i

Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rostlina, která krade a připomíná zvláštního živočicha

 |  3. 4. 2017

Tahle expedice začala netradičně. Měli jsme fotku něčeho, co sice někdo uviděl, ale co pro vědu mimo tento snímek neexistovalo. Nikdo jiný „to“ nedržel v ruce, neprozkoumal to, zkrátka, šlo o druh dosud pro vědu neobjevený. A my TO chtěli najít. Jenže hledejte jehlu v pralesích Bornea!

Na Borneo jsme se letos vydali jako každý rok. Náš botanický tým byl tentokrát čtyřčlenný: Zuzka Egertová, Michal Hroneš, Michal Sochor a já, Martin Dančák. Všichni z Univerzity Palackého v Olomouci. Oproti jiným expedicím jsme letos hodlali prozkoumat hlavně odlehlé horské oblasti ostrova a zkoumat hvězdnatky, drobné rostliny, žijící obvykle v hlubokých tropických deštných lesích.

Rostliny? Hvězdnatky se na první pohled rostlinám, tak jak si je většina lidí představuje, vůbec nepodobají. Je to asi nejvíc způsobeno tím, že nejsou zelené a zdánlivě zcela postrádají listy. Na druhou stranu mohou upoutat pozornost relativně velkým často výrazně barevným a hlavně podivně vyhlížejícím květem. Víc než rostlinu tak hvězdnatky připomínají houbu nebo zvláštního živočicha. Nejsou navíc zvláštní jen svým vzhledem, ale také způsobem života. Protože postrádají zelené barvivo, chlorofyl, nejsou žádné jejich části zeleně zbarvené a nemohou tedy využívat fotosyntézu jako jiné rostliny. Přesto se však k potřebným látkám normálně vznikajícím pouze fotosyntézou dokážou velmi rafinovaně dostat. Kradou je okolním zeleným rostlinám prostřednictvím houbových vláken, které s těmito rostlinami tvoří takzvanou mykorhizu.

Když už se šeřilo a my se pomalu začali smiřovat s tím, že ji nakonec nenajdeme, štěstí se na nás usmálo.

Naše letošní expedice měla jeden hlavní cíl. Najít zvláštní druh hvězdnatky, který kdysi naši pražští a českobudějovičtí kolegové náhodou vyfotografovali během výpravy do Kelabitské vysočiny, což je odlehlá oblast v severní části Bornea administrativně spadající do Sarawaku, jednoho ze států Malajské federace. Tato oblast je světoznámá nejen díky příjemnému klimatu, pohostinným a velmi přátelským původním obyvatelům, Dajakům, ale také zachovalé přírodě a horám. Právě zdejší rozsáhlé, člověkem jen minimálně ovlivněné, tropické deštné lesy do této oblasti lákají biology z celého světa, včetně nás.

Vzhledem k tomu, že s „lovem“ hvězdnatek už máme nějaké zkušenosti, dobře jsme věděli, že náš cíl, tedy znovuobjevení rostliny, kterou jsme znali jen z fotografie od kolegů, nebude vůbec snadný. Hvězdnatky jsou totiž nevypočitatelné a mnoho druhů viděli v přírodě jen jejich objevitelé a poté už nikdo. Je to zčásti dáno tím, že mohou poměrně velkou část života strávit v podzemí (světlo ke svému životu totiž nezbytně nepotřebují) a také tím, že citlivě reagují na změny prostředí a pokud už se nemají kam přesunout, v lese se buď stěhují anebo mohou zcela vyhynout. S tímto vědomím jsme tedy do Kelabitské vysočiny vyrazili.

Čtěte také: Výsledky soutěže, ve které jsme hledali česká jména pro hvězdnatky.

Dalším předpokladem našeho úspěchu bylo to, že najdeme přesně ono místo, kde měla rostlina růst. Ani to není vůbec jednoduché. Tropický deštný les je nepřehledné a velice monotónní prostředí bez výrazných orientačních bodů. Vzdálenost, která se u nás zdá kratičká, se tam ukáže jako téměř nepřekonatelná. Takže sami, byť i s pomocí GPS přístroje, bychom nikdy dané místo nenašli. Naštěstí se nám podařilo najmout místního průvodce, který předtím provázel i naše kolegy. Ukázalo se to být klíčovým, protože Rian, jak zní jeho jméno, byl skvělý; v místní džungli se vyzná jako málokdo. Navíc má výbornou paměť, proto po krátkém vysvětlování přesně věděl, kam se potřebujeme dostat.

Na místo uprostřed kopců nad Rianovou vesnicí jsme dorazili v podvečer po několikahodinovém pochodu deštným lesem. Hned nám bylo jasné, že toto místo je to pravé, protože jen po krátkém pátrání jsme našli několik druhů rostlin, které žijí stejným způsobem života jako hledaná hvězdnatka. Ji samotnou jsme ale ani po usilovném pátrání nemohli najít. A přitom šlo jen o malý kousek lesa, který jsme pročesávali doslova centimetr po centimetru.

Když už se šeřilo a my se pomalu začali smiřovat s tím, že ji nakonec nenajdeme, štěstí se na nás usmálo. I když jen poloviční, v podobě jediné odkvetlé rostliny. Bylo nám jasné, že takový exemplář nám k jejímu prostudování určitě nestačí, rozhodli jsme se strávit noc v džungli. Usínali jsme s pochybami, ale i jiskřičkou naděje, že ráno budeme úspěšnější.

Po probuzení, jen co jsme vylezli ze spacáků, hned na kolena a prohledávat slibná místečka. A byla tam! Rostlina s opravdu neobyčejným květem, kterou jsme znali jen z jediné fotografie našich kamarádů.

Nakonec jsme našli hned několik rozkvetlých rostlin a tak jsme mohli být skutečně spokojení. K našemu velkému překvapení ale tato hvězdnatka nerostla na tomto zajímavém místě uprostřed Bornea sama. Společně s ní kolem pralesního potůčku vykukovaly z půdy další čtyři na první pohled odlišné druhy hvězdnatek. Všechny dosud neznámé a vědecky nepopsané. K těmto pěti později přibyly ještě dvě další, které jsme našli na nedalekých lokalitách. A aby toho nebylo málo, v závěru expedice se nám podařilo v jiné části Sarawaku nedaleko hlavního města Kuchingu doslova vypátrat druh hvězdnatky, který byl sice objeven a popsán už v polovině 19. století italským biologem Odoardem Beccarim, ale od té doby jej nikdo v přírodě nespatřil.

Tím ale naše práce neskončila. Těch pár týdnů objevů v bornejských pralesích pro nás nyní znamená měsíce další práce na tom, aby nové druhy mohly být řádně vědecky popsány a pojmenovány. To je náročný úkol, protože hvězdnatky jsou velmi drobné rostliny a pro vědecký popis je důležité znát detailně vnitřní stavbu jejich květu. Rostliny včetně detailů je potřeba také nakreslit, což i zkušené kreslířce zabere několik týdnů. V některých případech je dokonce nutná analýza DNA, která například napoví, zda jsou námi pozorované rozdíly ve stavbě rostlin dané geneticky, či nikoliv. 

 Pro nás je ale tato náročná práce velice zajímavá a naplňující. Náš výzkum potvrzuje, že v tropických deštných lesích se stále ukrývá velké množství organismů, jež s námi na planetě žijí tisíce let, a přesto o jejich existenci nemáme ani tušení. Devastace životního prostředí ve většině případů vede k jejich rychlému vyhubení. Předpokládáme, že jen v případě Bornea, které bylo ještě před několika desítkami let téměř celé pokryto tropickým deštným lesem, nenávratně zmizely společně s velkou částí těchto lesů i desítky druhů rostlin, které nebyly nikdy objeveny.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Botanika, Biologie

O autorovi

Martin Dančák

Martin Dančák (*1974) vystudoval botaniku a ochranu a tvorbu životního prostředí na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, kde působí jako odborný asistent na katedře ekologie a životního prostředí. Zabývá se taxonomií, chorologií a biodiverzitou vyšších rostlin.
Dančák Martin

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné