Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Krkavec, pěvec se špatnou pověstí

 |  9. 5. 2017

Krkavčí matky i otcové jsou vzorní rodiče. A krkavci inteligentní a učenliví ptáci. Pověry, špatná pověst a nemilosrdné hubení vedlo k vymizení těchto zajímavých pěvců. Nyní jsou tu zpět a je načase jejich pověst napravit.

Krkavec neboli koba je černý pták, podobný huse; živí se masem oběšenců kolem velkých šibenic nebo mrtvolami padlých v bitvách či nějak jinak, velmi dychtivě se krmí lidskými mrtvolami nebo mršinami dobytka. Když křičí v něčím domě, předpovídá smrt někoho v tom domě, nebo v sousedství. Je-li ochočen, okrade sousedy o mnoho věcí, takže někdy obohatí člověka, který se o něj stará. (Pavel Žídek z Prahy, cca 1463)

Jedním z živočišných druhů, které ze střední Evropy území zcela ustoupily, aby se posléze vrátily, je krkavec velký (Corvus corax). Tento náš největší pěvec se od menšího havrana liší opeřeným kořenem zobáku, za letu ho poznáme podle klínovitého ocasu a prakticky neustálé hlasité komunikace. České jméno krkavce je velmi přesně onomatopoické, ozývá se hláskami kr, krr, s jasnou nepřítomností samohlásky.

Jeho areál je obrovský, vyskytuje se ve více geografických poddruzích na všech kontinentech severní polokoule. V Evropě se podle obývaných areálů a typu preferované hnízdní lokality rozlišují čtyři ekotypy krkavců. Severovýchodní populace obývá severovýchodní část kontinentu, přičemž jejím prostředím jsou jehličnaté lesy. Jižní, alpsko pyrenejská populace preferuje skalní hnízdiště. Atlantická a hlavně severoatlantická populace dává přednost útesovým hnízdištím, přičemž obsazuje pobřeží v podstatě od Bretaně přes Skotsko, Faerské ostrovy, Island a téměř celé Norsko včetně severních poloostrovů až po Varangerfjord. Poslední, relativně malá populace sídlí na Jutském poloostrově v místních bukových lesích. Dnes i u nás obvyklé synantropní hnízdění v konstrukcích vysokého napětí bylo poprvé pozorováno v Německu. Skalní hnízdění ve stěnách krasových propastí bylo v našich podmínkách doloženo v Hranické propasti, analogii nacházíme například v portálu propasti Silická ladnica ve Slovenském krasu.

Čas ústupu

Vyhubení krkavců důkladně dokumentuje starší práce ing. Otakara Kokeše z roku 1980. Nejúplněji je doloženo snížení početnosti na panství Třeboň, zde udává Kokeš v intervalu let 1700-1740 průměrný úlovek 46 jedinců do roka, po roce 1750 ale počty úlovků radikálně klesají.

Podle Lovecké knihy Vimperského lesního úřadu bylo v letech 1720-1730 uloveno na panství Vimperk 36 krkavců, v roce 1731 pak 10 posledních úlovků, po nichž už nenásleduje žádný (!).

Z roku 1819 byl doložen exemplář v soupisu zaniklé sbírky Novohradské (Buquoyská ornitologická sbírka na zámku Nové Hrady, zanikla po roce 1945). Podle Rudolfa Maxery (1936) byli krkavci na Křivoklátsku pravidelně loveni do roku 1836, poslední izolovaný úlovek je zde datován rokem 1846. Anton Alois Palliardi (1852) zmiňuje hnízdění krkavců ve skalách na sever od Prahy. Antonín Frič (1871) konstatuje přítomnost krkavců na Šumavě, ovšem s tím, že se vyskytují spíše na bavorské straně hor.

Ohradská sbírka disponovala čtyřmi nedatovanými jedinci z panství Český Krumlov, téměř jistě pocházejícími z 19. století. Roku 1890 popisuje Vladislav Šír krkavce jako živočicha velmi vzácného, a neudává žádnou konkrétní lokalitu aktuálního hnízdění nebo výskytu. Konec výskytů v Čechách tak lze spíše spekulativně datovat do roku 1870.

Poslední moravští krkavci hnízdili v oboře na panství Hukvaldy roku 1852. V čase izolovaný zástřel jedince udává Josef Jirsík k roku 1860 v Sokolnicích. Hukvaldy (1852) jsou zároveň poslední doložené hnízdění krkavce v českých zemích. Tímto datem skončila existence hnízdící populace krkavců.

Podstatnou otázkou zůstává, co bylo hlavní příčinou jejich ústupu.

Uvažovaných příčin připadá do úvahy víc. Ústup druhu v 19. století se v minulosti vysvětloval tím, že v naší přírodě nastal nedostatek mršin, způsobený vyhubením velkých šelem ve středoevropském prostoru. Z dnešního pohledu je patrné, že primárním důvodem vymizení bylo systematické hubení.

Důvody lovu

Důvody lidského tlaku na krkavce byly jednoznačné. Krkavec nepochybně škodil v zemědělství, jeho zájem o dostupná vejce je nezpochybnitelný. Navíc byl dlouhodobě nepopulární jako mrchožrout, provázející veřejná popraviště a bitevní pole. Ohlasy této potravní preference byly zaznamenány písemně (viz Žídek výše), a také se vyskytovaly a dodnes vyskytují v pohádkách.

Třetím závažným důvodem byla od přibližně 18. století kolize s mysliveckým obhospodařováním krajiny, za krkavci ohroženou se tehdy pokládala zejména drobná zvěř a mláďata větších savců.

Historicky užívané lovecké metody nebyly z dnešního pohledu nijak líbivé. Jednou z nich bylo kladení otrávených návnad. Počátkem 19. století se stal běžně dostupným strychnin, jehož účinky byly strašlivé. Oběti trávení umíraly v křečích, jed navíc působil řetězově, tedy z mršin otrávených živočichů se následně otrávili i mrchožrouti. Tyto návnady byly kladeny pro vlky a lišky, a také pro krkavcovité ptáky, zejména vrány. Postupem času byl strychnin vystřídán takzvaným fosforovým těstem, kterým byla plněna vejce, určená primárně opět k trávení vran a strak.

Krkavec byl dlouhodobě nepopulární jako mrchožrout, provázející veřejná popraviště a bitevní pole.

Krkavci byli rozhodně čas od času uloveni na újedi, tedy na místě, kam se klade návnada při čekané na různé druhy šelem. Nejrůznější mršiny se na újeď kladly zejména kvůli lovu vlků a lišek.

Další účinnou metodou byl lov na výrovce (tedy lov ptáků, kteří tlučou na uvázaného výra), přičemž připomeňme, že krkavec na výra reaguje podobně, jako ostatní havranovití pěvci, tedy zvědavě a agresivně. Při lovu na výrovce rozhoduje střelcova rychlost a pohotovost, a na detailní určování tam obvykle nezbýval čas.

Zcela určitě se používaly i metody jako vystřelování hnízd, kácení hnízdních stromů a lov na hnízdištích celkově. Vyhledat hnízda bylo zjevně dosti jednoduché, hnízdní projevy krkavců jsou velmi nápadné, ať už jde o hlasitý zpěv, nebo teritoriální lety nad hnízdním okrskem. Navíc hnízdní lokality, dané preferencemi krkavců (skalní stěny a stromová hnízda) zkušení staří lovci dobře znali.

Po vytlačení z českých zemí se zachovala populace krkavců v karpatských pohořích. Nejbližší krkavci se vyskytovali až na relativně vzdáleném východním Slovensku. S krkavcem se čeští lesníci znovu setkali a seznámili na Podkarpatské Rusi poté, co se stala součástí Československa. Tamní krkavce poutavě popisuje zoolog a lesník Julius Komárek v knize Lovy v Karpatech z roku 1942. Slovenská populace byla jako refugium velmi důležitá pro možnost následného šíření zpět k západu.

Na rozdíl od českých zemí patrně nebyl na Slovensku krkavec nikdy zcela vyhuben. Slovenští autoři popisují, že jeho počty v době po 1. světové válce rostly. Pozoruhodná lokalita vznikla u Velkých Uherců v pohoří Tribeč, kde hnízdila ve skalách kolonie o počtu 30 až 40 párů. S konsolidací hospodářských a mysliveckých poměrů (přesná citace Fauny, Karel Hudec et al., 1983) kolem roku 1930 se počty hnízd opět snížily, údaje o hnízdění na Slovensku z let 1941-1943 dokonce zcela chybí. Z roku 1944 pochází údaj o hnízdění poblíž Michalovců a z roku 1945 u Humenného. Po 2. světové válce počty opět rostly. Tento růst byl zdůvodňován zejména nárůstem počtů spárkaté zvěře, zejména jelena evropského. Při jeho lovu se totiž v horských podmínkách část postřelené zvěře nedohledá, později uhyne a poslouží jako potrava mrchožroutů.

Obrat k lepšímu

Podotkněme ale, že od 1. ledna roku 1948 vstoupil v Československu v platnost nový zákon o myslivosti a ten krkavce jmenoval v seznamu zvěře, která ale zároveň nemá určenou dobu odstřelu. Tím byl druh de facto, byť vlastně implicitně, hájen na celém území státu. (Do té doby byl krkavec automaticky pokládán za živočicha, kterého lze lovit bez omezení. Explicitně byl krkavec hájen až prováděcí Vyhláškou č. 77. MZLVH z roku 1961, a to opět celoročně.)

Roku 1968 překročili šířící se krkavci česko-slovenskou hranici, a zahnízdili shodou okolností opět v Hukvaldech, po nepřítomnosti trvající 116 let.

Tento významný, ze zákona vyplývající faktor však není v žádné dostupné práci jmenován. Není zcela jasné, jak se vlastně krkavec do seznamu dostal, snad zde zapůsobil profesor Julius Komárek osobně, nebo alespoň jeho vliv, který byl u myslivecké veřejnosti obrovský. Také bylo jistě relativně snazší prosadit hájení živočicha, který se na území tehdejšího Československa (Podkarpatská Rus byla již amputována) vlastně téměř nevyskytoval. Právě v době po ustavení hájení začalo postupné šíření z východního Slovenska západním směrem, prozatím pouze na slovenském území.

Roku 1968 překročili šířící se krkavci česko-slovenskou hranici, a zahnízdili shodou okolností opět v Hukvaldech, po nepřítomnosti trvající 116 let. Téhož roku byli pozorováni v Jeseníkách. Do šíření druhu vstoupily tři další podstatné a podpůrné okolnosti.

Jednak byla v lednu 1967 změnou vyhlášky k zákonu o myslivosti zcela zakázána výrovka (viz výše), odpadla tak možnost záměny při dosud povoleném lovu vran.

Dále se krkavci pravděpodobně začali šířit z bývalé NDR. Tak odborníci vysvětlovali pozorování jedince 1969 v Doupovských horách a dvojice exemplářů na Klínovci v Krušných horách (srpen 1972). S ohledem na aktuální zkušenosti s migraci mladých jedinců získané kroužkováním mohla však tato pozorování dosti snadno souviset také s šířením ze Slovenska.

Třetí okolností byl reintrodukční program Národního parku Bavorský les. Tam bylo postupně v intervalu let 1974-1988 vypuštěno 54 jedinců. Tak začalo šíření také v oblasti Šumavy. Na její české straně však bylo hnízdění prokázáno až koncem osmdesátých let.

V první dekádě výskytu byla hnízdění spíše vzácná. V Atlasu hnízdního rozšíření 1973-1977 byl počet hnízdních párů odhadován na pět až deset. Počty hnízdních párů následně dynamicky rostly, a tak byl v Atlasu hnízdního rozšíření 1985-1989 odhadován počet na 200 až 400 hnízdních párů a v Atlasu hnízdního rozšíření 2001-2003 už na 800 až 1200 hnízdních párů. Současný stav bude nepochybně ještě o něco vyšší.

Růst počtu hnízdních párů podle Atlasu hnízdního rozšíření

Interval sledovaných let Odhadovaný počet párů
1973-1977 5-10
1985-1989 200-400
2001- 2003 800 -1200

Kultura, mýty a potíže

Známá báseň E. A. Poea u nás překládaná jako Havran, vydaná v roce 1845, se v originále jmenuje The Raven, tedy správně přeloženo krkavec. Dokumentuje to nejlépe, jaké překladatelské potíže krkavec působí. Ačkoli například Bible kralická překládá slovo krkavec správně a to na všech devíti místech, kde je krkavec zmiňován, stále se vyskytují pokusy popisovat slavnou scénu z Genesis tak, jakoby praotec Noe vypouštěl havrana. V podstatě si tak u havrana a krkavce čtenář nemůže být nikdy jist a při sebemenším náznaku pochybností je nutno sahat po originálním znění. Pro usnadnění podotýkáme, že správný překlad slova havran do angličtiny je ve skutečnosti rook. Překladatelská preference nesprávného havran se vysvětluje nesnadno, snad souvisí s jeho dvouslabičností a zvukomalebností.

Když jsme se dotknuli popisovaného výskytu havrana v Bibli, doplňme tuto informaci také tím, že v biblickou dějepravou popisované oblasti se nevyskytuje pouze jeden, ale hned tři druhy krkavců. Ke krkavci velkému, který se zde blíží k jižnímu okraji výskytu, se zde přidává nepatrně menší krkavec rudokrký a relativně malý krkavec krátkoocasý. O tom, jakého krkavce tedy praotec Noe vlastně vypustil, můžeme tedy pouze spekulovat.

Krkavci jsou často přítomni také v mytologických systémech ostatních národů, často bývají spojováni se smrtí a čarodějnictvím. Příkladů by bylo možné jmenovat mnoho. V severské mytologii provází Odina dva krkavci, Hugin a Munin (Myšlenka a Paměť). Podle nich je Odin znám i jako Hrafnáss, krkavčí bůh.

Často užívanou metaforou se stalo označení krkavčí matka nebo otec. Krkavčí rodiče se však o svá mláďata starají vzorně, užívání tohoto zažitého označení si nezaslouží. Metafora pochází z německého prostředí, kde je její užití doloženo už v roce 1350. Tento termín (byť ve zcela jiné konotaci) použil Martin Luther ve svém překladu Starého zákona, konkrétně Knihy Job (38; 41), čímž se sousloví dostalo do nejširšího povědomí.

Potrava a mláďata

Tím jsme se dostali ke krkavčí potravě. Ta vůbec neodpovídá zažitým představám o škodné, které v minulosti tomuto druhu tolik uškodila. Pěvci pro čerstvě vylíhnutá mláďata obvykle potřebují hmyz. V horských regionech a v severské části areálu je pro krkavce nesnadné tuto potřebu naplnit. Podle potravních studií v zajetí rodiče během prvních dvou dnů života nekrmili mláďata masem, preferovanou potravou byly larvy hmyzu, mouchy a drobní rovnokřídlí. Ve druhém a třetím dnu už mláďatům porcovali na drobné kousky myši a malá kuřata, předtím, než mladé krmili, podrželi potravu v hrdelním vaku a natrávili. Do stáří deseti dnů rodiče po naplnění hrdelního vaku často pili vodu, zjevně proto, aby změkčili potravu.

Krkavci začínají ve středoevropských podmínkách hnízdit velmi brzy, často už v únoru, nejpozději pak v březnu. Je tomu tak pravděpodobně proto, aby v době krmení byl v přírodě dostupný dostatek potravy, a zároveň při sběru potravy nepřekážela příliš vyvinutá vegetace.

Krkavci v té době preferují lov hrabošů, jako potravní oportunisté ale akceptují jakoukoli dostupnou potravu, včetně uhynulých zvířat, zejména mláďat všeho druhu. Svým pohybem nad krajinou (jako kadaverivorní živočichové patří společně se supy a luňáky do kategorie „potravních pátračů“) přivolávají poněkud nežádoucí pozornost myslivců, kteří krkavce podezírají zejména z plošného lovu mláďat zajíců. Závažná a relativně častá obvinění zároveň souvisí s napadáním mláďat pasených hospodářských zvířat (jehňat a telat). Německé studie důkladně prověřující tvrzení tamních zemědělců ukazují, že příčinou úhynu nebylo primárně napadení krkavci, ale jiné zdravotní příčiny.

Po vyvedení mláďat se krkavci potulují v malých rodinných hejnech nad krajinou a hledají dostupnou potravu. Tehdy je, zejména ve vyšších horách, velmi jednoduché pozorovat jejich sociální chování a lovecko-sběračskou taktiku.

Krkavce obvykle daleko dříve slyšíte, než vidíte. Zvučné krr pozorovatele často upozorní na krkavce nacházející se už v několikakilometrové vzdálenosti. Rozptýlené hejnko letí v rozestupu několika desítek až set metrů a jednotliví ptáci spolu neustále komunikují. Při nálezu potravy se ihned svolávají.

Patří rozhodně k druhům, které disponují značnou inteligencí, dokážou se zdárně a srozumitelně naučit vyslovovat slova a jsou schopni řešit i rozmanité úkoly.

V srpnu se sletují a konzumují zralé borůvky nad horní hranicí lesa (autorova zkušenost z Jeseníků). Po začátku lovecké sezony ukazují svoji jinou schopnost, a to okamžitou reakci na střelnou ránu. Po ní sletují, často v nečekaně velkých hejnech, na místo výstřelu a pátrají po vývrhu (autorova zkušenost ze Šumavy). S oblibou načínají pozdě dohledaný kus zvěře, čímž svoji nepopularitu u myslivců samozřejmě zvyšují.

Na konci ledna obsadí dospělí krkavci hnízdiště a rodinná hejna se rozpadnou.

K sociálnímu chování lze doplnit, že si krkavci umí společně hrát, například klouzají po sněhu nebo po písečných dunách. Ve větvích se umí rozhoupat tak dovedně, až ve výsledku udělají celý veletoč.

Patří rozhodně k druhům, které disponují značnou inteligencí, dokážou se zdárně a srozumitelně naučit vyslovovat slova a jsou schopni řešit i rozmanité úkoly, vyžadující paměť a logické uvažování. Se zjevnou zlomyslností, kterou obvykle nacházíme u primátů, umí svým křikem zlobit až týrat psy.

Pozoruhodný záznam nacházíme v latinské básnické sbírce české provenience Ptačí zahrádka od Bartoloměje z Chlumce zvaného Klaret, nebo také Claretus. V rukopisu je o krkavci krátká báseň, zároveň je zde přípis od soudobého, nicméně neznámého glosátora :

Je to pták z rodu havranů, menší než luňák, ale větší než havran, černý s mocným zobanem. Vláčí si ke žrádlu nečisté mršiny, a cítí mršiny budoucí, takže křičí li, dochází k hynutí.

Pro úplnost i Klaretova báseň, která je částečně popisná, částečně mravoučná:

Krkavec Mršinu v zobáku nese,

a na příští hody se třese,

mrzkými učinit lidi se ďáblovu úmyslu líbí.

Dopředu krkavec znává,

kdy neštěstí smrti se stává,

ďáblovi známo je předem,

kdy duše se rozloučí s tělem.

Báseň i glosu přeložila Prof. Jana Nechutová (1991)

Bratři Grimmové a po nich Božena Němcová nechávají ve slavné pohádce kletbou změnit sedmero bratrů v krkavce. Číslo sedm bylo odedávna pokládáno za magické, v případě krkavce ovšem bývá ve snůšce relativně často pět vajec a rodinné hejno pak opravdu má sedm jedinců. Krkavec v ne zcela pozitivní úloze vystupuje i v televizním seriálu Arabela, čímž je patrně o nežádoucí polohu jeho vnímání člověkem postaráno dlouhodobě.

Početní stav populace krkavce velkého v současném Česku však naznačuje, že v tomto případě se návrat druhu podařil. Důkladná a mezi zainteresovanými osobami široce rozšířená znalost jeho potravního spektra ale zůstane úhelným kamenem jeho ochrany. Doložené případy otrav krkavců návnadami otravenými karbofuranem (v ČR od roku 2008 zakázaný pesticid, jehož utajené zásoby jsou dlouhodobě zneužívány ke trávení šelem, dravých a kadaverivorních ptáků) jsou varující a naznačují, že v druhové ochraně není nikdy zcela a definitivně vyhráno.

Andreska Jan: K padesátiletému výročí zákazu výrovky. BCHZ (2), Praha 2017 Komárek, J.: Lovy v Karpatech (Vzpomínky zoologovy), Čin, Praha 1942 Hudec K. ed.: Ptáci ČSSR 3, Academia, Praha 1983 Kokeš O.: Krkavec velký a jeho osudy v Čechách, Živa (4), Praha 1980 Klaret: Ptačí zahrádka, Petrov, Brno 1991 (editor a překlad Nechutová J.) Obuch J., Kožená I., Čapek M.: 1997: Závěrečná zpráva Projektu MŽP 08 Ochrana přírody 49/8/1/95. Dílčí projekt Vliv krkavce velkého na faunu ČR, složení jeho potravy a stanovení managementu, 1980 Depon in: ÚBO AV ČR, v. v. i., Brno & MŽP, Praha. Obuch J.: Potrava krkavca čierného (Corvus corax) na Slovensku, 2008, dostupné na http://www.tichodroma.sk/pdfs/Tichodroma_19.split/Tichodroma_19.1-10.pdf Šťastný K., Bejček V.: Krkavec velký, rozporuplný zástupce naší ptači fauny, 2008, dostupné na http://www.lesprace.cz/casopis-svet-myslivosti-archiv/rocnik-9-2008/svet-myslivosti-c-06-08/ krkavec-velky-rozporuplny-zastupce-nasi-ptaci-fauny Šťastný K., Bejček V., Hudec, K.: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČR, Praha 2010 Zákon o myslivosti č.225/1947 Sb., ze dne 18. prosince 1947 Žídek P.: Kniha dvacatera umění mistra Pavla Žídka: část přírodovědná. Academia, Praha 2008 (editor a překlad Hadravová A.)
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zoologie, Biologie

O autorovi

Jan Andreska

Ing. Jan Andreska, Ph.D., (*1963) vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně (nyní Mendelova univerzita). Působí jako odborný asistent na Pedagogické fakultě UK v Praze. Zabývá se dějinami lesnictví a myslivosti a zároveň dějinami konfliktů mezi člověkem a přírodou.
Andreska Jan

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné