Poslové humanity: František Hamza, lidumil z Luže

Bojovník proti tuberkulóze, lékař a spisovatel František Hamza se narodil před 150 lety. Ústav, který v Luži-Košumberku založil, funguje dodnes.

Co se medicíny týká, většina lidí se nejčastěji setkává s praktickými lékaři. Pokud ti dobře diagnostikují náš neduh, účinně a šetrně ho odléčí a navíc se k nám hezky chovají, jsme spokojeni. Pokud ale stonáme závažněji, shledáme, že k našemu vyléčení muselo být i mnoho objeveno a takříkajíc institucionalizováno. Prvnímu účelu slouží badatelé, druhému zdravotničtí administrátoři, popřípadě až politici. Tu a tam ale vyvstanou jednotlivci, kteří všechny tři výše zmíněné stavy propojí rychleji, než by k tomu došlo dosud zavedenou, zpravidla pomalou (poněvadž úřední) cestou.

Tito tvůrci nových vztahů bývají ve svém úsilí zhusta osamělí, nepochopení, považovaní v lepším případě za donkichoty, v horším div ne za delikventy. Avšak světe, div se, poháněni svým neutuchajícím étosem, oni uspějí.

Dnes už nikdo neví, jakou cenu – třeba i ochotně – za to museli zaplatit; jejich zásluhy oceňuje jen pár odborníků. Nicméně právě tito hierarchicky nezařaditelní poslové humanity, filosof Emanuel Rádl by asi řekl andělé mezi lidmi, jsou solí medicíny a vlastně i celé společnosti. Zářným příkladem je doktor František Hamza.

Ze mlejna do ordinace

„Na levém břehu Želivky, poblíž vodního toku, v zátiší věru rozkošném a velebném vybudován je památný klášter premonstrátský... A dál a dál proti vodě, za panskými lesy ... selská hubená políčka, suché palouky chudobně se tu tísní jako přílepky panských úrodných lánů. Ve zdejší zemi urodí se sotva brambory, oves, řípa, žito a pícní plodiny. Věřte, v Zálesí je země tvrdá, vzdorovitá a nevyzpytatelná...“

Tak později František Hamza charakterizoval svůj rodný kraj – Humpolecko na Vysočině.

Narodil se 6. března 1868 ve mlýně v Kletečné, malé vesničce v lokalitě zvané Zálesí, kde později jeho bratr Jindřich mnoho let vedl tamější společenstvo mlynářů. František vystudoval nižší gymnázium v Pelhřimově, poté vyšší v Německém (nyní Havlíčkově) Brodě. Hned po promoci na lékařské fakultě v Praze roku 1897 se oženil s Julií Závodskou, dcerou soukeníka z Kletečné (vychovali dva syny, třetí zemřel ve dvou letech na záškrt). Vzápětí se usadil jako městský a posléze obvodní lékař v Luži u Skutče, obci s interesantní zříceninou gotického hradu pánů z Košumberka.

V Luži se také jako začínající praktik poprvé naplno setkal s tuberkulózou.

Nejen půvabná Violetta

Na přelomu 19. a 20. století trpělo v českých zemích touto chorobou až půl milionu obyvatel, do roku 1934 byla hlavní příčinou úmrtí (než ji předstihly srdečně cévní choroby). Podle odhadů mikrob Mycobacterium tuberculosis zahubil jen u nás v první polovině 20. století milion lidí.

V roce 1882 objevil původce tuberkulózy Robert Koch, který, řečeno s Adolfem Branaldem, „mu vpálil svůj cejch s touž rozkoší, s jakou lovci mustangů vpalují do rozpálených koňských zadků cejch svého ranče“.

Robert Koch ve své laboratoři.Volné dílo

Účinná kauzální léčba tuberkulózy (též souchotin, úbytí nebo ftízy) tehdy neexistovala, tu přinesly až během druhé světové války objevené antibiotikum streptomycin a chemoterapeutikum kyselina paraaminosalicylová.

Léčbu podpůrnou – především vydatnou stravu a horským vzduchem – si mohli v sanatoriích dovolit jen zámožní lidé. A těch byla mezi nemocnými mizivá menšina. Opět Branald: „Nevěřte romantikům – na jednu interesantně kašlající dámu s kaméliemi připadá sto tisíc nádeníků...“

My dodejme, že stejně neromantická je i smrt, rozhodně nevypadá jako ve Verdiho Traviatě či Pucciniho Bohémě.

Mladý doktor Hamza se s touto skutečností odmítl trpně smířit. „Tuberkulóza je nejsmutnější lidskou písní, jejíž první sloka zpívá o chorobě dětské a sloka poslední o těžké plicní chorobě dospělého člověka. Boj proti tuberkulóze by byl ubohý, nevědecký, nesociální a marný, kdyby nezačal již u bran, jimiž nákaza vstupuje do mladého organismu, kdyby nehojil prvá, dosud nepokročilá poranění dětského těla. Abychom vítězně přemohli naši nejhroznější sociální chorobu, proto jsem založil Ústav pro skrofulózní děti v Luži-Košumberku.“ (Skrofulóza, zduření místních uzlin na krku, je jedním z projevů dětské tuberkulózy, pozn. aut.)

To se stalo v roce 1901. „Hamzova Luže“ se stala prvním takovým podnikem v Rakousko-Uhersku (a funguje jako léčebný ústav dodnes, pozn. ed.).

Bílý prapor na Košumberku

Název této kapitolky jsem si vypůjčil od mistra pera Adolfa Branalda, který o tuberkulóze, Františku Hamzovi a léčebně v Luži napsal nádhernou stejnojmennou povídku (vyšla roku 1961 ve sbírce Ztráty a nálezy).

Doktor Hamza začal s deseti postelemi a dvaceti kozami na mléko. Zakoupenou vilu o několika pokojích (v největším zřídil ordinaci) si mohl dovolit zařídit jen spartánsky (leč nezapomněl na vázy pro květiny a pár dětských her), pro budoucí malé pacienty sehnal jednoduchá, splývavá, „cudně temná“ roucha, něco mezi košilemi a kytlicemi (to aby nemocní mezi sebou nepodléhali erotickému pokušení). Svítilo se petrolejkami. Zahradu proměnil v nádherný park, aby se děti měly kde procházet. Jak napsal později, Košumberk se měl stát „otevřenou náručí pro trpící“.

A pak už vyjel ve vypůjčeném voze do blízkého Uherska na nádraží pro první pacienty.

První rok mu tam přišlo jedenáct dětí, za rok propustil pět vyléčených, tři zlepšené, tři si ještě nechal.

František HamzaArchiv Hamzovy léčebny

Pamětnice, která jako dítě Luží prošla, vzpomínala: „Doktor Hamza byl pán jemný a neobyčejně citlivý. Chodívala jsem k němu na prohlídku ráda a vždy s pocitem jakéhosi tepla a přátelství, i když léčba se někdy neobešla bez bolesti. Ale z jeho pohybů, pohlazení a slov byla cítit důvěra. Mnohdy s námi poseděl, na leccos se pozeptal a povyprávěl... I když od té doby uběhlo několik desítek let, mám ho stále před očima.“

Mezi nejlepšími na světě

„Všichni jsme dělali všechno, kde jak kdo stačil. Déle dvou roků jsem si večer a v noci obsluhoval strojní zařízení čerpací a osvětlovací... Snažil jsem se vždy, aby ústav nebyl zámkem vyvolených, ale aby mohl sloužit každému skrofulóznímu dítěti individuálně, a přece bez všelikého majetkového třídění. Snažil jsem se, aby ústav nebyl starou, uzavřenou léčebnou, ale lidovou zdravotní pevností, zařazenou přímo do pospolitého života. Mohli jsme odpovídat pouze svými výsledky. Nebyly menší než v nejslavnějších ústavech evropských.“

Denní náklad na ošetřování jednoho pacienta činil čtyři koruny dvacet šest haléřů. Hamza si účtoval dvě koruny denně, přičemž děti z chudých rodin léčil zdarma.

O dva roky později zakoupil za věno své ženy pozemky (na kterých pěstoval ovoce a zeleninu pro děti) a zařídil strojovnu. Největší radost měl z benzínového motoru pro pohon dynama, protože konečně mohl zahodit „petrolejky, které dětem otravovaly vzduch“.

Po osmi letech už měl ústav dvě ordinace, operační sál, bakteriologickou a chemickou laboratoř. Hamza koupil další pozemky, ale věno i jeho vlastní peníze došly. To už opečovával tři sta dětí a obětavá paní Hamzová už na všechno nestačila...

V roce 1908 celý ústav prodal zemskému výboru a zůstal do roku 1919 jeho ředitelem.

Za těch osmnáct let jeho vedení prošlo sanatoriem čtyři tisíce dětí. Řadu z nich prakticky vyléčil, u dalších alespoň jejich postižení zmírnil. A poněvadž jako realista u nich předpokládal změněnou pracovní schopnost, zavedl při svém ústavu dílny šití pro dívky a knihařství pro chlapce.

Znalec i pěvec rodného kraje

František Hamza napsal dva tucty odborných spisů, v jejichž titulu se kromě častého slova tuberkulóza tvrdošíjně opakuje slovo „sociální“. Pravděpodobně nejvýznamnější v této oblasti jsou Úvahy o sociální péči zdravotní (1921), inspirované přelomovým dílem německého lékaře Alfreda Grotjahna Sociální patologie (1912), které de facto konstituovalo sociální hygienu jako samostatný multidisciplinární obor s přesahem do společenských a ekonomických věd (na rozdíl od spíše přírodovědecky a experimentálně orientované hygieny lékařské).

Kromě toho také už od mládí sbíral národopisný a regionálně historický materiál z rodného Humpolecka, který posléze uplatnil ve svém díle beletrickém. V roce 1902 (tedy v období svého největšího odborně-organizačního zápřahu) vydal soubor črt Zálesí. Jeho patrně nejznámějším uměleckým spisem je román-kronika Šimon kouzelník (poprvé vyšel roku 1920), realisticky zachycující osud želivského řádového kněze-buditele doby obrozenské. Podobné téma zpracoval v souboru drobných próz Želivské romance (1926).

Nenápadně nesmrtelný

Za 1. světové války doktor Hamza působil v domácím protirakouském odboji. Po vzniku samostatného Československa byl povolán do Prahy k řízení sociálního odboru ministerstva zdravotnictví. Na „svůj“ Košumberk už zajížděl jen jako inspektor, nicméně měl jej stále před očima, když prosazoval zakládání nových tuberkulózních dispenzářů a sanatorií (dohromady jich bylo přes dvacet). Velmi se také zasloužil o vznik studentských zdravotních ústavů v Praze v Brně, o založení Masarykovy ligy proti tuberkulóze i o zlepšení práce Červeného kříže u nás.

František HamzaArchiv Hamzovy léčebny

Od roku 1926 pak působil jako řádný profesor sociálního lékařství na Masarykově univerzitě v Brně, kde vybudoval dodnes uznávanou školu sociálně orientované zdravotní péče.

Krátce před svou smrtí ještě stačil vypracovat stanovy pro brněnský Spolek Domu útěchy (to byl v podstatě útulek pro nemocné rakovinou).

František Hamza zemřel 4. června 1930 v Brně na rakovinu žaludku. Ústav v Luži-Košumberku dnes nese jeho jméno, jen místo tuberkulózních dětí léčí děti i dospělé s pohybovými vadami a s bolestivými, pooperačními či poúrazovými stavy.