Mým snem je Mars

Již třikrát pobývala na Marsu. Přesněji – absolvovala simulovanou misi na Mars. Slovenská astrobioložka Michaela Musilová by se jednou ráda vydala do opravdového vesmíru. Je reálné, že to bude zrovna rudá planeta? A jaká je budoucnost lidských misí?

Vaše zatím poslední mise „na Mars“ skončila předčasně. Co se přesně stalo?

Mise byla přerušená, protože jeden člen posádky měl vážnou nehodu, musel jít do nemocnice. Po několika dnech měla znovu začít., ale jiný člen posádky se mezitím rozhodl, že chce odstoupit. Jen se třemi členy posádky nemohla mise pokračovat. Pro každého z nás tím nastal velký zvrat. Všichni jsme museli na devět měsíců (osm měsíců trvá samotný pobyt v izolaci, měsíc příprava) opustit svoji práci, já s jedním kolegou jsem uvízla v USA kvůli vízům, kdybychom se vrátili domů, další dva roky nemáme nárok na nové. Ale už jsem se dostala domů na Slovensko a dokonce teď mířím zpátky na Havaj, kde bude snad brzy odstartována nová mise. 

Byla jste astronautkou na simulované misi již třikrát. Jak vlastně začal vesmírný příběh Slovenky, která se probojovala do NASA? 

Zájem o věci spojené s vesmírem u mne začal již v dětství, ale rozhodujícím momentem byla v osmi letech návštěva centra NASA, kde jsem mimo jiné měla možnost obléct si skafandr. Můj otec tehdy organizoval setkání prvního slovenského kosmonauta Ivana Belly s Eugenem Cernanem ve Washingtonu. Fotografie na ledničce mi stále připomíná můj dětský sen stát se astronautkou. Když mi bylo patnáct, už jsem věděla, že vím, čemu se chci věnovat celý život a že má vášeň pro vesmír je opravdu silná.

Kde se dá vesmír nejlépe studovat?

Na školách ve Velké Británii anebo ve Spojených státech, ale za hodně peněz. S tím vědomím jsem si na střední škole začala přivydělávat. Přijali mne na University College London, kde jsem začala studovat geologii a astrofyziku. Naspořené peníze mi ale stejně nestačily, takže jsem měla při studiu několik prací a stipendií. Ve druhém ročníku proběhl konkurs na studium na CALTECH, což v té době byla nejlepší univerzita na světě. Brali dva studenty ze všech britských škol. Nakonec to dopadlo tak, že vybrali mě a jednoho Čecha.

Splnilo studium vaše očekávání? Kam vás posunulo?

Na CALTECH jsem si konečně mohla vybrat předměty podle svého gusta. Můj cíl byla astrobiologie, studium života ve vesmíru. Začala jsem se zabývat organismy, které žijí na Zemi v extrémních podmínkách, tedy v podmínkách připomínajících jiné planety, kde by mohl být nějaký život. Navrhla jsem i několik experimentů s extrémofily, což mi i díky několika podaným grantům otevřelo dveře ke spolupráci s NASA. Podařilo se mi začít pracovat jako „navštěvující výzkumník“, zpočátku na projektu Mars Science Laboratory, který obnášel zejména záležitosti spojené se sondou Curiosity. V  oddělení ochrany planet jsme se zabývali tím, jak zabránit tomu, abychom nepřenesli nějaké velmi odolné mikroby ze Země.

A je možné tomu zcela zabránit?

Pokud hledáme život na jiných planetách, chceme si být jisti, že se setkáme s původním prostředím, nikoli s tím, co se tam dostalo od nás. Zároveň chceme předcházet zničení místních ekosystémů, které by mohl způsobit cizí – tedy zanesený pozemský život. Tímto etickým pravidlem vědecké práce se mají řídit vědecké agentury a sterilizovat všechny přístroje, které posílají do vesmíru. Navzdory tomu ale určité množství mikrobů vždy přežije a do sond se dostat může, zabránit tomu je prakticky nemožné.

Do jaké míry tedy můžeme věřit, že prostředí na Marsu kontaminované není?

Těžko říct, protože některé sondy, vyslané v minulosti, nebyly úplně sterilizované. Netýká se to tzv. vikingských astrobiologických misí ještě ze sedmdesátých let, protože u těch proběhla důkladná sterilizace. Od těch dob tam ale „popadalo“ množství dalších misí, včetně těch z NASA, o jejichž čistotě se dá pochybovat. Po vikingských misích totiž převládl názor, že na Marsu nejspíše život nebude, takže se snížily nároky na čistotu sond. Dnes tedy praktikujeme pravidlo, že ve vzdálenosti desítek až stovek kilometrů v okolí sondy nechceme brát vzorky. A do oblastí označených jako Zvláštní oblasti Marsu, Mars Special Regions, kde je větší pravděpodobnost, že by tam mohl být život, a tudíž by i ten zavlečený pozemský měl větší šanci na přežití, se sondy přímo neposílají.

Takže my se při hledání života vyhýbáme místům, kde je největší pravděpodobnost jeho nalezení?

Ano, zatím ano. Nemůžeme riskovat, že ta mísa kontaminujeme. Stejně byly mise donedávna zaměřené hlavně na zkoumání marťanského prostředí a jeho historie. Vědci se snažili zjistit, zda byly podmínky na Marsu někdy vhodné pro vznik a existenci života (mise Mars Science Laboratory). Další mise hledaly stopy a důkazy, že na Marsu je nebo byla přítomna voda (Phoenix Lander, Opportunity a Spirit, atd). Proto ani nebylo vysloveně potřeba posílat sondy do Mars Special Regions, nehledal se život jako takový. Nyní ale, díky množství důkazů, že na Marsu tekla a stále teče voda a že na jeho povrchu byly podmínky vhodné pro vznik života, se tohle mění. Teď už se budou hledat stopy po životě ­ přítomném, nebo stopy života, který možná vyhynul.

O hledání známek dávného života, který se na Marsu mohl vyskytovat v první miliardě let existence planety, se hovoří teprve v souvislosti s misí Mars 2020. Viz také Přistání do Jezera. Od hledání míst, alespoň v minulosti příhodných pro život, se díky lepším přístrojům posouváme ke zkoumání, zda se na takových místech život opravdu vyskytoval.

Přístup NASA se tedy mění.

Co se týče strategie pro hledání života na Marsu, s misemi Mars 2020 a ExoMars se postup změní. Pravidelně se mění i definice Mars Special Regions a mezinárodní komise rozhodla, že se musí změnit kritéria pro výběr místa pro přistání sond. Vědci mají nejdříve vybrat, kam by chtěli poslat sondu a potom se vyhodnotí, jestli toto místo či jeho okolí není příliš vzácné.

Co nejvíce brání tomu, aby se mise na Mars uskutečnila v dohledné době?

Důvodů je několik. Tím největším je politika. Kdyby se všichni posledních dvacet let drželi plánu NASA dostat lidi na Mars do roku 2030, tak budeme připraveni. Ale v USA se politika mění s každým prezidentem. Chybí dlouhodobější vize. Ne tak v Číně, proto se možná Číňané dostanou na Mars mnohem dříve než my. Doufám, že čínské plány Evropu a Ameriku vyprovokují k aktivitě. Rusové sice hodně investují, ale spoustu věcí nechali plynout a politika jim do vesmírných plánů také hodně zasahuje. Podle mne by vše urychlila spolupráce. Kdyby se výzkum dokázal spojit, tak nás to posune o celé roky dopředu.

Do hry vstupuje i soukromý byznys…

Komerční sektor, který zapadá do vesmírného výzkumu a technologií, může vše urychlit. Každého napadne Elon Musk. On sice může postavit raketu na Mars, ale neobejde se bez dalších technologií, které lidi ochrání například proti záření. Tohle všechno není dořešené, takže na tom budou muset dále pracovat vědci, kteří potřebují finance. A to jde zase ruku v ruce s politikou.

Technologie jsou tedy již alespoň „nastartované“?

Vypadá to slibně, stavějí se rakety, které by mohly letět na Mars, vyvíjejí se skafandry, které by ochránily lidi proti silnému záření během cesty i na samotném povrchu. Testuje se využití zdrojů in situ, aby si cestovatelé mohli vše potřebné vyrobit z místních zdrojů přímo na Marsu, například s pomocí 3D tiskáren. Na tom všem se intenzivně pracuje a až bude hotovo, vytvoří se několik misí a platforem pro Mars. Z technologického hlediska jsme tedy na dobré cestě a zdá se, že to bude na tomto projektu to jednodušší. Z medicínského pohledu si tak jistí nejsme. Nevíme, co se stane s tělem během záření, co způsobí změna gravitace, která je na Marsu oproti našemu prostředí třetinová. Možná největší kámen úrazu ale představuje psychologická stránka. Čeká nás tedy ještě hodně práce v této oblasti výzkumu.

O psychice můžete dlouze vyprávět. Určitě hrála významnou roli i na simulovaných misích, jež jste absolvovala.

Mám v tomto dobré srovnání, byla jsem na dvou misích v americkém Utahu v Mars Desert Research Station v USA jednou jako členka a podruhé jako velitelka. Při výběru posádky pro první misi se kladl důraz na životopisy jednotlivých lidi, na jejich schopnosti, někteří byli vědci, druzí inženýři, další lékárníci, každý byl dobrý v něčem jiném. Museli jsme fungovat v extrémních podmínkách, ale nikoho nenapadlo otestovat naši schopnost spolupráce ještě před samotnou misí. Celá ubytovna měla osm metrů v průměru, nevyhnula se nám ponorková nemoc, která neskutečně vyostřila naše vztahy. Po čase to došlo tak daleko, že na sebe dva členové posádky začali křičet. A protože jsme byli všichni v jednom prostoru, vše bylo vidět, slyšet, nedalo se před tím schovat. Jedna osoba se dokonce skoro zbláznila a chtěla utéct, ale stanice ležela uprostřed pouště, kde žijí pumy a jiná nebezpečná zvířata. Já jsem v té době zastávala roli mediátora a podařilo se mi ji uklidnit. Také díky tomu jsme celou misi nakonec úspěšně dokončili.

Dokázali jste se z toho při přípravě druhé mise poučit?

Ano, ta už probíhala jinak. Z výběrového řízení vzešli finalisté a já jsem byla určena jako velitelka. Záměrně jsem po všech kandidátech vyžadovala, aby předem společně vytvářeli projekty, na základě toho posledním výběrem prošli jen lidé, kteří uměli spolupracovat i pod velkým tlakem. Moje posádka pak fungovala výborně i přes všechny zlé věci, které nám tam nachystali. Například se nám pokazila toaleta, na několik hodin vypadla elektřina, přestalo fungovat topení, když bylo venku minus 17 stupňů Celsia, přišli jsme o dvě třetiny zásob vody a museli jsme přestát i další podobné problémy, kterým jsme čelili obdobně jako by mohly nastat na skutečném Marsu. Ale přesto, byli jsme na Zemi a psychicky jsme si toho byli vědomi. Fakt, že jste ve skutečné izolaci daleko od Země a víte, že vám nikdo nepřijde na pomoc, zítra ani třeba za půl roku, případně ani za rok, to musí být něco úplně jiného.

Součástí základny pro simulovanou výzkumnou misi v americkém Utahu byl také miniskleník pro pěstování zeleniny a bylinek pro posádku. Chodili jste se tam prý uklidňovat…

Ano, byla to příležitost, jak získat alespoň na nějaký čas trochu soukromí. Hodně nám to pomohlo. Posílala jsem tam lidi a sama jsem se tam také chodila uklidnit, když bylo potřeba. Jindy jsem si tam zase zpívala anebo poslouchala hudbu. Prostě každý tam měl čas, který mohl využít po svém.

Kolik vás bylo na první a kolik na druhé misi?

Na první misi v Utahu nás bylo 7 a na druhé 5, takže jsme měli o trochu více prostoru a to také pomohlo. Třetí byla předčasně ukončena. Naštěstí se brzy uskuteční čtvrtá a já budu zase v posádce.

Jak vnímáte zprávy o tom, že Mars by mohl být obyvatelným?

