Můj sladký příběh

Toho dne jsem měl zase ten divný pocit. Seděl mi za zátylkem a na každou myšlenku, která se zrodila v hlavě, vyplazoval škodolibě jazyk tak dlouho, až uletěla. Ležel jsem v posteli, zíral na prasklinu na stropě, kolem které se zrzavě roztahovala skvrna prosakující vody. Při pomyšlení, že by mě sousedé zase vyplavili, se má deprese opět prohloubila, a když jsem si vzpomněl na malíře pokojů, jehož číslo mi Alena přilepila na lednici už před půl rokem, zabořil jsem hlavu zpátky do peřin. Před vnitřním hlasem se ale utéct nedalo. Ven se mi nechtělo, blížil se déšť. Neschopnost soustředit se na jakoukoliv intelektuálně náročnější činnost vyřešil až spánek.

„Haló?“

Sedím na posteli, v ruce držím telefon a v hlavě mi cvaká, jako by se mi tam nějaký pilot podle příručky pokoušel nastartovat vrtulník. V uších mi ještě doznívá, co jsem právě řekl. Jediné slovo se natahuje jako žvýkací guma, říkám to slovo jako bych se právě učil mluvit. Na druhé straně na mě kdosi huhlá, zatímco já se pokouším očima prosvítit tmu místnosti. Kde jsem? Doma? … Doma! Oči mám dokořán. Zaspal jsem!

„Ježišmarjá!“ volám.

Hlas ve sluchátku zrozpačitěl. „Co?“

Je to prý doktor Sedlák, to jméno ovšem zní cize.

„Ale já nejsem nemocný,“ ujišťuji nejapně.

Ne, to není dobrá taktika. Právě nemoc by mohla být jediné, co by mi v této situaci mohlo pomoci zachovat dekorum.

„Vlastně… mám trochu horečku.“

Rozkašlal jsem se, abych slovům dodal váhu, ale na druhé straně linky to asi nezabralo. Mužský hlas pomalu, ustaraně vyslovil mé jméno. Ptal se, jestli jsem v pořádku a jestli za mnou má někoho poslat. Rozhodně jsem protestoval. Představa cizích lidí v mém domě teď byla nesnesitelná. Pak řekl něco, co mne vyděsilo. Něco, co jsem vší silou své osobnosti chtěl zapudit, zadupat do země, co jsem nikdy neměl slyšet, něco, co zhroutilo vše, na čem ještě stál můj svět.

„Našli jsme ji.“

*

Holub na větvi si urovnal peří, pak je znovu načepýřil jako velká prachovka ze starých filmů a přitočil se k holubici, která po chvíli jeho naparování nevydržela a snesla se k zemi. Následoval ji, čímž se scéna za oknem vyčistila a já se myšlenkami opět ocitl v přítomnosti.

Za stolem proti mně sedí muž v bílém plášti a vlídně hovoří. Ruce opírá o můj chorobopis se seznamem všech antidepresiv, která mi už naordinoval. To, že nezabrala, mi nemusí vysvětlovat. Vím to přece. Odkudsi se ozývá sbíječka. Vedlejší pavilón už začali opravovat. Kdy asi přijde řada na tento? Za půlrok, co jsem tady, jsem nepochopil, proč léčí lidskou duši v budově, ve které by mohl Forman bez jediné úpravy točit další Přelet nad kukaččím hnízdem.

Nakonec to z něj vypadlo. Navrhuje mi vyzkoušet elektrokonvulzivní terapii. Je to prý bezpečné a vysoce účinné. Vybavil jsem si filmy, v nichž se odsouzenci smaží na popravčím křesle. Projel mi hlavou obraz vězně mučeného elektrošoky. Na konečcích prstů jsem ucítil chlad kovových elektrod, a pak na nohou a na spáncích. Postava odchází k vypínači, aby do mne pustila milion voltů… Nechci ztratit svou osobnost, vzpomínky, inteligenci. Jsem přece vědec. Musí přece existovat jiná metoda, jak mi pomoci!

Odpoledne za mnou přišla Alena. Jako vždy jsme vyrazili na procházku parkem léčebny. Vyprávěla mi, co dělají děti, že Jeník zase nezvládá dějepis a že ona mu to neumí vysvětlit tak, jako já. Anežka jí s ním pomáhá, ale má vlastního učení až nad hlavu. Hodně za těch posledních pár měsíců vyspěla. Když vyprávím o dnešní schůzce s primářem, zmlkne. Zbytek návštěvy chodíme parkem a jen se držíme za ruce. Při loučení mi zašeptá do ucha:

„Už se to nedá vydržet, zkus to, třeba ti to opravdu pomůže.“

*

Den před prvním elektrošokem mám návštěvu. U dveří stojí vysoký, energický muž, který se chová, jako bychom se znali. Když vysloví své jméno, zmateně si ho prohlížím. Před očima vidím tmu a v uchu mi vzdáleně, jako z telefonního sluchátka, zní…

„Doktor Sedlák.“

Pozná to, ale dělá jakoby nic. Vypravuje mi o objevu, který učinil se svými kolegy, a líčí detailně, jak to celé probíhalo. Od chvíle, kdy svůj článek zveřejnil, už poskytl mnoho rozhovorů a teď má točit televizní dokument, který má celý postup jeho týmu představit veřejnosti. Mezitím vesele vykresluje poměry v ústavu, kde prý kolegům chybím, a já si vybavuji, že ten chlap vlastně patřil k mým černým můrám, které jsem se rozhodl ze své mysli zcela vytěsnit. Sedím teď vedle něj a poslouchám. Bla bla bla. Už, už se chci zvednout a odejít, když vtom mne chytí za rukáv a očima se dívá tak naléhavě, že se znovu opírám na židli, připraven příště už se nenechat zdržet.

Sedlák se letmo rozhlíží, pak se ke mně naklání, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Mám problém.“

Sluneční paprsky zešikma obkreslují na stěně návštěvní místnosti obraz staré lokomotivy, které zjevně nedochází, že tu právě poslouchám tu nejméně uvěřitelnou historku, kterou jsem kdy slyšel. Nevím, jestli se dřív začnu hlasitě chechtat, nebo si rvát vlasy zoufalstvím. On ji z t r a t i l !

*

Když mi připínali elektrody, nemyslel jsem na to, že za chvíli mnou projede proud, který mne ještě včera děsil. Dychtivě jsem vzpomínal na všechno, co o ní vím, co jsem kdy četl, viděl, zažil. Myslel jsem na ni tak, jako mnohokrát, když jsem pročítal rukopisy starých kronikářů. Pak ke mě přistoupila sestra a do žíly mi vstříkla jakousi čirou látku. Ještě jsem stačil zamumlat pár slov, než mi víčka neovladatelně ztěžkla.

*

Uslyšel jsem dusot koní a otevřel oči. Do sítnice se mi zakouslo oslnivé světlo plamenů stravujících vše kolem. Na zemi patnáct spoutaných mnichů. Kutny jim hořely a v jejich zkrvavených očích byl vidět děs. Nekřičeli. Byli mrtví. Sílil nesnesitelný žár a jekot plamenů přehlušil mé volání o pomoc, které nikdo z těch, kdo venku zatloukali poslední hřeby do kostelních vrat, nemohl slyšet. Hlasy se vzdalovaly a pád hořících prken ze stropu rozesel po prostoru gejzír jisker. Přes okna sem v tu chvíli dolehl vzdálený nápěv, který zněl z hrdel několika desítek, ba možná i stovek lidí. Copak jsem se už dočista zbláznil? Byl to husitský chorál.

*

Odpoledne přišla Alena a na lavičce pod stříbrným smrkem mi namasírovala záda. Svaly jsem měl ztuhlé, jako bych pokácel celý les. V narkóze člověk necítí bolest, ale tělo se vzpírá zajetí elektřiny. Ještě že paměť se mi nekrátí, jak lékaři naznačovali. Sedlákova návštěva se mi vpila hluboko.

Když Alena vybalila termosku a nabídla mi čaj, který přinesla, všechno jsem jí vyprávěl. Mlčela a hleděla před sebe. Když jsem skončil, podívala se mi konejšivě do očí.

„Nemohls nic udělat.“

„Mohl jsem jet tím autem, řídit ho.“

„Možná by se ti to taky stalo.“

„Mně ne.“

Odvrátila hlavu. Seděli jsme pak ještě půl hodiny mlčky, než se zvedla, políbila mne a chvatně odešla.

*

Ke druhému elektrošoku jsem, přiznávám, přicházel s jistou zvědavostí. Bude se opět opakovat to, co minule? Musím si z toho zapamatovat co nejvíce.

*

Ocitl jsem se v temné prostoře. Ačkoliv byla venku tma, pronikala přes velká vitrážová okna slabá mihotavá záře, která osvětlovala siluety kolem mne. Zase oheň, blesklo mi hlavou právě ve chvíli, kdy se se zaskřípěním otevřely těžké dubové dveře a do přítmí vpadla záře pochodní. Přitiskl jsem se podvědomě ke stěně, abych se neprozradil. Skupina pěti řádových sester se zastavila u jakéhosi výklenku. Rozložily na zem cosi, co s sebou přinesly, pak přišly ještě dvakrát.

Pomodlily se a začaly uvolňovat náhrobek. Po hodině kámen odsunuly natolik, že se jedna z nich mohla škvírou protáhnout dovnitř. Ostatní se opět pohroužily do modlitby. Nakonec od sestry z tumby braly jednu po druhé kosti, které jim podávala, a skládaly je na připravené sněhobílé plátno. Okolo rozestavěly veliké svíce. Stály tam nad plátnem a opět se modlily. Poté jedna z žen přistoupila k lebce, vyňala její bezzubou čelist a položila ji na zvláštní polštář, který ležel opodál.

Ze džbánu nalily mešní víno do misky, a jakýmsi štětcem potíraly kosti, než je definitivně a láskyplně zabalily do látek a odnesly pryč.

*

Musím připustit, že elektrošoky pomohly. Po každé terapii jsem byl jako zpráskaný pes, ale svět kolem mne najednou začal získávat jasnější tóny. Těžko říci, zda to bylo ročním obdobím, anebo změnou mé mysli. Pocítil jsem, co několik let předtím nepatřilo k mým prožitkům – začal jsem se těšit. Na ranní procitání ptáků, na polední krmení huculských koní, večerní výhled na rybník s labutěmi a na podvečerní toulky s Alenou. A když nepřišla, nepropadal jsem beznaději. Naplňovaly mne toulky parkem, při nichž jsem se ujišťoval, že stavy, které během elektrošoků prožívám, jsou odrazem mé mysli, využívající informací, jež jsem získal léty studia. Nepochybně se mi takto zpřítomňovaly všechny kronikářské zápisy, v nichž jsem našel zmínky o utrpení během husitských válek, i o strachu řádových sester ze znesvěcení hrobu té, která jim byla tak drahou – abatyše Anežky. Musela to být úžasná žena, když její charisma oslovovalo ještě 140 let po smrti.

Věděl jsem, že stopy po Anežce končí právě během husitských válek, kdy byl klášter vydrancován a řádové sestry se ukryly v Panenském Týnci. Od té doby se po jejích ostatcích jen pátralo až do loňského 16. října, kdy se právě v Týnci podařilo objevit pod Kostelem svatého Jiří malou hrobku se schránkou, obsahující ženské ostatky. Jako sup na kořist se tam vrhl můj kolega, archeolog Sedlák. Ostatky vyzdvihl a odvezl k průzkumu. Antropologická analýza ukázala, že jde o kosti asi 60 až 70leté ženy. Stronciová analýza ukázala, že v dětství a v posledních deseti letech života žila na území Prahy, trpěla bolestmi páteře, jejíž vychýlení je na dochovaných kostech dodnes patrné. Vzhledem k tomu, že na několika místech byly na kostech patrné cílené zásahy pilkou, zejména na čelisti a ruce, srovnáním dokázal, že jde přesně o ta místa, z nichž pocházejí dnes známé relikvie svaté Anežky České – část čelisti, zub a kost ruky. Byla z toho veliká sláva, o výzkum se zajímal celý svět. Pak ale, když vezl zřízenec muzea kosti na počítačový tomograf, kdosi auto přepadl a ostatky ukradl. Náročné pátrání nepřineslo dodnes žádný výsledek. Byla to mezinárodní ostuda, jakou člověk zažije jen jednou za život. Naštěstí ne moje, ale Sedlákova.

*

Pak mne jednoho dne pustili domů natrvalo. Prý ještě nemám spěchat do práce, prý ještě mám bez těch „svých“ kostí vydržet. Ani nevěděli, jak blízko jsou pravdě, že každý archeolog vykopávky, na nichž právě pracuje, považuje za své. Už tu opět byla ta stará vášeň – vzít motyku, štětec a pozvolna, vrstvu za vrstvou, odkrývat, co dávní lidé ohlodali a zahodili na smetiště. A pak můj „kožený koníček“, jak žena občas nazývala chvíle, kdy jsem se v archivech kochal dotyky šustivých středověkých pergamenů, k nimž jsem tak rád voněl, laskal se s tahy kapitálek a věnoval se jemným detailům autorova rukopisu i nuancím textu. Tentokrát Alena vypadala ustaraně, když jsem jí o nově nabyté touze řekl.

„Ty blázne stará, nepoučitelná,“ řekla naoko rozzlobeně.

Jeník s Anežkou si chtěli stále jen hrát a užít mne, než tátu zase zavřou v nějakém blázinci.

*

„Haló?“

Sedím na posteli, v ruce držím telefon a hrdě si uvědomuji, že je to za mnou.

„Tady kriminální policie.“

„Čím vám mohu posloužit?“

„Potřebujeme vaši pomoc.“

*

Ukázali mi stůl, na kterém byla hromádka kostí. Vlastně spíše taková hrubá kostní moučka. Našli to ve sklepě jednoho kriminálníka, připravené ke spálení. Současné nebyly, potvrdil policejní antropolog. Radiouhlíková metoda ho doplnila. Byly ze středověku.

„Konec 13. století,“ poznamenal vyšetřovatel a díval se na mne tázavě.

Rozbušilo se mi srdce. Kdyby to byla pravda, kdyby to opravdu byly její kosti… ale jak to zjistit? Genetiku z nich nedokázali vytáhnout, ani když ještě byly vcelku.

Kriminalista pokrčil rameny. Jeho kolegové si na tom vylámali zuby. Dokázali zjistit alespoň to, že šlo o lidské ostatky a určili přibližnou dobu od úmrtí.

Tváří v tvář hromádce kostí, které mohly být klidně ostatky královské dcery a svaté ženy, jsem si bezděky uvědomil, že pokud by to byla pravda, pak boží mlýny melou. Sedlák k odhalení hrobu, v němž nalezl Anežku Českou, využil mé poslední studie, v níž jsem zkoumal nově objevenou středověkou listinu, která jen zázrakem prošla staletími bez poskvrny, když ji někdo ukryl ve stěně Anežského kláštera během husitských válek. Byli různí vykladači jejího obsahu, ale jen já jsem uvažoval o místu, na němž Sedlák nakonec opravdu hrob nalezl. Místo, aby mne kolegiálně přizval k vykopávkám, rozhodl se jinak, čímž rozjel vlak, který teď, obrazně řečeno, vykolejil na tomto stole.

*

Ptají se mne stále, jak mne to napadlo s tím cukrem. A já jim vysvětluji nevysvětlitelné. Víte, když si prožijete to, co já, když jste na pokraji srázu, ze kterého chcete za každou cenu skočit, protože všechno je lepší, než žít s paní Depresí za krkem a nechat si od ní diktovat, že všechno je černé, zlé a špatné, když máte tohle všechno za sebou, pak váš mozek vnímá poněkud jinak sny a jejich zvláštní atmosféru. Uvědomil jsem si, že klarisky při omývání Anežčiných kostí mešním vínem kontaminovaly jejich strukturu nejen alkoholem, ale také zbytkovými cukry. Zatímco líh se vypařil, cukr a další organické látky s barvivy zůstaly ve struktuře kosti dodnes. Prokázat je ve změti kůstek mi pomohl nový vynález, který světovou vědu teprve začne zajímat, až příští týden o našem postupu vyjde článek ve vědeckém časopisu „Technology and Biology Review.“ Krom mne jsou pod ním podepsáni také členové technického týmu, který vynález realizoval: Johannes Süßrahm, Francois Doux a Julián Empalagoso.

Sedláka jsem nepřipsal. Pomsta je sladká.