Bojíme se tmy. A přistěhovalců.

Strach z přistěhovalců panuje kolem nás. Proč se tolik bojíme, je naše úzkost racionální? Jak to vidí Vladislav Šolc, jako psycholog a psychoterapeut, jako člověk žijící v tavícím kotli Spojených států?

Změna přináší něco nového, dosud neznámého a s novým vzniká úzkostná reakce. Vlna uprchlíků navíc přišla velmi rychle, v médiích se vykresluje apokalypticky…Pokud jsou změny pomalé, jako když přicházeli do Česka Vietnamci, lidé mají čas si zvykat. Do Spojených států proudí na milion imigrantů ročně, ale je to běžný jev a žádnou hysterii to rozhodně nevyvolává.

Asi je také důležité, jak se k fenoménu uprchlíků postaví politici.

To jistě. U nás nyní Donald Trump staví svou politiku na xenofobii, vyvolává strach, že přijdou Mexičané, seberou „nám“ práci a budou páchat kriminální činy, což samozřejmě není pravda, ale u mnohých to hned zafungovalo a strach vyvolalo. Jistě, s přílivem cizinců mohou přijít i nebezpeční islámští fundamentalisté nebo radikálové. Ale toto riziko je přítomno stále, i bez imigrantů. Vzpomeňme na atentát čečenského radikála Dzochara Carnajeva při bostonském maratonu. Ano, i takoví lidé se sem mohou dostat, ale já se domnívám, že ten nynější strach je spíš psychologický problém, lidé si zpravidla představují větší nebezpečí, než reálně existuje.

Amerika na imigraci vyrostla, Evropa je konzervativnější a Češi už vůbec nebyli dlouhá léta zvyklí žít vedle cizinců. Ale kde je zdroj tak silné nenávisti, silných slov? U politiků, ale i „obyčejných “ lidí?

I v jiných postkomunistických zemích je to podobné, v Maďarsku či na Slovensku je to ještě horší. Komunismus byl založený na paranoii, strachu, neustále do nás vtloukali: zlý imperialista, nepřítel, ve škole jsme chodili kolem fotografií atomových hřibů, pak vodíkových bomb. Vzdali jsme se vlastní odvahy a vůle pracovat a zlepšovat se. Někdo nám diktoval a my jsme pochodovali jako stáda ovcí, naše štěstí bylo založeno na všem, jen ne na aktivním životě, tedy víře, že jsme sami svého štěstí tvůrci. Důvodem nedůvěry je zřejmě i fakt, že náš ideál, že všechno je pro všechny totálně selhal. Své duchovní kořeny znovuobjevujeme až teď, protože po válce přišlo jen období kolektivního oblbování…Komunismus v nás zanechal hluboké rány, trauma z izolace, strach. Pak přišla revoluce a lidé postupně začali cítit rozčarovaní z toho, že se změny k lepšímu nedějí tak rychle, jak by chtěli, že za ně nikdo jejich problémy nevyřeší. A tak mají potřebu hledat viníka stavu, v jakém se nacházejí. Ne v sobě, venku. Prezident Zeman je tohoto procesu ztělesněním a odrazem zároveň. Se svými zastaralými názory, strachem z nového. Nepochopil a neadaptoval se na nový svět, proto se přiklání k tomu, co zažil ve svých nejlepších letech, tedy k důvěrně známým sovětským „hodnotám.“

Za nenávistnou reakcí na přistěhovaleckou krizi tedy stojí strach a komplexy?

Ano, „musíme se bránit, nesmíme je sem pustit,“ šeptá nám strach. Přitom národy se přemisťovaly a stěhují, to je historický proces, který se děje vlastně pořád. Není to tak dávno, co i my jsme utíkali. Před komunismem, před vojnou, do jiných zemí, za lepším životem.

My jsme se ale chtěli na Západě co nejdříve zapojit a žít jako ostatní. Mexičané přicházejí za prací, se stejným náboženstvím a vnímáním světa. Existují obavy, že dnešní uprchlíci to mají jinak, že budou požadovat, aby se hostitelská země přizpůsobila jim.

Bojíme se tmy a z dobrého důvodu, může tam číhat nebezpečí. Tyhle instinkty strachu před neznámým, které probouzejí pračlověka v nás, jsou často oprávněné. Je otázka, jak se k tomu postavíme, jak budeme řešit rozdílnosti příchozích. Ale nejsem odborník na toto téma, mohu přispět jen názorem psychologa. Odehrává se kolem nás proces, který nám přináší nové skutečnosti a pro naši psychiku a duši je zdravé se mu otevřít. Otevřít srdce i vědomí, aktivně hledat řešení, až dojdeme uspokojivého stavu. Evropu to, co se odehrává, rozhodně změní. Otázka je, jak, co se s ní stane. Máme nějakou představu o tom, jak má Evropa vypadat, na druhou stranu před třiceti lety byla jiná a za sto let bude zase úplně jiná. A zda bude ta změna správným směrem, záleží na stavu našeho vědomí.

Ale i jednání. Evropa, svět prožívá krizi. Jak se v ní chovat?

Každou krizi, i manželskou, lze ustát, pokud jsou si jí partneři vědomi a pokud jsou ochotni opatrovat hodnoty toho manželství. Máme i evropské hodnoty, které si chceme uchránit? Pak musíme nastavit potřebné zákony a budeme muset být i tvrdí. Pokud někdo bude netolerantní, nebude respektovat pravidla, nedospěl do demokratické úrovně. Znovu se vrátím do USA, tam se střetávají kultury z celého světa, ale stejné zákony platí stejně pro každého. Ať je bílý, černý, Arab nebo Žid. Stát si musí chránit své hodnoty. Evropa si je asi dosud chránila málo.

Fundamentalismu se bojíme my, ale i uprchlíci, právě ten je vyhání z domovů. Proč se právě dnes radikální islám tak rozmáhá?

Fundamentalismus kvete v zemích, kde neexistuje dobrý přístup ke vzdělání, kde panuje ekonomická chudoba, náboženská izolovanost a neproběhla sekularizace ve smyslu oddělení kompetencí náboženství a státu. Lidé se dostávají na dno pyramidy potřeb, a tak začínají hledat nějaký ráj na zemi. Někdo utíká, někdo se oddá líbivým ideologiím. Karen Armstrongová, která fundamentalismus studuje, soudí, že jedna z jeho příčin je konfrontace s novým. V Afghánistánu žili po tisíciletí nezměněným způsobem života, alespoň co se týče náboženství, tradic a tak dále… Svět se globalizuje, přicházejí nové informace, trendy, ženy v arabském světě se začínají emancipovat a chtějí svobodu, studovat, řídit auto. Fundamentalismus je reakce strachu z neznáma, protipól, kompenzační tlak. Fundamentalisté se snaží zachránit to, v co věří, že je nejvyšší hodnota. Náboženství, tradice, způsob myšlení.

Pokud vidí zblízka západní způsob života, možná oprávněně se chtějí uchránit konzumu, otevřenému sexu…Tradiční fungující pomáhající rodina opravdu hodnotou je.

Vývoj ale nelze zastavit. Ve Státech žijí izolované komunity amišů, mormonů, svědci Jehovovi a další sekty starým způsobem života, no neberme jim to. Ale Islámský stát chce vrátit svět do 7. století a jeho zastánci předpokládají, že dojde k Armagedonu, kterým se završí proroctví, že správní věřící dosáhnou duchovního vysvobození. A přivolávají to výboji, násilím, agresí.

Říkáte, že vývoj nejde zastavit. Ale jakým směrem? Nastolí se moderní společnost i v islámském světě, nebo naopak „barbaři“ rozvrátí „říši dekadence“?

Před dvěma roky jsem byl v Malajsii, žijí tam křesťané, buddhisté, hinduisté a muslimové, mají vedle sebe postavené chrámy, stánky, ve kterých prodávají, na pláži vidíte vedle sebe Indku v sárí, Arabku v oděvu od hlavy po paty a buddhistku v bikinách, tolerují se a dokážou spolu žít. Tohle je náš způsob života, tohle zase váš. Vy nenutíte nás konvertovat, my vás. Tohle jednou převládne. Ne stínání hlav těm, kteří jsou jiní, jak to dělá ISIS.

Jste, jak vidím, optimista.

