Historická naděje pro existenci svobodné vůle
| 17. 3. 2020Heisenbergův princip neurčitosti naboural vizi o předurčenosti veškerého dění, ačkoliv se zprvu mohlo zdát, že se téma týká jen specifického oboru. Markantními posuny přírodovědy proslula druhá čtvrtina 20. století. Ve vědecké obci rezonovala tehdy moderní témata jako teorie relativity, rozpínání kosmu, existence dalších galaxií či geneze chemických prvků. Avšak i přelomový výzkum mikrosvěta v rámci tehdy mladé kvantové mechaniky sehrál zásadní roli, a to nečekaně dokonce i mimo hranice exaktní přírodovědy. Především humanisticky založeným přírodovědcům přinesl jednu překvapivou naději.
Ještě v 19. století se fyzikům jevil svět jako ryze deterministický; už z doby antiky byl znám pohled atomistů na předurčenost veškerého dění, závislou na nedělitelných komponentech hmoty, na základě děl velikánů Isaaca Newtona či Pierra Simona Laplace se nebeská mechanika zdála být teoreticky vypočitatelným souborem objektů různých hmotností, drah a rychlostí, díky Charlesi Darwinovi byly biologické druhy vnímány jako výsledek téměř mechanicky zděděných charakteristik a adaptace na prostředí a k tomu Karl Marx předložil pohled na společnost jako odjakživa předurčující napětí mezi třídami. Počátkem 20. století v obdobném trendu pokračoval ještě Sigmund Freud, když lidskou psychiku vykreslil jako výslednici daností tajemně-instinktivního „id“ a poručnického „nadjá“.
Kdo z vědců chtěl hledat oporu pro samozřejmé přesvědčení, že lidské bytosti disponují vlastní svobodou rozhodování, že to vše není jen subjektivním klamem, přivíral oči před lavinou poznání vzešlého od výše zmíněných slavných jmen. Máme-li osud ve vlastních rukou, cítíme-li odpovědnost, zpytujeme-li svědomí, jak je možné, že v přírodě kolem sebe spatřujeme tak často nevyhnutelnost a předurčenost – tedy chladnou přítomnost determinismu?
Svobodná vůle a úsvit kvantové fyziky
V očích některých předních tváří přírodovědy přinesla v této věci změnu až revoluční práce německého teoretického fyzika Wernera Heisenberga, představující Unschärfeprinzip (v češtině znám jako princip neurčitosti), jež vešla v širší povědomí roku 1927. Objev v podstatě napovídal, že čím lépe známe pozici elementární částice, tím méně jsme s to určit její hybnost a naopak. Někteří kosmologové z toho s potěšením vyvodili, že takto prezentovaný fyzikální svět již není plně deterministický, dokonce ani v makroměřítku, ani hypoteticky.
Jak později roku 1949 trefně napsal například kosmolog Georges Lemaître, historii našeho kosmu sice vystopovat lze, nemůžeme však předpovídat jeho budoucnost, neb je místem, „kde se něco skutečně odehrává“. Jinými slovy jeho budoucí scénář je dosud nedopsaný.
Nedošlo však jen na umírněné závěry, jiní vědci sáhli po daleko razantnějších prohlášeních adresujících koncept, jenž byl v předešlých dekádách ohrožován - svobodnou vůli člověka. Jen rok po tom, co svět obletěla informace o Heisenbergově principu, napsal britský astrofyzik Arthur Eddington ve své dnes již proslulé knize The Nature of the Physical World radikální prohlášení: „…měli bychom poznamenat, že věda tedy opouští svou morální opozici vůči svobodné vůli.“ Můžeme jen spekulovat, proč do promýšlení neživé přírody vnášel i aspekt morálky. Následně roku 1932 připojila podobný závěr další neméně výrazná postava někdejší fyziky – nobelista Robert Millikan, který napsal: „To znamená, že filozofický determinismus, …se díky experimentální fyzice ukazuje být falešnou generalizací,“ a doplnil citaci fyzika Fredericka Lindemanna: „Úzká krusta, ve které naši předchůdci uzavřeli náš mentální proces, byla porušena.“
Začátkem čtyřicátých let se svým obdobným konstatováním nezůstal pozadu ani známý astrofyzik James Jeans s důležitým dodatkem, že je potřeba též definovat, co pojmem „svobodná vůle“ vlastně míníme. Nakonec se roku 1943 připojil i britský matematik Edmund Taylor Whittaker, jenž vítal závěry kvantové fyziky jako nové faktory „v diskuzi o nutnosti, náhodě a svobodné vůli“.
Doplňme, že v té době porozumění jak vazbě lidského vědomí na biologickou matérii mozku, tak spojitosti živé hmoty s kvantovým světem bylo stále v plenkách. Zmíněná prohlášení o determinismu, svobodné vůli a mentálních procesech lidského mozku z textů Eddingtona, Millikana, Jeanse a Whittakera je proto třeba číst jako symbolická, principiální a v jejich očích optimistická stanoviska. Bezesporu se však stala články v řetězci řady dalších podobných ohlasů. Svou důležitost má zřejmě též fakt, že všichni byli praktikujícími křesťany.
Velmi mlhavě si přesah svého objevu uvědomoval i samotný Heisenberg, avšak nebyl schopen domýšlet věc do konkrétnější podoby. Ve své knize z roku 1959, jež v češtině vyšla pod názvem Fyzika a filosofie, několikrát paradoxně naznačil své očekávání spíše konfliktuálních střetů moderní přírodovědy se základními náboženskými a filozofickými názory některých kultur.
Tajemství kvantového světa jako perspektiva filozofie, teologie a neurovědy
Nezůstávejme jen u přírodovědy. Na problémy možnosti otevřené budoucnosti a předurčenosti narazíme i mezi literáty či teology. Kupříkladu Laplacův determinismus se pokusil vtipem narušit i argentinský spisovatel Jorge Luis Borges slovy, že v pauzách toku kosmického času „číhá Bůh“, jenž zřejmě dovede měnit očekávané danosti. Českému prostředí pak teolog Josef Petr Ondok zprostředkoval existující dějinný náhled spatřující tentokrát ve světě kvant také prostor pro božskou intervenci – tj. způsob, „jakým Bůh uplatňuje svou aktivitu ve světovém dění.“ V této souvislosti se objevily též spekulace o kvantovém světě jako platformě, skrze kterou se mohou odehrávat zázraky popírající pozorované přírodní zákony.
V každém případě po celou dobu ve vzduchu visel nad determinismem i další otazník, který v šedesátých letech poměrně trefně naznačil Lemaîtrův přítel, švýcarský filozof Ferdinand Gonseth; reflexe lidského vědomí byla po dlouhou dobu doménou filozofie, najednou si toto teritorium čím dál více nárokuje i přírodověda.
V 21. století si pak významný kvantový fyzik Henry P. Stapp přímo položil zcela prozaickou otázku: jak najít cestu z kvantového světa k lidskému vědomí. Asi nepřekvapí, že svou knihu pojmenoval Quantum Theory and Free Will. Stappova otázka vyrůstala z přesvědčení, že v problematice nalézání vztahu mysli a hmoty lidského mozku dovede kvantová fyzika být vhodnějším nástrojem než ta newtonovská. To jej vedlo k dalšímu tázání: proč se tím ještě psychologové nezabývají? Dotaz byl však špatně položen, jelikož alespoň neurověda k tématu cestu již našla.
Heisenbergova myšlení se totiž poměrně nedávno chopil americký neurovědec Christof Koch, který rigorózněji rozpracoval souvislost biologické báze lidského vědomí a principu neurčitosti právě s ohledem na přítomnost svobodné vůle člověka. Nyní s patřičným odstupem se tak dá říci, že prvotní intuice přírodovědců ve dvacátých až čtyřicátých letech nebyla ani z dnešního pohledu ohlédnutím do slepé uličky, ale naopak ukazuje svůj nosný interdisciplinární potenciál.
Otázky svobodné vůle, z toho vyplývající odpovědnosti či svobodné možnosti volby, na kterých dnes stojí některé světové náboženské, justiční, tržní či politické systémy, jsou tedy živé dodnes. Není tomu tak poprvé a ani pravděpodobně naposled, konečně již v 16. století bylo téma předmětem sporu mezi klíčovými elementy evropských dějin – postoje Erasma Rotterdamského a protestantské perspektivy Martina Luthera. Zatímco Erasmus kladl odpovědnost volby mezi konáním dobra a zla na člověka, Luther, inspirován myšlením starověkého církevního otce sv. Augustina, se domníval, že lidé naopak nejsou schopni sami rozlišit dobro a zlo, proto jsou vedeni Boží prozřetelností.
Pokud tedy chceme o palčivém tématu svobodné vůle v současnosti přece jenom něco s jistotou říci, pak shledejme, že (vzhledem k důležitosti otázky zcela pochopitelně) sledujeme jeho postupující difuzi napříč časem a sférami poznání – zájem postihující teologii, filozofii, kvantovou fyziku či medicínu. Navzdory vzdálenosti oněch oblastí se zde možná rýsuje překvapivě velký prostor pro shodu.
O autorovi
Daniel Rejman
Doporučujeme
Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
Do srdce temnoty 
