Dobří jeřábi se vracejí
| 18. 1. 2017Tah jeřábích hejn za doprovodu hlučného dorozumívání i hnízdění spojené s hlasitým troubením při obhajobě teritoria jen těžko unikne pozornosti v přírodě se pohybujícího člověka. Jeřáb popelavý navíc patří mezi nejnápadnější ptačí druhy evropské přírody. Přesto zatím není dostatečně známo, že se na území České republiky během posledních přibližně třiceti let vrátili jeřábi, aby zde hnízdili a vychovávali svá mláďata. Jaké jsou příčiny a souvislosti šíření jeřába v Česku?
Autor ale poctivě sděluje, že je poněkud sporné psát jednoznačně o návratu jeřábů, a to proto, že fakticky chybí historické doklady o jejich hnízdění v české kotlině i v moravském a moravskoslezském regionu. Zmínky o původním výskytu se týkají buď pozorování, nebo úlovků a vycpávání preparátů, i takové údaje jsou poměrně řídké. Pozoruhodné je i to, že jeřáb chybí ve starých českojazyčných kuchařských knihách.
Přítomnost či nepřítomnost?
Přítomnost i nepřítomnost jakéhokoli druhu mají obvykle své příčiny. Občas jsou jednoznačně patrné, občas jejich zjištění vyžadují jistou dávku zkoumání v terénu i v literatuře.
První příčinou absence jeřába v českých podmínkách by mohla být nepřítomnost vhodných hnízdních biotopů v minulosti. Pohlédneme-li ale na prostředí, kde se jeřábi za posledních přibližně 30 let pokusili usadit anebo posléze usadili, zjistíme, že rybníky s rákosinami se u nás vyskytují 500 až 700 roků. Rašeliniště v různých nadmořských výškách jsou zde přítomna od pradávna. Hnízdění jeřábů však doloženo není.
Druhým významným důvodem vymizení a regionální nepřítomnosti bývá lovecký tlak, k návratu a zvyšování početnosti pak vede ochrana druhu. O lovu jeřábů u nás ale opět chybí potřebné doklady, nastával-li, byl tedy vysloveně náhodný. Šír (1890) udává dva konkrétní úlovky z druhé poloviny 19. století, k tomu preparace tří dalších úlovků. Úlovky a posléze preparáty v tomto období pravidelně končily ve sbírkách, muzejních, školních i soukromých.
Z pohledu ochrany přírody je jistě zbytečné chránit druh, který je v regionu nepřítomný. Lze dokonce napsat, že i pro ornitology a ochranáře poslední čtvrtiny 20. století byl návrat jeřábů jev značně překvapující.
Za určitých okolností bylo možné masivně táhnoucí jeřáby pokládat za ptáky škodící úrodě. Jediná písemná zmínka o tom pochází z Německa, je zaznamenáno, že pruský král Fridrich Vilém I. nechal jeřáby jako škůdce hubit a vyhánět. To je ale spíše historická kuriozita, na početnost populace jeřábů takové izolované nahlížení těžko mohlo mít podstatný vliv.
Biologie, hnízdní ekologie, migrace
V okamžiku, kdy potřebná vysvětlení nenacházíme v regionu, je možné a nutné se obrátit do širšího okolí. První, co badatele za takových okolností zaujme, je biologie jeřábů popelavých, která má navíc značný přesah do evropské a blízkovýchodní kultury.
Součástí každoročního životního cyklu jeřábů je kromě hnízdění zejména jejich migrace. V předjaří obsadí jeřábí páry svá teritoria. V našich podmínkách (myšleno v nížinách) se to zpravidla odehraje na přelomu února a března. Migrace do teritorií i jejich obsazení probíhají poměrně nenápadně, dobře slyšitelné jsou jen teritoriální hlasové projevy, zvané troubení. Vlastní hnízdění je relativně krátké, sezení na zpravidla dvou vejcích trvá třicet dnů, dosažení vzletnosti mláďat šedesát dnů, celkem tedy devadesát dnů. Poté se jeřábi vydávají na podzimní shromaždiště, kde se páry s letošními mláďaty setkávají s nehnízdícími jedinci. Těch je v populaci poměrně velké množství, vezmeme li v úvahu, že počátek hnízdění připadá zpravidla na pátý až šestý rok života. Na podzimním shromaždišti stráví jeřábi dalších přibližně devadesát dnů. Odsud se postupně vydávají hejna na zimoviště. Evropský poddruh jeřába (G.g.grus) používá tradičně dvě hlavní tahové cesty, východní (baltsko-uherskou) a západní.
Východní cesta má podzimní shromaždiště v oblasti Národního parku Hortobágy v Maďarsku, odkud jeřábi letí na zimoviště v Turecku, část hejna pak pokračuje přes Izrael k Rudému moři a do Etiopie.
Západní cesta vede z podzimního shromaždiště v Německu (rozkládá se v rozsáhlé oblasti mezi ostrovem Rujána na severu a Berlínem na jihu) přes Francii do jihofrancouzského regionu Akvitánie (kde leží nejsevernější zimoviště) a dále do Španělska, část hejna pokračuje přes Gibraltar do Alžírska, doloženy jsou i výskyty na Kanárských ostrovech. Tato cesta je z našeho pohledu podstatnější, protože ji využívají k tahu u nás hnízdící jeřábi.
Doložen je vznik nového zimoviště v jižní Francii, konkrétně v Camargue, kde početnost za relativně krátkou dobu narostla na 10 tisíc jedinců. Lze patrně jen spekulovat, odkud tito jeřábi přilétají. Přechylování tahových cest je samozřejmě možné, prvotní úvaha se týká hejn pocházejících z Hortobágského podzimního shromaždiště.
Početnost jeřábích hejn na jižních koncích tahových cest vedla, ostatně velmi podobně jako u jiných ptačích druhů, u místních obyvatel k představě nevyčerpatelné kořisti a možné potravy. Jeřáb byl jako potrava vnímám dlouhodobě. Doklady lovu a konzumace jeřábů nacházíme už v odpadních jamách mezolitických lovců. Ulovení jeřábi byli v antice pokládáni za lahůdku. Jejich lov nebyl snadný, jeřábi jsou velmi opatrní. Je patrné, že tradiční metody lovu (tenata, pasti) byly vystřídány v 19. století lovem s užitím výkonných střelných zbraní. Úspěšnost lovu na shromaždištích a zimovištích není snadné konkrétně posoudit, růst početnosti populace od zákazu lovu ale naznačuje, že nebyla nijak malá.
Ochrana živočišných druhů, které jsou pokládány za lahůdku, je obecně nesnadná. V případě jeřába popelavého je kulinářská tradice dlouhodobá, a trvala v evropských podmínkách prokazatelně téměř 2000 let.
Starověk:
Membra gruis sparsi sale multo non sine farre,
pinguibus et ficis pastum iecur anseris albae
et leporum avolsos, ut multo suavius, armos,
quam si cum lumbis quis edit
(na obrovské míse se předkládají):
Kousky jeřába posypané solí, s bohatou panádou/
a mastnými fíky vykrmená játra bílé husy,/
dále vykostěná zaječí ramínka, která chutnají mnohem lépe,/
než kdyby se musela jíst se žebírky…
Horacius (*65 – + 8 př.Kr)
Satiry 2, 8, 87 – 90 (Jde o ironické líčení hostiny).
Apicius (blíže neidentifikovaný římský autor) ve své kuchařce De re coquinaria (O kuchařském umění), datované spekulativně do 3. nebo 4. století po Kr.,popisuje úpravu jeřába v kapitole Drůbež a uvádí tři recepty.
Jako příklad uveďme tento:
Gruem cum coquis, caput eius aqua non contingat, sed sit foris ab aqua. Cum cocta fuerit, de sabano calido involves gruem et caput eius trahe. Cum nervis sequetur, ut pulpae vel ossae remaneant, cum nervis enim manducare non potest.
Připravuješ-li jeřába, ať se hlava nedotýká vody, nýbrž zůstane mimo ni. Uvařeného jeřába zabal do horkého lněného plátna a hlavu odděl. Pak přijdou na řadu šlachy (nervus, i:šlachy), a sice tak, aby zůstalo jen maso a kosti; neboť se šlachami ho nelze rozkousat.
De re coquinaria se ostatně dočkala řady novověkých překladů do evropských jazyků. Do češtiny nikdy přeložena nebyla.
Středověk:
Ve slavné rukopisné kuchařce (Libro de cocina), což je soubor toskánských receptů od neznámého autora z poloviny 14. století, autor mimo jiné radí, jak upravit jeřába tak, aby bylo možné si naplno vychutnat jeho chuť.
Očištěný pták se měl uvařit v kotli, pak napíchnout na rožeň a opékat, nikoli ale do hotového stavu. V této fázi se připravila omáčka tak, že se nechalo zpěnit velké množství slaniny posypané šafránem spolu s několika na kousky rozkrájenými cibulemi. Po přidání trochy dobrého vína se do takto připravené omáčky vložil rozkrájený jeřáb a vše se povařilo. Kusy jeřába se položily na krajíce chleba, které byly předtím změkčeny, tedy polity omáčkou, ve které se jeřáb vařil.
Novověk:
Na internetu lze najít recentně uváděný recept z roku 2009. Pochází ze Španělska, a předpokládejme tedy shovívavě, že jde o nostalgickou vzpomínku na časy, kdy bylo ve Španělsku legální lovit jeřáby.
Pečený jeřáb s chlebovou omáčkou
Potřebujeme 1 jeřába, sádlo a slaninu. Na omáčku potřebujeme mléko, cibuli, chlebovou strouhanku, smetanu, máslo, sůl, pepř.
Příprava: Jeřába zabalíme do plátků slaniny a položíme na plech vyložený pečícím papírem, který jsme vymastili sádlem. Vložíme do trouby a počítáme 45 minut na každé kilo hmotnosti jeřába. Mezitím si připravíme omáčku: Do vařícího mléka přidáme sůl, cibuli a pepř. Pak přisypeme strouhanku a vaříme 15 minut, Odebereme cibuli, nádobu odstavíme z ohně, přilijeme smetanu a vložíme máslo.
A jeden také soudobý recept pocházející z ruskojazyčného prostředí.
Jeho autor nicméně sděluje, že pochází z kuchařky po jeho prababičce. Jen doporučená pánev typu wok ukazuje dosti intenzivně do současnosti.
Ragů z jeřába (Рагу из журавля.)
Jeřáb vykuchaný a stažený z kůže
Slanina
Cibule
2-3 ks Lesní plody 2-3 sklenice (brusinky, klikva)
Mouka 1-2 lžíce
Olej 100-150 gramů
Nakrájíme maso na kousky (vyjde jich asi 6), prošpikujeme slaninou a zprudka osmahneme na oleji asi 2-3 min. Na dně pánve (nejlépe tvaru wok) připravíme vrstvu cibule osmažené na oleji a na ní se položíme kousky masa a zalijeme 1 litrem předem připraveného vývaru (který se vaří z krku a křídel). Dusíme asi hodinu. 15 min před odhadovaným koncem přípravy ragú osolíme. Na konec přidáme lesní plody a na zahuštění trochu mouky rozmíchané ve vývaru.
Šíření do české kotliny
Na území dnešní České republiky se jeřábi v posledních desetiletích šířili od severu. Zdrojem hnízdních párů bylo v každém případě Německo, konkrétně Sasko, a tamní sílící populace. I ta za sebou měla pozoruhodný vývoj.
Německá populace (myšleno Německo v současných hranicích) čítala v šedesátých letech 20. století o něco méně než 400 hnízdních párů. Západní Německo udávalo 12 párů, východní Německo pak 370 párů. V té době přistoupili Němci k důslednější ochraně, zejména k ochraně hnízdních biotopů v tom smyslu, že byly zastaveny nesmyslné meliorace mokřadů. (Je komplikovaně představitelné, že by se byly tehdy znepřátelené části Německa na ochraně domluvily a postupovaly souběžně, ochrana tehdy postupovala pouze paralelně. Ve Spolkové republice Německo se ale jeřáb stal vlajkovým druhem ochrany přírody a byla mu věnována dlouhodobá a mimořádná pozornost).
K lovu na německém území dlouhodobě nedocházelo. Jeřábi ovšem citlivě reagují i na lov ostatních živočišných druhů v tom smyslu, že se vyhýbají lokalitám, kde se zjednodušeně řečeno střílí. Těžiště podzimního výskytu jeřábů proto leželo na ostrůvku Hiddensee východně od Rujány, na kterém bylo už před druhou světovou válkou vyhlášeno chráněné území. Hiddensee mělo na svém území mokřady, které jeřábi užívali k noclehu. Potravu sbírali na sklizených polích Rujány. Hnízdiště se táhla v širším pásu severně od Berlína až po pobřeží Baltu.
Samotná ochrana hnízdních biotopů by ale patrně nestačila. Při ochraně migrujících druhů platí pravidlo, že je potřebné a nutné chránit celou migrační trasu. Během sedmdesátých let došlo pod tlakem mezinárodních ochranářských a ornitologických organizací k významným změnám legislativy v konkrétních státech.
Do té doby totiž jeřáb představoval na své cestě na jih vítaný a snadný úlovek a na stavu populací to nechávalo výrazné stopy.
Roku 1973 vyhlásilo ochranu jeřábů Španělsko (Sin embargo, ahora la especie está protegida y su caza y captura se han prohibido por el Decreto de 21 de septiembre de 1973, tedy Nařízení z 21.9.1973). Ještě o dva roky dříve byl v tamní myslivecké legislativě jeřáb zcela oficiálně jmenován mezi lovnou zvěří. Roku 1976 vyhlásila ochranu jeřábů také Francie. (Loi n° 76-629 du 10 juillet 1976 relative à la protection de la nature).
Tím byla de jure chráněna nejvýznamnější část západní migrační trasy. V roce 1979 byla schválena takzvaná Ptačí směrnice EHS (Směrnice Rady č. 79/409/EHS z 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků), která ve své příloze nařizovala kromě ochrany jiných druhů také ochranu jeřába popelavého. Tento dodnes platný dokument byl ve své době zcela převratnou právní normou, jehož přijetí a včlenění do národních legislativ se stala povinnou součástí přístupových jednání pro nové členské země EU. Tím měla být posléze pozitivně ovlivněna budoucnost jeřábí populace ve východní části kontinentu, což v té době pochopitelně ještě nikdo netušil.
Další významnou roli v životě jeřábů hraje samozřejmě potrava. Jeřábi jsou obecně poměrně skromní, což jim umožňuje život a rozmnožování v podmínkách rašelinišť a rákosin od nás až za polární kruh. Jako potravu přijímají rostliny včetně loňských plodů, bezobratlé i drobné obratlovce. Jiná situace nastává na podzimních shromaždištích, kde se v současnosti soustřeďují hejna o početnosti desítek tisíc jedinců. Obživu jim na takových shromaždištích poskytují sklizená pole. Zde vstupuje na scénu pozoruhodný a nečekaný faktor, a tím je pěstování kukuřice.
Kukuřice je v Evropě zcela nepůvodní plodina. Dovezli ji Španělé z Nového světa poměrně záhy po jeho objevení, pěstování ve Španělsku je doloženo od roku 1530. Její pěstování se postupně rozšířilo v celém Středomoří a proniklo i do Panonské oblasti. Pole i osevní plochy však původně byly malé. Lze předpokládat, že s kukuřicí se seznámili jeřábi právě ve Španělsku.
Nárůst osevních ploch kukuřice ve druhé polovině 20. století způsobily dva faktory. Celkem očekávatelným způsobem se projevila mechanizace setí a sklizně, včetně příchodu kukuřičného kombajnu. Druhým faktorem byla snaha Nikity Sergejeviče Chruščova (v letech 1953-1964 prvního tajemníka ÚV KSSS, tedy autonomního vládce tehdejšího Sovětského svazu) vyřešit pomocí pěstování kukuřice tamní permanentní nedostatek potravin. Osevní plochy kukuřice byly zvyšovány až do Chruščovova pádu roku 1964. Zároveň byly intenzivně hledány odrůdy schopné přežívat v chladnějších podmínkách, tento výzkum souběžně probíhal i v tehdejších sovětských satelitech. Každopádně ve východní části Německa osevní plochy kukuřice začaly postupně růst, což jeřábům nepochybně vyhovovalo.
Nárůst v poslední době je navíc způsoben také užíváním kukuřice v bioplynových stanicích.
V současnosti jeřábi využívají kukuřičné zbytky na obou hlavních podzimních shromaždištích. V Německu dokonce apeluje ochrana přírody na zemědělce, aby prodloužili interval mezi sklizní kukuřice a podzimní orbou, což zvyšuje množství potravní nabídky.
Dostatek kvalitní potravy zlepšoval jeřábí kondici před cestou na zimoviště, ochrana ve Španělsku zvyšovala šance na návrat. Navíc ochrana ve Francii vedla ke vzniku nových zimovišť, jejichž existence o stovky kilometrů zkracovala tahovou cestu, což opět znamenalo vyšší způsobilost tentokrát pro návrat na hnízdiště.
To se týká pro nás důležité části populace, tedy té u nás hnízdící.
Německá populace narostla vlivem popisovaných okolností z necelých 400 párů v šedesátých letech na současných 9000 hnízdních párů v roce 2016.
Součástí růstu německé populace bylo i dynamické zvětšování osídlené oblasti. Ta se šířila všemi směry, pro nás je ovšem podstatný směr k jihu, z Meklenburska a Branibor do Saska, jehož součástí jsou i Horní a Dolní Lužice. Odsud bylo vlastně jen skok přes Lužické Hory do oblasti Českolipska. Zde se podle literatury i pamětníků jeřábi začali pravidelně vyskytovat počátkem osmdesátých let, konkrétně na Břehyňském rybníku. Hlasitá obhajoba teritoria troubením v hnízdní době sice ledacos slibuje a naznačuje, ale pro zoology, kteří postrádali zkušenosti s novým druhem, nebylo snadné hnízdění prokázat To se po značném úsilí podařilo až roku 1989 ing. Pavlu Kůrkovi, který navíc vyslovil předpoklad, že zde jeřábi skutečně mohli hnízdit už od roku 1981.
Arnošt byl na Českolipsku odchycen jako dospělec a označen satelitním a pozemním vysílačem začátkem července 2001. Jeho odchyt byl, jako u každého jiného dospělého ptáka, nesnadný. Zdařil se teprve poté, co pracovníci pražské ZOO přilákali Arnošta na jiného jeřába, ochočeného samečka Honzíka, kterého přivezli do Arnoštova teritoria.
V polovině září se Arnošt vydal na podzimní shromaždiště. Téměř dva měsíce se zdržel na shromaždišti Grünwald u Lauchhammeru severně od Drážďan, 120 kilometrů severoseverozápadně od hnízdiště. Na témže shromaždišti bylo zaznamenáno i jeho mládě narozené roku 2000. Odsud pokračoval Arnošt do akvitánského Arjuzanx, kam dorazil v polovině listopadu. V krajině uzavřených lignitových dolů se zastavují jeřábi cestou do Španělska a někteří z nich tu posléze i zimují. Lokalita leží poblíž Biskajského zálivu, který ji tepelně stabilizuje do podoby mírné atlantické zimy. Sklizená kukuřičná a pšeničná pole poskytují potravu a mělké vody zatopeného dolu bezpečný nocleh.
Arnošt se vydal zpět počátkem února, se zastávkami v severozápadní Francii a znovu v Lauchhammeru. Pak dorazil 28. února zpět na hnízdiště. Jeho podzimní a předjarní cesta trvala pět a půl měsíce a měřila hrubým odhadem v součtu 3500 – 4000 km, s tím, že každodenní cesty za potravou ji velice prodloužily.
O něco méně než o německé populaci je známo o populaci polské. Její početnost byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století odhadována na 2300-2600 párů. Polský odhad z roku 2011 už činil 15 000 párů. Odhad IUCN z roku 2014 udává 20 000-22 000 párů. Těžiště polské populace (dvě třetiny hnízdních párů) se nachází v oblasti Mazurských jezer na severovýchodě Polska. Ze západopolské populace (související s německou) zřejmě pocházely páry, které začaly hnízdit na severní Moravě (údaj bez udání lokality) roku 2006. Roku 2007 bylo prokázáno hnízdění ve Slezských Pavlovicích severně od Osoblahy.
Aktuální počet jeřábích párů v Česku lze s ohledem na všechny okolnosti odhadnout pesimisticky na 70, optimisticky pak na přibližně sto párů. Exaktně roku 2016 byla udávána početnost 67 párů. Je ovšem známo, že ne všechny páry se daří zaznamenat.
Úspěšnost hnízdění je poněkud odlišná záležitost, a to zejména s ohledem na doloženou predaci hnízd prasetem divokým, jehož početnost na našem území setrvale roste. Obětí této predace se pravděpodobně stávají spíše začátečnické páry, starší ptáci se blížícím se potenciálním predátorům savcům dokážou podle severských zkušeností zdatně bránit a to zejména kopáním. Přes tuto nepříznivou okolnost ale stavy jeřábů stále rostou jak v Německu, kterého se růst početnosti prasat divokých rovněž týká, tak i u nás.
Samostatnou kapitolu tvoří mimohnízdní výskyty jeřábů. V Atlasu zimního rozšíření ptáků v České republice není z intervalu let 1982-1985 zaznamenán zimní výskyt vůbec. Přezimování bylo poprvé byl zaznamenáno roku 2000. Za listopad a prosinec 2016 bylo například zaznamenáno v Avifu celkem 60 pozorování, a to jak malých skupin, tak i táhnoucích hejn o několika stovkách jedinců.
Na počátku listopadu 2012 protáhla přes Čechy neobvykle velká hejna jeřábů. Tah probíhal v neobvyklém směru od východu k západu a zdálo se, že ptáci poněkud bloudí. Sám jsem jejich výskyt zaznamenal na Hluboké nad Vltavou, při noční procházce se psy. Mlžnou nocí letících jeřábů byly nejméně stovky, možná i tisíce, hlasitě se dorozumívali, a v té chvíli jim velmi pravděpodobně odpověděli jeřábi ze ZOO Ohrada. Hejno pak delší dobu kroužilo nad Munickým rybníkem, posléze se vydalo k Českým Budějovicím, kde je zaznamenali další ornitologové. Další dny byla hejna jeřábů pozorována na úpatí Brd při tahu k severozápadu, konkrétně v oblasti Rožmitálu.
V posledních třech teplých zimách byli jeřábi často pozorováni i v nečekaných termínech, tedy v lednu a únoru. Tento trend pokračuje i tuto zimu, kdy v lednu 2017 jeřábi setrvali i přes silné tříkrálové mrazy.
Poslední pozitivní zprávou je nárůst početnosti jeřábů táhnoucích východní tahovou cestou. Jejich početnost na shromaždišti v Národním parku Hortobagy v posledních desetiletích se zvyšuje. A to z řádu tisíců v osmdesátých letech 20. století na letošní rekordní počet 135 000 jedinců (na konci října 2016, údaj poskytlo sčítání organizované správou Národního parku). Nárůst velmi pravděpodobně souvisí s implementací výše zmíněné Ptačí směrnice do národních legislativ pobaltských států, nových členů EU. Také nárůst početnosti východopolské populace by mohl částečně vysvětlovat rostoucí hortobágyské počty. Prozatím jde ale spíše o spekulace, které bude rozhodně potřebné ověřit.
Dobrých zpráv není v druhové ochraně nikdy dost. Příchod hnízdících jeřábů na naše území mezi ně nesporně patří. Dobří jeřábi se k naší radosti vracejí.
Etymologie slova jeřáb je zajímavá tím, že se zde dochází ke shodě označení živočicha a stroje jedním slovem (což by pedagog nepochybně využil i jako modelový příklad polysémie).
Náhoda je zde vyloučena tím, že podobně je tomu i v jiných evropských jazycích.
Podobnost stojícího ptáka jeřába a stroje, jako příklad uveďme přístavní jeřáby, je skutečně nápadná. Etymolog Machek tento jazykový jev ale vysvětluje poněkud odlišně, a to podobností vahadlového zařízení k těžbě vody ze studny.
Machkovo vysvětlení vychází pravděpodobně z úvahy, že tento typ zařízení byl před příchodem pump a rumpálů v obcích i krajině velmi rozšířený, a ve své nejčastější poloze se závažím sklopeným k zemi ptáka také skutečně připomíná.
Primární označení ptáka je rozhodně onomatopoické (zvukomalebné). Řecké geranos i latinské grus vychází z volání letících jeřábů (z latiského grus pak pochází španělské grulla a francouzské grue). Pro vývoj ve slovanských jazycích je podstatné ruské žuravl (жура́вль), a polské žuraw. Zde si lze představit, že naši slovanští předkové jeřábí volání slyšeli s písmenem ž na začátku.
Do češtiny se slovo dostává jako rzerzab, řeřáb, řežáb, také zorav. Ruští etymologové upozorňují na možnou souvislost se staroindickým slovesem járatē = zpívat, volat. A také na příbuznost s litevským gérvė nebo lotyšským dzẽrve.
Germánské jazyky opět akcentují hlas letících jeřábů. Anglické Crane, německé Kranich a švédské Trana jsou označení jednoznačně onomatopoická. Germánské Crane/Kranich pak dalo označení nejrůznějších typů strojních zařízení v řadě jazyků světa.
Je nutné zmínit i to, že dávní a dobří pozorovatelé přírody si povšimli, že jeřábi po svém příletu na rašeliniště těsně po odtání sněhové pokrývky sbírají zbylé loňské plody. To pak použili k označení rostliny z čeledi brusnicovitých, která se u nás jmenuje klikva bahenní (Vaccinium oxycoccos L.). Klikva je Preslův novotvar z poloviny19. století a pochází z ruštiny (Клюква). Dříve se u nás rostoucí klikva nejmenovala druhovým jménem bahenní (viz Kubát 2002), ale žoravina (viz například Dostál 1954). Polsky se klikva jmenuje Żurawina stále. V angličtině se slovem Craneberry obvykle míní klikva (občas ale i brusinka). Lingvistická poznámka by nebyla úplná bez sdělení, že české označení stromů rodu jeřáb (Sorbus) vychází ze zcela jiného slovanského jazykového kořene. (homonymie).
Za poskytnutí fotografií: Zdeněk Souček
Za sdělené zoologické informace: Wolfgang Mewes, Miroslav Honců Václav Sedláček Jiří Bureš
Za dohledání právních podkladů: Dominik Andreska
Za pomoc s překladem z cizojazyčných pramenů: Francouzština Eliška Kryčerová, italština Jan Piruchta, latina Vlasta a Hubert Reittererovi, ruština Jevgenia Pankina, řečtina Robert Skopek, španělština Charlotta Tichá, Zbyněk Tichý, Michaela Červenková.
Zvláštní poděkování všem, kdo zaznamenávají svá pozorování na Avif, veřejně dostupné na: http://birds.cz/avif/
Literatura a prameny:
Ticháčková M., Lumpe P., Vývoj populace jeřába popelavého v ČR. Dostupné na https://www.youtube.com/watch?v=zb2k4t29I-s
Fotografie:
Zdeněk Souček http://www.fotosoucek.cz/
Do českých zemí se vracejí i další druhy. Můžete si o tom přečíst v článcích Bobr 2014: Chráněný i nežádoucí. Divoké prase divoké na vzestupu, ale všeho moc škodí. Vlk se vrátil. Přežije v Čechách? Neviditelní losi v Čechách.
O autorovi
Jan Andreska
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