Psychickým nastavením i principem mé profese jsem. Když člověk pracuje s lidskostí, zjistí, že ten společný jmenovatel, duše, psychika je u všech lidí stejná. Ať je to černoch, Arab, Čech, Slovák, Žid, Polák, Filipínec nebo Číňan, všichni jsme jeden lidský druh, obdařený schopností vědomí. Máme stejné problémy, milujeme své děti, chceme, aby získali vzdělání, máme potřebu pohostit návštěvu odjinud, toužíme po lásce. Problémy vznikají až na úrovni kulturních komplexů. Proto musíme stavět na tom, že jsme jeden člověk. Nejsem naivní, vím, co dokáží provádět lidi, byť vzdělaní. Nevědomé temné síly se mohou projevit v komkoli, když pro zlo nastanou vhodné podmínky. Příklad druhé světové války je ještě živý. A Philip Zimbardo to ve své knize Luciferův efekt popisuje výstižně: Lidé se i dnes snadno dostanou do stavu slepé poslušnosti a brutality.

Což se zřejmě právě v Islámském státě děje.

Na druhou stranu, ve Spojených státech žije pět nebo šest milionů muslimů a jsou tu spokojení, mají svobodu vyznání, integrovali se, přestože se jejich starý islámský svět nesekularizoval, žije dál ve středověku, myšlenka demokracie je mu cizí a snaží se zničit, potlačit druhý pól života. Ale každý člověk má v sobě přirozenou touhu po normalitě. Nechceme žít v bolesti, z utrpení se snažíme vymanit. A to platí i pro členy ISIS. Nechtějí být objektem své ideologie, pouze nástrojem. Tužby mají stejné jako my. Fundamentalismus je, jak říká Roderick Main, nevědomou reakcí. Jeho zastánci nejsou schopni udržet obraz paradoxního boha sami v sobě. Potlačují sekularitu, smrtelnost, polaritu názorů, ale ve skutečnosti po nich sami touží. Tak funguje neúprosně psychologické pravidlo: protože propadli ideálu, sami se bezděčně stávají temnotou. Teroristé z 11. září, vůdci fundamentalistů, Bin Ládin, ti všichni kázali čistotu a svatost, ale sami pili alkohol, vyznávali pornografii. Fundamentalisty lákají zážitky z toho opačného, tedy našeho západního světa.

Co rozhodne, zda se člověk nechá ovládnout zlem, nebo zda převládne lidskost?

Světlo a tma kráčejí ruku v ruce. Jak řekl jeden indiánský šaman, máme v sobě dva vlky, jednoho dobrého a jednoho zlého, záleží na tom, kterého živíme. Když budeme živit tmu, bude se zvětšovat a zapomeneme na světlo. My si musíme temnotu v nás uvědomit a nepotlačovat ji. Neustále si být vědomi, čeho jsme schopni. Ne říkat o jiných: oni jsou ti zlí, oni jsou špatní, ale spíš vidět to zlo v nás samotných, protože to je to jediné zlo, které dokážeme změnit.

I lidé, kteří žijí svobodně v Německu, v demokracii, se však přidávají na stranu zla a bojují za Islámský stát. Co je k tomu vede?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Mladí muži, kteří jsou nezaměstnaní, svobodní, nemohou najít uplatnění, se dostávají do gangů, pod tlak naháněčů, upínají se k něčemu, co dává smysl, co jim dává pocit síly, propadají mytickým hrdinským fantaziím. Idealizace je tak silná, že potlačí temnotu, hrůzu, kterou působí. Tihle lidé z Evropy ale i z Ameriky, kteří se přidávají k ISIS, procházejí právě takovým procesem idealizace. Přes internet se nechají omámit sliby, že budou králové, budou mít vše, o čem sní, ženy, peníze, moc. Nejsou schopni nebo ochotni vidět temné stránky. Že budou muset zabíjet. Totéž ostatně funguje i v americké armádě, když verbují vojáky. Slibují jim hory doly, reklamy chytají za srdce, hrdina voják letí stíhačkou, skočí s padákem, plave skrz vodopád, vítězoslavně vychází, je superman, nadčlověk. Také se jim neříká, jak je válka krvavá a bolestivá.

Takže se tu hraje na to, že člověk má potřebu být dobrý, být hrdinou, dělat velké věci, což v běžném životě lidé nemají možnost naplnit.

Z psychologického hlediska podle Junga dochází v takovéto situaci k pohlcení Já kolektivním nevědomím, které je ideologické a mytologické. Člověk začíná žít „velký příběh,“ propadne temnotě a zapomene na svou lidskost. Přestane přemýšlet nad důsledky svého manického či destruktivního chování. Podobně jako duševně nemocní, kteří si myslí, že jsou Napoleonem nebo Ježíšem.

K dalšímu čtení: