě kvantitativně podle počtu odučených hodin nebo počtu obhájených diplomek, nikoliv taky podle toho, co a jak učí a jak ty diplomky vypadají. Za některé přednášky a diplomky by se měly učitelům body spíše ubírat než dávat...

Mělo by existovat školné? — Ano. Zásadní problém vidím v tom, že studium je u nás zadarmo. Učitelka houslí mi vyprávěla o svých zkušenostech z výuky na státní škole, kde rodiče studentů platili 15 Kč na hodinu a zbytek tvořila podpora od státu, a ze soukromých lekcí, kde rodiče platili vše. Rozdíl v tom, jak se studenti učili, propastný. Státní podpora = nulová motivace žáků = mizerné výsledky. Placené školné = filtr = silná motivace = dobré výsledky. Ale jistě by měla být možnost státních půjček, ne podpory, ale jen těm, kdo se chtějí naučit dost na to, aby mohli vydělat dost na to, aby dluh splatili. Pro zavedení školného je řada důvodů.²¹⁾ Dnešní státní charita, která nerozlišuje dobré a špatné studenty, nikam nevede, to už víme.

Co dál? Dáte od školství ruce úplně pryč? Budete se snažit něco měnit zvenčí? — Jsem obyčejný univerzitní pěšák, který jde navíc do zálohy. Nikdy jsem neměl generálské ambice, nikdy jsem nekandidoval do senátu či na post vedoucího katedry. Nemám pro to vlohy. To je na generálech, tedy rektorech, děkanech apod., aby tlačili v politické sféře, ne na pěšácích – ti mají učit, ne řídit. Přesto se domnívám, že vědět o konkrétních zkušenostech pěšáků je užitečné. Dosvědčují to i reakce na náš původní rozhovor – až mantrické „podepisuji v plném rozsahu“ a „konečně to někdo řekl naplno“, což je tedy omyl, protože se o tom problému mluví už dlouho, viz třeba mediální vystoupení rektorů T. Machuly²²⁾ z Jihočeské univerzity a M. Beka²³⁾ z Masarykovy univerzity, nebo letošního kandidáta na rektora Univerzity Karlovy J. Černého.²⁴⁾ Můj dojem je, že jde o navzájem izolované aktivity. To mi přijde pro řešení problému, který je zjevně celostátní, jak je vidět z názorů kolegů napříč celou republikou, málo efektivní. Ať už budou o změny v našem školství usilovat izolovaně nebo samostatně, je zřejmé, že by úsilí všech, kdo se budou problematice školství věnovat, mělo směřovat proti současné masové výrobě.