Neviditelní losi v Čechách
| 23. 2. 2015Nejhorší je srážka… s losem. A je docela dobře možná i na českých a moravských silnicích. Také u nás totiž žije, byť lidským očím většinou skrytá, losí populace. Což ale neznamená, že toto velké zvíře má v Česku vyhráno.
Postupný návrat losa do české přírody jsme měli příležitost sledovat již ve druhé polovině 20. století. První losí mláďata se po dlouhé pauze narodila již před čtyřiceti lety. Fakt, že losí populace žije a rozmnožuje se také na území Česka, je přesto pro většinu obyvatel stále nový a překvapující.
Losa všeobecně pokládáme za severského živočicha, vázaného ekologicky na rozhraní biomů tajgy a tundry, tento biotop však k existenci nijak bezpodmínečně nepotřebuje.
Původně se vyskytoval v celém středoevropském prostoru, třeba takový Gaius Julius Caesar zmiňuje výskyt těchto velkých savců v oblasti obývané tehdy germánskými kmeny v Zápiscích o válce galské.
Sunt item, quae appellantur alces. Harum est consimilis capris figura et varietas pellium, sed magnitudine paulo antecedunt mutilaeque sunt cornibus et crura sine nodis articulisque habent. Neque quietis causa procumbunt neque, si quo adflictae casu conciderunt, erigere sese aut sublevare possunt. (Zápisky o válce galské, kniha 6. kapitola XXVII.)
Žijí tam též takzvaní losi. Postavou a pestrou koží podobají se velice kozám, ale velikostí je poněkud předstihují, rohy jejich jsou neúplné, mají běhy bez kotníků a kloubů. Ani za příčinou odpočinku neuléhají, jestliže klesli, byvše postiženi nějakou nehodou, nemohou se vzpřímiti nebo alespoň nadzdvihnouti. (překlad J. Wallenfels)
Z popisu je samozřejmě patrné, že Caesar nikdy losa neviděl a ani vidět nemohl, jinak by ho byl jistě popsal podstatně přesněji. Popis losa se v Zápiscích nachází mezi popisem bájného jednorožce a zcela skutečného zubra. Pro obyvatele Apeninského poloostrova i dobyvatele Galie všechny tři druhy zjevně patřily do skupiny zcela nevídaných tvorů.
Konec losů v Čechách
Losí populace byla z našeho území postupně vytlačena společným působením lovu a změn v krajině, které nastaly v době středověké kolonizace. Od doby, kdy se jako hlavní lovecká metoda prosadila jízdní štvanice se psy, byl osud těchto zvířat zpečetěn. Los je instinktivně navyklý bránit se vlkům, a tak se i psům, na rozdíl od ostatních jelenovitých savců, obvykle postaví a neprchá před nimi.
Nelze přesně určit okamžik, kdy losi z české krajiny zmizeli definitivně, hodnověrné písemné záznamy o jejich přítomnosti a lovu chybí. Nedatované doklady výskytu původní populace poskytují osteologické výzkumy nálezů ze slovanských hradišť, například Libice nad Cidlinou nebo Pohansko u Břeclavi.
Kolem losů se tradují dva časté omyly. Relativně častý výskyt místních jmen se slovním základem los byl staršími autory pokládán za doklad jejich hojného výskytu na českém území ve středověku. Losenice, Losiny, Losná ale zcela jistě nejsou dokladem přítomnosti losů v konkrétní krajině, dokládají častý způsob dělení vytyčených pozemků pro nové osadníky v době zakládání kolonizační obce, tedy volbu losem. Takto konaná dělení se zjevně snažila předejít následným (a asi poměrně častým) debatám o nestejné bonitě pozemků.
Druhý omyl je překladatelský. Anglosaští osadníci v severní Americe nazývali tamního jelena wapiti germánským termínem elk (= elch), v anglických bájích totiž vystupovali losi jako obrovití jeleni, které ovšem už nikdo v jejich pravé podobě neznal, protože byli na britských ostrovech dávno vyhubeni. „Pravého“ losa pak pojmenovali osadníci původně indiánským slovem moose (apelativum pochází z jazyka kmene Narragansett patřícího do algonquianské jazykové skupiny, a svým významem vyjadřuje někoho, kdo loupe, což je jasný odkaz na získávání potravy loupáním kůry). V televizních dokumentech je tak jelen wapiti často překládán jako los, což nutně působí poněkud hloupě. Nahlédneme na etymologii pangermánského slova elch nebo elk, zjistíme snadno, že původní tvary byly Elend, Elentier, Elenhirsch, a také krácené Elen, které nám ovšem nápadně a patrně ne náhodou připomíná slovanské jelen.
V novověku se losi do českých zemí dostávali už jen jako dovozy zvířat do obor. Do císařské obory u Poděbrad byli přihnáni z Polska roku 1550 dva jedinci, roku 1563 další dva. O tři roky později věnoval císař Maxmilián jednoho z nich bratrovi Ferdinandovi Tyrolskému na Křivoklát. Právě o jeho chování se zachovala písemná relace křivoklátského hejtmana Václava Ouličky z roku 1567. Oulička si v dopise Ferdinandovi do Innsbrucku stěžoval, že si s losem neví rady, neb zhryzal všechny třešňové rouby, které pak zaschly.
Existuje v čase izolovaný záznam o úlovku losa na děčínském panství roku 1570, který lze nejpravděpodobněji interpretovat jako výskyt migranta. Z let 1748 a 1888 jsou doloženy zástřely ve Slezsku (dnes Polsko). Vše tedy nasvědčuje tomu, že k migraci docházelo vždy, zdrojem byla pobaltská populace. Ta se do 20. století nejblíže našim zemím zachovala ve Východním Prusku v oblasti Královce (tehdy Königsbergu, dnes Kaliningradu). Odtud losi pronikali do severního Polska.
Losí návrat
Samovolný návrat losů do českých zemí nastal v druhé polovině 20. století. Zdrojem migrujících jedinců zde byla jednoznačně sílící polská populace. Ani její předchozí vývoj ale nebyl snadný.
Prvním státem, který na svém území začal tyto jelenovité chránit, bylo Německo v 19. století. Na jeho oproti dnešku zcela jinak rozhraničeném území se vyskytovali v jeho nejvýchodnějším výběžku v širším okolí Královce. Losi z této populace byli objektem lovu, důvody k ochraně souvisely na počátku pouze se zachováním vzácné zvěře a lovecké příležitosti. Je zřejmé, že pruská populace byla průběžně doplňována migrací z tehdejšího území carského Ruska.
Roku 1848 však klesl ve východním Prusku (Ostpreussen) počet losů na přibližně deset až dvacet jedinců. Díky přísnému hájení poté populace opětovně narostla. O skutečně systematické ochraně se však dá hovořit teprve od roku 1906. Tehdy byly tehdejší státní revíry Ibenhorst (posléze Elchwald), Tawellningken a Nemonien (Elchwerde) určeny jako losí obory, v nichž se o zvířata mělo pečovat podle zásad doporučených místním lesníkem Erstem Meyerem. Šest sousedících revírů sloužilo jako ochranné pásmo. V ostatních místních revírech losi hájeni být neměli.
Toto opatření přineslo vynikající chovatelské výsledky v losích revírech, zároveň ale umožnilo intenzivní lov bez jakéhokoli výběru v ostatních státních lesích. Postupně byl odstřel regulován a plánován i v dalších hájemstvích – zásluhou tamního lovčího Manfreda von Kobylinského-Korbsdorfa. Počet losů narostl do roku 1914 asi na 800 jedinců.
První světová válka a poválečné roky znamenaly pro tamní populaci obrovské ztráty. V meziválečném období se populace konsolidovala úsilím zemského vedení Všeobecného německého lovecko-ochranářského svazu (Allgemeiner Deutscher Jagdschutz-Verein, A.D.J.V.). Vládou Východního Pruska bylo roku 1920 nařízeno absolutní hájení losů, které trvalo do roku 1925.
Policejním nařízením z 18. října 1925 byly předpisy na hájení opět zmírněny; na základě zdůvodněných žádostí byl od roku 1926 odstřel jednotlivých kusů znovu povolen. Paroží střelených losů a dolní čelist složených zvířat se pak musely každoročně předkládat na úředně pořádané chovatelské přehlídce. Tato opatření se výtečně osvědčila a přispěla k nárůstu početnosti.
Péče o losy
Pro jednotné zavedení veškerých opatření k péči o losy vytvořil nejvyšší říšský lovčí (podotkněme, že tuto funkci pro sebe nezískal nikdo jiný než Hermann Göring) zcela nový úřad loveckého správce losího regionu. Lesní úřady Ibenhorst, Tawellningken, Pfeil a Klein-Naujock byly jako nejdůležitější části rozšíření losů vyhlášeny za oblasti ochrany losů. Region a obec Nemonien (dnešní Golowkino) ležící v deltě Němenu byl roku 1938 dokonce přejmenován na Elchwerde ( = Losí ostrov).
Druhá světová válka a také její důsledky ale opět obrátily kartu. Východní Prusko se stalo z větší části součástí Sovětského svazu, o ochraně a přítomnosti losů v Kaliningradské oblasti od té doby není téměř nic známo.
Odlišně se situace vyvinula v Polsku: jako reakce na válečný pokles stavu (roku 1945 zde zbývalo v části původního areálu situované v severním Polsku snad jen osmnáct jedinců) totiž vznikla roku 1949 zcela nová losí obora v Puszcze Kampinoské západně od Varšavy. Losi se v oborní péči utěšeně množili, už od roku 1956 je vypouštěli na svobodu.
Tak vznikla českým zemím bližší losí populace, migrační trasa se oproti původnímu areálu zkrátila o přibližně dvě stě kilometrů. Počet polských losů dynamicky rostl, udávaný aktuální stav činí přibližně šest tisíc jedinců. Ihned po roce 1956 se také obnovila losí migrace v tradičním směru k jihozápadu a výskyty losů, zprvu ojedinělé, se v českých zemích postupně staly četnějšími. Občas dokonce došlo k zástřelům, což naznačovalo spíše loveckou nekázeň než zoologickou neznalost, losa je totiž prakticky nemožné si splést s jakýmkoli jiným živočichem. Migranty byli zpočátku téměř bez výjimky mladí losí samci neboli býci.
Padesát neviditelných let
První los (mladý býk) se na našem území objevil velmi záhy už v roce 1957 u Litoměřic. O rok později byl zcela zbytečně a údajně omylem střelen v podhůří Krušných hor. Do roku 1966 se na našem území vyskytlo dalších šest jedinců, patrně pouze samců. V intervalu let 1967-1976 bylo pozorováno 32 jedinců, z toho již čtrnáct samic. Zde je nutno poznamenat, že údaje jsou nutně nepřesné, protože během let mohli být konkrétní jedinci pozorováni vícekrát.
Podstatná změna nastala roku 1974, kdy bylo poprvé doloženo narození mláďat na našem území v oblasti velkého lesního komplexu Dubovice na státní hranici s Rakouskem, jihovýchodně od Stráže nad Nežárkou. Losi se v tomto regionu vyskytují dodnes, početnost populace však poklesla a po roce už 1996 není spolehlivě doloženo rozmnožování.
První los (mladý býk) se na našem území objevil velmi záhy už v roce 1957 u Litoměřic. O rok později byl zcela zbytečně a údajně omylem střelen v podhůří Krušných hor.
Záhy poté se vytvořila další, pravděpodobně o něco menší populace v lesích a rašeliništích na jih od údolní nádrže Lipno, zde bylo první mládě pozorováno roku 1977 (Andreska & Andresková, 1993). Postupem času se populace stabilizovala v okolí Svatého Tomáše, existuje dodnes. Zdejší losi překračují státní hranice do Horního Rakouska i do Bavorska. Dobrou zprávou je, že v oblasti Třeboňska, Novohradských hor i jižního břehu Lipna je setkání s losy možné i dnes.
Kromě rozmnožování v těchto regionech jsou známa ještě čtyři další místa, kde došlo k pozorování jednotlivých losic s mláďaty, a to na severozápadní Šumavě v oblasti Dolního Těšova (1988), na Bechyňsku, na Jistebnicku a na Rožďalovicku.
Jistebnické a bechyňské výskyty představovaly výběžek třeboňské populace směřující k severu. Odlišná byla situace v regionu Rožďalovice-Dymokury. Přítomnost losů v této poslední a od ostatních izolované lokalitě byla doložena po roce 1992, v oblasti lesů a rybníků na horním toku říčky Mrliny a jejího přítoku Štítarského potoka. Ráz středočeské krajiny sice existenci losí populace umožňoval, ta však nikdy nebyla příliš početná a poměrně záhy zanikla.
