Zlý úmysl stačí

Rozhovor s biochemikem Janem Konvalinkou z Ústavu organické chemie a biochemie o umělých virech a potenciálním nebezpečí, které představují.

Vědci již umí sestrojit syntetické viry. Pak stačí zlý úmysl a možnost šíření… I s tímto rizikem musíme počítat. To jste řekl v roce 2006. Jak se dá tomuto riziku čelit v roce 2014? — Myslím, že tomuto nebezpečí v podstatě čelit nelze – molekulárně biologické techniky se stále zjednodušují. V roce 2002 připravil Eckard Wimmer v New Yorku celý poliovirus (virus způsobující dětskou obrnu) s několika studenty během několika měsíců. Dneska by to trvalo podstatně kratší dobu. Musíme doufat, že hrozba zneužití  patogenních virů bude mít stejný osud jako hrozba zneužití jaderných zbraní: visí nad námi už skoro sedmdesát let, a zatím ke katastrofě nedošlo.

Jan Konvalinka. Foto: archiv JK.

Pokud se týká zlovolného šíření – je potřebné k tomu vyrábět syntetické viry? Nestačí případným teroristům ty přirozené? A pokud by je chtěli – jak už se několikrát v minulosti stalo – použít , které ze smrtících virů by podle vás byly  nejspíš „na ráně“? — Ano, nejspíš by stačily ty přirozené. Viry jsou naštěstí velmi nedokonalé biologické zbraně – lze je jen špatně cílit na nepřátelskou populaci a chránit přitom tu svou. Lze si je mnohem snadněji představit jako necílené prostředky terorismu, jejichž účelem je prostě jen šířit paniku. Nechci dávat nějaké návody, ale obavy ze zneužití viru pravých neštovic nejsou zcela neopodstatněné.

Titulní Ilustrace: Donald Danforth Plant Science Center, St. Louis

Když vědci izolovali v roce 2005 z těla eskymačky zlomky dědičné informace chřipkového viru, který na konci první světové války zabil 40 milionů lidí, a na jejich základě vytvořili syntetický virus, proti pokusům s oživeným virem se zvedly protesty. Podobně  v roce 2012 v souvislosti s výzkumem ptačí chřipky doporučil americký Národní vědecký poradní výbor pro biologickou bezpečnost pozdržet publikaci výsledků a poté zveřejnit jen jejich část; aby se nedostaly do nepravých rukou kritické informace, které by mohly vést k výrobě biologické zbraně. Mají vědci vůbec právo podnikat tak riskantní výzkum? — Jsem hluboce přesvědčen, že poznání je dobré a že (řečeno s klasikem) v práci a vědění je naše spasení. Zneužít se dá všechno, nože lze použít ke krájení chleba zrovna tak jako k zabití souseda. I v případě, který uvádíte, jsme se z těch (připouštím, velmi kontroverzních) studií dozvěděli, jaké konkrétní mutace můžou způsobit, že se ptačí chřipka, smrtelná dosud je pro ptáky, začne šířit kapénkovou infekcí mezi lidmi. Teď už ty mutace známe, a můžeme je tedy u příští formy ptačí chřipky hledat, abychom se mohli včas připravit na potenciální epidemii. Studie, o kterých mluvíte, byly nakonec v odborné literatuře publikovány sice se zpožděním, ale v podstatě celé.

Hovoříme-li o riziku vyplývajícím z výsledků syntetické biologie – strašil by vás spíš „bioteror“, nebo „bioerror“, neúmyslná chyba? — Ne, nebojím se, že by nějakou chybou při klonování v laboratoři vznikl nějaký Frankenstein, který by začal vyvražďovat lidstvo. Bioteror je mnohem reálnější nebezpečí, ale znovu, jiné formy terorismu jsou mnohem jednodušší a mají potenciálně obrovský dopad. Žijeme v nebezpečném světě.

Jaké etické otázky by si měl pokládat (nejen) syntetický biolog? Jsou studenti biologie (biochemie) vedeni k tomu, aby o etice a rizicích svého počínání přemýšleli? Nebo je u nás, podobně jako u budoucích lékařů, tato problematika poněkud opomíjena? — Ano, mělo by se o tom diskutovat a ano, já to dělám. Etické problémy moderní molekulární biologie  jsou neodmyslitelnou součástí naší práce, v mých přednáškách na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy se jimi snažím intenzivně zabývat. Spousta z těch otázek je otevřených a při jejich řešení nutně potřebujeme spolupráci s etiky, filozofy i teology.  Osobně jsem přesvědčen, že vědění je dobré a vědět bychom se měli pokoušet všechno, co můžeme – jestli máme také dělat všechno, co můžeme, je jiná otázka.

Pozn. red. Více o „bioteroru“, „bioerroru“ a etických otázkách spojených se syntetickou biologií v článku Marka Váchy: Synt-etika: Smíme vše, co umíme?

Oponenti syntetické biologie požadují striktní zákaz uplatnění metod syntetické biologie na lidský genom a na genom bakterií, které žijí v lidském organismu nebo na jeho povrchu. Souhlasíte s tím? — Považuji za nepřijatelné provádět jakékoli manipulace s lidským genomem takovým způsobem, aby se přenášely na další generace, tj. manipulace ovlivňující pohlavní buňky. Manipulace somatických buněk se provádějí už více než dvě desetiletí a zachraňují lidské životy – ale i zde je třeba být velmi opatrný a každý případ posuzovat velmi pečlivě zvlášť, což se ostatně děje. Co se manipulací bakterií žijících v symbióze s lidským organismem týče, je jistě třeba značné opatrnosti, ale věda se vyvíjí a řada obav se postupně ukazuje jako neopodstatněná – vzpomeňme na známou konferenci v Asilomaru s jejím totálním zákazem klonování v bakteriích, které se ukázalo jako zbytečné. V E. coli, bakterii, která kolonizuje lidské střevo, mimochodem provádíme genetické manipulace taky už několik desetiletí – a nejen z pyšné a hříšné  zvědavosti. Těmito manipulacemi se dnes vyrábí inzulin a desítky dalších léků  zachraňujících a zlepšujících život milionům lidí. „Syntetická biologie“ v tomto smyslu podle mne zase tak dramatickou změnu nepřináší (ale můžu se plést).

Pozn. red. Viz také rozhovor s Václavem Pačesem: Od inzulinu k biopalivům