Zatím všechny zprávy jsou pro astrobiologii i pro obývání Marsu velmi nadějné. Vnímám tyto zprávy poněkud ambivalentně. Na jednu stranu bych strašně chtěla zjistit, zda na Marsu byl někdy nějaký život. Na druhou stranu vím, že kdybychom tam začali stavět kolonie, tak tuto planetu kontaminujeme natolik, že na hledání původního života můžeme zapomenout.

Je vůbec potřeba, abychom na Mars posílali lidi? Nezvládli by stejnou práci roveři a roboti?

Lidé jsou pro zkoumání jiných planetárních těles velmi důležití. Mám pěkný příklad z Měsíce. Na Apollu 17 byl geolog Harrison „Jack“ Schmitt, který už vnímal svoje okolí očima odborníka. Když mu z Houstonu řekli, aby sebral nějakých pět kamenů, tak si všiml jednoho a řekl si: ‚‚Tento kámen je zajímavý, ten by nám mohl prozradit víc.‘‘ A skutečně se ukázalo, že právě tento odebraný vzorek byl ze všech nejdůležitější, co se týče informací o Měsíci a jeho minulosti. My sice v současnosti na Marsu máme roboty, kteří také „vidí“, ale jen omezeně. Každý jejich pohyb je naprogramovaný i na dny dopředu, a když udělají nějakou analýzu, dozvíme se až po dvou týdnech, že tam byla nějaká zajímavá chemikálie. Možnosti strojů jsou limitované. Lidé mohou provádět výzkum jinak, mají zkrátka lidské vlastnosti, posílat je, má svoje výhody.

Pokud se rozhodneme posílat lidi na Mars, tak to asi nebude probíhat ve stylu filmu Marťan.

Model „přistaneme tam, zapíchneme vlajku a po třiceti dnech poletíme zpátky domů,“ tady fungovat nebude. Dostat lidi na Mars je tak náročné, že když už tam jednou poletí, budou už muset rovnou začít budovat kolonii. Na to naváže další mise, která bude budovat dále. Bude to náročné, ale já věřím, že to takto bude mít smysl. Filosoficky je za tím touha zkoumat vesmír a dobývat ho. Současně i určitý záložní plán, protože nikdy nevíme, jaký asteroid přiletí a jak nás to ohrozí, takže bude dobré mít aspoň jednu další planetu, kde budeme moci přežít.

Mluvila jste o svém dětském snu, který vás vedl do vesmíru. Bylo to tak i u ostatních členů mise?

Bylo to různé. Například tam s námi byl jeden inženýr, jehož úkolem a maximální vášní bylo stavění roverů. Chtěl být zapojený do podobných misí od různých institucí a nebylo pro něj nezbytné, aby do vesmíru i cestoval. Stačilo mu, že bude přitom prostřednictvím svého roveru. V posádce první mise jsme myslím byli tři nebo čtyři, kteří touží být astronauti, takže přibližně polovina.

Pokud toužíte být astronautkou, o jakou cestu do vesmíru byste měla zájem? Chtěla byste být při skutečné cestě na Mars, i se všemi riziky, které jste poznala při simulovaných misích?

Ano, stále toužím být astronautkou a mým snem je dostat se jednou do vesmíru, ideálně na Mars. Pokud by mise na Mars byla organizovaná vesmírnými agenturami anebo alespoň organizacemi, které velmi důkladně připravily vše potřebné pro to, aby byla úspěšná, byla bych ochotná to riziko podstoupit. Už to mám celkem odzkoušené se simulovanými misemi, takže věřím, že na skutečnou bych byla připravena dostatečně. Nejde mi o to, abych byla první na Marsu, ale abych mohla zkoumat rudou planetu přímo na místě a přispět k výzkumu astrobiologie.

Při plánech na cesty na Mars se hovoří i o jednosměrné cestě. O tu byste také stála?

Stále více to vypadá tak, že jednosměrné lidské mise se nebudou realizovat. Nebylo by to ani etické. Ráda na to téma žertují: pokud by jednou byly jednosměrné mise na Mars, zúčastnila bych se až na stará kolena, až nebudu mít tady na Zemi co ztratit.