Ačkoli se tedy losi vyskytují v českých zemích déle než padesát let a rozmnožují se už čtyřicet let, informace o jejich přítomnosti do obecného povědomí prozatím spíše nepronikly. Losi totiž žijí, i přes svoji velikost, vcelku nenápadným životem. Obvykle se nesdružují do nápadných stád jako ostatní jelenovití, samci žijí spíše osaměle, jen samice a mláďata vytvářejí malé tlupy.
I v oblastech, kde se losi trvale zdržují, se s nimi proto místní obyvatelé setkávají spíše náhodně. Šanci pozorovat je mají zpravidla jen profesionální lesníci, myslivci nebo řidiči, kteří obsluhují vozidla brzkého ranního provozu, jako je rozvoz pečiva, pošty nebo novin.
Škůdci lesů a silniční piráti
Ihned po vysazení losů západně od Varšavy se v polských lesnických periodikách často objevovaly informace o značných škodách působených losem na mladých lesních kulturách. Konflikt mezi lesníky a šířící se losí populací pochopitelně nenastával a nenastává v lesích s přirozenou věkovou a druhovou skladbou, v nichž jsou škody vzniklé losí pastvou obvykle rozmístěné na velké ploše. V mladých monokulturách zato losi škodí na malých plochách, takže poškození jsou dobře pozorovatelná a vyčíslitelná.
Kromě již popsaných škod na mlazinách vyvolává přítomnost losů v krajině ještě jeden poměrně závažný problém, a to jsou možné kolize s motorovými vozidly a vlaky. Při hmotnosti losího býka až 450 kilogramů a losí krávy až 350 kg je jasné, že srážka může mít pro obě strany tragické následky. Například ve Skandinávii jsou kolize s auty relativně časté. Od toho je také odvozen takzvaný losí test, ve Švédsku používaný již několik desetiletí. Je to test schopnosti vozidla vyhnout se rychlým manévrem nenadálé překážce na vozovce, což je v tamních podmínkách nejčastěji právě los.
V červnu 2001 stál los na 92. kilometru u dálnice D1 tři dny a neodvážil se ji přejít. Posléze se ukázalo nutné mu pomoci, po uspání narkotizační puškou byl na jižní „břeh“ dálnice převezen na voze.
I o přítomnosti losů ve středoevropském prostoru se lze občas dozvědět právě ze zpráv o zvířatech sražených auty. Mediálně velmi známý případ se odehrál v dubnu 2009 u Hodkovic nad Mohelkou, kde auto srazilo a usmrtilo losí samici. Z Bavorska byly v roce 2007 hlášeny tři kolize s auty, původ sražených a posléze nuceně utracených zvířat byl přisouzen jednoznačně Česku.
Autorům se podařilo na území ČR dohledat v intervalu let 1975-2010 celkem jedenáct konkrétních případů kolize losa s motorovým vozidlem nebo vlakem. Případ střetu s vlakem je doložen i ze Slovenska: v roce 1973 srazil vlak losa poblíž Stupavy. Pouze jednu zdokumentovanou srážku los přežil a byl potom léčen a vypuštěn. Je ale velmi pravděpodobné, že kolizí nastalo víc.
To naznačuje, že se losi aut ani vlaků příliš nebojí. Totéž dokládají zkušenosti ze Skandinávie, kde se srážky s losy počítají každoročně na stovky až tisíce.
Následující video z Aljašky ukazuje, že se losi člověka ani aut na silnici nebojí. Mladý býček klidně očenichá cyklistu, losice, která by měla učit mládě opatrnosti, nezúčastněně přihlíží. Evropští losi jsou sice výrazně opatrnější, stovky kolizí s auty ročně ve Skandinávii však hovoří jasným jazykem.
Nejde však jen o absenci strachu zvířat a pouhé nešťastné náhody.
Nedostatečné množství umělých přechodů umožňujících velkým savcům překonávat dálnice, silnice a železniční koridory působí i migrujícím losům problémy. V červnu 2001 stál los na 92. kilometru u dálnice D1 tři dny a neodvážil se ji přejít. Ukázalo se nutné mu pomoci, po uspání narkotizační puškou byl na jižní „břeh“ dálnice převezen na voze.
Losí budoucnost
Budoucnost losí populace v českých zemích je ale stále nejistá. Nabízená náhrada škod majitelům lesů (již ale téměř nevyužívají, v letech 2000-2009 čerpali pouze asi 250 tisíc korun) nemusí k zajištění přežití druhu stačit. Zdá se totiž, že neméně zásadní význam bude mít dopravní výchova – důkladné poučení řidičů motorových vozidel pohybujících se v lokalitách, kde losi žijí, aby se množství kolizí co nejvíce omezilo. Ve Skandinávii jsou varovné značky na silnici naprosto běžné.
Je tu ještě další skutečnost, která hraje proti losům: V jižním Polsku početnost losů v devadesátých letech podle dostupných údajů poklesla. Souběžně se za posledních přibližně dvacet let povážlivě zhoršila prostupnost naší krajiny, a to v důsledku dostavby dálniční sítě a zvýšení frekvence provozu, své dokonala i výstavba železničních koridorů. Toto vše může ve svých důsledcích zamezit migraci, na které je existence satelitních populací losa (a zároveň také ostatních druhů savců) závislá. Obavy, že by se přítomnost losa evropského na našem území opět mohla omezit pouze na náhodnou migraci, jsou zcela reálné.
Los je celoevropsky chráněn Bernskou úmluvou, která mu přiznává status chráněného živočicha, přičemž v tomto případě jde ze dvou možných kategorií ochrany o tu nižší, která umožňuje příslušného živočicha přiměřeně hospodářsky využívat. Na úrovni EU los chráněn není. V severní Evropě a Pobaltí je pokládán za lovnou zvěř a podle místních mysliveckých předpisů také loven.
V České republice je los zvláště chráněným a kriticky ohroženým druhem podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. Je zakázáno jej usmrcovat, zraňovat, rušit, chytat nebo chovat v zajetí, rovněž je zakázáno poškozovat nebo ničit jeho sídla, kterým se v tradiční myslivecké mluvě říká stání nebo stávaniště.
Výjimky umožňující lov přicházejí v úvahu jen ze závažných důvodů. Těmi jsou ochrana přírody, prevence hospodářských škod, veřejná bezpečnost nebo výzkum. Udělují se předem a pouze v individuálních případech.
Dle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti je los zvěří, jejíž lov je zakázán. Porušení ustanovení obou zákonů lze kvalifikovat jako trestné činy.
Český právní řád pamatuje i na škody, které by los mohl způsobovat, v praxi zejména okusem dřevin. Poskytování náhrad řeší zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Na náhradách stát ročně vyplácí řádově desítky tisíc korun, což je v porovnání s náhradami vyplácenými za škody způsobenými jinými druhy (zejména vydrou, bobrem a do roku 2013 kormoránem) zcela zanedbatelná částka.
I v nejstarších sbírkách kuchařských receptů české provenience los chybí, což vlastně naznačuje, jak brzy byl z našeho území člověkem vytlačen. Proto zde nabízíme tradiční finský recept k úpravě losiny.
Recept je velmi jednoduchý, a podle zkušenosti je výsledek velmi dobrý. Losí zvěřina je i ve Finsku vzácná, a obvykle není k dispozici v restauracích. Ulovení losi se kuchyňsky zpracovávají v rodinách lovců.
Losí zvěřina po laponském způsobu (finsky Hirvikäristys = losí pečeně).
Půl kila losí zvěřiny (nebo sobí, případně jiná zvěřina)
2 lžíce sádla 100g másla (kombinace sádla a másla se používá jako náhražka dnes komplikovaně dostupného škvařeného losího loje)
2 dcl piva nebo vody, lze přidat i smetanu
2,5 dcl čerstvých nebo 2 deci sušených hub sůl pepř (který ovšem logicky chybí v nejpůvodnějším receptu)
Postup: Nakrájet maso na tenké plátky, ve velkém hrnci rozehřát sádlo a na něm zasmažit maso dohněda. Přidat máslo, rozpustit a pořádně zamíchat, pak přidat pivo nebo vodu a houby, přiklopit a 3 hodiny vařit na mírném ohni. Podává se s bramborou kaší a brusinkami, dnes obvykle zavařenými, tradičně ale čerstvými a jen lehce nadrcenými a posypanými cukrem. Recept poskytl Jaakko Turkka.
Na vesmir.cz si můžete přečíst také články Jana a Dominika Andreskových
Vlk se vrátil. Přežije v Čechách?
O autorech
Dominik Andreska
Jan Andreska
Doporučujeme
Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?
Do srdce temnoty 
