Ukázka z knihy – Šum (Daniel Kahneman, Olivier Sibony, Cass R. Sunstein)

Ve spolupráci s nakladatelstvím Jan Melvil Publishing vám přinášíme ukázku z nové knihy Šum psychologa Daniela Kahnemana, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002 a autora knihy Myšlení, rychlé a pomalé. Spoluautory novinky jsou profesor strategií na mezinárodní obchodní škole HEC v Paříži a lektor na Saïd Business School Oxfordské univerzity Olivier Sibony a profesor práva na Harvardově univerzitě Cass R. Sunstein.

 

Daniel Kahneman, Olivier Sibony, Cass R. Sunstein: Šum

Jan Melvil Publishing 2021, 408 stran, ISBN 978-80-7555-148-1

Úvod

Dva typy chyb v úsudku

Představte si skupinu kamarádů, kteří přišli na střelnici. Ve střelbě na terč soutěží ve čtyřech týmech po pěti. Všichni používají stejnou pušku a každý má jednu ránu. Na obrázku č. 1 vidíte jejich výsledky.

V ideálním světě by každá rána zasáhla střed terče.

Týmu A se to téměř podařilo. Své rány trefili do těsné blízkosti středu a dosáhli téměř perfektního výsledku.

Výsledky týmu B nazýváme zkreslené, neboť jejich rány cílily systematicky mimo střed.¹⁾ Z obrázku je patrná konzistentnost zkreslení neboli biasu, což umožňuje určitou predikci. Kdyby teď měl střílet další člen tohoto týmu, tipneme si, že rána půjde do podobného místa jako prvních pět. Konzistentnost zkreslení nám také okamžitě vnukne nějaké přirozené vysvětlení: možná měla jejich puška ohnutou hlaveň.

Výsledky týmu C nazýváme zašuměné, protože je v nich široký rozptyl. Nevidíme tu žádné výrazné zkreslení, rány jsou rozmístěny rovnoměrně kolem středu. Kdyby teď měl znovu střílet člen tohoto týmu, netušili bychom, kam jeho rána půjde. Navíc nás ani nenapadá zajímavá domněnka, která by výsledky týmu vysvětlila. Pouze je nám jasné, že jeho členové mají špatnou mušku. Nevíme však, proč jsou jejich rány tak zašuměné.

Výsledky týmu D jsou zároveň zkreslené i zašuměné. Podobně jako v případě týmu B mířili jeho členové systematicky mimo cíl a stejně jako u týmu C jsou jejich rány značně rozptýlené.

Tato kniha však není o střelbě na terč. Naším tématem jsou chyby lidského úsudku. Zkreslení a šum – tedy systematické odchylky a náhodný rozptyl v našich soudech – představují různé složky těchto chyb. Rozdíl mezi nimi dobře ilustrují střelecké terče.

Střelba na cíl poskytuje příhodnou metaforu, jak může v lidském úsudku docházet k chybám, a to zejména v různých rozhodnutích, která lidé činí jménem organizací. V těchto situacích nacházíme dva základní typy chyb znázorněné na obrázku č. 1. Některé úsudky jsou zkreslené, neboť systematicky cílí do podobného místa mimo střed terče. Jiné úsudky jsou zašuměné, neboť lidé, kteří by měli v určitých situacích usuzovat stejně, umisťují své úsudky do velmi rozmanitých částí terče. Mnohé organizace jsou pak ve svém rozhodování bohužel zatíženy jak zkreslením, tak šumem.

 

Podstatný rozdíl mezi zkreslením a šumem ilustruje obrázek č. 2. Tak by to vypadalo, kdybyste se na střelnici podívali na terče pouze ze zadní strany. Neviděli byste tedy umístění středu terče, na nějž střelci mířili.

Při pohledu na zadní strany terčů nedokážete určit, zda je blíže středu tým A, nebo tým B. Na první pohled však je jasné, že týmy C a D jsou zašuměné, kdežto týmy A a B nikoli. Rozptyl jejich ran dokážete posoudit stejně dobře jako na obrázku č. 1. Šum má tedy tu obecnou vlastnost, že ho můžete rozpoznat a změřit, aniž byste cokoli věděli o cíli (objektivně správném úsudku) nebo o zkreslení.

Tato obecná vlastnost šumu je pro účely naší knihy podstatná, protože v běžném životě docházíme k mnoha závěrům na základě úsudků, pro které neznáme správnou odpověď a často ji ani znát nemůžeme. Stanoví-li například lékaři u stejného pacienta odlišnou diagnózu, můžeme jejich rozporné názory zkoumat, aniž bychom věděli, co pacienta skutečně trápí. Když filmoví producenti odhadují trh pro připravovaný film, můžeme studovat variabilitu jejich odpovědí, aniž bychom věděli, kolik film nakonec vydělal, nebo zda se vůbec natočil. Abychom mohli určit, do jaké míry se úsudky o stejné věci liší, nemusíme vědět, kdo má pravdu. Pro změření šumu nám stačí prozkoumat zadní stranu terče.

Chceme-li správně chápat chyby v lidském úsudku, musíme rozumět jak zkreslení, tak šumu. Jak brzy zjistíme, někdy způsobuje větší problémy právě šum. Ve veřejných diskusích o chybách lidského úsudku i v organizacích na celém světě se však šumu dostává pozornosti jen zřídkakdy. Aktuálně je hlavní hvězdou zkreslení. Šum hraje vedlejší roli a většinou zůstává stranou pozornosti. Tématu biasů se věnují tisíce odborných článků a desítky populárněvědeckých knih. Jen málokteré z nich se přitom o problematice šumu v úsudku vůbec zmíní. Touto knihou bychom chtěli nastolit rovnováhu.

Ve světě kolem nás bývá množství šumu v úsudcích skandálně veliké. Uveďme si pár příkladů alarmujícího množství šumu v situacích, kdy na přesnosti úsudku opravdu záleží:

• Lékařství je zašuměné. Různí lékaři přiřknou stejnému pacientovi různé diagnózy: rakovinu kůže, rakovinu prsu, srdeční chorobu, tuberkulózu, zápal plic nebo depresi. K obzvlášť velkému názorovému rozptylu dochází v psychiatrii, kde pochopitelně hraje důležitou roli subjektivní úsudek. Ale šum najdeme i v lékařských oborech, ve kterých bychom ho nečekali, například ve vyhodnocování rentgenových snímků.
• Rozhodnutí o svěření dětí do pěstounské péče jsou zašuměná. K povinnostem sociálních pracovníků patří vyhodnotit, zda dítěti nehrozí zneužívání, a pokud ano, zda bude vhodné umístit je do pěstounské péče. Systém je zašuměný, neboť někteří sociální pracovníci by totéž dítě poslali do pěstounské péče, jiní nikoli. Takové rozhodnutí má obrovský vliv. Po letech se u mnoha dětí, které bohužel narazily na přísného sociálního pracovníka a byly svěřeny do pěstounské péče, projevila vyšší míra delikvence, tito mladí lidé dosahovali nižších příjmů a dívky vykazovaly vyšší míru porodnosti v nezletilém věku.
• Prognózy jsou zašuměné. Profesionální prognostici předkládají velmi rozdílné předpovědi: o pravděpodobném prodeji nových produktů, pravděpodobném růstu míry nezaměstnanosti, pravděpodobnosti bankrotů u společností v potížích – prakticky o všem. A nejenže se rozcházejí v názoru mezi sebou navzájem, často odporují i sami sobě. Když například měli titíž softwaroví vývojáři ve dvou různých dnech odhadnout dobu potřebnou k dokončení určitého úkolu, lišil se počet individuálně odhadovaných hodin v průměru o sedmdesát jedna procent.
• Posuzování žádostí o politický azyl je zašuměné. Zda bude žadateli o azyl povolen vstup do Spojených států, je do značné míry loterie. Ze studie případů uchazečů, kteří byli náhodně přiděleni různým soudcům, se zjistilo, že jeden soudce povolil vstup pěti procentům žadatelů, kdežto jiný vyhověl osmaosmdesáti procentům žadatelů. Název studie situaci dobře vystihl: „Uprchlická ruleta.“ (Poznáme ještě hodně podobných rulet.)
• Personální rozhodnutí v organizacích jsou zašuměná. Pracovníci provádějící pohovory s uchazeči o zaměstnání často hodnotí stejné kandidáty velmi odlišně. Také hodnocení výkonu stávajících zaměstnanců mívají velký rozptyl a více než na skutečném výkonu daného pracovníka záleží na osobě hodnotitele.
• Rozhodnutí o propuštění na kauci jsou zašuměná. Zda je obžalovaný po předběžném líčení propuštěn na kauci, nebo zda čeká na výsledek soudního procesu ve vazbě, záleží ve značné míře na úvaze dotyčného soudce. Někteří soudci jsou v této věci shovívavější, jiní přísnější. Soudci se také výrazně liší v hodnocení toho, zda u obžalovaného připadá v úvahu vyšší riziko útěku nebo opětovného porušení zákona ze strany obžalovaného.
• Forenzní vědy jsou zašuměné. Skálopevně věříme v neomylnost identifikace na základě otisků prstů. Ve skutečnosti se však někdy posudky expertů neshodují na tom, zda určitý otisk sejmutý na místě činu odpovídá otisku obžalovaného, či nikoli. A nejenže spolu navzájem nesouhlasí: stejný specialista, který posuzuje tentýž otisk, rozhodne při příští příležitosti jinak. Podobná variabilita byla dokumentována i v dalších forenzních oborech, dokonce i při analýze DNA.
• Rozhodnutí o patentech jsou zašuměná. Autoři uznávané studie o přidělování patentů dospěli k závěru: „Rozhodnutí o přidělení či zamítnutí patentu vykazuje významnou korelaci s náhodnou okolností, kterému pracovníkovi byla žádost přidělena k posouzení.“ Z pohledu rovnosti a spravedlnosti je to bezpochyby problematické.

Všechny uvedené situace tvoří jen špičku obrovského ledovce. Ať se podíváte na jakékoli rozhodnutí, pravděpodobně v něm najdete šum. Chceme-li zdokonalit kvalitu lidského úsudku, musíme překonat jak zkreslení, tak šum.

Tato kniha se skládá ze šesti částí. V první části si podrobněji vysvětlíme rozdíl mezi šumem a zkreslením. Ukážeme si, že se šum týká jak organizací veřejné sféry, tak sféry soukromé, a někdy v opravdu neuvěřitelné míře. Problém si popíšeme na příkladu rozhodování ve dvou oblastech. V první jde o rozsudky trestních soudů (tedy veřejného sektoru). Druhý příklad je z oblasti pojišťovnictví (tím nahlédneme do soukromého sektoru). Na první pohled jde o dvě zcela odlišné oblasti, ale z hlediska šumu mají mnoho společného. Ukážeme si to pomocí takzvaného auditu šumu, kterým lze změřit, jak moc se profesionálové při posuzování stejných případů v rámci dané organizace liší.

V druhé části knihy budeme zkoumat charakter lidského úsudku a způsoby, jak měřit jeho přesnost a chybu. Úsudky podléhají jak zkreslení, tak šumu. Popíšeme zarážející ekvivalenci v rolích těchto dvou typů chyby. Vysvětlíme situační šum, což je variabilita v úsudcích o stejném případu stejné osoby (nebo skupiny) při různých příležitostech. Překvapivé množství situačního šumu vzniká při skupinových diskusích v důsledku zdánlivě nepodstatných faktorů, například toho, kdo promluví jako první.

Ve třetí části se blíže zaměříme na prediktivní úsudek, což je typ poměrně rozsáhle prozkoumaného úsudku. Probereme klíčové výhody, které mají při stanovení prognóz pravidla, vzorce a algoritmy (oproti člověku). V rozporu se všeobecně zažitým názorem nejde ani tak o jejich sofistikovanost jako o fakt, že negenerují šum. Podíváme se na konečnou hranici kvality prediktivního úsudku – objektivní nevědomost ohledně budoucnosti –
a jak právě v kombinaci se šumem omezuje kvalitu předpovědi. Nakonec se budeme zabývat otázkou, kterou si už v té době položí asi každý z vás: Je-li šum tak všeobecně rozšířený, proč jsem si ho už dávno nevšiml?

Ve čtvrté části obrátíme pozornost k psychologickým aspektům. Vysvětlíme si ústřední příčiny šumu. Patří k nim interpersonální rozdíly vznikající v důsledku řady faktorů, například osobnostního a kognitivního stylu, individuální rozdíly v posuzování významu různých okolností a také odlišné způsoby, jak lidé využívají stejné hodnoticí škály. Vysvětlíme si, proč si lidé šumu nevšímají a proč často nebývají překvapeni událostmi nebo úsudky, které nebylo možno předvídat.

V páté části se budeme zabývat praktickou otázkou, jak bychom mohli svůj úsudek zlepšit a vyvarovat se chyb. (Čtenáři, které zajímají především praktické možnosti omezení šumu, mohou přeskočit úvahy o prediktivním úsudku a psychologických aspektech ve třetí a čtvrté části a přejít rovnou k páté části knihy.) Probereme opatření zaměřená na snížení šumu ve zdravotnictví, byznysu, vzdělávání, státní správě a v dalších oblastech. Seznámíme vás s řadou metod snižujících šum, které souhrnně nazýváme rozhodovací hygiena. Popíšeme pět případových studií z oblastí, kde je šum v úsudku nejlépe dokumentován a kde existují silné snahy o jeho eliminaci. Poučné jsou i odlišné výsledky těchto iniciativ. Případové studie pocházejí z oblastí lékařství (nespolehlivé diagnózy), osobního hodnocení pracovníků, forenzní vědy, přijímání nových zaměstnanců a obecně předpovídání. V závěru této části navrhneme systém zvaný protokol dílčích hodnocení, obecně použitelnou metodu, která zahrnuje několik klíčových prvků rozhodovací hygieny. Jejím cílem je dosahovat méně zašuměných a spolehlivějších úsudků.

Jaká je správná míra šumu v úsudku? Na otázku se pokusíme odpovědět v šesté části. Možná bychom intuitivně řekli, že správná úroveň je nulová, ale není tomu tak vždy. V některých oblastech není reálné se šumu úplně vyvarovat. V dalších oblastech by to zase bylo extrémně nákladné. A jinde by eliminace šumu zničila důležité konkurenční hodnoty. Snaha eliminovat šum by například mohla podkopat morálku, neboť by v lidech vzbudila pocit, že jsou pouhými kolečky v soukolí. Také použití algoritmů jako součásti eliminace šumu vzbuzuje určité námitky, některým z nich se budeme věnovat. Současnou úroveň šumu však považujeme za nepřijatelnou. Apelujeme jak na státní, tak na soukromé organizace, aby prováděly audit šumu a podnikaly seriózní kroky s cílem jeho snížení. Pokud to udělají, podaří se jim odstranit mnohé případy nespravedlnosti a s tím související náklady v řadě různých oblastí.

Abychom tento cíl podpořili, uvádíme vždy na konci jednotlivých kapitol příklady, jak se k danému tématu vyjadřovat v běžném životě, například mezi známými nebo kolegy. Jejich znění si můžete přizpůsobit situaci či oblasti, které jsou pro vás důležité, ať se jedná o vaše zdraví, bezpečnost, vzdělání, peníze, zaměstnání, zábavu či cokoli jiného. Pochopit problém šumu v úsudku a snažit se ho vyřešit je běh na dlouhou trať, který vyžaduje kolektivní úsilí. Každý z nás má příležitost k tomuto úsilí přispět. Tuto knihu jsme napsali v naději, že takových příležitostí dokážeme využít.

 

Část I

Kde všude najdeme šum

Rozhodně není v pořádku, když podobní obžalovaní ze stejného trestného činu odcházejí od soudu s diametrálně odlišným trestem – jeden například dostane pět let odnětí svobody, druhý vyvázne s podmínkou. A přesto u mnoha soudních stání k podobným situacím dochází. Jistě, justiční systém je postižen také systematickým zkreslením. My se však v první kapitole zaměříme na šum v úsudcích soudců. Ukážeme si, co se stane, když na problém upozorní jeden slavný soudce, a protože mu připadá skandální, zahájí křížovou výpravu za jeho odstranění, která svým způsobem změní svět (ale ani tak to nestačí). Naše vyprávění se bude týkat Spojených států, ale jsme si jisti, že podobné příběhy se dějí i ve většině jiných zemí. Domníváme se, že v některých zemích je problém šumu dokonce horší než ve Spojených státech. Na příkladu udílení trestů chceme mimo jiné ukázat, že šum může zapříčinit velkou nespravedlnost.

Oblast rozsudků o trestných činech je už ze své podstaty velice dramatická, ale nezapomínáme ani na soukromý sektor, kde je také hodně ve hře. Ukážeme si to v druhé kapitole na příkladu velké pojišťovací společnosti. Pojistitelé mají za úkol stanovit potenciálním klientům výši pojistného, likvidátoři škod zase posuzují výši pojistného plnění. Možná vám tyto úkoly připadají jednoduché a mechanické; pracovníci pojišťovny by měli v určitém případě vždy přijít se zhruba stejnou částkou. Provedli jsme pečlivě strukturovaný experiment, takzvaný audit šumu, abychom hypotézu prověřili. Výsledky nás překvapily. Ale co je důležitější, překvapily a vyděsily i vedení společnosti. Zjistili jsme, že jen samotný rozsah šumu v úsudku zaměstnanců stojí společnost značné finanční prostředky. Tímto příkladem chceme poukázat na fakt, že šum může způsobit i nemalé ekonomické ztráty.

V obou příkladech jsme vycházeli ze studií zahrnujících velký počet osob, které prováděly velký počet podobných rozhodnutí. V mnoha životních situacích se však nejedná o opakovaná rozhodnutí, ale o rozhodnutí jednorázová: například jak přistoupit k jedinečné obchodní příležitosti, zda uvést na trh nový produkt, jak postupovat v situaci náhlé pandemie nebo zda přijmout člověka, který neodpovídá standardnímu zaměstnaneckému profilu. Může se i v takových rozhodnutích projevit šum? Možná nás předešlý text svádí k úvaze, že nikoli. Koneckonců šum je nežádoucí variabilita, tak jak by mohla variabilita nastat u jednorázového rozhodnutí? Ve třetí kapitole se pokusíme na tuto otázku odpovědět. Váš úsudek totiž představuje i ve zdánlivě jedinečné situaci jen jednu z obrovské množiny možností. A také zde najdeme spoustu šumu.

Úvodní tři kapitoly prostupuje myšlenka, kterou lze shrnout do jediné věty a která vystihuje klíčové téma knihy: Kdekoli se objeví úsudek, tam se objeví i šum – a ve větší míře, než byste čekali. Pojďme tedy zjistit, kde všude na nás šum číhá.

 

Kapitola 1

Šum v udílení trestů

Představme si, že byl někdo odsouzen za spáchání trestného činu – krádeže v obchodě, držení heroinu, přepadení nebo ozbrojenou loupež. Jaký asi dostal trest?

Odpověď by neměla záviset na tom, kterému soudci případ náhodou přidělili, jestli bylo v den rozsudku venku teplo, nebo zima anebo zda místní fotbalový klub předchozího dne vyhrál. Asi by nás pobouřilo, kdyby tři obvinění ze stejného trestného činu dostali radikálně odlišný trest – jeden podmínku, druhý dva roky odnětí svobody, a třetí dokonce deset let. Přesto k takovým skandálním situacím v mnoha zemích dochází – a nejen v daleké minulosti, ale i v dnešní době.

Na celém světě mívali soudci v rozhodování o výši trestu tradičně značnou volnost.²⁾ V řadě zemí odborníci tuto volnost oslavovali jako projev spravedlnosti a lidskosti. Prosazovali, aby výše trestu vycházela z řady faktorů zahrnujících nejen trestný čin samotný, ale i charakter pachatele a okolnosti případu. „Tresty na míru“ patřily k běžné a uznávané praxi. Kdyby byli soudci omezeni striktnějšími pravidly, zacházelo by se s pachateli nehumánním způsobem; nebyli by bráni jako jedinci s nárokem na posouzení konkrétních okolností svého případu. Podle mnohých si samotná idea „řádného právního procesu“ žádá i možnost svobodného uvažování soudce.

V sedmdesátých letech minulého století začalo všeobecné nadšení ze svobodného úsudku soudců ochabovat, a to z prostého důvodu: objevily se překvapivé důkazy o šumu v jejich rozhodování. V roce 1973 na problém veřejně poukázal známý soudce Marvin Frankel. Než se stal soudcem, působil jako advokát vášnivě obhajující svobodu slova a lidská práva. Kromě jiného pomáhal založit organizaci pro lidská práva Lawyers Committee for Human Rights (dnes známou jako Human Rights First).

Urputného a bojovného Frankela začal na novém působišti pobuřovat rozsah šumu v udílení trestů. O situaci v trestním soudním systému napsal knihu Criminal Sentences: Law Without Order (Udílení trestů: Právo bez řádu). V úvodu svou motivaci popisuje:

Je-li pachatel odsouzen za spáchání loupeže ve federální bance, může dostat trest v maximální výši dvacet pět let. To tedy znamená jakoukoli délku trestu mezi žádným a pětadvaceti lety. Brzy jsem si uvědomil, že výsledná délka trestu nezáleží ani tak na konkrétním případu či pachateli, jako na konkrétním soudci, to jest na jeho individuálních názorech, zálibách či zkreslení v úsudku. Stejný pachatel ve stejném případě tedy může dostat výrazně odlišný trest v závislosti na tom, kterému soudci případ přidělili.

Frankel v knize neuvádí žádné statistické analýzy. Popisuje ale řadu případů z praxe, které dokládají nespravedlivé rozdíly v přístupu k pachatelům velmi podobných trestných činů. Dva různé muže s doposud čistým trestním rejstříkem usvědčili z proplacení falešného šeku, v jednom případě šlo o částku 58,40 dolaru, ve druhém o 35,20 dolaru. Prvního muže odsoudili k výkonu trestu ve vězení na patnáct let, druhého na třicet dní. Za zpronevěru podobného rozsahu byl jeden člověk odsouzen na sto sedmnáct dní vězení, druhý na dvacet let. Na mnoha dalších případech Frankel dokládá „téměř naprosto nekontrolovanou a paušální moc“ federálních soudců, která má za následek „každodenní svévolné projevy krutosti“, jež považuje ve „vládě práva, nikoli člověka“ za nepřijatelné.

Frankel se obrátil na Kongres, aby ze své moci tuto „diskriminaci“, jak nazval svévolnou krutost soudců, ukončil. Termínem „diskriminace“ měl na mysli především šum, tedy nevysvětlitelné rozdíly ve výši udělovaných trestů. Zároveň ho ale znepokojovalo také zkreslení v podobě rozdílných trestů na bázi rasových a socioekonomických odlišností. Chtěl ze soudnictví odstranit jak šum, tak zkreslení a naléhal, aby byly rozdíly v posuzování pachatelů trestných činů povoleny pouze v případech „odůvodněných relevantními testy formulovanými a aplikovanými s dostatečnou objektivitou, aby se zajistilo, že výsledky budou něčím víc než jen idiosynkratickým výnosem konkrétního soudce či jiného činovníka“. (Termín idiosynkratický výnos je poněkud neurčitý; Frankel zde měl na mysli osobní rozhodnutí z moci úřední.) Frankel však nezůstal jen u toho. Navrhoval zredukovat šum v rozsudcích pomocí „podrobného profilu či kontrolního seznamu faktorů, který by zahrnoval, kdekoli by to bylo možné, určitou formu matematického nebo jiného objektivního ohodnocení“.

Vzhledem k tomu, že knihu napsal počátkem sedmdesátých let minulého století, nepostoupil ve svých požadavcích tak daleko, aby prosazoval „náhradu lidí stroji“, jak to nazval. Kupodivu se ale dostal velice blízko. Domníval se, že „právní řád by měl obsahovat soubor objektivních a plošně uplatňovaných pravidel, která by byla pro soudce i všechny ostatní účastníky soudního řízení závazná“. Výslovně obhajoval používání „počítačů, které by mohly pomoci vnést do procesu udílení trestů řád“. Také doporučil vytvoření speciální komise pro stanovení výše trestů.

Frankelova kniha se zařadila mezi nejvlivnější díla v celých dějinách trestního práva – nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Přestože postrádala více objektivních analýz, byla převratná a působivá. Řada odborníků se ihned pustila do systematického zkoumání úrovně šumu v udílení trestů.

V roce 1974 inicioval jednu z prvních rozsáhlých studií sám soudce Frankel. Padesát soudců z různých okrsků mělo stanovit výši trestu pro pachatele hypotetických případů, k nimž dostali stejnou souhrnnou zprávu. Základní zjištění studie zněla, že mezi hodnoceními „běžně nedocházelo k žádnému konsenzu“ a že rozdíly ve výši trestů byly „ohromující“. V závislosti na soudci tak například dealer heroinu dostal trest odnětí svobody od jednoho až do deseti let. Tresty pro bankovního lupiče se pohybovaly v rozmezí pěti až osmnácti let. V identickém případu vydírání se tresty různých soudců lišily od monstrózních pětadvaceti let vězení a pokuty šedesát pět tisíc dolarů po pouhé tři roky vězení bez pokuty. Snad nejvíc překvapí, že v šestnácti z dvaceti případů nebyli soudci jednotní ani v tom, zda pachatel má jít do vězení, či nikoli.

Na studii navázala řada dalších a všechny dospěly k podobně šokujícím závěrům o úrovni šumu v rozsudcích. Například v roce 1977 realizovali William Austin a Thomas Williams studii, do níž zapojili čtyřicet sedm soudců. Soudci měli posoudit pět stejných případů, které se týkaly méně závažných trestných činů. V popisu každého případu byly veškeré informace, které soudci obvykle pro stanovení rozsudku potřebují – obvinění, svědectví, předchozí záznamy v trestním rejstříku pachatele, jeho sociální prostředí a související důkazy. Hlavním zjištěním studie byla „významná rozdílnost“. Například u stejného případu vloupání se doporučená výše trestu pohybovala od pěti let vězení po pouhých třicet dnů (spolu s pokutou sto dolarů). V případu držení marihuany doporučovali někteří soudci trest vězení, jiní pouze podmínečný trest.

Do mnohem rozsáhlejší studie uskutečněné v roce 1981 se zapojilo dvě stě osm federálních soudců, kteří posuzovali šestnáct identických hypotetických případů. Závěry studie rovněž překvapily:

V pouhých třech případech ze šestnácti panovala mezi soudci jednohlasná shoda, zda by se měl pachateli udělit trest vězení. A i když se soudci shodli na trestu odnětí svobody, existovaly výrazné rozdíly v doporučené délce trestu. Například v případě podvodu, kde průměrná délka navrhovaných trestů činila osm a půl roku, požadoval dokonce doživotí. V jiném případě činila průměrná délka trestu 1,1 roku, ale nejdelší doporučený trest byl patnáct let.

Uvedené studie vycházely z přísně řízených experimentů a jistě poskytují zajímavé informace. Uvědomme si však, že v porovnání s reálnou justicí téměř určitě vykazují nižší rozsah šumu. V běžných podmínkách působí na soudce mnohem víc informací, než kolik jich dostali k dispozici účastníci studií. Některé z nich jsou samozřejmě relevantní, ale jiné nikoli. Jde o řadu drobných a zdánlivě nepodstatných informací a faktorů, které mohou zapříčinit naprosto odlišný výsledek. Například se zjistilo, že soudci častěji povolují podmínečné propuštění na počátku pracovního dne a po polední pauze než bezprostředně před obědem. Je-li soudce hladový, bývá přísnější.

Ve studii tisíců rozsudků soudů pro mladistvé se zjistilo, že když o víkendu místní fotbalový tým prohrál zápas, udělovali soudci v pondělí tvrdší tresty (a v nižší míře i po celý zbytek týdne). Zvýšenou nelítostnost soudců odskákali ve zvýšené míře obžalovaní černé pleti. I v jiné studii, která analyzovala jeden a půl milionu soudních rozhodnutí během tří desetiletí, se potvrdilo, že soudci jsou ve dnech následujících po prohře místního fotbalového týmu přísnější než ve dnech následujících po výhře.

Ve Francii provedli vědci studii šesti milionů rozsudků vynesených v průběhu dvanácti let. Zjistili, že probíhal-li soud shodou okolností v den narozenin pachatele, vynesl soudce mírnější trest. (Domníváme se, že soudci bývají shovívavější i v den svých vlastních narozenin, ale pokud je nám známo, tuto hypotézu ještě nikdo neověřoval.) Rozhodnutí soudce může ovlivnit i něco tak nesouvisejícího jako venkovní teplota. Ze studie dvou set sedmi tisíců rozhodnutí amerických imigračních soudů v průběhu čtyř let vyplynul značný vliv denní teploty na vynesená rozhodnutí: je-li venku teplo, mají žadatelé o azyl menší šanci. Pokud jste byli v rodné zemi obětí politické perzekuce a žádáte někde o azyl, měli byste doufat, nebo se dokonce modlit, aby se váš případ projednával za nepříznivého počasí.

SNAHY O SNÍŽENÍ ŠUMU V UDÍLENÍ TRESTŮ
 

Počátkem sedmdesátých let minulého století se s argumenty soudce Frankela a podporujícími poznatky z provedených studií seznámil tehdejší vlivný člen amerického senátu Edward M. Kennedy, bratr zavražděného prezidenta Johna F. Kennedyho. Skutečný stav věcí v trestní justici Kennedyho upřímně vyděsil. Již v roce 1975 navrhl příslušnou reformu legislativy, ale nepodařilo se ji prosadit. Kennedy to nicméně nevzdal. Každý další rok znovu neúnavně poukazoval na důkazy a tlačil na uzákonění příslušné legislativy. V roce 1984 konečně uspěl. Na základě důkazů o neospravedlnitelných rozdílech v soudních rozhodnutích Kongres schválil Zákon o reformě udílení trestů (Sentencing Reform Act, SRA).

Nový zákon měl zredukovat šum v soudním systému pomocí snížení „neomezené pravomoci, kterou právo poskytuje soudcům a jiným zodpovědným orgánům při udílení a realizaci trestů“. Konkrétně Kongres zmiňoval „neospravedlnitelně velké“ rozdíly ve výši trestů a uváděl například zjištění, že v oblasti New Yorku se tresty za shodné případy pohybují v rozpětí od tří až do dvaceti let odnětí svobody. Přesně jak soudce Frankel navrhoval, na základě zákona vznikla komise pro udílení trestů (United States Sentencing Commission), jejímž hlavním úkolem bylo vydat směrnice, které budou pro soudce závazné a určí rozmezí trestů pro konkrétní typ trestných činů.

Během následujícího roku komise takové směrnice skutečně vytvořila. Vycházela přitom z průměrné výše trestů z analýzy deseti tisíc skutečných případů. Soudce nejvyššího soudu Stephen Breyer, který se práce v komisi intenzivně účastnil, obhajoval použití předchozích zkušeností z praxe tím, že poukázal na obtížně řešitelné spory uvnitř komise: „Proč komise pro jednotlivé trestní oblasti nestanovila racionální výše trestů místo toho, aby jen zprůměrovala minulé výsledky? Odpověď je jednoduchá: nedokázali jsme to. Nedokázali jsme to, protože v každé věci existovaly vždy naprosto protichůdné argumenty a názory. [...] Zkuste si sepsat všechny možné zločiny a seřaďte je podle závažnosti. [...] Pak požádejte o totéž pár přátel a zjistěte, jestli se vaše výsledky shodují. Jsem si naprosto jistý, že se shodovat nebudou.“

Podle směrnic musejí soudci při udílení trestu zvažovat dva faktory: trestný čin samotný a předchozí trestní záznamy obžalovaného. Konkrétní trestný čin se podle závažnosti zařadí do jedné ze čtyřiceti tří úrovní. Trestní záznamy obžalovaného zahrnují v zásadě počet a závažnost předchozích činů, za které byl odsouzen. Jakmile se takto zkombinuje trestný čin s trestními záznamy obžalovaného, poskytnou směrnice poměrně úzké rozpětí trestu, kdy jeho horní hranice může převýšit dolní maximálně o šest měsíců nebo o dvacet pět procent. Na základě přitěžujících nebo naopak polehčujících okolností se mohou soudci od stanoveného rozpětí odchýlit, ale tyto odchylky pak musejí být schopni odůvodnit odvolacímu soudu.

Je potřeba si uvědomit, že i když jsou směrnice závazné, nestanovují výši trestů zcela jednoznačně. Nezašly ve sjednocení výše trestů ani tak daleko, jak si představoval soudce Frankel. Poskytují soudcům značný manévrovací prostor. Nicméně i tak řada následných studií, které využívaly různé hodnoticí metody a zahrnovaly různá období, dospěla ke stejnému závěru: Směrnice snížily šum. Odborněji řečeno „snížily čistou odchylku v udělovaných trestech, kterou lze připsat náhodné okolnosti přidělení konkrétního soudce“.

Podrobnou studii si nechala vypracovat i komise samotná. Porovnávaly se v ní tresty za případy bankovních loupeží, distribuce kokainu, distribuce heroinu a finančních zpronevěr za rok 1985 (předtím, než směrnice vstoupily v platnost) s obdobnými tresty udělenými v období od 19. ledna 1989 do 30. září 1990. Studie se zaměřila na srovnatelné pachatele z hlediska faktorů, které byly podle směrnic relevantní. U všech trestných činů byly během druhého období odchylky mezi rozsudky jednotlivých soudců mnohem menší.

Podle výsledků jiné studie činil očekávaný rozdíl ve výši trestu mezi různými soudci v období 1986–1987 sedmnáct procent neboli 4,9 měsíce. V období 1988–1993 tento údaj klesl na jedenáct procent neboli 3,9 měsíce. I další nezávislá studie, která se týkala odlišného časového období, došla k podobnému závěru o úspěšném vlivu nového zákona na snížení variability ve vynášených rozsudcích, definované jako rozdíl v průměrných výších trestů mezi soudci rozhodujícími podobné případy.

Přes tato zjištění se na směrnice snesla smršť kritiky. Někteří lidé a také řada soudců se domnívali, že některé tresty jsou příliš vysoké, což je ale otázkou zkreslení, nikoli šumu. Z našeho hlediska je zajímavější jiná námitka, která vzešla také od mnoha soudců – totiž že směrnice jsou hluboce nespravedlivé, protože soudci neumožňují vzít adekvátně v úvahu konkrétní okolnosti případu. Cenou za snížení šumu bylo nepřijatelně mechanické rozhodování soudců. Profesorka práva na Yaleově univerzitě Kate Stithová a federální soudce Jose Cabranes napsali, že „právo nepotřebuje slepotu, ale naopak důkladný vhled a spravedlnost“, které „mohou nastat pouze na základě posouzení, jež bude brát v úvahu veškerou složitost jednotlivých případů“.

Podobné námitky vedly k napadání směrnic, některé výhrady měly legislativní základ, jiné politický. Tyto snahy se setkaly s úspěchem teprve v roce 2005, kdy Nejvyšší soud z důvodů zcela nesouvisejících s odbornou debatou, kterou zde shrnujeme, směrnice v podstatě zrušil. Rozhodnutím nejvyššího soudu směrnice nabyly pouze charakter doporučení. O situaci dobře vypovídá fakt, že podle průzkumu byla většina federálních soudců s rozhodnutím nejvyššího soudu velice spokojená. Sedmdesát procent dotázaných soudců dávalo přednost režimu doporučení, pouze tři procenta dotázaných považovala za vhodnější mandatorní režim.

Jaký vliv mělo rozhodnutí o změně směrnic z povinného nařízení na doporučení? Otázku zkoumala profesorka práva z Harvardovy univerzity Crystal Yangová, a to nikoli formou experimentu či studie, ale prostřednictvím analýzy rozsáhlých dat o skutečných trestních rozsudcích, která se týkala téměř čtyř set tisíc obžalovaných. Podle jejích zjištění se po roce 2005 průměrné rozdíly mezi výnosy soudců významně zvýšily. V době závaznosti směrnic platilo, že obžalovaní, které soudil poměrně striktní soudce, dostali trest o 2,8 měsíce delší, než kdyby o jejich případu rozhodoval průměrně přísný soudce. Když se ze směrnic stalo pouhé doporučení, rozdíl se zdvojnásobil. Podobně jako soudce Frankel již před čtyřiceti lety, Yangová ve svých závěrech uvádí, že „její zjištění vzbuzují obavy o zachování spravedlnosti a rovnosti, neboť konkrétní osoba přiděleného soudce významně přispívá k rozdílnému posuzování podobných pachatelů usvědčených z podobného zločinu“.

Po zrušení závaznosti směrnic začali soudci ve větší míře rozhodovat na základě svých osobních hodnot. Povinné směrnice redukují nejen šum v rozhodování, ale také zkreslení. Po rozhodnutí nejvyššího soudu došlo k výraznému zvýšení rozdílů mezi tresty udílenými za stejné trestné činy Afroameričanům a bělochům. Současně se projevil trend, že ženy soudkyně využívají zvýšené volnosti v rozhodování ve prospěch mírnějších trestů častěji než soudci opačného pohlaví. Větší mírnost projevují i soudci jmenovaní prezidenty původem z Demokratické strany.

Tři roky po úmrtí soudce Frankela v roce 2002 se tak v důsledku zrušení závaznosti směrnic vrátila jeho dávná noční můra: právo bez řádu.

 

* * *

 

Z boje soudce Frankela za závazné směrnice v udílení trestů plyne několik podstatných bodů, kterými se budeme v knize zabývat. Zaprvé, usuzování a rozhodování představují obtížný proces, neboť svět kolem nás je velmi složitý a nejistý. V soudnictví je složitost situací obzvlášť patrná, ale platí ve všech oblastech vyžadujících profesionální úsudek. Jedná se o situace rozhodování lékařů, zdravotních sester, právníků, techniků, učitelů, architektů, filmových producentů, členů přijímacích komisí, vydavatelů, firemních manažerů všeho druhu, činovníků sportovních klubů a mnoha dalších. Kdekoli se vyskytne nutnost úsudku, vyskytne se nevyhnutelně i nesoulad v názorech.

Zadruhé, rozsah tohoto nesouladu je mnohem větší, než bychom čekali. I když jen málokdo bude proti principu svobodné úvahy soudce něco namítat, prakticky každý nesouhlasí s rozsahem disproporcí, jež v důsledku volnosti úvah soudců vznikají. Systémový šum neboli nežádoucí variabilita v úsudcích, které by ideálně měly být totožné, může způsobit obrovské nespravedlnosti, vysoké ekonomické náklady a nejrůznější omyly.

Zatřetí, šum lze snížit. Přístup hájený soudcem Frankelem a zavedený do praxe komisí pro udílení trestů – tedy pravidla a směrnice – představuje jednu z několika možností, jak šum úspěšně omezit. Existují i další, které jsou vhodnější zase pro jiné oblasti lidského úsudku a rozhodování. Některé metody zaměřené na snížení šumu působí současně i na snížení zkreslení v úsudku.

Začtvrté, opatření s cílem redukce šumu často vzbuzují námitky a vedou k vážným potížím. Tyto potenciální námitky a potíže je nutno předem řešit, protože jinak boj se šumem nepřinese žádoucí výsledky.

HOVORY O ŠUMU V UDÍLENÍ TRESTŮ
 

„Ze studií vyplývá, že v rozsudcích totožných případů existují mezi soudci velké rozdíly. Tato variabilita není spravedlivá. Trest pro pachatele by neměl záviset na tom, kterému soudci se náhodou případ přidělí.“

„Výše trestu by neměla záviset na tom, jakou má soudce při projednávání případu náladu nebo jaké je venku počasí.“

„Směrnice poskytují možnost, jak problém řešit. Mnoha lidem se ale nelíbí, protože omezují svobodnou úvahu soudce, což může být pro dosažení spravedlnosti a přesnosti nezbytné. Koneckonců každý případ je jedinečný, ne?“

 

Kapitola 2

Šum v organizacích

K našemu prvnímu setkání se šumem došlo v méně dramatickém prostředí, než je trestní řízení. K tomuto tématu jsme se dostali vlastně náhodou. Jedna pojišťovací společnost si objednala služby konzultační firmy, s níž dva z nás spolupracují.

Víme, že o pojištění se nikdo rád nebaví, ale právě poznatky z této oblasti nám dobře ukážou rozsah problémů, které může šum organizaci způsobit. Organizace a firmy totiž mohou v důsledku šumu v úsudku svých zaměstnanců přicházet o spousty peněz. Na případu pojišťovací společnosti si také vysvětlíme, proč se problém šumu často přehlíží, a ukážeme si také konkrétní možnosti nápravy.

Vedení pojišťovací společnosti zvažovalo potenciální přínosy jisté strategie zaměřené na zvýšení konzistentnosti (neboli snížení šumu) v úsudku pracovníků, kteří jménem společnosti provádějí významná finanční rozhodnutí. Všichni se shodli, že konzistentnost je žádoucí. Všichni také souhlasili, že úsudek pracovníků nikdy nebude zcela konzistentní, protože se neřídí přísnými formálními pravidly a je částečně subjektivní. Jistý šum je nevyhnutelný.

Neshodli jsme se však v otázce jeho reálného rozsahu. Vedení nevěřilo, že šum by mohl pro jejich společnost představovat závažný problém. I přes jisté pochyby nakonec souhlasili s návrhem experimentu, který by ve věci udělal jasno. Později jsme jej nazvali audit šumu. Výsledek vedení překvapil. A ukázalo se, že poskytl i výbornou ilustraci problému šumu obecně.

ŠUM JAKO DŮSLEDEK LOTERIE
 

Mnozí pracovníci ve velkých společnostech mají oprávnění provádět rozhodnutí, která jsou pak pro společnost závazná. Zmíněná pojišťovna kupříkladu zaměstnává značný počet pojistitelů, kteří nastavují pojistné pro určitá finanční rizika, například pojišťují banky proti ztrátám způsobeným podvody či jinými nekalými obchodními metodami. Zaměstnává také likvidátory, kteří odhadují náklady na budoucí nároky a v případě vzniku pojistné události o těchto nárocích jednají s klienty.

V každé větší pobočce pojišťovny působí několik kvalifikovaných pojistitelů. Je-li potřeba vypracovat nabídku, přidělí se požadavek náhodně kterémukoli z nich. Ve výsledku je tedy loterie, kdo konkrétně bude cenovou nabídku připravovat.

Správně stanovená výše pojistného má pro společnost významné ekonomické důsledky. Vysoké pojistné je výhodné, pokud zákazník nabídku přijme, ale zároveň je s ním spojeno riziko ztráty zakázky, pokud si zákazník zvolí levnější konkurenční nabídku. U nízkého pojistného je vyšší pravděpodobnost přijetí nabídky, jenže obchod pojišťovně vynese méně a hrozí, že nepokryje ztráty z případné škodní události. U každého pojišťovaného rizika existuje „optimální cena“ – cena tak akorát, ani příliš vysoká, ani nízká. K takové ceně bychom pravděpodobně dospěli, kdybychom zprůměrovali úsudek velké skupiny odborníků pro tuto konkrétní situaci. Jak vyšší, tak nižší než optimální cena pojistného znamená pro společnost vícenáklady, a proto může variabilita zašuměných úsudků společnost poškozovat.

Také práce likvidátorů se výrazně promítá do ekonomických výsledků společnosti. Uvažujme například pojistný nárok člověka, který při pracovním úrazu utrpěl trvalé postižení pravé ruky. Pojistnou událost dostane k vyřízení náhodný likvidátor, který je zrovna volný, stejně jako v případě pojistitelů. Shromáždí potřebná fakta a vypracuje odhad náhrady – to jest nákladů pro společnost. Stejný pracovník pak také projedná případ s pojištěným nebo jeho zástupcem tak, aby se dostálo klientovým nárokům z pojistné smlouvy a současně společnost nevyplatila neúměrně vysokou částku.

Počáteční odhad likvidátora hraje značnou roli, protože si tak vlastně nastaví cíl, k němuž bude při jednání s žadatelem směřovat. Pojišťovna má také ze zákona povinnost udržovat finanční rezervy předpokládaných nákladů veškerých sjednaných případů (neboli mít dostatek hotovosti pro jejich případné vyplacení). I tady proto existuje určitá optimální výše náhrady z hlediska společnosti. Bude-li výše stanovena příliš nízko, hrozí, že se žadatel či jeho právní zástupce obrátí na soud a celý případ se pojišťovně prodraží. Na druhou stranu příliš vysoký počáteční odhad poskytuje likvidátorovi přílišnou volnost, aby vyhověl i neopodstatněným požadavkům. Posouzení likvidátora má pro společnost významné důsledky – a ještě významnější důsledky má pro žadatele.

Slovo loterie jsme zvolili záměrně – chceme zdůraznit, že při výběru pojistitele či likvidátora opravdu hraje roli náhoda. Při běžném provozu se novému případu prostě přidělí pracovník a nikdo se už nikdy nedozví, jaký by byl další vývoj, kdyby volba padla na jeho kolegu.

Rozhodnutí formou loterie mají v našem životě své místo a nemusejí být nutně nespravedlivá. Přijatelné „loterie“ se používají jak k přidělování „příjemných záležitostí“, například kurzů na některých univerzitách, tak „nepříjemných záležitostí“, například při odvodu do armády. Takové loterie plní určitý účel. Ale loterie v úsudcích, o nichž tady mluvíme, nic nepřidělují ani nerozdělují. Pouze způsobují nejistotu. Představte si pojišťovnu, kde by pojistitelé pracovali bez jakéhokoli šumu a všichni by kalkulovali optimální pojistné. Každou nabídku by ale ještě upravilo „kolo štěstí“, které by náhodně vygenerovalo příplatek či slevu, a teprve tato nabídka by se předložila klientovi. Pro takovou loterii evidentně neexistuje žádné ospravedlnění. A stejně tak neexistuje ospravedlnění pro systém, kde výsledek závisí na náhodném zvolení příslušného hodnotitele.

SYSTÉMOVÝ ŠUM LZE ODHALIT POMOCÍ AUDITU
 

Rozhoduje-li loterie, který konkrétní soudce bude udílet trest nebo který člen střeleckého týmu bude tým reprezentovat, vzniká variabilita – ale tato variabilita není na první pohled patrná. Jednou z možností, jak variabilitu odhalit, je provést audit šumu podobně jako v případě federálních soudců a udílených trestů. Při auditu šumu posuzuje stejný případ více jedinců a variabilita jejich úsudku vyjde najevo.

Pojistitelé a likvidátoři se jako ukázkový příklad velmi dobře hodí, protože jejich úkony vycházejí z písemných podkladů. Pro účely auditu sestavili manažeři pojišťovny pro každou skupinu (pojistitele a likvidátory) detailní popis pěti typických případů. Zaměstnanci pak měli nezávisle vyhodnotit vždy dva až tři z těchto případů, přičemž nevěděli, že účelem studie je zkoumat variabilitu v jejich úsudcích.

Než budete číst dál, zkuste odpovědět na následující otázky: Kdybyste v renomované pojišťovací společnosti náhodně vybrali dva kvalifikované pojistitele nebo likvidátory, jak rozdílné by podle vás bylo jejich hodnocení stejného případu? O kolik by se jejich hodnocení lišila vyjádřeno v procentech?

O odpověď jsme požádali řadu vedoucích pracovníků pojišťovny a během následujících let nám podobné odhady poskytlo i mnoho představitelů jiných profesí. Jedna odpověď svou oblíbeností kupodivu předčila všechny ostatní. Většina manažerů v pojišťovací společnosti totiž tipovala „deset procent“. Když jsme se dotázali 828 ředitelů a dalších vedoucích pracovníků společností z různých odvětví, jakou odchylku by očekávali u stejného odborného úsudku, představovalo „deset procent“ střední hodnotu a také nejčastější odpověď (druhou nejoblíbenější odpovědí bylo „patnáct procent“). Desetiprocentní rozdíl by například znamenal, že jeden pojistitel by stanovil pojistné na 9 500 dolarů, zatímco druhý na 10 500 dolarů. Není to zanedbatelný rozdíl, ale zjevně takový, který může společnost tolerovat.

Náš audit šumu však odhalil mnohem větší rozdíly. Podle našich měření činil střední rozdíl u pojistitelů 55 procent, tedy zhruba pětkrát víc, než většina lidí včetně vedení společnosti odhadovala. Konkrétně to znamená, že pokud jeden pojistitel nastaví pojistné na 9 500 dolarů, další ho nestanoví na 10 500 dolarů – nastaví ho na 16 700 dolarů. U likvidátorů činil střední rozdíl v jejich úsudku 43 procent. Upozorňujeme, že uváděné výsledky jsou střední hodnoty: u poloviny případů tedy byly rozdíly mezi dvěma úsudky ještě vyšší.

Vedoucí pracovníci, kterým jsme výsledky auditu prezentovali, si rychle uvědomili, že už jen samotný objem šumu představuje nákladný problém. Jeden z nich odhadl, že roční náklady šumu při stanovení pojistného, kdy započítal jak ztrátu zakázek kvůli nadměrně vysokým nabídkám, tak ztrátu kvůli smlouvám s příliš nízkým pojistným, se budou pohybovat v řádu stovek milionů dolarů.

Nikdo nedovedl určit rozsah chyb (nebo rozsah biasu) v úsudcích, protože nikdo s jistotou neznal „optimální“ hodnotu u jednotlivých případů. Ale jak již víme, není nutné vidět střed terče; i pohledem na jeho zadní stranu zjistíme, zda je rozptyl ran veliký. Data ukázala, že cena pojistného pro zákazníka závisí neúnosně silně na loterii, která vybere konkrétního pracovníka pro vyřízení případu. Zákazníci by asi přinejmenším nebyli potěšeni zjištěním, že se bez svého souhlasu stali účastníky takové loterie. Obecněji řečeno, lidé ve styku s jakoukoli organizací předpokládají, že zde bude fungovat systém produkující konzistentní úsudky. Neočekávají systémový šum.

NEŽÁDOUCÍ VARIABILITA VERSUS ŽÁDOUCÍ DIVERZITA
 

Podstatnou roli v definici systémového šumu hraje slovo nežádoucí. A proto bychom měli hned na úvod zdůraznit, že variabilita v úsudku nemusí být vždy nežádoucí.

Vezměte si otázku preference a vkusu. Hodnotí-li deset různých filmových kritiků tentýž film, posuzuje-li deset různých znalců vín tutéž láhev nebo si deset lidí přečte stejný román, nečekáme, že budou mít všichni stejný názor. Rozmanitost ve vkusu očekáváme, a dokonce ji vítáme. Nikdo by nechtěl žít ve světě, kde se každému líbí a nelíbí přesně totéž. (No, skoro nikdo.) Rozmanitost vkusu však může pomoci vysvětlit chyby v případech, kdy se osobní vkus mylně zamění za profesionální úsudek. Rozhodne-li se filmový producent pustit do neobvyklého projektu (například filmu o vzestupu a pádu telefonů s rotačním číselníkem), protože se mu osobně líbí scénář, možná se dopustil vážné chyby, nezaujme-li scénář nikoho jiného.

Variabilita v úsudcích se také čeká a je vítána při různých soutěžích, kdy je pak nejlepší úsudek odměněn. Několik firem (nebo několik týmů v rámci organizace) například bude soutěžit v tom, kdo vytvoří nejlepší inovativní řešení konkrétního zákaznického problému. Není žádoucí, aby se všichni soustředili na stejný přístup. Totéž platí, když se více výzkumných týmů pokouší vyřešit nějaký vědecký problém, například vývoj vakcíny: přáli bychom si, aby se na problém dívali z různých úhlů. Dokonce i prognostici se někdy chovají jako soutěžící soupeři. Analytik správně předvídající recesi, kterou nikdo jiný nepředpokládal, jistě získá slávu, kdežto ten, který se nikdy neodchýlí od převládajícího názoru, zůstane ve stínu. V podobných prostředích je variabilita v názorech a úsudcích také vítána, protože představuje pouze první krok. V další fázi se různé úsudky postaví proti sobě a ten lepší zvítězí. Na trhu stejně jako v přírodě platí, že bez variability nebude výběr správně fungovat.

Otázky vkusu a konkurenčního prostředí představují z hlediska lidského úsudku zajímavé problémy. My se ovšem zaměřujeme na úsudky, u nichž je variabilita nežádoucí. Systémový šum je problémem systémů, jimiž jsou organizace, nikoli trhy. Vyhodnotí-li obchodníci různě hodnotu určitých akcií, někteří na tom vydělají a jiní nikoli. Nesoulad v úsudku vlastně vytváří trh a je jeho podmínkou. Pokud by ale jednoho z takových obchodníků náhodně vybrali, aby provedl zhodnocení jménem jeho firmy, a pokud by se zjistilo, že ostatní obchodníci v téže firmě by cenu akcií vyhodnotili zcela jinak, pak by ve firmě existoval systémový šum a to už by znamenalo problém.

Podobnou situaci jsme zažili v jedné investiční společnosti zaměřené na správu aktiv. Po prezentaci našich poznatků se vedení rozhodlo provést si vlastní průzkumný audit šumu. Požádali čtyřicet dva zkušených investorů působících ve firmě, aby odhadli reálnou hodnotu akcií určité společnosti (cenu, při které investoři nemají zájem ani kupovat, ani prodávat). Dostali k dispozici jednostránkový popis společnosti; data zahrnovala zjednodušenou výsledovku, rozvahu, stav cash flow za poslední tři roky a jeho předpověď na dva následující roky. Střední hodnota šumu měřená stejně jako v případě pojišťovací společnosti vyšla na čtyřicet jedna procent. Tak velké rozdíly mezi investory stejné firmy, kteří používají stejné metody valuace, určitě nejsou v pořádku.

Kdekoli se osoba hodnotitele náhodně vybírá ze skupiny rovnocenně kvalifikovaných jedinců, jako tomu bylo v případě této investiční společnosti, v systému trestního práva nebo v pojišťovací společnosti, o nichž jsme psali dříve, vzniká problém šumu. Systémový šum postihuje mnoho organizací a institucí: prakticky náhodný proces rozhodne o tom, který lékař vás v nemocnici vyšetří, který soudce bude posuzovat váš přečin, který úředník přezkoumá vaši žádost o patent, který pracovník zákaznického centra bude vyřizovat vaši reklamaci a tak dále. Nežádoucí variabilita v jejich úsudku může způsobit vážné problémy, včetně finančních ztrát a nespravedlnosti.

Mezi lidmi panuje chybný názor, že nežádoucí variabilita vlastně nevadí, protože náhodné chyby se dlouhodobě „vyruší“. Ano, pozitivní a negativní odchylky v posuzování stejného případu budou mít tendenci se vynulovat, této možnosti redukce šumu se budeme podrobněji věnovat. Ale v zašuměných systémech se neprovádějí úsudky o stejném případu. Vznikají tu zašuměné úsudky týkající se různých případů. Nastaví-li se u jedné pojistky extrémně vysoké pojistné a u jiné nízké, budou pojistné částky vypadat „v průměru“ správně, ale přesto se společnost dopustila dvou omylů, které ji mohou přijít draho. Kdyby dva pachatelé měli být za stejný čin odsouzeni k pěti letům vězení, ale jeden dostal tři roky a druhý sedm let, asi bychom neřekli, že v průměru bylo dosaženo spravedlnosti. V zašuměných systémech se chyby vzájemně nevynulují. Naopak se sčítají.

ILUZE SHODY
 

Za poslední desetiletí dokládá šum v profesionálním úsudku řada titulů odborné literatury. Protože tuto literaturu známe, výsledky auditu šumu v pojišťovací společnosti nás nepřekvapily. Co nás ale překvapilo, byla reakce vedení, když jsme jim své poznatky sdělili: nikdo ve společnosti ani v nejbarvitějších představách neočekával námi zjištěný rozsah šumu. Ne že by někdo platnost auditu zpochybňoval, ani nikdo netvrdil, že by zjištěná míra šumu byla přijatelná. Ale zdálo se, že problém šumu – a jeho značných nákladů pro společnost – byl pro vedení zcela nový. Připomínalo to situaci, kdy do základů domu už léta protéká špatnou izolací voda. Nikdo s tím nic nedělal ne proto, že by to nikomu nevadilo, ale protože si toho nikdo nevšiml.

Jak je to možné? Jak se mohou odborní pracovníci na stejných pozicích v hodnoceních tak lišit a ani oni, ani nikdo jiný si toho není vědom? Jak mohli manažeři takový fakt přehlédnout, ačkoli je jim jasné, že takový stav ohrožuje jak pověst firmy, tak její ekonomické výsledky? Pochopili jsme, že o problému systémového šumu se často v organizacích vůbec neví a že všeobecné přehlížení šumu představuje stejně zajímavou otázku jako samotný rozsah šumu. Z auditů šumu vyplynulo, že uznávaní profesionálové – a organizace, které je zaměstnávají – žijí v iluzi shody, ale přitom se ve svých každodenních odborných úsudcích vzájemně neshodují.

Chcete-li pochopit, jak je to možné, vžijte se na chvíli do role pojistitele během jeho běžného pracovního dne. Máte za sebou přes pět let zkušeností, kolegové vás respektují a jste oblíbení a vy máte své spolupracovníky taky rádi. Víte, že svou práci vykonáváte dobře. Právě jste pečlivě prozkoumali komplexní rizika, kterým čelí jistá finanční společnost, a došli jste k závěru, že vhodné pojistné bude činit dvě stě tisíc dolarů. Jde o složitý případ, ale zase se tak moc neliší od případů, které řešíte prakticky každý den.

Nyní si představte, že jste se dověděli, že vaši kolegové v kanceláři dostali stejné informace a vyhodnocovali stejné riziko. Věřili byste, že polovina z nich (nebo i více) nastavila pojistné vyšší než dvě stě padesát tisíc dolarů, anebo naopak nižší než sto čtyřicet pět tisíc dolarů? Nechce se vám s takovou myšlenkou smířit. Ano, i my podezíráme pracovníky pojišťovny, kteří se dověděli o výsledku auditu, že sice akceptovali jeho pravdivost, ale nikdy doopravdy neuvěřili, že by se jeho závěry týkaly jich osobně.

Většina z nás žije po většinu času v neochvějném přesvědčení, že svět vypadá tak, jak vypadá, protože takový zkrátka je. Od toho je jen krůček k dalšímu přesvědčení: „Ostatní vidí svět v podstatě tak jako já.“ Tyto představy mají souhrnný název naivní realismus a tvoří základ našeho vnímání reality. A úplně stejně to mají všichni ostatní. Jen málokdy svůj naiv­ní realismus zpochybňujeme. Držíme se určité interpretace světa kolem sebe a zpravidla se nesnažíme vymýšlet jiné přijatelné alternativy. Stačí nám jedna interpretace, kterou vnímáme jako pravdivou. Neprocházíme životem s neustálými úvahami, zda bychom pozorované události třeba neměli chápat jinak.

V případě profesionálních úsudků se nám přesvědčení, že druzí vidí svět tak jako my, potvrzuje mnohokrát každý den. Používáme s kolegy společnou „pracovní hantýrku“ a také soubor obecných pravidel pro záležitosti, které jsou při rozhodování v naší práci důležité. Další potvrzení přicházejí v okamžicích, kdy se s druhými shodujeme na absurditě úsudků, které těmto pravidlům neodpovídají. Stane-li se občas, že se s kolegy neshodneme, bereme to jako selhání úsudku na jejich straně. Nemáme mnoho příležitostí si uvědomit, že pravidla, na nichž se s ostatními shodujeme, jsou neurčitá; sice vylučují určité možnosti, ale nespecifikují konkrétní postup v konkrétním případě. Klidně s kolegy žijeme ve zdánlivé shodě a vůbec si nevšimneme, že ve skutečnosti nevidí svět tak jako my.

Jeden pracovník pojišťovny, s nímž jsme v rámci auditu hovořili, nám popsal, jak se stal na svém oddělení veteránem: „Když jsem nastoupil, konzultoval jsem sedmdesát pět procent případů se svým nadřízeným. […] Po pár letech už to nebylo potřeba. Teď mě považují za experta. [...] Časem jsem získal sebevědomí a byl jsem si stále jistější svým úsudkem.“ Podobně jako mnozí z nás si tento pracovník vybudoval jistotu o svém úsudku jeho prostým procvičováním.

Psychologický základ tohoto procesu je dobře znám. Sebejistotu si posilujeme subjektivní zkušeností při úsudcích (rozhodnutích) činěných se stále větší snadností a plynulostí zčásti proto, že připomínají úsudky při podobných případech v minulosti. Zmiňovaný pracovník se časem naučil souhlasit se svým minulým já a jeho důvěra ve vlastní úsudek vzrostla. Neuváděl, že by se po počáteční učednické fázi naučil mít srovnatelné úsudky s druhými, že by nějak kontroloval, nebo se dokonce cíleně snažil, aby se jeho postupy příliš neodchylovaly od kolegů.

V pojišťovací společnosti rozmetal iluzi shody až audit šumu. Jak mohli vedoucí pracovníci problém šumu přehlédnout? Existuje více možných vysvětlení, ale klíčovou roli zřejmě sehrál obecně platný jev: pocit neshody s druhými je člověku nepříjemný. Ve většině organizací se preferuje shoda a soulad, nikoli neshody a konflikty. Zavedené procesy někdy přímo působí dojmem, že možnost konfrontací a nesouhlasu minimalizují, a pokud se nesouhlas objeví, lze ho nějak vysvětlit a odložit stranou.

Profesor psychologie na Minnesotské univerzitě a odborník na prognózu pracovních výkonů Nathan Kuncel nám vyprávěl příběh, který tento problém dobře ilustruje. Jedna škola ho požádala, aby jim pomohl zkvalitnit rozhodovací proces při přijímacím řízení. Do té doby probíhal tak, že jeden pracovník přihlášku prostudoval, přidělil studentovi určitý počet bodů a pak dokumenty i se svým hodnocením předal dalšímu pracovníkovi, který přihlášku rovněž ohodnotil. Kuncel navrhl – z důvodů, které při čtení knihy vyplynou – že by bylo vhodné skrýt hodnocení prvního z pracovníků, aby neovlivnilo druhého. Škola odpověděla: „Tak jsme to kdysi dělali, ale vedlo to k tolika neshodám, že jsme přešli na současný systém.“ Není to jediná organizace, pro niž je eliminace interních konfliktů stejně důležitá nebo možná ještě důležitější než správné rozhodnutí.

Podívejme se na další metodu, k níž se řada organizací uchyluje: dodatečnou analýzu nesprávných rozhodnutí. Jako učící mechanismus má taková analýza jistě užitek. Pokud ale k chybě opravdu došlo, znamená to, že se nějaký úsudek zásadně odchýlil od profesních standardů. Pak pouhá diskuse o ní k ničemu nepovede. Odborníci snadno dojdou k závěru, že dotyčný se ve svém úsudku odchýlil od zavedeného postupu či názoru. (Možná chybu dokonce smetou ze stolu jako vzácnou výjimku.) Chybný úsudek se identifikuje mnohem snadněji než správný úsudek. Avšak po­ukazování na extrémní chyby a odsouzení neschopných kolegů profesionálům nepomůže zjistit, jak moc se vzájemně ve svých úsudcích rozcházejí. Snadný společný závěr o chybném úsudku někoho jiného v nich naopak může posílit iluzi shody. Nikdy si pak neuvědomí to skutečně důležité: existenci systémového šumu.

Doufáme, že již začínáte stejně jako my chápat, že systémový šum představuje závažný problém. Nepřekvapuje samotná jeho existence, šum je přímým důsledkem subjektivní povahy úsudku. Ale jak dále v knize ještě mnohokrát ukážeme, vždy překvapí množství šumu, které se zjistí, když se organizace začne problematikou šumu vážně zabývat. Náš závěr je prostý: „Kdekoli existuje úsudek, tam existuje i šum, a to ve větším rozsahu, než byste čekali.“

HOVORY O SYSTÉMOVÉM ŠUMU V POJIŠŤOVACÍ SPOLEČNOSTI

„Kvalita profesionálního úsudku u našich pojistitelů, likvidátorů a dalších odborných pracovníků je pro nás ekonomicky životně důležitá. Každý případ přidělíme některému z našich odborníků, ale vycházíme z mylného předpokladu, že jiný z našich pracovníků by případ posoudil stejně.“

„Systémový šum je pětkrát větší, než jsme si mysleli – nebo než můžeme tolerovat. Bez speciálního auditu bychom si to nikdy neuvědomili. Audit šumu zbořil naši iluzi shody.“

„Systémový šum je závažný problém: stojí nás stovky milionů.“

„Kdekoli existuje úsudek, tam existuje i šum, a to ve větším rozsahu, než byste čekali.“

 

Kapitola 3

Jednorázová rozhodnutí

Zatím jsme zde probírali případové studie, které se týkaly opakovaných úsudků a rozhodování. Jaká je správná výše trestu pro zloděje? Jaké je optimální pojistné pro určité riziko? Přestože je každý případ v nějakém ohledu jedinečný, svou podstatou jde o opakovaná rozhodnutí. K dalším příkladům takových situací patří stanovení lékařských diagnóz, rozhodnutí soudců o podmínečném propuštění, práce přijímacích komisí nebo účetních připravujících daňová přiznání.

Jak jsme vysvětlili v předchozí kapitole, u opakovaných rozhodnutí lze šum prokázat auditem. Můžete-li analyzovat úsudek vzájemně zastupitelných profesionálů v podobných případech, snadno zjistíte, zda mezi nimi dochází k nežádoucí variabilitě. Mnohem těžší, ne-li nemožné, se zdá aplikovat myšlenku šumu na kategorii rozhodnutí, kterým říkáme jednorázová.

Vezměte si například epidemii eboly, které svět čelil v roce 2014. V západní Africe, kde epidemie propukla, umíralo značné množství lidí. Vzhledem k propojenosti světa odhady naznačovaly, že se infekce rychle rozšíří a plnou silou zasáhne i Evropu a Severní Ameriku. Ve Spojených státech se začaly množit hlasy volající po zákazu letecké dopravy z postižených oblastí a po rázných opatřeních k uzavření hranic. Politický tlak na podobná opatření byl velmi silný a podporovala je i řada vlivných osobností a odborníků.

Před Barackem Obamou stálo jedno z nejtěžších rozhodnutí jeho prezidentského období – nic podobného nikdy nemusel řešit. Rozhodl se, že hranice neuzavře, ale vyšle do západní Afriky tři tisíce zdravotníků a vojáků. Postavil se do čela nesourodé mezinárodní koalice, které se sice nedařilo optimálně spolupracovat, ale díky jejím finančním a odborným prostředkům se nakonec povedlo problém vyřešit u jeho zdroje.

JEDNORÁZOVÁ VERSUS OPAKOVANÁ ROZHODNUTÍ
 

Rozhodnutí učiněná pouze jednou jsou podobně jako u prezidenta Obamy v případě eboly „jednorázová“, protože je daná osoba či tým neprovádí opakovaně, neexistuje pro ně standardní či předpřipravené řešení a vyznačují se jistými specifickými rysy. Při řešení epidemie eboly neměl prezident Obama k dispozici reálný precedens, z něhož by mohl čerpat. Významná politická rozhodnutí státníků poskytují řadu příkladů jednorázových rozhodnutí, stejně jako osudová rozhodnutí vojenských velitelů.

V osobní rovině mají podobný charakter například rozhodnutí o novém zaměstnání, novém domě či nabídce k sňatku. I když se nejedná o vaše první zaměstnání, dům či manželství a bezpočet jiných lidí podobné rozhodnutí řešilo před vámi, připadá vám situace jedinečná. I v byznysu musejí manažeři často činit rozhodnutí, která se jeví jako jedinečná: zda uvést na trh potenciálně přelomovou inovaci, nakolik uzavřít provoz během pandemie, zda otevřít pobočku v zahraničí nebo zda kapitulovat před úřady, které se snaží dané podnikání regulovat.

Mezi kategoriemi opakovaných a jednorázových rozhodnutí bezpochyby neexistuje ostrá hranice. Pojistitelé se zabývají i případy, které se zcela vymykají jejich běžné praxi. A naopak kupujete-li během svého života už čtvrtý dům, bude vám jeho pořízení připadat jako opakované rozhodnutí. Z krajních případů však jasně plyne významný rozdíl mezi oběma kategoriemi. Jít do války je jedna věc; provést kontrolu ročního rozpočtu je věc jiná.

ŠUM V JEDNOTLIVÝCH ROZHODNUTÍCH
 

K analýze jednorázových rozhodnutí se tradičně přistupuje odlišně než k analýze opakovaných úsudků činěných rutinně vzájemně zastupitelnými zaměstnanci ve velkých organizacích. Zatímco opakovanými rozhodnutími se zabývají sociální vědci, významná jednorázová rozhodnutí jsou doménou historiků či guruů managementu. Jejich přístupy ke zkoumání se značně odlišují. Při analýzách opakovaných rozhodnutí se zpravidla uplatňuje statistika; sociální vědci zkoumají velké množství podobných rozhodnutí, hledají v nich určitý vzorec či pravidelnost a měří přesnost. U rozborů jednorázových rozhodnutí naproti tomu převládají neformální metody; rozbory se provádějí zpětně a zaměřují se na příčiny konečného výsledku. Historické analýzy, například případové studie manažerských úspěchů či neúspěchů, se snaží odhalit, jak se k určitému rozhodnutí (v zásadě jednorázovému) dospělo.

Z hlediska šumu nastoluje povaha jednorázových rozhodnutí důležitou otázku. Šum jsme definovali jako nežádoucí variabilitu v úsudcích týkajících se stejného problému. Protože jednorázové problémy se ze své podstaty neopakují, naše definice se na ně nevztahuje. Koneckonců historie se přece nikdy přesně neopakuje. Nikdy nebudete moci porovnat Obamovo rozhodnutí vyslat v roce 2014 do západní Afriky zdravotnický a vojenský personál s rozhodnutím jiných amerických prezidentů v této věci (přestože o takovém srovnání můžete spekulovat). Můžete sice porovnat rozhodnutí vzít si svého milovaného či milovanou s rozhodnutím podobných lidí, jako jste vy, ale takové srovnání pro vás nebude mít stejnou vypovídací hodnotu, jako když jsme srovnávali nabídky pojistitelů u stejného případu. Vy a váš snoubenec či snoubenka jste jedineční. Neexistuje přímý způsob, jak u jednorázových rozhodnutí pozorovat šum.

Přesto i na jednorázová rozhodnutí působí stejné faktory, které produkují šum u opakovaných rozhodnutí. Na střelnici možná členové týmu C (zašuměný tým) namířili mířidlo na pušce vždy různým směrem, anebo prostě měli všichni nejistou ruku. Kdybychom pozorovali pouze prvního střelce z jejich týmu, neměli bychom ponětí, jak zašuměný tým bude, zdroj šumu by tam ale přesto byl. Podobně činíte-li jednorázové rozhodnutí, měli byste si představit, že kdyby se rozhodoval jiný, stejně kompetentní člověk, vyznávající stejné hodnoty či cíle, nemusí na základě stejných faktů dojít ke stejnému závěru jako vy. A měli byste si také připustit, že byste se možná rozhodli jinak, kdyby byl nějaký irelevantní prvek situace nebo rozhodovacího procesu odlišný.

Jinými slovy, v případě jednorázových rozhodnutí nemůžeme šum ­měřit, ale budeme-li uvažovat v intencích „co kdyby“, dojdeme k závěru, že v nich existuje. Stejně jako nejistá ruka střelce naznačuje, že daná rána mohla skončit někde úplně jinde, naznačuje šum u rozhodovatelů a rozhodovacího procesu, že jednorázové rozhodnutí mohlo být úplně jiné.

Vezměte si, kolik různých faktorů ovlivňuje jednorázové rozhodnutí. Kdyby odborníci, kteří měli tehdy na starost analýzu hrozby eboly a připra-
vovali pro prezidenta plán opatření, byli jiní lidé, s jiným původem, vzděláním a jinými životními zkušenostmi, navrhli by prezidentovi totéž? Kdyby se stejná fakta prezentovala trochu odlišným způsobem, odvíjela by se debata stejným směrem? Kdyby měli klíčoví účastníci jednání jinou náladu nebo se schůze konala během sněhové bouře, bylo by konečné rozhodnutí odlišné? V tomto světle se jednorázové rozhodnutí již nezdá tak determinované. V závislosti na celé řadě faktorů, jichž si ani nemusíme být vědomi, mohlo rozhodnutí dopadnout úplně jinak.

V dalším cvičení na „co kdyby“ si vzpomeňte, jak různé státy a regiony reagovaly na krizi související v pandemií covidu-19. Přestože vir udeřil všude přibližně ve stejnou dobu a se stejnou intenzitou, v jejich opatřeních byly značné rozdíly. Poskytuje nám to jasný důkaz šumu v rozhodování různých zemí. Co kdyby však epidemie zasáhla pouze jednu zemi? V tom případě bychom žádnou variabilitu nepozorovali. Ale naše neschopnost pozorovat variabilitu by nečinila rozhodnutí této země méně zašuměným.

JAK OMEZIT ŠUM V JEDNORÁZOVÝCH ROZHODNUTÍCH
 

Uvedené teoretické úvahy mají svůj význam. Postihuje-li šum jednorázová rozhodnutí stejně jako opakovaná, pak by tytéž metody, které redukují šum v opakovaných rozhodnutích, měly zlepšit také kvalitu jednorázových rozhodnutí.

Intuitivně bychom takto zřejmě neuvažovali. Máte-li před sebou jednorázové rozhodnutí, budete k němu zpravidla přistupovat… no zkrátka jako k jednorázovému. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že pro jednorázová rozhodnutí činěná v nejistotě jsou pravidla pravděpodobnostního myšlení zcela irelevantní a taková rozhodnutí vyžadují radikálně jiný přístup.

Z našich poznatků však vyplývá opačné doporučení. Z pohledu redukce šumu je jednorázové rozhodnutí opakovaným rozhodnutím, které je učiněno pouze jednou. Ať rozhodnutí činíte pouze jednou, anebo stokrát, vaším cílem by mělo být vyhnout se jak zkreslení, tak šumu ve svém úsudku. A metody pro snížení chyb by měly být stejně účinné při vašich jednorázových rozhodnutích jako v případě rozhodnutí opakovaných.

HOVORY O JEDNORÁZOVÝCH ROZHODNUTÍCH
 

„Přistupuješ k této neobvyklé příležitosti způsobem, který tě vystavuje šumu.“

„Nezapomínej, že jednorázové rozhodnutí je také opakovaným rozhodnutím, akorát ho provádíš jen jednou.“

„Máte určité osobní zkušenosti, které vás jako člověka formovaly; pro toto konkrétní rozhodnutí ale nejsou vaše zkušenosti relevantní.“

 

Knihu si můžete objednat na stránkách nakladatelství Jan Melvil Publishing.