i

Aktuální číslo:

2018/11

Téma měsíce:

Psychosomatika

Skeptické srdce Evropy

 |  27. 10. 2018

Kulatá výročí svádějí k všelikým úvahám. Dnešních sto let české státnosti nabízí například otázku: Existuje něco jako česká národní povaha? Pokud ano, jaká je?

Vědeckou odpověď nikdo nezná, tedy pokud není zároveň brilantním biologem, psychologem, historikem i sociologem (přinejmenším) a pokud navíc neoplývá uměleckým bystrozrakem. Nedostupnost pro exaktnější uchopení tématu ale neznamená, že o něm nemůžeme přemýšlet alespoň kvalitativně, každý po svém.

Zde je moje verze jako podnět ke čtenářovu vlastnímu výročnímu zadumání.

Jako asi první se pokusil průkopník české sociologie Emanuel Chalupný ve spisku Národní povaha česká (1907). V něm mj. napsal: „Angličan zpívá: ´Vládni, Británie.´ Češi pějí: ´Ještě naše slovanská řeč žije.´ Angličan se těší ze své vlády, my z toho, že jsme ještě nezahynuli.“

Zatím poslední ze seriózních prací, o kterých vím a které se týkající české národní povahy (jakkoli tento pojem tam ani jednou nepadne, mluví se tu o národním stereotypu) je text akademických psycholožek Martiny Hřebíčkové a Martiny Klicperové-Baker Češi v nebi a v pekle (Vesmír 97, 510, 2018/9). V jejich výzkumu Češi vycházejí převážně jako „nedemokratičtí skeptici, ... poněkud negativističtí a sebekritičtí“.

Česká mašina

Na biologické jádro člověka nasedá kultura, obdobně jako sekundární struktura DNA na primární, jako epigenetika na genetiku, podmíněný reflex na nepodmíněný.

Jakkoli přírodní výběr ze své podstaty nepřeje obětavým jedincům, součástí našeho biologického evolučního dědictví je i cosi jako morální imperativ (evoluční adaptace instinktivní povahy, uložená v genech, která člověka vedle přednostní péče o vlastní prospěch nutí v určitých situacích dělat i za cenu vlastní ztráty věci, které se komunitě vyplácejí a ona tudíž lépe prosperuje). Základní morální imperativ je něco jako největší společný jmenovatel většiny lidí ohledně etiky. Ten bývá vždy a všude stejný, proto nás oslovují díla Homérova stejně jako Čapkova, proto láska či nenávist bují na Papui i na Manhattanu.

Naproti tomu součástí dědictví kulturního je národní étos (od předků přejímané, v bájích, zvycích a rituálech uložené, výchovou vštěpované a zkušeností posilované zásady, de facto podmíněné reflexy). Národní étos spoluurčuje místní způsoby realizace všeobecného morálního imperativu.

Jak morální imperativ, tak národní étos tedy fungují značně nezávisle na momentálním politickém –ismu (ten ovlivňuje hlavně to, co je a není oficiálně dovoleno či zakázáno). Zatímco s imperativem nelze v reálném čase pohnout (genetická odpověď na změnu podmínek se ustálí za tisíce generací), étos se dá postupně změnit (vývoj tradice trvá „jen“ desítky generací).

„Naučili jsme se oscilovat mezi malodušností a kompenzačním velikášstvím. Kašlat na společný zájem. Hledět si každý jen své kuličky.“

 

A teď se podívejme na naši historii. Plných čtyři sta let před vznikem samostatného státu byli Češi porobeným národem, neměli svého vládce ani vlastní správu. Z posledních sto let byli svými pány jen necelou polovinu a zažili v nich tři „osmičkové“ události: Mnichov ´38, únor ´48, srpen ´68. Elita národa byla nucena v několika masivních vlnách emigrovat, mezitím průběžně odcházela jednotlivě.

Není divu, že takové dějiny vytvářely selekční tlak ve prospěch průměru, přály poddajnosti a naopak trestaly sebevědomí a průbojnost.

Nezažili jsme sled generací pozvolného občanského zrání, nezvykli jsme si, že žádoucí změny lze dosáhnout i tlakem zdola, vytrvalým úsilím obyčejných lidí. Místo dlouhodobého, mnohdy bolestného ladění vztahu jedinec-veřejná správa a místo kultivace občanské společnosti i národního sebevědomí jsme si desítky pokolení posilovali hlubokou, trucovitou nedůvěru k vrchnosti, k novotám, k jinakosti.

Nepoznali jsme opakovaně, co je hrdost na vlast, co je respekt světa. A pokud jsme přece jen tu a tam pocítili zodpovědnost za něco víc než za svůj osobní píseček, dostali jsme za vyučenou. Jaký tohle všechno mohlo mít účinek?

Co třeba tenhle: Naučili jsme se oscilovat mezi malodušností a kompenzačním velikášstvím. Kašlat na společný zájem. Hledět si každý jen své kuličky. S rostoucím cynismem („kdo nekrade, okrádá rodinu“) jsme si vypěstovali osobitý způsob „nažívání“, vlastní soustavu nepsaných společenských norem a vzorců, jakýsi všepronikající český národní étos založený na třech „š“ – švindl, šlendrián, Švejk (ten nikoli jako odstrašující příklad smějící se bestie, ale jako následováníhodný vzor v reakci na bezmoc). Kdo z této české mašiny na chvíli vystoupí, společně s Nerudou „již stojí opodál“. (Z biologického hlediska to není nic špatného, jen jsme se přizpůsobili daným poměrům. Na druhé straně je tím je ale pomáháme udržovat.)

Aktuální skleněný strop populace modo bohemico Homo sapiens tedy – i nyní, za relativně krátké éry svobody a demokracie – leží jinde než u národů s příznivější historickou zkušeností. (To neznamená, že intelektuálně nejsme schopni vidět výš. Právě diference mezi dohlédnutelným a reálným stavem je jedním z hlavních zdrojů všudypřítomné blbé nálady, která – nedostatečně vyvažována – se u některých jedinců časem rozvíjí v tekutý hněv. Tuto temnou, volně ležící destruktivní sílu potom populisté účelově „chlístají“ na různé jim nepohodlné jevy či skupiny. Ale to už je jiné téma.)

Úkol pro dony Quijoty

Lze tedy alibisticky říct, že jsme, jací jsme, protože historicky nemůžeme být jiní. Jak z toho bludného kruhu ven (tedy – pokud vůbec chceme)? Co jedinec, to odpověď... Za sebe navrhuji tu docela minimalistickou (že by důsledek vžitého přesvědčení, že „beztak nic nemá cenu“?).

Především nalít si čistého vína. Už to je proti přírodě, vždyť jednou z veledůležitých evolučních adaptací člověka je sklon považovat se (individuálně i druhově) za důležitějšího a vidět své věci růžovější než ve skutečnosti. „Nad spousty nízkých pravd nám dražší/ten povznášející nás klam,“ napsal Puškin.

Vidět člověka v pravém světle není snadné ani příjemné – a přitom by to vlastně mohla být docela úleva, přijmout lidskou přirozenost v její skutečné podobě a raději se nechat překvapovat neočekávanou ušlechtilostí, než si ji podvědomě nárokovat a potom být neustále zraňován opakem.

Pokud se nám tedy opravdu podaří pohlédnout si do tváře a nezkamenět, co dělat? Návod by mohl poskytnout stoik Seneca: „Moudrý člověk se nechá osudem vést, nemoudrý je jím vlečen.“ Cílem lidského života z tohoto pohledu není přitesávat svět k obrazu svému, ale zapasovat svůj obraz do světa, jaký je.

Kruciální otázka veškeré naší činnosti potom zní: Kdy a nakolik v onom neodvratném, biologií dominovaném proudu vývoje lidské společnosti „dělat vlnky“ tak, aby to nebylo na škodu, nýbrž ku prospěchu?

Přesnou odpověď nezná nikdo z tohoto světa, ale můžeme zkusit vydat se jí naproti. Rozhodně nespoléhat na nějaký čarovný zásah shůry (z Vídně, z Moskvy, z Bruselu). Jelikož tu máme vědu a vzdělání, tak rozhodně neuškodí neustále poznávat svět i sebe sama včetně svých možností i slabůstek, snažit se pochopit co možná nejširší souvislosti vnějších i vnitřních jevů (a udržitelně toto poznání promítat do práce i osobního života). Tím se činit osobně vyspělejším (včetně odolnosti k manipulaci) a směřovat tak blíže k oné pomyslné moudrosti (včetně pochopení závazku rozumu pro člověka, lidstvo, život, Zemi).

Čím dál na této pouti pokročíme, tím menší pak bude naše pokušení šířit „dobro“ jinak než pouze kontaktně, nenásilím, osobním příkladem (všechny ty jiné, zprostředkované, více či méně sociálně inženýrské dobré úmysly se totiž v konečném důsledku ukážou méně efektivní až kontraproduktivní).

Tedy žádné pompézní skoky pro budoucnost světa, ale obyčejné krůčky pro současnost nejbližšího okolí; být slušný, skromný, ohleduplný; být takový bez ohledu na neblahé okolní dění; být takový, i když se zrovna nikdo nekouká a i když se mi to zrovna nehodí do krámu...

Stejně jako se skládají naše hříšky, sečítají se i užitečné skutky. Možná se potom náš skleněný strop, řečeno s Hrubínem, „o peříčko zvedne“; třeba z jednotlivých vlnek povstane příval a veletok lidské civilizace, hrnoucí se nezadržitelně do slepé soutěsky, o mírku atomu zpomalí... A i kdyby ne, neukáže se pro každého cenná i samotná snaha?

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Závan kance

Závan kance

Oldřich Lapčík  |  5. 11. 2018
Možná jste to už také zažili. Maso máte od osvědčeného řezníka, vypadalo dobře, určitě bylo čerstvé. Tak proč, u všech všudy, přes vložené...
Je psychosomatika obchod s deštěm?

Je psychosomatika obchod s deštěm?

Vladislav Chvála  |  5. 11. 2018
Nedávné kauzy pochybných léčebných praktik, které zveřejnila Česká televize, rozbouřila odbornou i laickou veřejnost. Jsou všechny ty pokusy...
Hlubokomořské pytlíky vody

Hlubokomořské pytlíky vody uzamčeno

Adam Petrusek, Zuzana Musilová  |  5. 11. 2018
Jak jsou některé rostliny, ryby, žraloci a korýši schopni přežít několik kilometrů pod hladinou oceánů – v hloubce, kde je teplota vody velmi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné